Kouzelné dobrodružství
Henri-Alban Fournier
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/526051/bmid_kouzelne-dobrodruzstvi-654ea43467ed7.jpg
4
88
88
Nové, ilustrované vydání světoznámého francouzského románu, který spatřil světlo světa již před více než sto lety, a přesto dodnes okouzluje čtenáře v mnoha zemích světa, je doplněno desítkami původních barevných dřevorytů francouzské malířky a rytkyně Hermine Davidové. Kouzelné dobrodružství je jediný román francouzského spisovatele Alaina-Fourniera, který zahynul v prvním měsíci první světové války. Autor v něm vypráví o lásce – lásce více sněné než žité – sedmnáctiletého dobrodruha Augustina Meaulnesa a krásné a křehké Yvonny de Galais. Příběh je vyprávěn z pohledu druhé hlavní postavy románu, Meaulnesova mladšího přítele Françoise Seurela. Právě láska, láska nalezená i ztracená, přátelství a tajuplný, snivý svět na pomezí dětství a dospělosti, který autor vykresluje s obdivuhodným citem, jsou hlavními tématy Kouzelného dobrodružství. Příběh, zasazený do devadesátých let 19. století, má do jisté míry autobiografický základ – reálný předobraz v autorově životě má například Yvonna, ale i některé další postavy. Román vycházel nejprve časopisecky na pokračování od července do listopadu 1913 v La Nouvelle Revue française. Téhož roku na podzim vyšel také poprvé knižně. Úspěch byl okamžitý, dílo se dostalo do užšího výběru na Goncourtovu cenu. Od té doby se nepřestává těšit mimořádné čtenářské oblibě.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2023 , Rybka PublishersOriginální název:
Le grand Meaulnes, 1913
více info...
Přidat komentář
Upírání pohledů k lákavému a neznámému obzoru, lpění na snech minulosti, prahnutí po životě, který nikdy nebudeme mít - v tom lepším případě. Půvabné čtení, které se vymyká.
Kouzelná dobrodružství, která Velký Meaulnes zažívá jsou v pravdě snová, tajemná, plná toužebného očekávání a autor je dlouho halí mlhou, než odhalí onu tíživou realitu, která má bohužel i své tragické důsledky. A s tím se dospívání, jako hlavní rovina knihy, přeci pojí náramně dobře. I proto se stala kniha úspěšnou, protože jen těžko se najde čtenář, který by po čas dospívání nebyl tak trochu Velký Meaulnes, snový a ušlechtilý idealista s touhou po dobrodružství.
Krásné, poeticko-romantické vyprávění o dospívání, hledání cesty, prvních láskách a prvních bolestech z lásky.
No hele, já si teda myslim že kdybych tu knížku v půlce rozerval a tu první půlku hodil do kamen, tak bych o nic nepřišel. Možná bych tim spíš vydělal trochu času. Bylo to jako jíst nastavovanou kaši se šmoulovou zmrzlinou. Tu kaši nemám vůbec rád a s tou zmrzlinou je to dost divný.
To ale bylo jenom do půlky. Pak to začne docela sypat a dokonce se začne i něco dít, třeba něco jako příběh. Na jednu stranu se mi zdá, že to co se dělo je vlastně docela dobrý, ale ve výsledku je to docela smutný drámo. Zase jsem se nechal nachytat na něco kouzelnýho a ve skutečnosti mi to připadalo, jako kdyby to psal nějakej mladej Dostojevskej.
Podtrženo sečteno, první půlkou se dá na chalupě celkem slušně rozdělat oheň a tou druhou se dá v pohodě strávit večer, pokud se nudíš a došla ti už vodka...
Krásná a snivá kniha, svými ideály se její hrdinové do této doby vůbec nehodí. Samí ctnostní, ušlechtilí chlapci, kteří se honí za čímsi neskutečným, ačkoliv mají štěstí na dosah ruky... smutný konec mě téměř dojal. Nedivím se, že se tato kniha stala předchůdcem Velkého Gatsbyho.
Příběh o tom, jak jedno malé nečekané dobrodružství zjitří fantazii a dokáže poznamenat další životaběh...snová, romantická i nostalgická atmosféra let dospívání dvou přátel, v jehož závěru se vznáší melancholický otazník, zda následování snu může přinést očekávané naplnění...
Také nějaké banální příhodě z vašeho života přikládáte zvláštní význam? Dokonce se k ní upínáte upínáte tak často, že dokáže zakrýt všechno ostatní? Anebo dokonce napínáte všechny síly k tomu, abyste ji prožili znovu a tentokrát bez těch drobných chyb, které jste navzdory kráse těch chvil udělali? Anebo z ní chcete zažít aspoň střípky? A co když vás podobným způsobem vsákne příhoda někoho jiného, která vás uhrane natolik, že se chcete stát součástí příběhu? To se vám může stát jako čtenáři této knihy a to se také stalo jejímu vypravěči. Dojem je nepřenositelný. Jen si pamatuji, že k přečtení celého díla mě donutila kratičká ukázka z čítanky. A to mluví za vše.
Protože nejsem snílek, dělá mi potíže číst "snílkovské" knihy. Peer Gynt byl ještě v rámci tolerance, přijala jsem ho jako pohádkové vyprávění, a tak mu byla schopná porozumět nejen mozkem, ale i srdcem. Ovšem hojně tu zmiňovaný Mág, to bylo utrpení. Jak se může autor tvářit, že jím popisované motivace opravdu fungují jako motivace? Pro mě to byl laboratorní konstrukt. Sice precizní, ale neoslovující, s nulovým přesahem do lidského života.
A nyní tedy Kouzelné dobrodružství. I když o spojitosti s Mágem jsem předem nevěděla, výslovně jsem si podobnost svých pocitů uvědomovala. Souhlasím se Sandikem - fungující vystižení chlapeckého světa na přelomu dětství a dospělosti je požitkem číst, zato "snílkovské" téma tenhle požitek znovu a znovu rozbíjí napadrť. Sen by měl být lákavý, měl by mít neodolatelný vnitřní drajv, když ovliví tak silně lidský život. Ale já vidím jen cosi tak plochého a umělého jako levná televizní inscenace. Jak by mohlo toto někoho strhnout? Nevěřím tomu ani ň.
"Vyprávím snad ten příběh špatně? Nevyvolává takový dojem, jaký jsem očekával."
Možná právě to je pro mě jádrem výpovědi knihy. Že sen je nevyslovitelný, nepřenositelný, že těm venku se bude zdát - jako se zdál v knize vesničanům - bez tajemství, bez lákavosti, triviální. Možná by se o něm nemělo mluvit vůbec.
Knihu jsem objevil až na základě Fowlesovy zmínky v předmluvě Mága. Kouzelné dobrodružství bylo pro Fowlese inspirací při psaní Mága, a jelikož jsem Mága již četl, často jsem si uvědomil určité pasáže ve Fournierově knize, kterými se Fowles musel inspirovat. Stejně jako Utažení šroubu (druhá kniha, kterou Fowles zmiňuje) mě Kouzelné dobrodružství chytilo a nepustilo. Naprosto chápu, proč Fowles o románu napsal, že je nejlepší knihou o dospívání, podobně píše o románu ve svém eseji i Julian Barnes. Kniha je okouzlující a smutná upomínka na doby, kdy jsme byli dětmi a měli jsme něco, co v dospělosti považujeme za hloupé, nerozumné a sentimentální, a přesto všechno nám to chybí.
Knihu jsem si koupila už před dávnými časy pod dojmem Mága od Fowlese, který právě tomuto dílu přiřknul velký díl inspiraci. A pak se Kouzelné dobrodružství stalo takovým ztraceným a navíc i polozapomenutým zámkem, protože jsem si stále říkala, jak si knihu musím sehnat a přečíst ji, zatímco na mě samozřejmě celou tu dobu čekala doma v knihovně. Nedovedu si to vysvětlit - být trochu více pověrčivá, možná bych to dávala do souvislosti se samotným příběhem. Každopádně se nyní ke mě kniha skutečně dostala a musím říct, že jsem čekala něco více. Asi v sobě stále nosím - tedy určitě v sobě stále nosím - ten Magický pocit, který ve mně vyvolal, zvláštně napoprvé, Mág. Byla jsem naprosto unesená a možná jsem od jeho inspirace čekala podobné dojmy. Ale jak už to tak bývá, knihy působí na každého jinak, a to zvláště pokud se jedná o inspirační cestu. Inspirace není totéž co inspirační výsledek. Ale i tak musím říci, že má Kouzelné dobrodružství něco do sebe. Možná jen postrádá trochu zralosti a vypsanosti, což jen těžko mohu mít autorovi při jeho věku a zkušenostech za zlé. Kdoví, čeho bychom se od něj dočkali, kdy byl měl více příležitostí stvořit další kouzelná dobrodružství...
Kniha, ve které se pohádková rovina protíná s rovinou snu a rovinou reality. Tyto roviny je nesnadné od sebe odlišit. Také láska zde má několik rovin. Ne jen té prosté, plné představivosti a jisté naivity, ale v pozadí je zde cítit ještě jinou rovinu. Rovinu, ve které přátelství a láska spolu na jedné straně soupeří, na druhé straně splývají. Kniha má laskavý jazyk a její děj v mnoha případech dává možnost fantazii propuknout v plné síle, což vynikne zejména v místech, kdy se text "odmlčí". Kniha, která potěší, pohladí a zaujme dějem, obsahem i formou.
"Snovosť" tohto románu ma neoslovila. Pripadalo mi to skôr chaotické a strácala som sa v tom. Viac ako na čítanie samotné som sa tešila na dočítanie knihy ako také...
Na románu je znát, že je dílem snivého, panicky čistého mladíka, který s reálným životem, s manželstvím, s výchovou dětí nebo nějakými podobnými otázkami neměl prakticky žádné zkušenosti.
Přitom lze dobře rozeznat, které části jsou inspirované skutečným životem a které jsou naopak pouhým romantickým sněním. To první je velmi přesné, barvité a prokazuje to nepochybný talent, to druhé téměř nestojí za čtení... Skvělé jsou popisy venkovského a maloměstského prostředí, dosti nuzné školy, chlapeckých her, rychlé a přesné črty mnoha rázovitých příbuzných a dalších venkovských postaviček i popisy přírodních krás. Problém nastává přesně tam, kde Fournier začíná snít o "princezně ze zámku", krásné a milé, charakterní a spravedlivé, prostě výkvětu všech ctností... Konstrukce této části příběhu je značně komplikovaná, nepravděpodobná a fantastická. Jednotlivé postavy v ní jednají krajně nepravděpodobně a odehrávají se v ní krajně nepravděpodobné události. Prakticky zde neexistuje náhoda, všechno je pečlivě zrežírováno a vysvětleno, akorát to není vůbec pravděpodobné. Právě tímhle až manickým domýšlením velmi krkolomných souvislostí a vztahů román vlastně nemá daleko k tehdejším šestákovým "románům pro paní a dívky". Ostatně nejen tím: "Vrátím se znovu do Paříže, budu se toulat po silnicích, jako jsem to už jednou dělala, a určitě ze mne bude padlá dívka, když už nemám zaměstnání..."
Kdyby Fournier napsal příběh pouze z prostředí které důvěrně zná a nepokoušel se o vypjaté romantické drama bylo by to nepochybně zajímavější čtení. Takhle jsem se ve druhé polovině knihy musel poměrně dost přemáhat abych ji vůbec dočetl, přestože nejde o dílko příliš dlouhé...
Celkový dojem: 75%
Co bylo na tomto dobrodružství tak kouzelného? Nevím, protože většina postav mi byla velmi nesympatická. Představa francouzského venkova na konci 19. století je lákavá, počátek přátelství dvou studentů a nalezení záhadného zámku je hravé a dobrodružné. Jakmile však obě postavy dostihla dospělost, nemohla jsem jim už fandit.
Na stránkách Guardianu se Julian Barnes ve svém eseji ke Kouzelnému dobrodružství vyznal, že když knihu četl poprvé ve třiceti letech, přišel si na ni ještě příliš mladý; a že až v šedesáti letech – po druhém přečtení – plně docenil její pravdivost. A tento postřeh vypovídá vpravdě mnoho. Zdráhám se rozepsat více, protože se mi během četby maně vybavovalo Maeterlinckovo motto k – také pozoruhodnému bildungsrománu – Zmatkům chovance Törlesse, které praví, že „sotva něco vyslovíme, podivně to znehodnotíme“. A právě to je mimo jiné jedno z východisek Kouzelného dobrodružství, které si klade otázku, jak vůbec o takovém dobrodružství vypovídat – ale přesto vypovídá, protože vyslovit nevyslovitelné je podstata umění, již román beze zbytku naplňuje.
Podle svých vlastních slov „nešťastný, snivý a uzavřený“ vypravěč František se nám snaží zprostředkovat příběh Velkého Meaulnese, personifikovaného dobrodružství, který obrátí vzhůru nohama osud každému, kdo se mu připlete do cesty. Zjišťujeme však, že zatímco pro ústřední dvojici znamená jejich pátrání po kouzelném Zámku všechno, ostatním přijde jako banální historka, jakých znají spousty; ukazuje se tak, že největší dobrodružství jsou víceméně slovy nepřenosná, vznikají jenom ve spikleneckém sdílení, ale za hranicemi oné důvěry se pro ostatní mění v cosi nepochopitelného, čemu nikdy nepřikládají (pro nás) patřičný význam či pozornost. Taktéž se vyjevuje, že další dobrodružství v životě budou vždy jenom stínem těch prvotních, které v sobě nesly bezprostřednost, životní elán, ale postupem času – a protože vypravěč vzpomíná po více než 15 letech – se projeví jako naivní; ale přesto (paradoxně) právě tento odstup vytváří jemnou, neodolatelnou vrstvu melancholie.
Postavy z Kouzelného dobrodružství po přechodu z jinošského věku do dospělosti často tápou, trpí ve vleku svých dávných tužeb a snů, propadají lásce, vzpomínají na okamžiky, které se už nikdy nevrátí („může znovu ožít, co už není?“), ze samé tragiky si „vytvářejí zásobu smutku“ pro čas příští (když Meaulnes setrvává před snad domem své milované, o které ví, že nepřijde), že jim nezbývá než vyčkávat (na co vlastně?) – Fournier jim poskytne vždy na kratičký okamžik záblesk naděje, aby i o tu vzápětí takřka flaubertovsky (ovšem bez jakékoliv stopy ironie či jízlivosti) přišly; život je totiž, jak začíná vycházet na povrch, mnohonásobně komplikovanější. Všechny iluze musí být zbořeny společně se symbolickým zánikem Zámku, protože vše plyne, přítomnost se ztrácí v mlze, ukrývá do závoje, nikdy se nedozvíme – vypůjčím-li si (český) název jednoho Barnesova románu –, „jak to vlastně bylo“ (když nechápeme často ani vlastní intence jednání, natož druhých; když nás nakonec dostihne „strach, že všechny kouzelné věci jsou vymyšlené“), i když román v závěru nabídne i důmyslnou (stejně důmyslnou jako celá výstavba syžetu, který nutí přehodnocovat předchozí významy a přímo vybízí k opakovanému – a v souladu s románovou dominantou – amébovitě se proměňujícímu čtení) polyfonii prostřednictvím fragmentárního Meaulnesova deníku, který František musí převyprávět.
Romantického prožívání se sice František snaží zbavit, dokonce kritizuje modelového romantického hrdinu Franze, ale sám se jistých inherentních horizontů vzdát nedokáže. Z přemítání nad ztraceným mládím jako by se ozývala neméně pravdivá ozvěna z Dantova Pekla: „Není větší bolesti / než vzpomínat na šťastné okamžiky / když je ti hořko.“ A stejně jako románoví – přičemž text je v tomto ohledu silně reflexivní, když situace glosuje „jako z románu“ apod., čímž jako by poukazoval na vytváření vnímání reality jako fikce, nebo pro změnu dočasnou, prchavou „románovost“, tj. snovost našich jindy obyčejných životů – hrdinové jsou v rozpacích, jak naložit s vlastním štěstím, dím o tomto překrásném (knižním) dobrodružství: Berte, nebo nechte být.
Velmi nevšední, řekla bych citlivý, malinko sentimentální a jemný příběh opředený trochou tajemství. Autorovi se podařilo dokonale skloubit sen se skutečností, romantický román o dětství nepozorovaně přechází do dospělosti, kde nechybí i velká láska. Fournier velmi citlivě líčí chlapecké zmatky v dospívání, jejich touhy i zklamání a to velmi působivou a poutavou formou.
V podstatě banální, běžný příběh, ale napsaný tak poeticky snivě, jak by jej už dnes nikdo napsat nedovedl. Atmosférou prostředí, obrazmi přírody a popisem citů mi to připomnělo atmosféru starých českých filmů Řeka čaruje a Romance pro křídlovku. Jakési jemné chvění, zdlouhavé táhlé napětí, minimum "akce" , a přesto drama, velký příběh.
Často se vyjmenovává, jak I. světová válka změnila tvář světa. Tato kniha je jeden z velikých příkladů té devastační změny - změnila jej tak, že mladičký autor, který dovedl tak úžasně svět vidět, cítit a o něm psát, hned na začátku války u Verdunu zahynul a s ním i vše, co by byl ještě vytvořil.
Četla jsem ji dávno, ale doteď si pamatuji, jak mě okouzlila. Je to jako procházet snem...
Nádherně ilustrované vydání z produkce Rybky Publishers mi nemohlo uniknout. Vpravdě půvabné (výstižnější pojmenování nemám) barevné dřevoryty Hermine Davidové, jejíž neobyčejný osud si sám zaslouží pozornost, jsou možná zajímavější než samotný Augustinův romantický příběh...Je to další z knih, které krášlí knihovnu...