Kraj bílých koní

29.09.2019

!!! SPOILERY !!!
taková zvláštní knížka...nalezenec z knihobudky, jak je u mě v poslední době zvykem :) data vydání mi nečiní problém, trocha archaična taky ne...a "Kraj bílých koní" evokoval zajímavou zápletku...

celý román se nese v baladickém duchu, odehrává se v obci Klokočná, "západákově", kde se hraje na tradice, vše nové je automaticky špatné...a za skutky stojí často jen zášť a ramálo lidského, a taky láska k bližnímu zde těžce pokulhává... koně jsou použity jako symbolika - potíže v dědině začínají příchodem černého koně (dnes si klepeme na čelo - jakože fakt ??, ale doba temna a pověr byla silná...)..koni a jeho majiteli jsou připisována všechna neštěstí, která se tou dobou na vesnici udějí...
druhý zlomový moment - otevření lomu na mramor...místo radosti z nových pracovních míst vesničané opět žehrají a spílají "Mramorovému Vítovi", že lom je neštěstí...že lom může za všechno zlo...a halvně, když tam ještě ke všemu zaměstnal Ivana s černým koněm !!! ... tu už jsem opravdu necháala tu vesnickou zlobu, tu omezenost, tu nenávist (však to tam hlavnímu strůjci odboje a pletich a anonymních pamfletů Vít pak pěkně vytmavil !!!)....
kromě této linky sledujeme život dalších obyvatel, partnerské konflikty (Jožin a Betka - Jožin odkopává milenku, potože mu porodila dceru, Zuka a Julek - Zuzka toužící po "pánovi", dá tedy košem Julkovi a prchá vsříc širému světu s Jožinem....), rodinné tragédie - střelmistr Tomeš, neprávem obviněn z incestu s vlastní dcerou, podléhajíc zlobě , šířící se dědinou tak, že se toho nakonec opravdu dopouští, čímž odstartuje skáu celé své rodiny (to je opravdu jako z antické tragédie..), věčně druhý/čtvrtý Čeněk....

přehršel zajímavých charakterů..vše zaobaleno do pochmurné atmosféry, kde nějaká ta tragedie, smrt, vražda nikdy není daleko a vyystrkuje pazoury spoza rohu...(třeba nešťastná zrzavá Tomešova dcera Rézi : " A nejsou to špatné vlasy, ve městě jsi s nimi mohal udělat štěstí, ovšem ve městě, v takové vesnici , o které jakživ nikdo neslyšel, to se nedivíme, že ti byly na závadu. Dávají tam u vás asi lišky dobrou noc a předpotopní názory jsou běžným měřítkem denního styku. Jsou to rusé vlasy, ve městě se takovým vlasům říká rusé a dělají se přirovnání o mědi nebo dokonce o zlatu, u vás jim asi říkali zrzavé, a když jsi šla po vesnici, volali za tebou Zrzku, Zrzku, žádný mládenec se s tebou nechtěl scházet, bál se, že by se popálil, co je zrzavé, nebývá pravé, řiká se..."

autorovi se povedlo celý příběh popsat tak nějak poeticky, že jsem se opakovaně zastavovala u zdánlivě banálních odstavců a kochala se jeho vnořením do myšlenek a pocitů nejen lidí.....
třeba bílý kůň : " Celý život tahal pluch šedivou líchou, pomalu kladl nohu vedle brázdy. Když na něj zavěsili lehkou kolesku, byl svátek a jelo se do kostela. Cestou do kostela si vyhlédl hezkou malou klisinku, byla bílá do růžova.. Toužil po ní v stájových nocích a chtěl ji mít. Jednou, jedinkrát. To stačí naplni knihu života. Zdravil ji z dálky táhlým toužebným zařehtáním a ona odpovídala. Ale měli pány a ti se svářili. Nedočkali se. Zbylo jim táhlé toužebné zařehtání a její odpověď. Marně před ní hrabal kopytem , marně se vzpínal v postraňcích. Jen když se páni nedívali, směli přikloniti hlavy k sobě a očichat se rozšířeným chřípím. To bylo vše. Dali mu jiné nevěsty a také bílé, ani jednaa nebyla tak růžová, ani po jedné tak netoužil. Zmoňoval se jich, aby vyplnil jeden z dílů povinnosti, pro niž byl poslán na svět. Pak přestala jezdit. Místečko před kostelem osiřelo a nemělo půvabu. Stával tam smuten a o jeho stesku mluvil jen bezvýrazný pohled velkých očí. DOmyslil si, že zemřela. Tehdy poprvé svěsil hlavu a přestal hrabat kopytem, to jak si uvědomil, že je již stár..."

byla to zvláštní knížka, a líbila se mi....