Krajina jazyka
Brice Petit
Brice Petit je prožraný červotočem verše. Vidí ho všude a ve všem, od hudební linky řinoucí se z flétny po píchlou duši jízdního kola. Neovládá jiný způsob, jak se potýkat se světem, jehož křivdy a lži vnímá s chorobnou citlivostí. Svědí ho to úporně a škrábat se umí pouze verši, které nezadržitelně bují v jeho hlavě jako rakovina metastázující na papír. Proti tomu nezadržitelnému výronu dobrovolně postavil hráz v podobě už téměř dvacet let trvajícího publikačního půstu. Jenže na to, aby bujel, jeho verš jíst nepotřebuje. A dál Brice Petita donekonečna odklepává na nový řádek.... celý text
Přidat komentář
Krajina jazyka
Čte se to jako proud řeky. Dokážu si představit autora, jak sedí na lavičce v parku, svačí a skalpelem v hlavě si soustředěně komponuje verše.
Ty v sobě mají tajuplnou neurčitost a zároveň jakousi přesnost, takže v nich vládne podnětný paradox, který pro mě odlišuje průměrné veršování od neobyčejné poezie.
Zajímavý je také doslov Cédrica Demangeota a překladatele Petra Zavadila. Musel jsem se nad ním usmívat. Pokud tam někde na pařížských lavičkách opravdu sedí Brice Petit a v hlavě se mu míhají takovéto knihy, tak bezva. Ale nepřekvapilo by mě, kdyby se ukázalo, že jde o půvabnou - ale přesto mystifikaci.