Král vlků
Ernest Thompson Seton
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29022/bmid_kral-vlku-msc-29022.jpg
5
52
52
Těmito slovy otevírá Ernest Thompson Seton jednu z povídek, které najdete v této knize. Dvacetiletý Yan objeví v lesích za osadou otisky jeleních kopýtek a slavnostně slíbí, že bude chodit do hor tak dlouho, dokud to nádherné zvíře neuloví. Celé měsíce sleduje jelení stopu, a stále se vrací domů s prázdnou. Osadníci ho litují a netuší, že na dlouhých, únavných potulkách divočinou nachází Yan to, za čím se ostatní lidé marně pachtí - radost a štěstí. Při velkém lovu prožívá i nejedno dobrodružství. Za mrazivého zimního večera se z pronásledovatele stává pronásledovaný - Yan musí opustit jelení stopu a po jeho vlastních šlépějích teď běží vlčí smečka. Jindy se střetne s indiánským lovcem Časkou sledujícím stejnou kořist jako Yan. Ale ze soupeřů se brzy stávají dobří přátelé. Nakonec se Yan přece jen dostane k velkému jelenovi na dostřel. Když se přiblíží okamžik, po kterém tak dlouho toužil, Yan najednou s úžasem poznává, že na toho krásného, ušlechtilého tvora nemůže vystřelit a připravit ho o život. Skloní pušku a řekne uštvanému jelenovi, který mu hledí do očí "... jsme bratři... běž a neboj se mě."... celý text
Přidat komentář
Od chvíle, kdy jsem přečetl Bílého tesáka od Londona, jsem miloval knihy o zvířatech (a o psech a vlcích zvláště). Seton umí tyto knihy z přírody psát skvěle. Jeho Krále vlků jsem jako kluk zhltal před více než 30 lety, ale stále mám tuto knihu v hlavě a doufám, že se k ní zase někdy dostanu.
Setonovy příběhy o zvířatech jsou někdy až drsné, ale myslím, že také velmi pravdivé - tak jako je pravdivá sama příroda. Je v nich mnoho moudrosti - občas v těchto příbězích hledám i analogii v chování člověka, ať už k přírodě nebo k sobě samému.
Určitě doporučuji nejen mladým čtenářům, ale i těm dospělým.
20.7.2015 - po 30 letech jsem si knihu opět přečetl a opět jsem podlehl zvláštnímu kouzlu Setonova vypravěčství. Jeho povídky dokáží laskat po duši i mrazit a po přečtení už přírodu navždy vnímáte trochu jinak.
Klasický Seton, někdy v minulém 20. století jsem četl asi 3x. Ikdyž je to čtení spíše pro dospívající, vím, že důvodem pro to, aby tato kniha zmizela z mé knihovny, může být snad jen nevítaná návštěva lupiče-knihomola či požár domu.
Autorovy další knížky
| 1973 |  Rolf zálesák |
| 1970 | Kniha lesní moudrosti |
| 1990 | Dva divoši |
| 1974 | Král vlků |
| 1968 | Divoké děti lesů |
Začnu zeširoka, protože se nejdřív musím vrátit k Pavlu Hoškovi a jeho Evangeliu, o němž jsem psal nedávno; totiž díky Pavlovi jsem objevil tvorbu páně Setona, u něhož jsem do té doby měl zařazené jen Dva divochy. Chyba lávky! Povídkové celky, které vyšly u nakladatelství LEPREZ v rámci Sebraných spisů, jako Blesk (svazek 2), Zvířata hrdinové (svazek 3) a Král vlků (svazek 7) jsou fantastickými průniky do života zvířat. Proto uvedu tento komentář u všech tří knih.
Ernest měl opravdu výjimečný pozorovací talent a díky Bohu byl nadán i literárně, a tak zaznamenal neuvěřitelné osudy poštovního holuba, divoké kočky, zajíce, psů, medvědů, jelenů, vlků a dokonce i potkana.
Všechny texty jsou nesmírně čtivé, dech beroucí a poučné. A drsné jako příroda sama.
K našemu rodinnému srdci nejvíce přirostl Pírko, šedý veverčák, povídka, kde je mnohé ze Setonovy lesní moudrosti.
Scéna, kdy Pírko pozoruje Zrzouna (ten se mimochodem stane i hrdinou samostatné povídky, kde se opět věnuje své vášni pro červené houbičky), jak vláčí červenou muchomůrku dokládá výše řečené o pozorovacím a literárním talentu.
Ale i ostatní povídky nezůstávají pozadu a odhalují bohatý zvířecí život, jeho veselá i temná zákoutí.
Mimochodem psát povídky o krvelačných vlcích, řekl bych, ve vší úctě, jde samo, ale napsat poutavou povídku o pouštním klokánkovy nebo poněkud alternativně pojatý noční výjev s mývaly, tam spočívá Setonova velikost, zde zhodnocuje hodiny strávené v divoké přírodě.
Takže, Pavle, opět díky!
UPDATE 20. 10. 2020: Jak rychle jsem si na tuhle knihu vzpomněl, když jsem se dozvěděl, že smečka 11 vlků útočila na české ovce!