Krása je rozmanitost plazů
Václav Cílek , Alexandr Stipsits
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/181077/krasa-je-rozmanitost-plazu-181077.jpg
4
27
27
Cesty k Navahům: vědět odkud přicházíme Jeden z autorů knihy byl před mnoha lety přijat do indiánského kmene Navahů, kde byl pod vedením jednoho z posledních tradičních šamanů Černého koně vzděláván ve velmi složitém, ale nádherném světě původních rituálů. K pobytu pozval i druhého autora a společně sepsali knihu o indiánských obřadech i o zvláštním srdečném vztahu, jaký mají Češi k indiánům. U jeho kořenů snad stojí vědomí společných mezolitických počátků. Indiáni říkají, že Evropané možná znají konec příběhu, ale oni jeho počátek. Na rozdíl od nás znají své kořeny; ještě vědí, odkud přicházejí. Překlad Karolína Kroupová Jelínková a Evan W. Mellander... celý text
Přidat komentář
Mám pocit, že takovýto život by měl být naší přirozeností. Ne televize, internet, auta a mobilní telefony, ale čistá příroda. Návrat ke kořenům, snížení stavu populace, zrušení dopravy a přírodní jídlo. Možná, že v době korona viru by stálo za to nad tím pouvažovat. Howgh.
Paráda, lehce nesourodé, ale velmi hutné čtení o tom, jací teď jsou Indiáni, a jaká je země, kudy chodili a i teď chodí...
Větší část knihy týkající se zápisků ze setkání s Blackhorsem a navažškou, potažmo indiánskou kulturou jako takovou, je super - pokud tedy máte stejně, jako já slabost právě pro Indiány a přírodní národy a naše vlastní archaické kořeny v pravěku.
Ovšem co mě opravdu nebralo, byla část pojednávající o ptácích, to mi tam vůbec nesedlo a absolutně nebavilo. U většiny Cílkových knih se mi to tak stává, že přinejmenším z poloviny bývám nadšený a tu druhou bych vymazal a nečetl.
Tato kniha byla pro mne trochu zklamanim. Mel jsem radost, ze jsem narazil nahodou v knihovne na dalsi publikaci jejimz autorem je muj oblibeny Vaclav Cilek. Bohuzel mi jeho text tentokrat nejak nesedl. Prvni cast knihy je denikem z pobytu u Navazskych indianu a zabyva se prevazne tradicnimi ritualy mistniho samana. Dalsi cast, pro mne uplne nejslabsi z cele knihy, je zivotnim pribehem Alexandra Stipsitse, ktery rovnez pobyval u indianu. Na to navazuje trochu zajimavejsi cast o ptacich, zejmena zpevnych (souvislost tematu se zbytkem knihy mi naprosto unika). A zaverem je kniha ukoncena nekolika tematicky nevyhranenymi uvahami. Celkove mne temata knihy az na vyjimky nejak zvlast neoslovila. Nejzajimavejsi soucast knihy bylo asi velke mnozstvi fotografii z oblasti kde Navahove ziji (i kdyz pouze v cernobile forme a na beznem papiru).
Knih od Václava Cílka jsem přečetla několik, ale tahle je (alespoň pro mě) naprosto výjimečná a zapůsobila na mě jako zjevení. Je plná vět a slov, která se mi hluboko vpálila do mozku (otázka je, jak dlouho tam vydrží, můj mozek není žádný pašák). Z téhle knížky jsem získala silný dojem, že autor zažívá výrazný progres, důležitý posun a změny, v porovnání s jeho staršími knihami ke mně promlouvá prostřednictvím textu mnohem větší pokora, prostý úžas a otevřenost, ale to jsou možná jen mé osobní domněnky a s realitou nemají nic společného. Zkrátka knihu jsem si užívala od začátku do konce a rozhodně se zařadí mezi mé nejmilejší.
Mám moc ráda a doslova fyzicky mě blaží, když v nějaké knize narazím na něco, co jsem objevila v knize jiné, jako by se nitky sbíhaly do jednoho místa. Před časem jsem v jedné z knih Stanislava Komárka četla o hlubinných mlžích (doufám, že jsem si to zapamatovala alespoň zhruba správně), kteří nikým neviděni v těch obrovských hloubkách vytvářejí nádherné a důmyslné obrazce na svých ulitách. Stanislav Komárek se v knize ptá, pro koho jsou tyhle vzory určeny, když si je nemohou ukázat ani sami mlži vzájemně, mají totiž zakrnělý zrak a pohybují se pouze pomocí čichu a hmatu (nebo tak nějak). Václav Cílek mluví ve své knize o ptácích. Jejich krásné a složité písně jsou nejdokonalejší ke konci léta, kdy už je předvádění kvůli samičce i potomstvu dávno pasé, kdy ptáčata jsou vyvedena a vlastně není pro koho zpívat. Napadá mě, že mlži i ptáci prostě jen „tvoří překrásné“ z čisté radosti a touhy tvořit. Možná je to jejich modlitba, kdoví.
Pan Cílek píše o tom, že staré navažské příběhy mají jiné konstrukce než naše novodobé poznávání a vědění, neustále se vracejí v kruzích ke kořenům, ke kmeni, zatímco v západní kultuře naše vědění košatí a strom se rozrůstá stále dál, výš, naše poznatky se kmeni i kořenům stále vzdalují.
Navíc mám ještě jeden milý zážitek. Po přečtení knihy jsem pocítila silné nutkání autorovi za ni poděkovat a sdělit mu, jak moc se mi líbila. Udělala jsem to vůbec poprvé a počítala jsem s tím, že pan Cílek neodpoví, protože má příliš nabitý program a e-mailů od fanoušků dostává velmi mnoho. Velmi mile mě proto překvapila odpověď s poděkováním. Moc mě těší, že prostá slušnost a taková nějaká „normálnost“ se neztratila ani u takto slavné osobnosti.
A na závěr jeden citát z knihy: "Návrat posvátného je nezbytný, jenže posvátné nás omezuje, protože se setkáváme s mnoha věcmi, které nám mohou škodit a o kterých jsme si to dřív nemysleli. Stejná medicína strach zahání i vytváří. Ale asi to za to stojí, protože pak člověk vnímá svět jako živý, propojený, veselý a nebezpečný. A tak krásný, velmi krásný, někdy až k neunesení."
"Takže kdo jde jenom za penězi, odsuzuje se k nespokojenosti. Dobře to znají bohatí Američané - v mládí svině, ve stáří filantrop. Škoda, že tohle poznání ještě nepřišlo k nám." :-D