Kratší než vzdech
Anne Philipe
https://www.databazeknih.cz/img/books/90_/90987/bmid_kratsi-nez-vzdech-Aeo-90987.jpg
5
54
54
Vzpomínky na poslední týdny životy jejího manžela, charizmatického herce Gerarda Philipe, kterou Anne vydala čtyři roky po Gérardově úmrtí a která zapůsobila jako literární senzace. Vzpomínala v ní na společný život ukončený zákeřnou chorobou. 3.vydání
Literatura světová Novely
Vydáno: 1966 , OdeonOriginální název:
Le Temps d'un soupir, 1963
více info...
Přidat komentář
Rozumím autorčině potřebě vypsat se ze smutku či zoufalství, protože o některých věcech se s ostaními mluvit nedá. Nepochopili by, protože to nezažili.
Neuvěřitelně krásné, francouzsky poetické, ale krutě smutné vyznání jedné velké lásky. Anne dokázala s neuvěřitelnou silou prožít poslední týdny života svého muže tak, aniž by on tušil, že jsou poslední. S láskou vzpomíná na jejich společný život, ale nebojí se čtenáři otevřít i pohled do své duše, osamělosti a stesku. Oč tenčí je kniha svým rozsahem, o to silnější je svým obsahem.
Velmi niterné lyrické vzpomínky na poslední dny před manželovým (herec Gerarde Philipe) skonem. Nesedne to každému, ale svůj půvab to má
(SPOILER) Krásné, smutné a nezaměnitelně francouzské vyznání lásky mrtvému muži, o to smutnější, že šlo o mladého člověka a otce dvou malých dětí. Další rozměr tomu dává fakt, že šlo také o jednoho z nejslavnějších francouzských herců své doby. Úplně jsem ale nerozuměla důvodům, pro které se autorka Anne Phillip rozhodla blížící se konec manželovi zatajit. Myslím, že možnost rozloučit se je důležitá pro obě strany, a sama si teď neumím vůbec představit, že bych to svým nejbližším tajila, ani bych nechtěla, aby to oni tajili mně, jakkoliv to musí být pro všechny bolestné.
V dětství se mi moc líbila,nějak jsem tehdy pochopila jaké to je přijít o partnera...
Absolutní koncentrace veškerých emocí, které Anne prožívala při zjištění manželovy smrtelné diagnózy, po jeho velmi náhlé smrti, po letech od jejího osamění. Dlouho jsem nečetl knihu, která by na pár stránkách dokázala tak živě popisovat bolest a smutek ze ztráty blízké osoby, až se to úplně vrývá pod kůži, a zároveň se vyhnula patosu, útápění se ve světabolu, zachovala si neuvěřitelnou a obdivuhoudnou noblesu (pro Francii tak případnou) a nadhled, racionalitu. Neskutečné. Zapadlý klenot mezi mnohem obsáhlejšími, ale mnohdy o to hluššími knihami.
Krátka novela, kde Anne stráca manžela príliš skoro. 8 rokov po svadbe, keď majú už detičky. Smutné, ale bohužial stáva sa. Život je taký.... Manžel Anne bol herec a podľahol rakovine, veľmi skoro po stanovení diagnózy. (Takto rýchlo to bolo aj u môjho otca :-( )
Ne,není to literatura faktu, spíš zpověď nešťastné ženy,která příliš brzy přišla o milovaného muže .
Takových žen je jistě mnoho a to , že byla manželkou známého herce byl jistě také důvod proč tato útlá knížka byla vydána.
,,(…) Když někdy večer vycházím, nechávám lampu rozsvícenou. Když se pak vracím, vidím její světlo za záclonou a usmívám se své neúčinné lsti, protože stačí otevřít dveře a samota mě přímo udeří do obličeje. Probírám se ve skříňkách, postrkuji lahvičky, otevírám kohoutky, ale slyším jen ticho tvé nepřítomnosti. Poslouchám je, nenahání mi strach, spíš mě fascinuje. Nemám nejmenší chuť je přerušit. Spánek nakonec přijde, tisíckrát už takhle přišel, když jsem poslouchala tvou nepřítomnost.(…)“ – str. 50
Těchto pár vět jsem si vypsala a doufala, že při jejich opakovaném přečtení přijdu na to, co mě tak vzalo a zasáhlo. A pomalu mi dochází, že je to ona lehkost, otevřenost a prostota, se kterou je toto vyznání sepsané. A taky absence touhy zalíbit se, maskovat a přetvařovat. Prostě jen potřeba nepřikrášleně vypovědět, co je… protože není chybou být smutný a zničený; filozofovat a toužit po nemožném, chvíli to vzdávat, chvíli chtít vítězit. A tak pořád dokola. Každodenně.
Za mě: Je to text, v němž je zachyceno nezachytitelné, a z hlediska rychle plynoucího času takřka návod, i lék.
,,(…) Smrt máme za dveřmi pořád. Jde o to nevědět, neznat. Dívat se, jak teče Seina, jak si slunce hraje na mostech, zastavit se, pozorovat, nestarat se o štěstí ani o neštěstí, o minulost ani o budoucnost. Žít okamžikem.(…)“
- str. 43
O odchodu výborného herce - Gerarda Philipa. Jeho filmy si ještě pamatuji..
A odchod to byl předčasný, příliš brzy...
Nejprve jsem nechápala, oč jde, proč své smutnění tato žena tak vypisuje. Když jsem se dozvěděla, o koho jde, četlo se mi lépe. Jinak se stotožňuji s komentářem od RSR.
Krásná kniha. Popisuje pocity ženy, které umírá muž, kterého miluje, a to, co prožívá po jeho smrti. Její vzpomínky, beznaděj a nakonec i nutnost jít dál. Ne zapomenout, ale jít dál.
Uz pri cteni prvnich stranek jsem soucitila s Annou Philipe. Jak strasne muselo byt tech par tydnu,kdy hrala silenou hru!!Silna osobnost,ktera nesla kruty kriz po zbytek sveho zivota-videt umirat sveho milovaneho muze a nemoci nic..
Snad nejkrásnější a nejopravdovější vyznání lásky, jaké jsme kdy v knize četla. To, že se jedná o známé osobnosti, je naprosto nepodstatné.
Jímavé, hezké, smutné. Docela mi tentokrát vadilo, že jsem ze zdejšího komentáře věděla, o jaký slavný pár jde, jakoby tato informace vrhla na tu knihu stín bulvárnosti.
Je to do jisté míry memoárová kniha, třebaže zachycuje jen zlomek života Gerarda Philipe, francouzského herce s českými kořeny, přesněji řečeno zachycující pocity jeho ženy Anne z období bezprostředně před hercovou smrtí.
Hezký článek o Philipovi můžete najít na http://instinkt.tyden.cz/rubriky/ostatni/osud/gerard-philipe-hvezda-ceske-babicky_24700.html
Autorovy další knížky
| 1965 |  Kratší než vzdech |
| 1970 |  Setkání na kopci |
| 1962 |  Gérard Philipe - spomienky a svedectvá |
Tato kniha není čtením pro každého. Jen pro toho, kdo ji potřebuje... Je to kniha o loučení se. O loučení se s milovaným člověkem, který odchází. Se svým umírajícím mužem.
Autorka zde promlouvá ke svému muži a sděluje své nejniternější myšlenky a pocity.
Pro mě se tato útlá knížka stala něčím výjimečným. Protože popisuje pouto, které mezi sebou mohou dva lidé mít. Popisuje bolest, když se to pouto přetrhne. A popisuje sílu, být s milovanou osobou tak dlouho, dokud to jen jde, a ještě větší sílu jít dál, když už to nejde.