Křesťanská vzdělanost

06.07.2022

Česká filosofická persona, jakou byl Jan Sokol, kdysi o Augustinovi napsal (kniha Čas a rytmus), že je posledním filosofem, který ještě krásně píše. Nemohu nesouhlasit s tímto tvrzením. Augustin byl vynikajícím spisovatelem, ale také samozřejmě teologem a filosofem. A možná právě proto, a také pro jeho osobní niterní styl, mi Augustinovy texty přirůstají k srdci, nejinak je tomu s De doctrina christiana. Jedná se o spis, který na jednu stranu může působit arogantně tím, že jaksi přejímá část pohanského písemnictví a přivlastňuje si ho ke svým účelům (viz komentář níže), jenže ono se žádné filosofování neděje v úplném vakuu, a tak "navazování "na antické autory beru spíše jako důkaz určité pokory a uznání toho, že i lidé před příchodem Páně na zem, mohli mít v lecčems pravdu, a tedy nemáme vše minulé potírat jak avantgardní šosáci.
Že neexistovala křesťanská vzdělanost? Celá univerzitní Evropa vyrostla v návaznosti na požadavky křesťanské společnosti. Bohužel onen mýtus, že věda se s vírou bije, že když člověk věří, nemůže dělat vědu, je naprostá hloupost. Naopak víra v inteligentního stvořitele vedla k zájmu o zákony, že v přírodě je cosi předem napsané, co čeká na objevení. Pokrok v přírodních vědách tak do určité míry jde ruku v ruce s vírou v Boha. Za všechny jmenuji alespoň Pascala.

Ve spisu zaujalo mě více míst, ale protože tento komentář není určen pro delší texty uvedu alespoň dva příklady.

1. Důležitost podobenství a formulovaná hermeneutická zásada

"Ale těžko říci (a taky je to už jiná otázka), proč to takhle vnímám s větší libostí, než kdyby Písmo svaté žádné takové podobenství neposkytovalo; jde přece o tutéž věc a o totéž poznání. Beze vší pochyby je jisté, že všechno poznáváme raději za pomocí podobenství, a že to, čeho se dobereme s nějakou nesnází, je nám nakonec mnohem milejší. Ti, kdo to, co hledají, vůbec nenajdou, trpí hladem; ti, kdo nehledají, protože mají věc po ruce, zase většinou hynou na přesycenost. V obojím případě je třeba dát si pozor na letargii. Duch svatý proto uzpůsobil svatá Písma velkolepě a spasitelně: srozumitelnějšími místy zamezuje hladu, temnějšími zabraňuje přesycení. Skoro všechny tyto nejasnosti, se totiž na jiných místech najdou v naprosto srozumitelné podobě." (s. 81-82)

2. Trefné vyjádření k relativismu

"Když na takové skutečnosti narazí při četbě lidé nepoučení o odlišných zvyklostech, myslí si – nedrží-li je zpět respekt k Písmu –, že jde o neřesti, a nejsou s to pochopit, že veškeré jejich chování se zvyklostmi v manželském životě, při hostinách nebo v odívání a v celém dalším způsobu života a kultury připadá jako neřest zase jiným národům a lidem jiné doby. Tato pestrá odlišnost nesčetných životních způsobů přivedla některé podřimující lidi (mám na mysli ty, kteří nespí hlubokým spánkem hlouposti, nejsou ale schopni probudit se do světla moudrosti) k názoru, že správné jednání samo o sobě neexistuje, a že se každému národu jeví jako správný právě jeho životní způsob; a protože tento způsob života je u každého národa jiný, přičemž norma správného jednání by měla zůstat neměnná, soudí tito lidé, že žádná norma vůbec neexistuje. A nedošlo jim, že na příkazu “co sám nechceš, nečiň druhému” (dalších příkladů mohu čtenáře ušetřit) nemůže žádná národnostní rozrůzněnost pranic změnit. Jestliže se tato zásada aplikuje na lásku k Bohu, berou za své všechny neřesti, aplikuje-li se na lásku k bližnímu, berou za své všechny zločiny. Nikdo přece nechce zkazit své vlastní obydlí – nemá tedy kazit ani obydlí Boží, to jest sám sebe. A nikdo si nechce dát od jiného škodit – neměl by tedy nikomu škodit ani on. (s. 145-146)"