Krev na paletě
Miloš Kočka
Román o pohnutých životních a uměleckých osudech italskéo malíře raného baroka (1573-1610) zavádí do Říma a Neapole na přelomu 16. a 17. století a přibližuje velké osobnosti současného vědeckého, kulturního a politického světa.
Přidat komentář
Opět jeden skvost do sbírky. Obdivuji spisovatele, kterého to byla první! kniha, v ní tolik detailů z oné doby, znalost italštiny a působivé čtení na 500 stranách prakticky bez slabého místa... dost možná zásluhou samotného Caravaggia, bez jehož vzpurné povahy to vlastně ani nešlo jinak.
George Orwell kdysi v eseji o umělecké tvorbě Henry Millera přirovnal pozici umělce posedlého svou tvorbou k postavení proroka Jonáše uvnitř velryby. Ať už je situace světa okolo jakkoli turbulentní, k němu doléhá maximálně jako velmi nepatrná ozvěna. Podle Millera taková situace není nutně „útrobním vězením“, naopak umělci umožní zaujmout pozici lhostejnosti k politickým a společenským okolnostem – a soustředit se plně na to, co ve skutečnosti považuje za to jediné důležité, na svoje dílo. Orwell, přestože byl sám bytostně politický tvor, to chválí jako způsob, jak psát pravdivě bez vlivu ideologických hledisek. A Caravaggio? No, ten na mě působí dojmem, že je velmi dobrým příkladem takto fungujícího umělce. Dejte mu dost peněz, svobodu a obdiv – a bude pro Vás malovat obrazy, ať budete kdokoli.
Právě nesourodost příběhu umělce a příběhu dějin byla příčinou, proč jsem měl pocit, že vlastně čtu dva různé romány. Oba mě zaujaly, určitě, ale ani jeden z nich zcela nenadchl.
Na částech, které přibližovaly velké evropské dějiny, jsem obdivoval zejména pečlivost, se kterou se Miloš Kočka věnoval jednotlivým událostem a postavám, a také literární obratnost, se kterou mi je před očima oživoval. Jen mi toho občas přišlo až hodně. Kapitoly o hudebníku Palestrinovi, dobytí Ferrary, nebo poprava Francesca Cenciho byly jistě zajímavé, ale posouvaly děj někam? Nebyly to spíš jen historické zajímavosti, které by v knize stejně dobře mohly nebýt?
Na stránkách, kde byl centrem pozornosti Caravaggio, mi chyběl hlavně jeho propracovanější psychologický portrét, jenže Kočka nepátrá v hloubkách. V čem spočívá příčina umělcova trvalého vzteku? Co vězí za jeho chorobnou touhou po uznání? Měla unikátní zobrazení biblických témat zdroj v jeho nějaké specifické spiritualitě? Nebo obrazy vnímal čistě esteticky? Zajímavé otázky, bohužel bez odpovědí.
Hlavním důvodem, proč jsem četl Krev na paletě s rozzářeným pohledem tak bylo Caravaggiovo umění samo o sobě. Caravaggio je totiž můj vůbec nejoblíbenější malíř, který mě už roky fascinuje, jak odhaluje nový svět ne tím, že by ukazoval něco nového, ale tím, že odhaluje to, co je nám důvěrně známé. Že dokáže uchopit posvátno a umístit ho sem na zem, nám divákům přímo na dosah. Proto jsem byl ochoten přimhouřit oči nad tím, že je v téhle knize zobrazen nejspíš o dost romantičtěji a jaksi stravitelněji, než jaký zřejmě doopravdy byl.
A tak jsem si při čtení hodně googloval a prohlížel jeho díla a trochu nostalgicky vzpomínal na doby, kdy se ještě dalo cestovat po Evropě a kdy jsem se mohl tam či onde nechat okouzlovat přímo před jeho plátny. Ach jo.
Výborná kniha, už jsem ji četla kdysi a teď jsem se k ní vrátila a četla ji se stejným zaujetím.
Sugestívne popísaný životný príbeh talentovaného umelca. Z celej knihy na mňa sálal hnev, po prečítaní mám pocit, že to bol jediný druh emócie, ktorý Caravaggia hnal na ceste za uznaním a úspechom. Dobre sú vykreslené búrlivé udalosti v Európe, takéto pozadie iba podtrhuje nervóznu a večne nespokojnú dušu umelca.
Velkolepá freska. Autor je stejně nadaný jako Michell, nebo později Caravaggio. Strhá sebou na pomyslné jeviště celou tehdejší Evropu, kde se chvějí všichni před inkvizicí a do popředí se dostává slovo kacíř, kde mor pokládá bohaté i chudé a na papežském stolci se v jedné chvíli vystřídá hned několik papežů. Autor ukazuje tam i tamhle, ale srdce samozřejmě zůstává hluboko uvnitř nejdřív chlapce, potom mladíka, později muže, který se snaží projít život tak říkajíc s paletou v ruce inspirován živostí obrazů, které lze spatřit jedině ve skutečných tvářích a postavách každodeního života. Sám autor vytvořil velice živý obraz doby i člověka, který v něm žil a mnohé zažil.
Stejně jako Kámen bolest je toto další skutečná kniha o umělci. Každá je sice od jiného autora, každá se zajímá o někoho jiného, ale obě upoutají už svým stylem vyprávění. Opravdovost, kterou umí vnést dál do příběhu a historických reálií je vskutku úžasná.
Obdivuhodný (čtivý a obsáhlý) historický román ukazující nejen poměrně krátký život svérázného italského malíře - vzteklouna, uprchlíka, člověka bez rodiny, ale především umělce, který chtěl být chápán hlavně lidmi (přitom samozřejmě tvořil hlavně pro církev) -, ale také velmi bouřlivou epochu přelomu 16. a 17. století, kdy papež (a vystřídalo se jich na "stolici" nebývale mnoho) ovládal Evropu (vlastně celý svět), v níž světskou vládu měli v rukou takoví výrazní panovníci, jako Filip II. a Jindřich IV. Je to doba temna, s těžkou rukou inkvizice dopadající na veškeré dění, ale současně se objevují taková velká jména jako Galileo Galilei či Giordano Bruno.
Strhující vyprávění o životě a díle malíře. O oblibě knihy svědčí i to, že jsme ji už v roce vydání četli tři najednou.
K této knize jsem byl trochu skepticky a nevěřil jsem, že bude tak čtivá, ale opak je pravdou. Hodně mi dala a stále využívám vědomosti, které jsem z obsahu získal. Byla má první co využila dějin ke svému zrodu a o tomhle pěkně napsaném příběhu se hodně natočilo i hodně mluví. Ukázka složitosti charakteru malíře a snaha o reál v tématu obrazu byl vystihnut skvěle. Určitě jeden z malířů co předstihl svou dobu.
Štítky knihy
životopisy, biografie baroko malíři historické romány Caravaggio (Michelangelo Merisi), 1571-1610
Autorovy další knížky
1987 | Prameny živé vody |
1975 | Krev na paletě |
1994 | Okřídlená slova |
1990 | Střípky moudrosti |
2001 | Vincenz Priessnitz - Prameny živé vody |
Přenesl jsem se do Říma, do jeho velkolepých kulis, které jsou v tomto díle skvěle popsané a proto se mi tolik líbí.