Krev těch druhých

02.10.2019

„Každý úder mého srdce pouští do světa rozhodnutí, proti němuž není odvolání.“
Základním tématem tohoto románu je vztah jednotlivce ke svému okolí, odpovědnost za druhé a možnost či nemožnost se takové odpovědnosti vyhnout. Skoro bych řekl, že je to téma jediné, všechny různé přátelské a milostné vztahy jsou v knize vykresleny jen proto, aby nám autorka předkládala různé varianty téhož – jak může člověk vstupovat do života druhých, jak (a jestli vůbec) je možné se tomu vyhnout a jak se vypořádat s vědomím, že přes veškerou opatrnost nevyhnutelně druhým ubližujeme – a že nám někdy nezbývá než absolvovat Sofiinu volbu a rozhodnout se pouze o tom, jestli ublížíme bližnímu svojí činností nebo nečinností.
Část příběhu se odehrává za druhé světové války, to je prostředí, ve kterém se dilemata těžkého rozhodování ukazují jednoduše – z českých dějin to známe také: Jak velká míra kolaborace je snesitelná, pokud mi pomáhá vytvořit si podmínky pro tichou pomoc? Jaká míra odvetných represí přestává ospravedlňovat sabotážní akce? A tak podobně.
Ale zájem paní de Beauvoir se nesoustřeďuje na velké dějiny a okamžiky, které se dostávají do učebnic. Zajímá se o duši a mysl člověka, o drobná rozhodnutí, která musíme dělat každý den. V tom je její román stále aktuální – pro čtenáře, kteří nad sebou a svým postavením mezi lidmi přemýšlejí. Protože když vstupujeme do života druhých, cesta se za námi zavírá jak brázda za lodí – a tiché, bezbolestné vycouvání stejnou cestou prostě není možné.

„Myslil jsem si dost často, že si beru věci moc vážně k srdci, Ostatní lidé se zdáli žít mnohem přirozeněji. Mně se nezdálo zhola nic přirozeným. Přál jsem si, aby se lidský život stal průhledný a svobodný, a přitom jsem sám sebe potkával v životě druhých lidí jako temnou zeď.
(...)
A zdali pak se starali o šlépěje, které nechávají za sebou? Na každém kroku jsem pozoroval stopy své přítomnosti. Nebo to snad byl jen osud, který mě hnal? Každý můj čin, právě tak jako každé jeho odmítnutí, zanechávalo za sebou smrtelné nebezpečí.“
Četl jsem Krev těch druhých někdy před více než dvaceti lety. Byla to pro mě tehdy důležitá kniha a Jan Blomart byl má zásadní postava – stejnou měrou mé tehdejší strachy a úzkosti formuloval i formoval. Když jsem ji tedy před časem náhodou našel ve své knihovně (nějaký šotek mi ji schoval do přebalu Směšných lásek :-), byl jsem zvědavý, jak na něj budu nahlížet očima dospělého člověka. A skutečně jsem jeho příběh vnímal jinak: přestože jsem stále rozuměl jeho snaze o opatrné našlapování v porcelánu jiných osudů, byl jsem od něj mnohem víc vzdálen. Jednak jsem byl kritičtější k jeho motivacím, protože často působil dojmem, že mu na druhých až tolik nezáleží, že pokud by byli nešťastní bez jeho zásahu, pak by mu to zas tak nevadilo (Sám to vlastně říká: „Točím se na místě dokolečka kolem svých výčitek a předsudků a s jedinou velkou starostí, abych měl čisté ruce.“) A také mám pocit, že odpovědnosti se v životě zkrátka nelze vyhnout. Že je prostě nutné se zhluboka nadechnout, s důvěrou se svěřit do rukou vyšší moci a vstoupit do té zdánlivě bezedné propasti mezilidských vztahů.
(Jan k tomu také nakonec dospěje, ale pamatuji si, že mi to jako mladému čtenáři přišlo jako zkratkovité, lacině optimistické vyústění.)

Chci ještě zmínit styl, ve kterém je román napsán – protože ten se mi zdá dost odlišný od toho, jak jsem autorku poznal z jiných jejich knih (z toho mála, co jsem od ní četl). Kromě dobře napsaných dialogů a vcelku uvěřitelných postav (zajímavostí může být, jak pasivní a často vyloženě hloupé jsou zde ženské postavy, to bych od známé emancipátorky nečekal) se mi zdálo nejzajímavější, jak paní de Beauvoir píše v dlouhých plochách, mění vypravěče i časové vrstvy bez toho, aby tu změnu ohlásila novým odstavcem nebo kapitolou. Kupodivu to dobře funguje, udržuje to čtenáře v pozornosti a také to pomáhá vytvářet podvědomě pocit, který je hlavním motem knihy: že vše souvisí se vším, že žádná interakce není sama o sobě, že není ukončena, ale promítá se do dalších událostí.