Přidat komentář
Některé dámy už sepsaly velice výstižné komentáře, takže je těžké navazovat. Když jsem to četl, tak jsem si říkal, jestli by z té myšlenky kritiky slov nešla udělat taková intelektuálnější společenská hra. Představte si společnost kolem jednoho většího stolu. Hraní karet se jim zdá "přízemní", šachy moc "královské" a pití moc "primitivní". A tak každý dostane jedno slovo a hned je musí "zkritizovat". Pokud by z toho vzniklo alespoň něco trochu podobného této knize, tak říkám: "Díky, mistře!".
Přála bych si, aby i dnes někdo napsal takovou milou kritiku slov. Kandidátů mezi slovy je celá řada. Kritiků máme určitě spoustu, ale napsat takovou knihu způsobem, aby byla vtipná i laskavá, to jen tak někdo neumí.
Zvyknem si vychutnávať príjemné knihy, je ich málo, tentokrát sa ňou stala Kritika slov od Čapka. Nechcem veľa písať, ale jasne a zreteľne vystihuje podstatu slov, priamu konzumáciu potreby
ľudskosti. Svojskym štýlom.
„Omyl, hloupost nebo lež nezačínají myšlenkou, nýbrž už slovem.“
„Vážné doby se obyčejně vyznačují tím, že strašně znevažují veškerý život. Vážné doby jsou ty, které dělají ze světa paseku. Říkáte, že doba je vážná? Pak se jistě děje se světem zase něco nesmyslného.“
Líbí se mi myšlenka „kritiky slov“ … dobrý nápad! Na místo kritiky názorů (a tedy těch, kdo je „stvořili“, jejich „duchovních otců“) se vydat jinou cestou, která ovšem, svým způsobem, vede nakonec k stejnému cíli! Přestože to není to samé … „kritizovat obsah slov“ nebo „kritizovat užití slov“ …
„Každá doba nechává obrůsti slova jinými významy.“ … pátrat a vrtat se v nich je úkolem spíš filozofů, a tak se pan Čapek ve své kritice drží úkolu druhého „užití slov“ … namísto teorie, věnuje se životu praktickému, protože je to moudrý muž a ví, že i ten /nebo možná právě ten/ ho nakonec přivede i k těm „velkým“ … životním otázkám a názorům. Geniální!
Hned zkraje tak např. zjistíte, jak snadné je skrýt se za slovo MY, a že daleko víc bychom se měli pokládat otázku: Co jsi TY? … a, Jaký jsi?
A podobné je to třeba i se slovem NAŠE … pan Čapek poznal, jak snadné je ho zneužít, když říkáme „naše, české, domácí“, myšleno původní … ono totiž u „původnosti“ zas až tolik nezáleží „na původu“ … třeba „švestka nás nezměnila v Peršany“ … spíš nás „učinila více sebou samými.“
A což takové slovo, jako NOVOTA … taky vám evokuje představu něčeho „nepřirozeného, umělého a násilného“? … „Přestože novota se obrací na tvou činnou a spontánní stránku.“ … je totiž činností a … „na tobě jest, abys se jí chopil“ .
Pan Čapek byl neuvěřitelně dobrý pozorovatel života! Podle jeho přátel měl navíc několik zajímavých vlastností: zvědavost, hravost a neuvěřitelnou činorodost … a ty se samozřejmě společně odrážejí ve všech jeho činnostech, to proto asi všechno, co kdy napsal, nepostrádá nejen jazykovou hravost, ale taky dobře viditelnou snahu o pochopení života ve všech jeho složitostech.
„O VŮLI národa mluví obyčejně ti, kdo národu poroučejí.“
„Vláda silné ruky se obyčejně pozná podle nápadného počtu četníků, vojáků a vůbec lidí po zuby ozbrojených. Zvláštní úkaz, co taková ruka potřebuje šavlí, aby mohla být silná!“
Karel Čapek nikdy neuznával systémy, které své zásady vydávaly za absolutní pravdu a osobovaly si právo být jediným správným výkladem světa a jediným správným receptem na lidské štěstí.
Pan Čapek byl totiž vždy pro diskuzi!
Možná taky proto, že slovo „JÁ je slovo praktické, zavazující a činné; je nekonečně skromnější než „my“, je znepokojivé a těžké; „já“ je totiž zároveň slovo svědomí i slovo činu.“
Chytré a zábavné sloupky o frázích, zaužívaných řečnických nesmyslech, zavádějících obratech, jistě. Ale nebyl by to Čapek, aby se mu i do krátkých textů nevešlo přemýšlení o lidech, o etice, typický čapkovský humanismus. A některé kapitoly jsou znovu aktuální, takové rozebírání "otázky" takové nebo onaké, umožňující teoretizovat o čemkoliv a nedělat nic, mluvení za nějaké nejmenované "my" nebo "národ", a další a další. Citovala bych nadšeně z každé stránky, skončím tedy tím, že číst Kritiku slov mě nesmírně těšilo.
Karel Čapek propojuje své jazykové cítění i vzdělání s praktickou stránkou obou svých profesí – spisovatelské i novinářské. Volbou knižní, nikoliv hovorové češtiny a používáním latinských citátů nejde čtenáři tolik vstříc jako ve svých beletristických dílech, přesto se ta kratičká zamyšlení čtou dobře a jejich poselství je jasné: nejen profesionálové (hlavně publicisté), ale i běžní uživatelé češtiny užívají často berličky – prázdné výrazy, klišé a fráze. Autor je rozebírá nejen z hlediska otřelosti a otravnosti (stačí je několikrát slyšet či číst a ošívám se), ale především z hlediska jejich nelogičnosti, což ve mně často svým vtipným vyzněním vzbudilo úsměv. Nejdelší text je očekávatelně věnován relativismu: pokud budeme tento pojem používat až do krajnosti, zrelativizujeme i samotný relativismus, z čehož vyplývá, že nějaké pevné hodnoty přece jen existují; souhlasím, v literatuře je to pro mě Čapkovo dílo :-).
Při psaní tohoto komentáře jsem se "autocenzurovala" víc než jindy; hlavně nepoužít žádné klišé, to by byla ostuda! :-) Nespadá tam třeba "jít něčím někomu vstříc"? Jestlipak měl Čapek kvůli tomu při psaní "Kritiky slov" taky trochu trému...
Nikdy mě asi nepřestane udivovat, jak moc byl pan Č. vnímavý, přemýšlivý a moudrý člověk. A ačkoliv často psal o událostech své doby, jeho zamyšlení mají přesah nejen do dneška, ale do jakékoliv doby. A nikdy neopomene nechat skápnout i do nejvážnějších témat slzu humoru...
V části 16 s názvem Smrt autor píše o tom, že autoři knih nechávají zemřít svého hrdinu z důvodu efektního konce, ale jedná se o zakrytí slabosti a děravosti vlastní koncepce. Jedná se o zajímavý kontrast s autorovým pozdějším dílem (Bílá nemoc).
Každopádně byla Kritika slov velmi zajímavá, čtivá a k zamyšlení.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Sotva jsem začala číst, věděla jsem, že je to kniha plná skvělých myšlenek. Dočetla jsem druhou kapitolu a hned jsem knize dala 5*.
Cizí je jen to, co je nám lhostejné, do čeho se nutíme a čem nemáme vnitřní účast. Z tohoto hlediska je velmi mnoho národních hesel, domácích produktů a českých idejí, které jsou jenom "cizím vlivem". Vše záleží na tom, jaký kdo je ve svém prožití.
I tu, čtenáři, je zbytečno křičeti a tlouci pěstí na tyto pro tebe tak cizí, nepřirozené a nepoddajné věci. Čím více křičíš, tím hůře se věc utváří.