Krok do tmavé noci
Miloš Doležal
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/286568/bmid_krok-do-tmave-noci-p7b-286568.jpg
5
48
48
Podtitul: Příběhy faráře Josefa Toufara, jeho vrahů a čihošťského zázraku se zprávami archeologa, antropologů a soudního lékaře o exhumaci a identifikaci těla P. Josefa Toufara. 25. února 1950. Po celé republice probíhá oslava druhého výročí komunistického puče. Ještě než Josef Toufar kolem půl deváté večerní dodýchá na pokoji pražského sanatoria, v agonii pronese několik nesrozumitelných slov. V noci pak do dvora nacouvá nákladní auto a mrtvé tělo je na jeho korbě odvezeno do Ústavu soudního lékařství k pitvě. Téže noci se v Arnolci na Vysočině náhle probudí Vladimír Toufar, který ve snu zahlédl svého bratra Josefa, zkrvaveného, rozbitého a s vyraženým okem. Nahlas tehdy do tmy vykřikl: „Jožka žije!“ Dramatický obraz, který uvozuje novou knihu Miloše Doležala Krok do tmavé noci. Ta je volným pokračováním knihy předcházející (Jako bychom dnes zemřít měli, která byla v roce 2012 vyhlášena v anketě Lidových novin Knihou roku). Ve čtrnácti příbězích - kombinacích reportážních postupů se studiem archivních dokumentů a výpověďmi svědků a pamětníků - autor odhaluje nově zjištěná fakta a svědectví, která se váží k osobnosti Josefa Toufara, jeho mučitelů a dobovému kontextu. Miloš Doležal se ve svém důkladném pátrání dostal k řadě archiválií, které neměl při přípravě prvé knihy k dispozici – nalezl Toufarovy zápisky, korespondenci, část knězovy knihovny a řadu dalších důležitých osobních dokumentů i unikátních fotografií, a také identifikoval filmové záběry mučeného kněze, pořízené Státní bezpečností a překvapivě dochované do současnoti. Doležal se věnuje nejen epizodám z Toufarova studentského či kněžského života, ale pokouší se nahlédnout i jeho přemýšlení o samotném tajemném pohybu číhošťského křížku. Rekonstruuje průběh únosu a výslechů ve Valadicích, hledá místo knězova skonu a svědkyni jeho posledních hodin života, mapuje vznik propagandistického filmu Běda tomu skrze něhož pohoršení přichází či podává pohled do nitra estébácké mašinerie skrze životní příběh příslušníka StB Ladislava Máchy, Toufarova spoluvraha. Detailně také popisuje potupné zahrabání Toufarova těla na hřbitově v Praze-Ďáblicích, historii tohoto místa a způsob ukládání ve 40. a 50. letech 20. století. Knihu doprovází bezmála sedm stovek většinou dosud nepublikovaných fotografií a dokumentů. Poprvé jsou také uveřejněny podrobné zprávy archeologa Jana Havrdy, antropologů Petra Velemínského, Miluše Dobisíkové a Vítězslava Kuželky a soudního lékaře Jana Krajsy, podílejících se na exhumaci a identifikaci těla P. Josefa Toufara v letech 2014 - 2015. Publikaci doplňuje inspirativní filozoficko-meditativní doslov historika umění prof. Josefa Vojvodíka s názvem Passion a paměť: zamyšlení nad obětí P. Josefa Toufara a nad knihou Miloše Doležala.... celý text
Přidat komentář
Neuvěřitelná a naprosto precizní kniha. Při jejím čtení nedýcháte. Kniha protkaná radostí, pohodou, kterou vystřídá tíseň, úzkost, strach. Kniha, která v sobě skrývá mravenčí práci v archivech a na půdách. Kniha napsaná člověkem, který nepřestal hledat a ptát se. Orálně historický skvost.
Hluboce se skláním před prostým, laskavým a oddaným Josefem Toufarem, ale stejně hluboce se skláním před Milošem Doležalem, jeho životopiscem. Obě jeho knihy považuji za unikátní a pro mně nejcennější. Přála bych panu Doležalovi, aby našel číhošťský křížek.
Teď už zbývá jediné. Jet se sklonit a pomodlit do Číhostě.
Už dlouho mě žádná kniha takto nezasáhla. Krutost a nespravedlnost v ryzí podobě.
Poutavým způsobem zpracovány další podklady, fotografie a dokumenty, které získal autor nejen od příbuzných kněze Josefa Toufara, ale i od lidí, kteří popisovanou dobu zažili a byli jí přímo svědky. Kniha obsahuje i zajímavé informace o osobách, které se přímo podílely na mučení P. Josefa Toufara. Skvěle zpracované dílo!
Až do letoška (2020) jsem nedůvěřivě hleděl na zlověstnou tloušťku druhé toufarovské knihy. Byla to moje veliká chyba. Díky pane Doležale. I díky Vám se číhošťský křížek nekýval zbytečně.
Autor napsal již o P. Toufarovi jednu knihu, kterou jsem četla dříve. (Jak bychom dnes měli zemřít). Tato kniha mě zaujala bohatou fotografickou dokumentací. Díky pečlivě vypracovaném, rozsáhlém díle, nás autor vtahuje do dramatické události, vykonstruovaném obvinění a týrání člověka, horlivého kněze, který byl lidem velmi blízký, měl Boha a lidi rád, a tak se stal nepohodlným tehdejšímu režimu. Ten se jej v očích lidí snažili očernit a vyšetřující jej umlátil tak, že na následky umřel.
V závěru knihy je popsána exhumace těla zmučeného P. Toufara z hromadného hrobu v Praze-Ďáblicích a na základě DNA příbuzných rozpoznaní jeho ostatků a převezení do kostela v Čihošti. V poslední kapitole se zamýšlí Josef Vojvodík nad obětí Toufara a nad dílem Miloše Doležala.
Jako první knihu jsem četl "Jako bychom dnes zemřít měli", která mě oslovila daleko více, neboť byla přímo o Toufarovi, jeho životě a přístupu k lidem. A to mě dost zasáhlo. Kniha "Krok do tmavé noci" je spíše dokumentárním podkladem souvislostí kolem celého vypořádání nového režimu s Katolickou církví, obsahuje mnoho jmen estébáckých tyranů a v závěru také "medailonek" vraha Máchy. Ale Toufar byl v této knize pouze jedna součástka, rozemletá na padrť v průběhu padesátých let. Tím nechci říci, že je kniha špatná, Doležal opět odvedl mnoho práce, ale nepřenesla na mě onu tíhu a zoufalství. Spíše jsem si připadal, jako bych měl za úkol třídit a zařazovat nějaká fakta a data, to jsem dokončil a nic dál z toho neplyne.
Práce Miloše Doležala je obdivuhodná a zaslouží před ní jen smeknout. Obrovský kus života zasvětil tomu, aby veřejnost seznámil s tragickým osudem pátera Josefa Toufara a aby jeho ostatky konečně našly klid a spočinuly tam, kam patří a obojí se mu nakonec povedlo. Krok do tmavé noci je sice literatura faktu, psána je ale natolik čtivě, že to čtenáři mnohdy nepřijde. Dáno je to hlavně rozdělením do krátkých podkapitol, které nabídnou vždy vše podstatné a autor se v nich nikdy neuchyluje ke zbytečně odborným termínům. Toufarův příběh je neuvěřitelně silný sám o sobě a jeho utrpení muselo být nezměrné, o to horší je, že jeho příběh se moc nepřipomíná a ti, kteří ho bez důkazů ubili, nám tu vládnou znovu. Na příběhu "estébáka" Máchy je navíc vidět, co byla tato společnost za lidi - nestyděli se, své jednání brali jako přirozené a měli tu drzost se po revoluci ještě soudit o to, že jsou vlastně nevinní. Dojem ještě dokreslují stovky fotografií, které čtenáři trochu přiblíží prostředí i postavy, o kterých se zde mluví. Doležal evidentně nechtěl stavět osobu Toufara do nějaké kontroverze, což se dá pochopit, proto bych mu nevytýkal, že se v knize neobjeví názor nikoho, s kým by si až tak nerozuměl, stejně tak bych nevytýkal ani to, že se nepokouší nějak blíže vysvětlit onen zázrak (ačkoli já osobně si jako věřící člověk myslím, že když se na některém místě děje až moc zla, dá o sobě Bůh vědět a nechá člověka, co si z toho odnese). Jestli bych měl něco vytknout, byla by to asi poslední část knihy sestávající z detailních popisů archeologických nálezů, exhumace ostatků a doslovu, která je příliš odborná, oproti zbytku knihy se čte dost těžce a čtenář si ji tak asi úplně neužije. Ačkoli mám k církvi své výhrady, to, jak se k ní bolševik v padesátých letech zachoval, si absolutně nezasloužila a vražda pátera Toufara byla činem, který patří k nejtemnějším momentům našich dějin a je třeba si ji přípomínat, protože se zdá, že mnoha lidem už je to jedno. A to je vůbec to nejsmutnější. Jedna z nejlepších "odborných" knih a zároveň jedna z nejsmutnějších knih vůbec, jaké jsem kdy četl. 90 %
Trvalo dlouho, než jsem se odhodlala tuto knihu přečíst. Moc dobře jsem si pamatovala, jak intenzivně jsem prožívala "Jako bychom dnes zemřít měli".
Jakmile jsem otevřela první stránky, padl na mě jakýsi stísněný pocit. Pocit něčeho mimořádného. Snad to bylo způsobeno i černou barvou listů. Barvou kněžské kleriky i barvou smutku. Smutek byl na místě. Ale také obdiv a úcta ke statečnému člověku.
Autor, kterému tímto vzdávám hold jeho práci, rozvrhl dílo do jednotlivých kapitol, které jsou věnované vždy určitému tématu. Na konci každé kapitoly jsou zařazeny fotografie a jiné dokumenty. Skvělý nápad.
Po přečtení předchozí knihy jsem byla velmi dojatá. Tentokrát nebrečím, teď mám vztek. Vztek na soudruhy, kteří nám budovali (a zase začínají budovat) světlé zítřky.
P.S. Jsem pyšná, že k přátelům a známým Josefa Toufara patřil i můj předek (jeho jméno bylo v notýsku). Byl kněz a i on prošel Valdicemi...
Téhle knize se asi nedá nic vytknout. Nejen nosné téma, k tomu hloubka rozpracování a odborná erudice, poutavá čtivost, obsažné a výtečně uspořádané obrazové přílohy, ale i skvělé redakční a grafické zpracování. Jinak mám pocit, že všechny superlativy již v této diskusi byly vysloveny a mohu s nimi vesměs souhlasit.
Snad jen ještě jednou musím vyslovit nekonečný obdiv práci Miloše Doležala.
Již delší dobu jsem se na ni chystala a zcela mě pohltila. Velmi silná a poutavá kniha. Přečetla jsem ji jedním dechem. Silný příběh lidového kněze, utýraného příslušníky Státní bezpečnosti. Stále nedovedu pochopit to zlo, které se v té době dělo. V lidech, kteří ho šířili a ničili životy jiným, zcela nevinným. Oblíbený kněz, jak v Záhrádce, posléze v Číhošti. Všude, kde se objevil, lidé ho milovali. A tyto lidi komunisté systematicky ničili. Moc děkuji autorovi za velmi silný zážitek z knihy i po jejím přečtení. Nesmírně obdivuji a velmi oceňuji jeho snahu o vrácení kněze zpět do Číhoště. Děkuji za celkový náhled na osobu p. Toufara jako člověka. Tato kniha je jedna z nejlepších, jakou jsem kdy četla. Nechť páter Josef Toufar odpočívá v klidu a pokoji. Nezapomínejme na zločiny komunismu, je třeba si je stále připomínat......
Pocházím z kraje pátera Toufara, a tak jsem o událostech kolem číhošťského zázraku měla jistou povědomost už od dětství. Snad z toho důvodu mi nepřišla událost nikdy kdo ví jak fascinující, zřejmě jsem na ni byla zkrátka "zvyklá." Teprve po přečtení knih Miloše Doležala jako bych si uvědomila, že v tom malé kostelíku, který znám odjakživa se skutečně z nevysvětlitelných důvodů pohnul křížek, a hlavně, že tento jev měl tragický dopad na život Josefa Toufara, na vesnici Číhošť, na celou církev a společnost. A přesto, že mi kniha přinesla spoustu odpovědí, dala mi také jednu otázku, kterou si nemohu odpustit - Proč Bůh vystavil tak nelidskému zacházení toho, který mu zasvětili svůj život?
Druhá stejně kvalitně napsaná a zpracovaná kniha autora o Josefu Toufarovi, která je vlastně (jak píše v doslovu) jakési volné pokračování, neboť některá fakta, načrtnutá v první knize rozkresluje do hlubších detailů, nových souvislostí a doplňuje celou mozaikou a střípků. Knihu dále doprovází několik stovek poprvé publikovaných fotografií.
„Jako bychom dnes zemřít měli“ jsem četla před časem, tahle kniha je stejně silná, stejně působivá, osud P. Toufara se zadře pod kůži a člověk se – asi marně – ptá, jak k takovým obludnostem mohlo vůbec docházet. Odvaha, utrpení, statečnost na straně jedné a proti tomu ideologický fanatismus, hloupost, krutost a navíc ta šílená lživá a výsměšná propaganda… Někoho doslova umučit a pak ještě zesměšňovat? Hlava mi nebere, jak si tohle někdo může v sobě obhájit…
Shromáždění neuvěřitelného množství podkladů, fotografií, dokumentů je výsledkem obrovského úsilí autora; je znát, že p. Doležal knihu nepsal jako nezaujatý dokumentátor, ale opravdu srdcem.
Panu Doležalovi patří obrovský dík za jeho mnoholetou práci a tuto další knihu. Dokonale zpracované informace odhalují nejen život a utrpení P. Toufara, ale také odporné politické pozadí celé kauzy.
Kniha se velice dobře čte. Autor si zaslouží uznání za shromáždění tak rozsáhlého množství dokumentů, fotografií i svědectví. Jeho osobní zanícení se však občas ne příliš šťastně projevuje užíváním výrazových prostředků, které mají emocionálně působit, ale v textu postaveném na faktech nepůsobí dobře. Například pro uložení v rakvi do společného hrobu se mi nezdá adekvátní několikrát použitý výraz "zahrabán v zemi". Příběh Josefa Toufara je sám o sobě velice silný. Podrobná zpráva o jeho životě je však poněkud nevyvážená. Obsahuje totiž jen svědectví jeho přátel. Nicméně zmínka o problémech soužití s hospodyní na faře v Zahrádce, či hlasy proti němu od části farníků naznačují, že jako každý člověk s někým vycházel lépe a s někým hůře. Uvedení i protichůdných názorů by osobnosti Josefa Toufara nijak neuškodilo, naopak by ho jako člověka více přiblížilo. Škoda, že se autor více nevěnoval možnému vysvětlení samotného "zázraku". Jistě by bylo zajímavé zjistit, co si o tomto jevu myslí představitelé církve. Co znamená zázrak, který nepřinese nic dobrého, jen bolest a trápení mnoha lidem? A kdo a proč jej způsobil?
Když jsem tuhle knihu viděla na jedné z polic uprostřed regálu s dnes vrácenými, neváhala jsem. Přímo jsem po ní skočila, a pak prchala k registraci. A ano, myslela jsem, že mě nezasáhne tolik jako první díl, že už budu otrlá a imunní...A nejsem. Stačilo se začíst do Toufarových dopisů, kázání či řádků, kde o něm mluví druzí. Ty krátké zážitky a vzpomínky na jeho dobrotu, smích, gesta a obrovskou vnitřní sílu...
Když jsem měla přečteno a prohlédnuto přes půl knihy, bylo jasné, že její hodnocení bude hodně vysoké. Vzalo mě to. Opět. Jednak díky odlišné koncepci díla, rozdělení příběhu do menších bloků, jejich pomalému rozvětvování a překvapivým časovým skokům; a jednak díky novým kapitolám týkajících se pátrání na půdě číhošťské fary, návštěvy Kartouz valdických či setkání s Jaroslavem Konopkou. Právě ty dokazují osobní nadšení a účast autorovu...
Teď mám přečtenou i přílohovou část – archeologickou zprávu – kterou nedovedu jako laik ocenit, ale čtenářský zážitek a možnost být nezúčastněnou pozorovatelkou toho všeho, to nenarušilo. Naopak. Vracím se o pár stránek zpět - na fotografii zachycující vstupní dveře jednoho pražského bytu - a přemýšlím...
Takže: vážený pane Doležale, děkuji Vám za čas, jež jste strávil studiem archivních dokumentů, zaznamenáváním svědeckých výpovědí a shromaždováním bohatého fotografického materiálu. Za cit při výběru a řazení informací. Za zachycení Vašich dojmů a poznatků. Za trpělivost, která se vyplatila.
Jsem fascinována!
Přečetla jsem obě knihy, Viděla stovky fotografií , ale stejně pořád nevím, proč se křížek hýbal.
Štítky knihy
komunismus 40.-50. léta 20. století náboženská perzekuce výslechy totalitní režimy zločiny komunismu Josef Toufar, kněz Číhošťský zázrak oběti komunismuAutorovy další knížky
| 2012 |  Jako bychom dnes zemřít měli |
| 2022 | Jana bude brzy sbírat lipový květ |
| 2016 | Krok do tmavé noci |
| 2019 | Čurda z Hlíny: Tři dokumentární povídky z protektorátu |
| 2020 | Do posledních sil |
Věděla jsem,že to nebude lehké čtení a myslet jsem na knihu musela i když jsem zrovna nečetla.Během čtení jsem někdy neviděla na písmena a vzpomněla jsem si,že jsem jako dítě dokument o křížku viděla.Můj obdiv má autor knihy za tu obrovskou hromadu práce.A nechápu,že se tohle dělo pár let po válce.