Kronika ohlášené smrti
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/36403/bmid_kronika-ohlasene-smrti-nFG-36403.jpg
4
1040
1040
Svou Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval García Márquez jako kriminální román v tradičním slova smyslu. O vraždě se totiž dovídáme už na první stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je nevinnou obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky. V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme až otřesně sami sebe, protože i my přihlížíme dennodenně působení zla, a i když s ním sebevíc nesouhlasíme, podléháme strachu, pohodlné lhostejnosti a mravní ochablosti, neděláme nic a stáváme se vinni.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 1984 , OdeonOriginální název:
Crónica de una muerte anunciada, 1981
více info...
Přidat komentář
d autora jsem předtím četla pouze jeho povídky O lásce a jiných běsech. Nepřekvapily mě tedy naturalistické detaily, které s pečlivostí chirurga používá pro dokreslení situace. Vlastně mě nejvíc zaujal způsob vyprávění, protože samotný příběh je prostý. Mísí se v něm až antická snaha pasivně vzdorovat osudu s jeho odevzdaným přijímáním. Márquez vypráví způsobem, s jakým se setkáte v lidových vrstvách, v hospodě, v místním krámku, u sousedky. Než se děj posune, dozvíte se vše okolo, co s ním souvisí jen okrajově, nebo dokonce jen zdánlivě. Takhle se vypráví třeba v naší rodině.
V jedné větě se shrne tehdejší chvíle s děním o dvacet let později a korunuje to překvapivě vtipné konstatování (aspoň mě pobavilo). "Clotilde Armentová by vždycky připomněla, že plukovník Aponte se pro svůj kulaťoučký vzhled dost trápil, ale já si na něj naproti tomu vzpomínal jako na šťastlivce, i když poněkud vyšinutého samotářským provozováním spiritismu, jemuž se naučil poštou."
"Mnoho lidí vědělo, že jsem v podroušenosti navrhl při té veselici Mercedes Barchové, aby se za mě provdala, ačkoli teprve nedávno vychodila základní školu, jak mi to sama připomněla, když jsme se čtrnáct let nato brali."
Úžasně trefně vystihuje postavy: "S takovou obětavostí se zasvětila péči o manžela a výchově dětí, že člověk někdy zapomínal, že pořád ještě žije."
"Pura Vicariová dopila, otřela si rty rukávem a od pultu se na ni s těmi novými brýlemi usmála. V tom úsměvu ji Angela Vicariová poprvé od svého narození spatřila takovou, jaká byla: jako ubohou ženu oddanou kultu svých chyb."
Útlounká kniha mi přišla svou náročností na pozornost (právě kvůli mnoha myšlenkovým zákrutám) o něco přístupnější než Paní Dallowayová od V. Woolfové, hloupostí jednajících postav mi evokovala Steinbecka (O myších a lidech). Rozhodně s oběma knihami zajímavě souzněla. Co pak každý vyčte mezi řádky, to už nechám na něm.
Jako bych se díval na pořad Objektiv z Jižní Ameriky... Jen místo televize jde o knihu a místo obecného poznávání země se popisuje vražda. Zajímavý vhled do cizího místa a mentality lidí. Pro mě je to první setkání s autorem a rozhodně se k němu po této knize vrátím.
(SPOILER) Tak tohle byla naprostá pecka. Novela (rozsahem) či román (strukturou) Kronika ohlášené smrti je de facto přesně o tom, co napovídá název. Na malé vesnici dojde k vraždě ze cti – dva bratři zabijí (údajného) svůdce své sestry, která se vdala a manžel druhého dne svatbu anuloval. Oba vrazi přitom všude rozhlašovali, co se chystají udělat, jen jim nikdo nevěřil. A proč to dělali? A co jejich čin způsobil? Nebudu samozřejmě prozrazovat, to bych hodně zkazil potenciálním čtenářům. Řeknu jen, že je obdivuhodné, jak na tak malém prostoru García Márquez dokázal prokreslit tolik postav, osudů a rodinných historií. Tohle je prostě mistrovská miniatura!
Celkově se mi to moc nelíbilo, na začátku moc postav, padaly jen jména, žádné popisy, kdo s kým co. Ale líbilo se mi, že nebylo tajemstvím kdo zabil Santiaga, ale spíš se rozklíčovávaly detaily. Taky mi to přišlo docela strohé, asi bych to víc rozepsala - jak postavy, tak i příběh.
Výborně vystižené prostředí, lidé, atmosféra... člověk má chvílemi skoro pocit, že to viděl. Nízké hodnocení, protože mě osobně to celé dohromady vůbec nezajímalo a nemám žádnou potřebu se ke knize (nebo autorovi) v budoucnu vracet. Už jednou jsem ji v minulosti odložila po prvních pár stránkách s tím, že k maturitě si raději vyberu něco jiného, a o dekádu později, když jsem knihu přeci jen přečetla, jsem tomu rozhodnutí jedině ráda.
Aj keď sa obsah diela dozvieme na prvej strane, na ďalších sa dozvedáme čo samotnému činu predchádzalo. Santiaga zavraždia, ktorý vraj Angelu zbavil panenstva. Tá sa vydá za iného a počas svadobnej noci príde na to, že už nie je panna. Angelininy bratia sa rozhodnú pomstiť tento čin. Aj keď o ich plánoch hovoria nahlas pred celým mestom, nikto z egoistických, ľahostajných, pokryteckých, či sebeckých obyvateľov Santiaga nevaruje. Možno preto, že až do poslednej chvíle neveria, že sa to naozaj stane? A tak vražda prebehne doslova verejne. Magický absurdný príbeh.
Pre mňa zaujímavá sonda do juhoamarickej nátury, myslenie a mmotivácia tých postavičiek je natoľko odlišná , ale predsa majúca jasný charakter svojej doby. Zhltnuté na jeden dych.
Tak teda nevím.
Pro mě první a poslední Márquez - já prostě nejsem cílová skupina.
Pustila jsem se do ní díky výzvě. Téma mi přišlo víc než zajímavé...
Jenže se mi nějak nepodařilo odhalit, co všichni na knize vidí. Obrovské množství postav, ke kterému aby si jeden udělal poznámky. Nikdo nic neudělá, protože si např. jde domluvit domino na večer apod.
Rozvláčný popis děje mě taky nezaujal.
Samotného mě překvapilo, jak moc mě dokáže strhnout příběh, u kterého vím jeho konec. Naštěstí byla kniha krátká (a myslím, že tahle délka jí sluší), takže mi dovolila ji přečíst jedním dechem. A i když by to bylo proti všem pravidlům Márquezova vypravěčského stylu, přesto jsem doufal, že sympatický Santiago Nasar, hlavní hrdina netradičního příběhu plánovaného zabití, unikne předem ohlášené smrti. Magického realismu, žánru přisuzovaného matadorovi kolumbijské literatury, je v knize pouze poskrovnu – a tak akorát, aby vás při čtení zaujal. Za mě 5 z 5 a kniha k doporučení [srdíčko].
Musím povedať, že na to, aký rozsah knižka má, mi trvalo prečítať ju dlho a chytila ma až v druhej polovičke a to z nasledujúcich dôvodov - 1.) na škole sme sa o nej učili, takže som nechápala, ako môže kniha, ktorá začne pointou, ponúknuť viac 2.) čítala som ju v češtine, ktorá mi nikdy nevadila, ale tu v kombinácii s toľkými menami to bol boj a ešte s faktom , že 3.) som sa ku nej dostala zväčša večer, keď mi oči klipkali a keď som sa do čítania dostala, už som nad ňou spala. Ale ako vravím, druhú polku som sa rozhodla dočítať v čo najčerstvejšom rozpoložení - tá sa čítala dobre, vlastne odhaľovala okolnosti a to bolo pre mňa konečne niečo vítané. Za mňa je to veľmi smutná knižka, s pomalým rozbehom, ktorá rieši úplne nezmyselnú, priam absurdnú smrť.
(SPOILER)
Márquez má jasně rozpoznatelný styl a i s menším množstvím dějových linií a fantastických odboček než v románech je stejně zábavný a sugestivní. Typicky lehce absurdní příběh, tentokrát vrahů, kteří se nechtějí stát vrahy, a zneuctěné nevinnosti, o které všichni ví, ale nikdy se nezjistí, jak byla vlastně zneuctěna; ale také nečekaně naléhavý a závažný (na Márqueze). Běh informace po lidech, kteří by mohli zasáhnout, kdyby nemuseli stát u pultu, domluvit si partii domina, vítat biskupa; koloběh "nemám čas", "ono se to nějak vyřeší" a "přijde mi to tak neuvěřitelné, že se to určitě nestane" - situace, která se zdá neuvěřitelná v tom rozměru, ale u jednotlivců vlastně nepřekvapuje. Výsledkem je tragédie, stejně jímavá jako lyricky popsaná.
Přes všechny neuvěřitelné náhody a podivné drobnosti je to vyprávění od počátku dojemné, a co je zajímavé, bylo mi líto stejně nic nechápajícího Santiaga jako vrahů, kteří vynaložili nejvíc úsilí na to, aby jim povinnou vraždu někdo překazil. A také vdovce Xiuse, který byl obětí nabídky, která se neodmítá a která by ho asi zabila, ať by se rozhodl jakkoliv. I tady jsou malé příběhy a lehce podaná velká lidská dramata, která i ve stručnosti zanechají hluboký dojem.
Nevěřila bych, že i přesto, že jsem od začátku věděla, jak kniha dopadne, jsem si až do konce říkala, že ho třeba nezabijí.. jinak si myslím, že stále dost aktuální kniha.
měl jsem za sebou přijímač, před sebou 22 měsíců zelené pakárny. jediný kluk z kasína, který věděl, o co mi jde, byl z Prahy (jeho jméno jsem, žel, zapomněl), ale neměl dobrou pozici (debil, píše básničky!)... a v dopise mi přišla knížka od Marqueze, od kterého jsem měl přečteno Sto let samoty. páni, ten pocit! na chvilku zmizely dráty, pakárna neměla šanci. ani nevím, kolikrát jsem tu útlou knížku přečetl.
je to skvost!
Retrospektiva jednoho nedorozumění aneb kam až může vést láska, nenávist, touha po pomstě, strach, neochota promluvit, slabost, lhostejnost, vášeň... Aneb vražda v přímém přenosu (jak již bylo řečeno níže).
Mohli tomu zabránit - kdyby promluvili. Mnozí z těch, kteří jen přihlíželi. Takových je stále mezi námi dost a dost. Pořád tu budou, někde stranou, dívat se, mlčet, odvracet tvář a někde v hloubi srdce se možná zastydí - a nebo taky ne.
Nejdřív jsem viděla film a až poté jsem četla knihu. Ale stejně. Bylo to drsné, nepochopitelné, bolavé, plné nevyřčených pravd, plné lží a nenávisti - a přesto kdesi na začátku byla ....
...láska
Zbytečná vražda nevinného člověka skoro v "přímém přenosu", jíž nikdo nedokázal či nechtěl, ať vědomě či nevědomky zabránit, díky lidské lhostejnosti, sobeckosti, neochotě celé vesnice.
Ve škole jsme se učili o magickém realismu, tak jsem neváhala a k maturitě si vybrala knížku, která prvky tohoto směru obsahuje. Jedná se o nevídané čtení, i když se zde řeší jedna a ta samá věc dokola, tak díky tajemnu, napětí a stylu psaní vás děj nepřestane bavit a taky až do konce naivně věříte, že přece Santiaga zabít nemůžou.
Dobrá kniha, napsaná zajímavým stylem. Postav je mnoho a pletou se, ale nevadí to. Nedodržuje se časová souslednost, ale nevadí to. Pořád se mluví o tom samém, ale nevadí to. Je doslova fascinující vidět, jak jsou lidé schopni se „zamknout“ do falešných představ, předsudků, zvyků, nelogičností, předpojatostí a xenofobie. Ten příběh není starý ani 100 let a na jedné straně nám ukazuje lidské vlastnosti, které tady byly a budou s námi i za tisíc let, na druhé straně ukazuje věci, které jsou naštěstí už minulostí, jako spojování cti rodiny s čistotou nevěsty nebo s krevní pomstou.
Byť se s dalšími kapitolami děj točí kolem té samé a jediné události, absolutně to nevadí. Temperamentní španělsky mluvící prostředí, kde člověk potká v krámě souseda, který mu s klidem oznámí, že se chystá někoho vykuchat, kde jeptišky na svatbě tančí na stole a lidé jsou schopni několik desetiletí zarputile psát dopis někomu, kdo jim nikdy neodpoví, to si mě naprosto získalo. Když děj těch několika dní popisoval už asi desátý svědek, samotnému mi až připadalo divné, že mě to ještě nenudí. Ale nenudilo, protože se tam neopakuje to samé, ale jakoby ten příběh začíná pokaždé úplně nově a jinak. Pokaždé z nového pohledu. A přináší zvraty, které jsou o to víc šokující, že je člověk už vlastně ani nečeká, v domění, že už ví o té vraždě všechno. A ono nejde jen o tu vraždu. Byť se kolem ní všechno točí, knížku jsem dočetl s hezkým pocitem, jako by končila happy-endem. Smekám před autorem. Tu nobelovku si jistojistě zasloužil.
Štítky knihy
vraždy zfilmováno osudy lidí zločiny svatba magický realismus panenství kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Tohle se mi vůbec nelíbilo. Strašně moc postav, ve kterých se nevyznáte. Děj je zmatečný a popisuje dějovou linku strašně zmatečně a ještě k tomu to není vůbec zajímavý. Nevím co tímto textem chtěl autor říci, ale mě to určitě nepředal. Nedoporučuju.