Kronika vopred ohlásenej smrti
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/115240/bmid_kronika-vopred-ohlasenej-smrti-VCv-115240.jpg
4
1058
1058
Najjemnejšími rozprávačskými prostriedkami vytvoril autor majstrovské pozoruhodné dielo, vierohodnú výpoveď o mentalite kolumbijského národa a tradíciách, ktorým se dodnes podriaďuje všetko a každý. Príbeh je nesmierne prostý a naznačený hneď na začiatku románu: v mestečku niet obyvateľa, ktorý by nevedel, alebo aspoň netušil - okrem samého domnelého zvodcu Santiaga Nasara - že pekného mládenca čaká smrť. Aj vrahovia sú známi, ba navyše ešte každému ohlasujú, čo mienia urobiť v najbližších chvíľach, zdá sa, že očakávajú a dúfajú, že im niekto zabráni dovŕšiť jich skutok. Lebo dvojčatám Pedrovi a Pablovi tradícia prikazuje, aby pomstili zhanobenú česť svojej sestry. Ich sestra totiž práve oslávila honosnú svadbu a eště počas svadobnej noci ju ženích vrátil rodičom, lebo nebola panna. Nikdy sa nezistilo, či Santiago bol skutočný zvodca, a či ho iba pod vplyvom vypätých okolností nevesta za neho označila, a tak sa ortieľ musel naplniť. Kronikár po rokoch sleduje stopy a pozadie tohto zločinu, hľadá dokazy - ale nenachádza ich. Zhovára sa so svedkami tejto udalosti, vyhľadáva a študuje protokoly z vyšetrovania a súdneho pojednávania s vrahmi a napokon priam s kronikárskou jasnosťou napísal prekrásne malé veľdielo o osudovosti a o tragickom osude jednotlivca na pozadí prastarých predsudkov dožívajúcich v jeho rodnej krajine.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 1984 , SmenaOriginální název:
Crónica de una muerte anunciada, 1981
více info...
Přidat komentář
Byť se s dalšími kapitolami děj točí kolem té samé a jediné události, absolutně to nevadí. Temperamentní španělsky mluvící prostředí, kde člověk potká v krámě souseda, který mu s klidem oznámí, že se chystá někoho vykuchat, kde jeptišky na svatbě tančí na stole a lidé jsou schopni několik desetiletí zarputile psát dopis někomu, kdo jim nikdy neodpoví, to si mě naprosto získalo. Když děj těch několika dní popisoval už asi desátý svědek, samotnému mi až připadalo divné, že mě to ještě nenudí. Ale nenudilo, protože se tam neopakuje to samé, ale jakoby ten příběh začíná pokaždé úplně nově a jinak. Pokaždé z nového pohledu. A přináší zvraty, které jsou o to víc šokující, že je člověk už vlastně ani nečeká, v domění, že už ví o té vraždě všechno. A ono nejde jen o tu vraždu. Byť se kolem ní všechno točí, knížku jsem dočetl s hezkým pocitem, jako by končila happy-endem. Smekám před autorem. Tu nobelovku si jistojistě zasloužil.
Macondo. Pohnuté osudy jeho obyvatel. Barvy. Emoce. Typický Márquez. A jeden z mých nejoblíbenějších. Útlá knížečka na horké letní odpoledne, ve které bylo vše, co jsem si od jedné předem ohlášené smrti sliboval.
Nejdříve mi trvalo se začíst, ale téma osudu a jeho nezvratitelnosti mě nakonec velmi mile překvapilo - zejména propletenost jednotlivých lidí a jejich činů. Kvůli hispánským jménům, která jsou si velmi podobná, je těžké se mezi postavami orientovat, ale všechny v podstatě jsou jen figurky sloužící hlavní myšlence děje. Celkové vyznění je velmi smutné, zvlášť, když se ani nedozvíme, zda si Santiago Nasar skutečně "zasloužil" svou smrt.
Pro odlehčení: pamatuji si ale, jak mě rozesmála jedna část, týkající se popisu Bayarda San Romána: "Vypadal jako teplouš," řekla mi. "A byla to škoda, protože jinak měl člověk chuť jen ho pomazat máslem a sníst ho zaživa."
Bohužel nebudu patřit mezi milovníky této knihy, hodně jsem se do ní nutila a vadilo mi velké množství postav.
Pro me asi nejlepsi kniha od marqueze. zaverecna gradace je silena. odtazity skoro az usecny styl vypraveni se dokonale hodi pro navození atmosfery kolektivni viny a nahodilosti sveta.
Ten konec mě dostal. Už od první řádky víme, že zemře, ale ten způsob...
Ze začátku mě to bavilo, ale po několika stránkách se to neustále opakovalo a kniha mě, už ničím nepřekvapila.
Osudu neutečieš..
..je to až veselé, s akou prostotou a veľmi naturalisticky Márquez opisuje príbeh jednej nechutnej vraždy...a medzi riadkami ukrýva posolstvá hodné zamyslenia. A niektoré tajomstvá nikdy neodhalí..to ma na Márquezovi veľmi baví. Pre mňa prudko čitateľná kniha!
Vybral jsem si ji jako poslední kousek do letošní Čtenářské výzvy a jsem rád, že si můžu odškrtnout další klasiku. Ale čekal jsem mnohem víc. Mnohem víc. Je to jen kousek detektivky, kdy se řeší pořád dokola z několika pohledů jedna vražda, kterou vrazi nahlásili dopředu. To, z čeho jde v téhle útlé knížečce největší mráz po zádech je ta netečnost obyvatel vesnice, kteří buď nevěří tomu, že Santiago Nasar bude zavražděn, nechtějí si to připustit, zavírají před tím oči nebo se tomu dokonce ještě smějí jako výbornému vtipu. Je to dost smutný obrázek společnosti a nedělám si iluze, že by to jinak bylo v reálném životě - raději zavřít vrata a nepřipouštět si nic špatného. A jen tím, že budu myslet na tu dobrou variantu, tak se ona stane skutečností. Nestane! Jinak - jakékoli vraždy "ze cti" mě vždycky strašně vytáčejí a společnost, která je uznává, je sto let za opicema.
Nevím no, ke knize jsem se dostala díky čtenářské výzvě, ale mě to teda nijak nechytlo. Celkem jsem se musela do čtení nutit, ačkoliv je kniha krátká, četla jsem ji dlouho. Zajimavy byl pro mě jen ten konec, kdy se teda dozvíme, jak přesně se zabití Santiaga stalo.
Celé městečko ví, že Santiago Nasar má být zavražděný, ale přesto se nenajde nikdo, kdo by mu to řekl. Někteří dokonce i čekají, aby se podívali… Na začátku jsem si říkala, o čem chce autor psát, když je všechno dopředu jasné, ale překvapilo mě, že popisování lhostejnosti a senzacechtivosti může být tak čtivé.
USA má Updikea, India Rushdieho, Faerské ostrovy Heinesena, Kolumbia Márqueza (sčítanejší čitatelia doplnia určite veľa ďalších). Spoločné majú títo spisovatelia to, že píšu nevšedné príbehy o všedných ľuďoch. Trefne a vtipne opisujú vzostupy a pády obyčajného človeka z ich rodných krajín. Tieto príbehy ovplývajú rozdielmi a krásami danými špecifikami a históriou týchto krajín, no zároveň sú si veľmi podobné vlastnosťami ľudí, ktoré sa nemenia po celom svete. Veľmi, veľmi sa teším na objavovanie Márquezov ďalších krajín.
Zvláštní knížka, ve které čtenář od začátku ví, co se stane. Příběh hlavního hrdiny je postupně vyprávěn z pohledu několika občanů z města a ukazuje se jak jsou lidé necitlivý, sobečtí a lhostejní vůči neštěstí druhých. Nad knihou je třeba se zamyslet a nejde ani tak o příběh samotný, jako o cosi nevyřčeného táhnoucího se celou knihou.
Krátká,ale působivá novela plná zločinu nevšímavosti a lhostejnosti. Děj zajímavý a originální. Okolí,lidé a jejich povaha a myšlení dobře popsané,ale závěr,ten mě dostal naprosto.
Můj dosud nejoblíbenější Márquezův příběh byla (nepřekvapivě) kniha Sto roků samoty, která předkládá tu nejopulentnější čtenářskou hostinu, jakou si lze představit. Ale přestože jsem byl při čtení toho románu nadšen (napodruhé ještě víc), tak jsem se u něj zároveň cítil trochu podobně, jako se cítí fotbalový fanda při sledování nějakého benefičního nebo exhibičního zápasu - vidí ty nejlepší hráče předvádět to nejlepší v jejich oboru, ale přitom mu trochu chybí napětí a emocionální zaangažovanost.
U čerstvě dočtené Kroniky jsem tento pocit neměl, protože tahle novela nabízí to nejlepší z Márquezova literárního talentu v kombinaci s nadčasovým (a tím pádem vždy aktuálním) tématem osobní a sdílené odpovědnosti.
To mě asi zaujalo nejvíc: že je zde v plné síle zastoupen magický realismus - osobité metafory, bohatý jazyk, košatě „opentličkované“ věty, bizarní detaily (ano, dojde i na obligátní Márquezovy ryby plavoucí v interiéru) a zároveň jsme svědky strhujícího (na Márquezovy poměry má kniha vážně tempo) příběhu o tom, jak zlá vůle a opatrnost může přispět k nevratné tragédii.
Děj novely se sice odehrává v exotickém prostředí, ale není tak těžké si podobnou zápletku představit i jinde. Třeba na české vesnici nebo v českém městě. A výsledek by mohl být stejný i kdyby se hlavní hrdina nejmenoval Santiago, ale Pepík. Protože lidská netečnost a neochota k aktivní pomoci je univerzální lidská vlastnost. A to je hlavní myšlenka celé knihy (alespoň pro mě): Když se nebudeme starat o svět kolem sebe, budou umírat nevinní lidé.
K tomuto dielu som sa počas stredoškolských čias ked bolo zaradené medzi povinnou četbou nevedela dokopat.Pred rokmi som na nu narazila v jednom kníhkupectve kde som bloumala a hladala čosi na prečítanioe.Siahla som po nej a skončila u mna doma na stolíku.
V okamihu ked som ju otvorila a začítala sa do nej som ju nedokázala z ruky pustit.
Autor využil nádhernú hru ked niečo tak krásne,metaforicky a obšírne vykresloval a akoby len tak náhodou sa v retrospektívach vrátil do dávnejšej doby a spomenul si na niečo velmi doležité čo úplne sedí na dianie teraz.
Je to úžasné dielo a vrelo ho odporúčam.
Kronika ohlášené smrti je vedle Sto roků samoty jedním z nejslavnějších děl Gabriela García Márqueze. Jenže když má román méně jak sto stran, těžko nějak drobně naznačit, o čem vlastně je. Člověk má zkrátka strach, aby ve finále o knize nenapsal víc, než sama obsahuje. Takže to vezmu zkrátka - Kronika ohlášené smrti je o životě na venkově. O životě, který má stejnou měrou nepsaná, jako neúprosná pravidla. O životě, jenž dokáže být stejně cynický, jako kouzelný. O životě, který skrze příčiny a následky hýbe osudy obyčejných lidí (a i těch neobyčejných). Je to možná těžko přijatelné, ale život je už prostě takový.
Nejsilnější Márquezovou stránkou je bezesporu vypravěčský talent. Ač vám už na první stránce řekne, o čem těch následných sto bude, přesto si užíváte každé písmenko, které vám předloží. Ne, nejde o převrat v dějinách literatury, nejde ani o knihu, která by měla změnit váš život. Ale jako literární hříčka, která zaujme jazykem, atmosférou a vyzněním, rozhodně nezklame.
Štítky knihy
vraždy zfilmováno osudy lidí zločiny svatba magický realismus panenství kolumbijská literatura hispanoamerická literatura MacondoAutorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Dobrá kniha, napsaná zajímavým stylem. Postav je mnoho a pletou se, ale nevadí to. Nedodržuje se časová souslednost, ale nevadí to. Pořád se mluví o tom samém, ale nevadí to. Je doslova fascinující vidět, jak jsou lidé schopni se „zamknout“ do falešných představ, předsudků, zvyků, nelogičností, předpojatostí a xenofobie. Ten příběh není starý ani 100 let a na jedné straně nám ukazuje lidské vlastnosti, které tady byly a budou s námi i za tisíc let, na druhé straně ukazuje věci, které jsou naštěstí už minulostí, jako spojování cti rodiny s čistotou nevěsty nebo s krevní pomstou.