Kronika vopred ohlásenej smrti
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/198835/bmid_kronika-vopred-ohlasenej-smrti-Eo3-198835.jpg
4
1033
1033
Pár hodin po svatebním obřadu "vrátil" Bayardo San Román svou nevěstu jejím rodičům: krásná Angela nebyla pannou. Rodina ji přinutila prozradit jméno milence a její bratři se zařekli, že Santiaga Nasara za zhanobení sestry zabijí. Všichni v městečku tuší, že k vraždě dojde, ale nikdo poroti tomu nic nepodnikne... Proč? Vyprávění se obrací nikoli k odsouzení dvou vrahů, ale k odsouzení společnosti, která to strpí. Kroniku ohlášené smrti nekoncipoval Márquez jako kriminální román v tradičním smyslu. O vraždě se sice dovídáme už na první stránce, ale nevysvobodí nás to z účasti na osudu zavražděného, o němž víme, že je obětí předsudků a svatouškovské pseudomorálky. V tragickém příběhu kolektivní viny poznáváme sami sebe: i my denně přihlížíme působení zla, a i když s ním nesouhlasíme; i my podléháme strachu, pohodlí, lhostejnosti a mravní ochablosti... Přeložil Eduard Hodoušek.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2000 , Ikar (SK)Originální název:
Crónica de una muerte anunciada, 1981
více info...
Přidat komentář
[103/11] (ebook) Je to strašné a pro někoho nejspíše nepochopitelné, ale Márquez mě neuvěřitelně nudí. Jeho styl je tak unavující a ospalý. Vždy se snažím k jeho dílům(?) přistupovat s nadšením a důvěrou, ale stále zase a znovu zaklapávám poslední stránku s obrovským zklamáním a snad i nechutí. Chtěla bych ještě otevřít alespoň ‘Sto roků samoty‘, na které jsem ještě nesebrala odvahu, ale už tuším ten negativismus z mé strany. Tuším a ani už nemám sílu sbírat optimismus a naději, že mě jednou jedinkrát tento člověk dokáže potěšit.
Neumí psát krátké texty. Ne, že by neměl dobré podněty a určitě má spoustu životních zkušeností, ale podle mě to neumí stroze podat tak, aby to dokázalo zanechat nějakou patrnou stopu, která by plně vyjadřovala jeho názor a zobrazila ten důvod, proč se vůbec do sepsání toho či onoho pustil. Samotný nápad je přitom velmi dobrý, ale žádný šok a ani soucit se nedostavily. Chování vesničanů mi přišlo naprosto normální právě z toho důvodu, že lidé takoví jsou a v tomto podání to ani žádný šok vyvolat nemohlo. Stejně jako v ‘O lásce a jiných běsech‘ má i tohle potenciál, ale výsledek je velice podprůměrný.
Postavy mi přišly… No, bylo jich hodně a ani jedna nebyla záchytná. Bloudilo se od jedné k druhé, tak jak to bylo shrnuto do vyprávění autora. Kdyby to nebylo napsáno v tak osobní formě a namísto toho se z toho vytvořil pořádně propracovaný román, určitě by to udělalo větší službu, protože by to bylo zamýšleno pro lidi, ale tohle bylo jako koukat někomu přes rameno, když si ten někdo pod peřinou a s baterkou v puse píše do deníčku. Cítila jsem se nepatřičně a nepohodlně a každou chvíli jsem slyšela toho malinkého našeptávače na levém rameni do mě hudrovat, že jsem blázen, když věnuji volný čas něčemu tak neuvěřitelně nudnému a (pro mě) bezvýznamnému. V postavách jsem se sice vůbec neztrácela, ale nemůžete prostě někoho postavit před hotové rodinné vztahy a doufat, že se do nich člověk dokáže vcítit během prvních pěti popisných stran, které se ještě ke všemu věnují naprosto zbytečným a podřadným detailům, které rozhodně charaktery utvářet nepomáhají a naopak jen odvádí pozornost od toho důležitého a nakonec ještě zjistíte, že vám tyto detaily jsou později úplně k ničemu.
Márquez je mým trnem v oku a nevěřím, že to je kvalitní spisovatel. Možná, že napsal jednu dobrou knihu, na kterou jsem ke své smůle ještě nenarazila. Ale takových lidí je… Spíše se jen veze na slávě let minulých, která měla být už dávno rozptýlena v Tartaru, ale protože se o něm učíme, protože toho tolik napsal a navíc je tak neuvěřitelně exotický, bude se o něm mluvit stále a kdo ví, třeba mu teď křivdím.
Originální pojetí, tleskám. Opět jsem se utvrdila, že knihy Márqueze jsou na čestné polici v mé knihovně oprávněně.
Příběh kolektivní viny. Nikdo si nepřeje, aby nic netušící Santiago zemřel, a přesto se předem ohlášený zločin stane..
Marquéz touto knihou vyjádřil svůj postoj k současnému světu ovládanému lhostejností, předsudky a brutalitou...
Tohle bylo moje druhé setkání s panem Márquezem, první ohlásil Pohřeb Velké matky. Nadmíru mě potěšil svou vypravěčskou dovedností a schopností zachytit do pár řádků až naturalistický pohled na zkrouceniny lidské společnosti. Pravda je, že ač je příběh i na naše poměry lehce morbidní, nechybí tu těžká satira při poukazování na zbytečné chyby, kterých se dopustili druzí. Kniha plyne velmi rychle, takže nám neuniknou ani maličkosti a sami máme čas přemýšlet nad údělem celého prapodivného případu, který se nám tu rýsuje. Musím velmi pochválit, protože mě navnadila na další díla.
Lehce naturalistické, ale originální, krátký, úderný příběh na jedno odpoledne :)
Autora si oblíbí dle mého názoru jen někdo, každému se to jistě líbil nebude, ale je to literatura na zamyšlení...tato kniha je trošku morbidní, ale za přečtení stojí...
Pěkně morbidní. Konec se střevama mě docela pobavil. :) Zabili mě, tetičko Wene. :)
souhlasím, nevěděla jsem co od ní čekat ale naprosto mě dostalo chování lidí a jak to všehno autor vystihl do nejmenšího detailu úplně přesně ;)
Výborná kniha, která i přes svůj atypický začátek je velice zajímavá. Márquez nepříjemně přesně vystihl lidskou nevšímavost a alibismus typu, určitě ho varoval někdo jíny, někdo jim v tom zabrání, někdo by měl zavolat policii atd. Jednoznačně stojí za přečtení.
Štítky knihy
vraždy zfilmováno osudy lidí zločiny svatba magický realismus panenství kolumbijská literatura hispanoamerická literatura Macondo
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Moje prvé stretnutie s autorom, no kniha sa mi páčila menej ako Láska v čase cholery alebo Sto rokov samoty...