Kroniky Jakuba Vandrovce
Andrzej Pilipiuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/152117/bmid_kroniky-jakuba-vandrovce-yb2-152117.jpg
4
267
267
Kroniky Jakuba Vandrovce série
1. díl >
„Máš problémy s duchy předků? Něco ti šramotí v domě? Soused je upír? Zajdi za Jakubem Vandrovcem, nejlepším exorcistou-samoukem z celé země! Sice žije v zapadlé vesnici na východě, živí se vlastní pálenkou a vypadá jako starý pytlák, ale nedej na zdání! Ještě se nevyskytl upír, mimozemšťan, vlkodlak nebo přízrak, se kterým by si neporadil nebojácný vymítač v gumákách.“ Jarosław Grzędowicz „Takový ochlasta tady nikdy nežil!“ Vojslavický starosta... celý text
Literatura světová Povídky Fantasy
Vydáno: 2013 , Laser-books (Laser)Originální název:
Kroniki Jakuba Wędrowycza, 2001
více info...
Přidat komentář
Zatím ještě všechny povídky nedočteny, ale už jsem si na Pilipiukovu tvorbu udělal názor: představte si Svéráz národního lovu, přehoďte to do Polska, dodejte basu piva Perla a z jednoho z hlavních hrdinů udělejte 80 letého exorcistu. Knihu jsem si koupil po přečtení jedné z novějších Pilipiukových povídek, která se mi líbila, ale tahle raná tvorba mi tak docela nesedla...
Místy úsměvné, ale jinak...nic moc nového. Věřím, že v době, kdy to vyšlo poprvé v Polsku, tak by to mohlo být zajímavější, ale v dnešní době už moc ne...
Ne, tohle ne. Nápad udělat hlavního hrdinu ze svérázného alkoholického seniora není špatný, ale provedení se mi nezdá zdařilé a připadá mi jako spíchnuté hodně horkou jehlou. Druh humoru, který je hlavní složkou příběhů mi nesedl vůbec.
Jako nejlepší povídku z této knihy hodnotím tu poslední Proti prvnímu přikázání, která malinko upomíná H. P. Lovecrafta.
Fantasy přitažená za vlasy a vykoupaná ve vodce. Hrdina Jakub Vandrovec je tak nesympatický, až si ho paradoxně zamilujete. Je to fantasy a zároveň parodie na fantasy. Četl jsem před lety, už si to přesně nepamatuju; jen vím, že jsem se u toho báječně bavil.
A taky od té doby vím, že nejdůležitější věci ve špajzu jsou: vodka, špek a chleba.
Jako četba na "zahnání" času v autobuse to je dobré. Humor dosti specifický, ale místama až přehnaný. Některé povídky byly ale opravdu velice vtipné. Kdyby tam bylo trochu méně alkoholu a absurdních situací, asi bych hodnotila lépe, ale četby rozhodně nelituju. Pobavila jsem, a to byl účel. Zkusím další ze série? Možná, ale za čas.
Tak zábava to byla, to nemůžu Pilipiukovi upřít. Je to opravdu třeskutá parodie, místy jen zůstanete překvapeně koukat a přemýšlíte jestli jste to skutečně přečetli správně... Inu takovou dvojku jako Jakub se Semenem hned tak nenajdete a na podobnou knihu si nevzpomínám.
Jen jsem tuhle knihu neměl číst jako první, připadá mi na první díl dost chaotická, je tam spousta odkazů na události z jiných knih... nevím jak ty povídky Pilipiuk a/nebo jeho nakladatel vybírali.
Čili doporučuji nedržet se pořadí dílů, můžete z toho být ze začátku poněkud zmatení.
Parádna humorná poviedková zbierka. Najviac som sa smial u poviedky Hotel U loupežníka, ktorá bola dokonalá a aj jej väčší presah jej v tomto prípade pomohol. Vôbec by som nebol proti, keby autor napísal aj samostatnú knihu o tomto hoteli a jeho "majiteľoch". Ostatné poviedky boli nadpriemerné, vadilo mi, že poľský autor z Jakuba Vandrovca robil skoro až boha. Preháňal jeho schopnosti, na druhej strane ide o oddychovku a ja som sa pri nej bavil.
Rázovitá feérie, mišmaš fantasy prvků a motivů, absurdního humoru, sarkasmu a parodie a to všechno promíchat, protřepat a servírovat neředěné v brutálních dávkách – jedním slovem: skvost. P.S. Máte-li sklony brát dílo a sdělení příliš vážně, jděte o autora dál... (platí vcelku i pro další díly)
Jakub Vandrovec je novým, originálním typem akčního hrdiny. Jamesem Bondem z divokého východu. Ze země, která je pro starý (vochlasty)... Místo elegantního obleku, bílé košile a pečlivě narovnané kravaty nosí gumáky, vaťák či uniformu po mrtvém skopčákovi a bolševickou ušanku. Místo ultramoderních vynálezů třímá v rukou vidle. Namísto martini-s-vodkou-protřepat-nemíchat užívá pro zlepšení instinktů domácí-lavórovici-rozhodně-nemíchat.
°° Pavel mechanickým krokem přistoupil k baru a podal mu litrovou láhev Johny Walkera. Jakub nedůvěřivě pohlédl na žlutý obsah.
"Zřejmě špatně destilovaná," poznamenal. °°
Namísto Jejímu Veličenstvu slouží jen sám sobě, ovšem nemylte se. Nepotřebuje příkazy nějaké M, vystačí si se svou vlastní M(orálkou). A ta funguje neomylně správně, jen je třeba ji v té bezmála devadesátileté makovici pěkně chlapsky promazávat - destilátem, z něhož by každý jiný z fleku oslepl.
Andrzej Pilipiuk prostě jen popsal idol svého rodného kraje, polsko-ukrajinského pohraničí, kraje, kde se zastavil čas. A stejně tak, jako se anglický i polský 007 - případně Limonádový i Samohonkový Joe - s ničím nemažou a nechávají za sebou hotovou spoušť, nemaže se ani autor a servíruje nám drsnou, východní, levnými lihovinami vonící a naprosto svéráznou bláznivinu.
Viděli jste Svéráz národního lovu? Víte, kolik vodky vypije Rus? Byli jste někdy na prostém, drsném venkově, kde nejsou obchody s kořalkou, a proto si ji ubozí vesničané musí sami destilovat? Jestli jste alespoň jednou odpověděli ano, pravděpodobně vám nebude dělat problém vcítit se do atmosféry povídek Andrzeje Pilipiuka. Jinými slovy: nic pro abstinenty. Nic pro komunisty. Nic pro pacifisty.
Povídky v knize obsažené jsou povětšinou kratičké často v rozmezí od jedné do tří stránek, přičemž nemají nějakou hlubokomyslnou či vytříbenou pointu. Zakládají si spíš na absurdních zápletkách a situačním humoru, který je mnohdy doveden až do montypythonovských extrémů. Nemá vlastně ani moc cenu rozepisovat se o konkrétních textech - v drtivé většině nelze jejich děj nějak srozumitelně popsat, protože je buď minimální nebo žádný. Alkohol (či jiný doping optimismu) je pro tuhle knihu prostě tím nejdůležitějším, poněvadž potýkat se s ní střízlivý znamená připravit se o polovinu zamýšleného efektu.
Moc nechápu, co se autor snažil ztvárnit.
Místy jsou povídky vážné, napínavé, ale dřív nebo později je vše zparodováno. Jakub Vandrovec nezřízeně chlastá, vzápětí jak mávnutím proutku vystřízliví, všechno přežije, všechno vyřeší. Divný. Nejnadějnější jsou povídky: Hochštapler a Proti prvnímu přikázání, ale slibný začátek je v nich zniče již zmíněnou parodií respektive nerealističností.
Ztráta času, jsou lepší knihy.
Kladně hodnotím charakter Jakuba Vandrovce. Notorickej vidlák, jak má být. Plus to, že se z ničím .... nemaže.
Některé myšlenky autora mě pobavily a u některých jsem se i pousmál, ale jinak souhlasím s Roninem - toho rádobyhumoru s všudypřítomným alkoholem je opravdu moc. U povídky s hotelem jsem myslel, že ve čtení už nebudu pokračovat, protože to nebylo ani tak absurdní, jako blbý a trapný. Následující povídky měli však oproti této, vzestupnou tendenci, takže jsem to zvládl a ta poslední, byla dokonce jiná, než ostatní. Dá se říct, že byla svým způsobem vážná. Povídka, která mě opravdu pobavila, tak "Z archívu Y" (hlavně ta část, co narvat do hlavy). Skvělá parodie na natáčení Akt X v Polsku. Shrnuto, podtrženo - Jakuba Vandrovce nezavrhuji, jelikož se mezi povídkami najdou některé, které stojí za přečtení. Neznamená to, ale že se v nejbližší době s chutí vrhnu na další díly...
Místy to bylo celkem vtipné, ale jinak takové nemastné neslané a hlavně většinou bez pointy.
Špatné to rozhodně nebylo, nicméně jsem čekal víc.. Možná že jsem byl namlsaný zajímavou anotací, čí kladným hodnocením. Párkrát mě kniha sice rozesmála ale celkově to bylo takové nemstné neslané. Nějak mě ta alkoholová zábava nenadchla a právě na tom celá kniha staví. Možná je to můj špatný zvyk, ale mám tendenci humorné fantasy srovnávat s Pratchettem a v tomto kritériu Pilipiuk a Vandrovec neobstál.
Celkem jsem se i občas pousmál ale celkově se mi zdálo , že s tím alko homorem autor tlačí na pilu přespříliš.
Autorovy další knížky
| 2013 |  Kroniky Jakuba Vandrovce |
| 2003 | Vezmi černou slepici |
| 2005 | Sestřenky |
| 2003 | Čaroděj Ivanov |
| 2012 |  Upír z činžáku |
Povídky prosáklé pálenkou, až to z nich skoro odkapává... Originální, vtipné, místy krvavé a kruté, ale takovým tím způsobem, že se vlastně ani nemůžete moc zlobit. Svérázný hlavní hrdina je sice pořád v lihu a má zvláštní morální zásady, ale fandit jsem mu prostě musela. Závěrečná povídka Proti prvnímu přikázání, ze které docela příjemně mrazí, ukazuje, že Jakubovi padne i vážnější kabát skoro tak dobře jako esesácká uniforma. Jsem spokojená a těším se na další setkání s tímhle exorcistou.