Kruté století
Adam Drda , Mikuláš Kroupa
https://www.databazeknih.cz/img/books/88_/88079/krute-stoleti-88079.jpg
4
10
10
Lidé, o kterých je tato kniha, jsou naši nenápadní sousedé a současně výjimeční svědkové moderní doby – 20. století, které nad jiné vynikalo technickým pokrokem a krutostí. Lidé, o kterých je tato kniha, žijí dosud mezi námi. Generál Tomáš Sedláček bojoval za druhé světové války za československou svobodu na západní i východní frontě. V roce 1941, v době, kdy se přepravoval z Francii do Anglie, byl Mikuláš Hulín, mladík z Poskarpatské Rusi, na cestě do sovětského Gulagu. V červenci 1943, kdy Sedláček absolvoval v Anglii výcvik, přežili Antonín Činka a Josef Kechrt vyvraždění své volyňské vesnice Český Malín a stejně jako Sedláček pak bojovali na Dukle. Možná se tam potkali s pozdějším prokurátorem Karlem Vašem, možná, že se s ním kdesi v sovětském lágru míjel i Mikuláš Hulín, ale zcela určitě ho potkal další voják z východní fronty Jaroslav Grosman. Roku 1944, kdy „volyňáci“ narukovali k čs. východní armádě, zápasily Anita Fischerová a Anna Kovanicová o život v Osvětimi a v dalších nacistických vyhlazovacích táborech a Anna Magdalena Schwarzová doufala, že přežije Terezín. Po roce 1948 už byl Jaroslav Grosman v komunistickém kriminále, kam Sedláček přibyl roku 1951 a Anna Magdalena Schwarzová roku 1953. Jaroslav Řičica se zrovna stával komunistickým vyšetřovatelem, Karel Vaš už poslal na smrt Heliodora Píku, Vratislav Herold si podával žádost o přijetí ke Státní bezpečnosti…... celý text
Přidat komentář
Herdekfilekův komentář je vyčerpávající. Snad bych jen připojila, že mě kromě neskutečně brutálních žurnalistických informací velice zaujala schopnost autorů propojovat souvislosti a připojovat i vlastní komentář, vlastní vnímání příběhů, kterým naslouchají, vlastní hodnocení. To myslím dnešní žurnalistice chybí - novináři jsou bez názoru, jako by je vnímané "zprávy" ani nijak lidsky neoslovily. Také musím obdivovat zaujatost a houževnatost obou autorů, s jakou po těchto příbězích a především svědectvích neúnavně jdou už od roku 2006. Adam Drda si zasluhuje cenu Ferdinanda Peroutky skutečně právem a díkybohu za takové světlé zjevy!!
Zničující paměť národa. Protože na ni všichni téměř zapomněli. Komunismus zničil spoustu krásného a patřil by mu za to necezený odpor a zhnusení. Pronosit ho pořádně po pranýři. Zdiskreditovat ho pouhým poukázáním. Ale ono se netrestá. Nevolá se po spravedlnosti. Ignoruje se. A tím se trestají oběti komunismu, ne komunismus. Za Hitlera bojovat, za bolševika za to hnít ve vězení a za kapitalismu se nechat obklopit prostou nevšímavostí. Teď nevím, který z diktátů je horší. Bestie z vyšetřoven bez trestu dožívají. Ale je to naše ostuda. Nechali jsme dožít samozvané katy v pohodlí vlastních domovů. Nechť je jim aspoň ta hlína těžká.
Díky Bohu za Drdy a Kroupy, alespoň někdo se snaží nepohřbít tu minulost až moc hluboko. Abychom ji pak dokázali vykutat zpoza vlastních přetékajících pupků. Pamatujme si a bude nám pamatováno.
Posbíraná svědectví z nacistických koncentráků, sovětských gulagů a komunistických lágrů, neuvěřitelné životní osudy, kdy sotva jste se oklepali z koncentráku a zjistili, že celou rodinu zavraždili, komunisti vás zavřeli na patnáct let pro protistátní podvratnou činnost. Kolektivizace a děsivý zdecimování venkova, estébácký praktiky, zničení mnoha rodin, umučení a utýrání stovek lidí. Zlovůle, úskoky a odporné lži. Potupa, výsměch, ponížení. Komunisti byli a jsou hnusná sebranka. Budete se chtít vztekat, budete přestávat ve čtení, bude se vám svírat žaludek zhnusením a údivem a zděšením, bude vám z toho stručně řečeno na blití. Do toho se vám celou dobu bude honit hlavou, že tohle se opravdu dělo, není to tak dávno a, nevím co je horší, vyberte si dle libosti: děsivá spousta lidí poúnorové události dodnes zlehčuje či dokonce úplně popírá, stále volí komunisty protože "nejsou zvyklí převlékat kabát", nebo za ně dokonce kandidují všude možně (a nechodí místo toho kanálama). Co se týče práce, co odvedli autoři, komu naslouchali, jak pohnuté méně známé osudy přiblížili a doplnili o fakta a své postřehy; musela to být neskutečná práce a já smekám a děkuji. Post Bellum, Paměť národa a navíc Radioservis jsou tím více moji hrdinové všedního dne.