Krvavé jahody
Jiří S. Kupka (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/352497/bmid_krvave-jahody-3zE-352497.jpg
4
1400
1400
Autentický příběh Češky zavlečené do sovětských gulagů. Skutečný, sotva uvěřitelný osud Věry Sosnarové, která byla po druhé světové válce odvlečena z Československa a prožila 19 krutých let v sovětských vězeních a gulazích. Nakonec se jí podařilo vrátit se zpět do vlasti, kde se začlenila do normálního života.
Přidat komentář
Na knihu jsem se tak dlouho těšila, až mě trochu zklamala. Popis prvotních situací a okamžiků malé rodiny uprchlé Rusky byl brilantní - odsun zajatců, jejich cesta i první začátky byly vykresleny až mrazive. Atmosféra ve vlaku i v prvním lágru byla skvělá. Druha polovina knihy byla trochu slabší. Autorovi se krásně podařilo zvýraznit, že ani po návratu to neměly sestry lehké a naopak se jednalo spíše o "podpásovku" od vlastních. Líbilo se mi výběr postav (skupinkování v lágru, postava Moti a také neoprávněně držených osob). Kdyby kniha zůstala bez doslovu, asi by se mi líbila trochu více. I když samozřejmě chápu, že autor asi nechtěl končit ponuře a smutně.
Úžasná kniha, čte se sama. Sice mě mrzelo, že jsem se pak dozvěděla, že údajně může být smyšlená, ale i tak je velmi naučná a člověk se vžije do hlavní postavy.
Ta kniha má naprosto strhující příběh, byť je to prý smyšlené/vylhané, tak to nic nemění na tom, že se příběh skvěle čte a má velkou výpovědní hodnotu o dané době. I většina starších knih se svědectvími o hrůzách v KLDR je vymyšlená a přesto jsou to důležitá díla.
Doporučuji všem!
Věra Sosnarová, češka, která prožila 18 let svého života v ruských gulazích po boku své sestry Nadi.
Zažívaly tvrdou práci, ponižování, zimu, bídu hlad a nemoci, ale přežily a nikdy nepřestaly bojovat, aby se vrátily zpátky do Brna odkud pocházely.
Knížka se mi líbila, ale od druhé půlky už se moc přeskakovalo v letech a najednou bylo Věře k třiceti a jako kdyby chtěl autor knihu rychle ukončit. Klidně mohla mít jednou tolik stránek.
V knize je i doslov, kde se dozvíme ve zkratce jak sestry žily dál a to jsem brala jako za úplný závěr a moc se mi líbil.
Nevím možná jsem měla moc veliké očekávání od téhle knihy. Kniha me bavila tak první polovinu, druhá polovina mě už nebavila. Možná tomu dám ještě někdy druhou šanci, ale moc mě to nenadchlo.
Než jsem knihu začala číst, věděla jsem, že se jedná o vymyšlený, nikoliv autentický příběh hlavní postavy Věry. K němu jsem také tak přistupovala. První polovinu knihy jsem doslova "hltala", druhá část knihy už byla pro mě slabší.
Nehodnotím zda je to pravdivé či ne. Hodnotím příběh jako takový. A ten byl neskutečný. I kdyby byla z poloviny pravda co je psané, je to strašné. Nikdo nemá právo soudit, pokud nezažil.
Co na to říct a být objektivní. Po přečtení několika článků na téma Věra Sosnarová a pravda nebo lež, jsem na paní byla trochu naštvaná, že si hraje s našimi emocemi. Podobně se mi třeba úplně zošklivil Jan Saudek a jeho smyšlený pobyt v koncentračním táboře, tohle si vymyslet je ubohost. Na druhou stranu má hodně nadneseně řečeno II. světová válka velmi dobrý marketing a trochu odvrací naši pozornost od poválečných let, které se svými hrůzami dost dobře válečnému období vyrovnaly. I kdyby to v reálu nebylo až tak hrozné jako je vypsané v knize (i když bych se vůbec nedivila, kdyby to nějaká jiná Věra hodně podobně zažila), je určitě dobře, že se lidem připomene, co bývalý režim dokázal a jak nenávratně poznamenal život všem slušným lidem v zasažených zemích. Paní Věru neobhajuji, ona musí se svým svědomím žit, ale o jistou osvětu se i spolu s autorem zasloužila. Kniha byla čtivá a to je pro mě důležité.
Kniha je až neuvěřitelným životopisem ženy, která se nikdy ničím neprovinila a přesto tolik trpěla.
Když jsem knihu četla (r. 2008),tak se mi líbila, protože jsem věřila, že je pravdivá. Bohužel až nedávno jsem zjistila,že je příběh vylhaný. Více viz Daly.
Paní Sosnarová určitě měla těžký život, ale tím, že si vymyslela jiný příběh (a vydává ho za svůj) se snížila někam, kam skutečně neměla.
Tahle kniha se vydává za skutečný příběh ženy, jež byla zavlečená do sovětských gulagů. Opravdu však pouze vydává. Pokud máte zájem o skutečný příběh paní Sosnarové, doporučuji přečíst si článek od pana Hradílka (https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2019/07/PD-2-19_Neskutecny-pribeh-Very-Sosnarove.pdf ). Ten si poskládal informace z několika různých zdrojů (i zemí), které by bylo vážně nemožné zfalšovat. Všechny tyto informace si navíc můžete jít osobně ověřit a prostudovat v jednotlivých archivech. Chápu, že se knížka může lidem líbit, ale pouze jako fikce. Paní Sosnarová určitě neměla na růžích ustláno, přesto se však snížila někam, kam vážně neměla.
Smutná, děsivá a napínavá knížka. Takto bych popsala svými slovy knížku Krvavé jahody. Věra tehdy ještě mladá, žije se svou matkou a sestrou Naďou v Brně. Bohužel díky tomu, že matka utekla z Ruska, byl jejich osud takový, jaký nakonec byl. Všechny tři zatkly a jejich životy tak získaly úplně jiný směr a smysl, než byl předtím. Kniha mne velmi vtáhla do děje, nemohla jsem se od ní odtrhnout a byla jsem napjatá, jak osud paní Věry, nakonec dopadl. Opravdu se mi knížka moc líbila a jsem ráda, že jsou tyto knížky víc a víc publikovány. Aby čtenáři věděly, že v době během války, nebylo nic lehké a že nikdo netušil, jak dlouho ještě bude naživu.
UPRAVENO 4.9. 2020 - přečetl jsem si recenzi od Daly (výše) a zejm. pak posudek Adama Hradílka z Ústavu pro studium totalitních režímů, tak je mi to trochu líto, že kniha tvářící se jako věrné vyprávění je z drtivé většiny smyšlená...
Stará recenze:
Knížka je to drsná, syrová, věrná, ale také velmi poutavá a napínavá. Čtenáři zůstává rozum stát nad tím, co všechno si musela nevinná Věra ve svém mladém věku bezdůvodně vytrpět. Ve čtenáři budí nejrůznější emoce a to je dobře. Celou knihou pak velmi silně rezonují témata moci, naděje v beznaději a síly v časech absolutního vyčerpaní. Zvláště dobře je vykreslena totální bezmoc a závislost na aktuálním rozpoložení toho či onoho pohlavára, který tou samou rukou rozhoduje jak o životě, tak o smrti a kterých je v celé knize jako lesních jahod na paloučku. Kniha je dále historicky přesná (však je také psaná dle skutečného, osobního příběhu) což pomůže děj zasadit do srozumitelného kontextu a doplní středoškolské hodiny dějepisu.
Jediným šrámem na této doslova krvavě rudé perle jsou - vzledem k tomu, že se jedná už o sedmé vydání - relativně často se vyskytující překlepy.
Knihu rozhodně doporučuji - mám totiž pocit, ze o hrůzách Stalina se v porovnání s Hitlerem nemluví tak často, a to se dopouštěl stejných zvěrstev, ne-li horších.
Je dokázáno, že kniha je naprosto účelově vykontruovaná propaganda, takže pro vzdělanější může posloužit jako příklad propagandistického konstruktu, hlupáci se naopak budou dojímat nad fiktivními hrůzami těch zlých Rusáků, kteří vraždili po milionech a ve volných chvílích znásilňovali co se pohlo. Je to ostuda, že něco takového vůbec vzniklo, ale dokresluje to hloupost současného režimu
Kniha přináší silný příběh, který by neměl být zapomenut. Popravdě mi je jedno, jestli paní Věra byla v pracovním nebo internačním táboře - být ve čtrnácti letech vytržena ze svého prostředí, být připravena o identitu a stát se na mnoho let otrokem samo o sobě stačí. Chtít, aby lidé, kteří tímto prošli, popisovali události jako nezaujatí svědci, prostě nejde. Navíc dlouhodobá traumatizace a nutnost neříkat pravdu, aby člověk přežil, prostě paměť a vzpomínky ovlivňuje...
Trochu slabší je ale styl psaní, kde si nejsem jistá, má-li to být román nebo faktografický dokument - někde se popisují do detailů pracovní postupy, někdy jsou scény vypjatě emotivní a objevují se i občasné skoky v čase, které mi moc nesedly. Přijde mi, že tohle si měl autor lépe ujasnit nebo měl zasáhnout editor, protože tahle podivná stylová nejasnost nakonec dělá příběh méně uvěřitelným.
Tedy, dlouho jsem nečetl tak silný příběh. Komunisti si s nacisty v ničem nezadaly. To vím i od táty, dědy a taky kamaráda, jehož děd sloužil v RAF a když se vrátil do Čech protože chtěl domů tak ho tady nenechaly normálně žít.
Najde se určitě dost lidí, kteří budou tento a jim podobné příběhy bagatelizovat a tvrdit o nich že to je nesmysl, ale komanči už takoví jsou.
Za mě plný počet.
Ještě musím dodat, že vše co jsem si do teď spojoval s bezprávím za dob totality se více méně spojovalo s tím, jaké příkoří a bezpráví se dělo mužům... Je silné kafe číst o tom jak se zacházelo s ženami. I když nevím proč mě to překvapuje. Příběh Milady Horákové je mi znám...
(SPOILER) Největší problém této knihy je ten, že se prezentuje jako skutečný příběh paní, která přežila Gulag. V tom je kniha nebezpečná, protože znevažuje svědectví těch, kteří gulagem skutečně prošli. Paní by mi bylo líto, kdyby napsala pravdu, která sice nebyla tak hrozná, jak popisuje, ale rozhodně to nebyla procházka růžovým sadem a už vůbec ne pro dítě jejího věku. To, že její matka udávala gestapu není vina paní Sosnarové a chápu,že v očích paní Sosnarové bude matka viděna ve zkresleném světle, ale rozhodně to není tak černobílé, jak je prezentováno.
Štítky knihy
gulagy ženy 20. století Československo komunismus Sibiř zločiny komunismu 2. pol. 20. stoletíAutorovy další knížky
| 2009 |  Krvavé jahody |
| 2003 | Balkánský sud prachu |
| 1980 |  Rukojmí z Bella Vista |
| 2014 | Válečná nevěsta |
| 2003 | Hry velkých chlapců |
Pokud jste také zvyklí v případě silných autentických příběhů pátrat po podrobnostech a dalších osudech protagonistů, dohledávat si informace jinde, dopadnete jako já: budete postaveni před volbu.
1. Vzít vyprávění Věry Sosnarové jako skutečné zážitky podávané starou paní, která hodně trpěla a zažila strašné věci. Tolerovat nepřesnosti v jejích vzpomínkách, někdy i zarážející, protože paměť funguje nespolehlivě a ve stáří se to nezlepší. Pak třeba hodnotit tuhle knížku i literárně: jednodušší styl, časté polopatické vysvětlování, ale to by se dalo brát jako přiblížení se dívčinu vyprávění; vzhledem k roku vydání mě překvapily zastaralé výrazy a slovní spojení, ale opět by se mohly brát jako převzaté z Věřina podání.
Působivé, s výhradami k stylistickému pojetí.
2. Zaváhat nad pravdivostí toho všeho, protože zpochybnění celého Věřina osudu není osobně zaujatým názorem jednoho člověka, ale je podloženo dokumenty dohledanými v archívech. V tom případě se vytrácí hlavní hodnota knihy - autentičnost; na téma gulagu byla napsána literárně kvalitnější díla. (A pokud přijmete tuto možnost, budete se v hlavě prát i s důvodem vzniku falešných vzpomínek; ta pachuť je pak nepříjemná.)
Poprvé v životě bez přidělení hvězd. Achjo.