Krvavý román
Josef Váchal
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533218/bmid_krvavy-roman-65e06ab4220dd.jpg
4
292
292
Česká literatura se nemůže pochlubit mnoha knihami, které by dosahovaly významu tohoto díla. Krvavý román je nejen svéráznou poctou dobrodružnému a brakovému žánru, raritní bibliofilií a živelným textem, jejž Váchal rovnou sázel, aniž si předem vypracoval rukopis. Není to pouze přehlídka strašidelných a groteskních dřevorytů nebo artefakt, který inspiroval vznik divadelních představení i filmu. Je to také kniha, jež vyšla jako vůbec první publikace Paseky. Ostatně na přeludných, kostrbatě působících stránkách Krvavého románu se zrodila postava nakladatele Paseky, která dala nakladatelství jméno. Přesně sto let poté, co Váchal ve své vršovické dílně v sedmnácti exemplářích přivedl Krvavý román na svět, vychází kniha znovu, a to v jubilejní výpravě s esejemi váchalovské kurátorky Hany Klimešové a ředitelky Paseky Anny Horáčkové.... celý text
Přidat komentář
tohle mě hodně bavilo, když to člověk nebere moc vážně tak je to skvělá blbost, a miluju Váchalův smysl pro humor (nemohl život psa, tak ho šatil; neuměla španělsky, i když jen týden předtím prodělala španělskou chřipku...) i to jak se prakticky vkládá do děje a mluví o tom jak tu knihu jakože vydávali, fakt šílenec ten typek ale v dobrym
Poslouchal jsem jako audioknihu. Knihu mám tištěnou v knihovně, ale dvakrát jsem ji odložil, z části kvůli opravdu dlouhé předmluvě (které nakonec litoval i fiktivní autor) a zčásti kvůli jazyku kterým je napsaná, je pro mně trochu krkolomný. Tudíž jsem se na poslech moc těšil, stejně tak jsem z něj ale měl obavy.
Tak za prvé kniha nemá žádný děj a ač jsem se ho snažil sledovat sebevíc, většina příběhů se ztrácí zcela neukončena. Naštěstí je to všechno osvětleno vsuvkou z "autorova" pohledu.
Za druhé je skoro neuvěřitelné, jak šílenou satiru dokázal Váchal vytvořit skoro sto let předtím, než se tento literární žánr stal tolik populární. Při poslechu jsem jasně slyšel jak z této knihy dokáží těžit současní autoři. Až nečekanou podobnost pociťuji s "Mlýnem na mumie", ne dějovou, ale tak nějak myšlenkové pochody autorů.
Moc se mi líbilo, jak dokázal zakomponovat sám sebe do děje a ještě vlastně ospravedlnit veškeré nedostatky knihy. Stejně tak je zde zakomponované i Portmoneum.
Takže jediná věc která mi vadí bylo nalákání na úžasné zápletky a potom vyšumění jednotlivých epizod do ztracena. I když, i to je tu ospravedlněno - holt došel papír, ale stejně si myslím, že se měl Paseka raději oženit a dílo dokončit.
Ano audio verze se mi velmi líbila obzvláště vtipná vsuvka"pán neměl na to aby svého psa živil tak ho alespoň šatil".
Určitě jsem po poslechu audioknihy a přečtení zdejších recenzí zvědavý na opěvovanou vizuální stránku knihy, NICMÉNĚ každému doporučuji právě audioverzi v podání fantastického Leoše Suchařípy v jeho ŽIVOTNÍ roli.
Nejdřív se pustíte do čtení s nadhledem a mírným odstupem. Pak se začnete pomalu nořit do krvavé lázně tohohle děsivého propletence a autor si vás začne pěkně odmotávat kolem prstu. A když to najednou skončí, vraždili byste alespoň pro pár dalších řádků :-) Vždyť, kdo by odolal pokušení číst dál, když se dozví, že "všech deset prstů zrádné milenky rozlétlo se s hlučným rachotem do všech koutů sálu..."!
Kryndapánašajzehund. Tohle je spektákl. Tohle je neskutečná záležitost. Mnohoznačná. Esej o jednom žánru. Jeho chvála a oslava. Zároveň jeho parodie i úvod do tématiky a její obsažné shrnutí. Neb četli-li jste Krvavý román, četli jste všechny krvavé romány a netřeba číst další. Tohle je opravdu zvláštní záležitost vyžadující zvláštní přístup. Přesně ta věc, která buď sedne nebo zcela mine. Může to být stejně dobré jako špatné, odpadové jako pětihvězdičkové. Záleží na přístupu, souznění, pochopení, přijetí. Popravdě, někde před stou stránkou jsem se naprosto ztratil v ději (který to, pravděpodobně, stejně nemá). Ale nijak to nevadilo, užíval jsem si jednotlivé scény, bizarní nápady, komiku a neuvěřitelnost, psanou s takovou lehkostí a průrazností. Jeden ze zapomenutých klenotů stavebních kamenů českého bizarro fiction. Prostě úlet. Velká čest Československému spisovateli, že to vytiskli v původní podobě. Opravdu váhám s hodnocením - můžu dát stejně 3 jako 5*. Tedy kompromis.
Jsem moc rád, že vznikají úlety, tedy když autor umí psát, což v případě Váchala naštěstí platí.
Nuže.... Geniálně zpracované literární dílo. Brilantnost propojení dějových linií je až zarážející. Zprvu jsem se obávala fontu a velikosti písma, kterým je kniha psaná. Mé pochyby byly zbytečné. Natolik mě vtáhl děj krváků, že nestandardní písmo mi nebylo překážkou.
Mé stanovisko: rozhodně DOPORUČUJI :)
Z této úžasné záležitosti mi nejvíc utkvěla v paměti hláška o tom, že dotyčný je dřevorytec, ale z nedostatku materiálu ryje do dobrých lidí... :-D
O panu Váchalovi jsem se dozvěděla při návštěvě Litomyšle. Portmoneum a ulička J. Váchaly na mě udělaly dojem, takže když na mě v knihovně vykoukl Krvavý román, nedalo se jinak než po něm sáhnout. Nedokážu ale říct, jestli to bylo šťastná volba nebo ne :D Hodnocení se prozatím zdržuji. Takový galimatyáš jsem snad nikdy nečetla.
Dřevoryty jsou famózní, bez nich by byla kniha dost ochuzena. Také se mi líbilo originální tištění knihy.
I vzhledem k době svého napsání si kniha zaslouží zastaralé, ale zcela odpovídající označení: fantasmagorie. A má všechny atributy, které byste od knihy takto označené mohli chtít: ztracené šlechtické děti, tajemné zednáře, zkorumpované kněží, ctnostné prostitutky, šílené alkoholiky, prohnaného hypnotizéra, krvelačné piráty, nešťastného vlkodlaka, všehoschopné kanibaly, sem tam nějakého ducha a dokonce i pravého čerta. K tomu potoky krve, balónky z močových měchýřů a samozřejmě i zakopaný poklad. Originální ilustrace bravurně vykreslují atmosféru.
Souhlasím s komentářem Romanky89: Tuto knihu musíte milovat, nebo nenávidět. Já jí miluju! :-D
Doporučuji.
Vůbec mě to nebavilo a do čtení jsem se nutila :(. Snad kdyby byla kniha o polovinu kratší...
Když jsem knihu začla číst, říkala jsem si, sakra, co je to za slátaninu? Ale ono je to tak blbý až je to naprosto geniální! Je tam opravdu všechno - vraždy, výměna dětí, duchové, zednáři, inkvizice, piráti, trosečníci, kanibalismus atd. atd. atd. Tuhle knihu musíte milovat, nebo nenávidět, já ji miluju! Skvělý humor, skvělé dřevoryty. Kdo nebyl v Litomyšli ve Váchalově Portmoneu, doporučuji.
"Já jsem se poprvé taky uleknula, když mi po těle červené puntíčky vyskákaly, až jeden pan doktor, který k nám chodí, mi řekl, že je to docela obyčejný sifilis."
"Kdo v sebe alkohol lije,
spálí si v mozku ganglie.
Rozumný vždy myslí na ledviny, játra,
není-li v tom líh, co pije, pátrá.
Ani tak neškodějí ženské,
jak pivo plzeňské."
Čtenářská výzva 2018: Kniha autora, který žil ve vašem kraji.
Taková famózní ptákovina! Krvavý román jsem pořídila hned, jak v roce devadesátém vyšel, protože to byla doba, kdy vycházely všechny možné knihy a nebylo jasné, jak dlouho jim to vydrží. No v každém případě to tady čekalo doteď, než na to dojde. Už na to došlo a je to úchvatná ptákovina do chvíle, než Mistrovi dojde papír a nikde nikdo, kdo by mu na něj dal. Takže závěr slabší, nicméně avizovaně, takže se nedá ani zvolat, i kdyby se chtělo :“Bídníče! Cos to učinil?!“
O absurdním humoru této publikace jsem se přesvědčil a uznávám, že nemá chybu. Zábavný je i jazyk plný chyb, nedopatření, nepříliš vhodných vyjádření a snad automatismů. Jinak člověk slova myslí, jinak je píše, jinak je píše na stroji - a nedivme se - úplně jinak je sází. Román bych přirovnal ke snu, který se dávkuje po jednotlivých obrazech a teprve rozum probudivšího se lepí z těchto střípků lidskému chápání trochu přijatelný příběh. Vizuální dojem je zde neodmyslitelný. Nelze pominout ani legendu jak (ta původní) kniha technicky vznikala a kdo ji vytvořil.
...a koupil k ochraně obrovskeho, silneho psa. Toho psa pouze šatí protoze uživit by ho nedovedl..:-D
Vtipné. Absurdní. A čarokrásné. Řečeno Váchalovo mluvou. Krvavý román, alias krvák nebo krvas, aneb studie a apologetika tohoto, dle "vzdělanců kulturních", opovrženíhodného braku a odpadku české literatury, je jedinečné dílo. Josef Váchal, známý též třeba coby Josef Paseka a "mravní zpustlík", psal tuto satiru s nemalou dávkou cynismu, sarkasmu a despektu k obecně platnému systému, měšťácké společnosti, k bolševismu, katolicismu a jezuitům/inkvizici a rádoby morálním postojům své doby, tedy zvráceným předsudkům. Své zápletky často podivně proplétá a dovádí parodicky ad absurdum. A ne všechny pak také rozplétá... Ale aby byl nejspíš spravedlivý, trefuje se v podstatě do téměř každého. Včetně sebe. Váchal oplývá specifickým, úsměvným humorem. A ta nádherná, starobylá čeština. Má čtenářská duše plesá a oko se těší. Vydání z roku 1990 je vskutku malebné. Zakoupila jsem jej poté, co jsem shlédla impozantní, hlubiny Váchalovy duše odhalující výstavu jeho dřevořezeb, rukopisů, kreseb a dokonce i nábytku v Rudolfinu. Ze všeho na mě čišelo utrpení, nemoc, peklo... odraz jeho vlastních prožitků a temného já. Čas od času si Váchalův krvas sám řekne o otevření a začtení se.
"Ať mně vlezou všichni na hrb, pacholci."
Váchal je ten typ člověka, se kterým bych strašně rád zašel na škopek, ale asi bych se s ním během večera hrozně pohádal o některých věcech.
Krvavý román je parodií plnou humorných scén viz např.:
"Tomu kuchaři ta koule utrhla obě ruce i nohy a odhodila jej přes palubu do moře. Na štěstí byl ten kuchař výborným plavcem i podařilo se mu se zachránit." (s. 157)
Graficky svérázné zpracování jenom ukazuje na Váchalovu uměleckou všestrannost. Jedná se určitě o vděčného umělce pro literární badatele (dřevorytec, spisovatel, tiskař, vazač, grafik, malíř atd.) Váchalova osobnost a dílo stojí určitě za to, aby se mu odborná veřejnost věnovala. Již jenom o Váchalově víře či nevíře, lze popsat stovky stran.
V Krvavém románě je silně cítit tón anti-klerikalismu, zároveň je však celá kniha jeden velký vtip či snad to má být skrytý Váchalův manifest? Jak moc vážně máme vlastně Váchalův text, respektive jeho názory v textu, brát vážně? Toť je otázka. Na jednu stranu Váchal přispíval kdysi do revue Meditace a přátelil se krátce s Demlem (viz např. dřevoryty k Demlově próze Hrad smrti), na straně druhé byl Váchal členem bezvěrecké Volné myšlenky a v pozdějších létech svého života už vystupoval jako jeden z kritiků katolicismu, přesto je jeho dílo plné hledání něčeho, co nás přesahuje, jak píše p. Kudláč (KUDLÁČ, K. K. Antonín. Pekelníkova víra, Josef Váchal, Volná myšlenka a něco o dřevorytcových náboženských názorech. In: Sborník textů ze sympozia v Klatovech, s. 35-43).
Asi bych Váchala osobně zařadil mezi ty velké individualistické osobnosti přelomu 19./20. a počátku 20. století, např. Ladislava Klímu či F. Nietzscheho. Osobnosti jež stojí za pozornost a kritiku, za čas, abyste se jimi zabývali, i když s jejich názory nutně sympatizovat nemusíte.
A ač se tedy jedná o velké zjednodušení komplikovaného Váchalova umění, jež jako ryze individualistické podléhá jedinečnosti Váchala samorosta, nelze nevidět, jaký vliv na jeho prozaické dílo má barokní literatura, ač už do větné skladby, tak typografie a ilustrací.
Nakonec bych ještě jednou zdůraznil, že Váchal byl především také humorista a u jeho díla jsem se náramně zasmál, i když je plné různých předsudků a zjednodušení (například postupů inkvizice a stavění komunistů a zednářů na jednu roveň s katolíky), přesto vše, pokud je to v roušce komické zabalené, lze Váchalovi odpustit.