• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Vademecum v erotiky soustech o luze a o buržoustech, aneb, O Krásu zájem, o Lásku, u rozmanitých mamlásků - Josef Váchal

E-kniha obsahuje přepis bibliofilského vydání humorně laděné básně Josefa Váchala kritizující „erotické výtvory" dvacátých let, kterou autor v době svého vzniku... detail knihy

Populární knihy

/ všech 47 knih

Nové komentáře u knih Josef Váchal

Krvavý román

„Letos kniha slaví 100let od svého uvedení. Na tu dobu opravdu majstrštyk nevídaného rozměru i obsahu. Rozhodně se kniha vymyká všemu co jsem četl, když opomenu knihy současnosti třeba od J.Kulhánka. Jedná se o krvák a to doslova, sám autor jej označuje za brakovou krvavou literaturu. Určitě to není kniha pro každého už svým stylem psaní natož obsahem, ale já se u toho opravdu bavil. Je tam všechno, od pirátů po kanibaly. V roce 1924 to muselo být určitě být velmi skandální a kontroverzní dílo typu 120dni Sodomy od De Sade. Smékám, protože jsem dosud netušil, že i z pera českého autora vzniklo takové ujeté a přesto zábavné dílo.“... celý text
— Switch

---

Malíř na frontě: Soča a Italie 1917-18

„O Krvavém románu i malířsko-grafickém díle Josefa Váchala jsem měl jenom obecné povědomí. Po knize jeho vzpomínek z italské fronty za Velké války jsem sáhl hlavně proto, že byla k dispozici v e-formě tady na Databázi knih a k její četbě jsem tedy mohl využít mobil během cest hromadnou dopravou. Zpočátku mě kniha moc nezaujala, klasické postoje a názory mimoně, který se ocitl na vojně. A k tomu komplikovaný a poněkud zastaralý jazykový projev. Na jednu stranu nadřazenost umělce a intelektuála nad ostatními „drobnými“ a „prostými“ lidmi, na druhou stranu nepochopení a údiv nad věcmi, se kterými se až dosud nikde nepotkal. Váchal díky svému povolávacímu rozkazu musel (dnešními slovy) opustit svoji sociální bublinu a začít řešit základní otázky a problémy každodenní existence v prostředí, kde se funguje podle velmi pokroucených a až zvrácených pravidel. Jakmile se ale přihlásil k artilerii a byl z Rumburka odeslán do Vídně k dalšímu výcviku, jeho pohled na ostatní a okolí se začíná měnit. Fascinuje mě, jak ve svých pamětech dokázal zachytit tento přerod od umělecké a intelektuální individuality k onomu vědomí sounáležitosti s ostatními normálními lidmi. Jeho popis událostí, prostředí a třeba krajiny (o lidech, které během svého působení v c. a k. armádě potkal a se kterými kratší nebo delší dobu žil ani nemluvě) je velmi autentický a přitom až dojemný. Jeho postupné přiznávání se k běžným lidským slabostem, strachu, snaze se nějak „ulejt“ i na druhou stranu pomáhat druhým lidem není strojené, ale uvěřitelné, stejně jako charakteristika lidí (včetně důstojníků a poddůstojníků), kteří naopak pomohli jemu. Svoje malířské a grafické práce si cenil až překvapivě málo a nedá se říct, že by zneužíval občasné výhody „malíře“ nad míru, danou slušností a sounáležitostí s ostatními ubožáky na frontě. Zajímavé i je, že Váchal neuměl příliš německy, což jenom ukazuje, že už žil v ryze českém prostředí a nepotřeboval to. Nikdy se sice neocitl přímo v zákopech, ale byl mnohokrát ohrožován nepřátelskou dělostřelbou, později i leteckým bombardováním a hrůzy války poznal zblízka, stejně jako její doprovodné jevy, způsobené postupnou erozí Rakouska. Popis ofenzívy u Caporetta i vpád do Pádské nížiny až k řece Piavě je dramatický, i když Váchal patřil až ke druhém sledu. Kromě neokázale projeveného soucitu s vlastními i nepřátelskými vojáky, stejně jako s civilisty na dobytém území popisuje, jak demoralizujícím účinkem na německé i rakouské vojáky působil dostatek jídla na italské straně. Tady se Váchalovo vyprávění prolíná se Hemingwayovým románem Sbohem armádo. A Váchalovy vzpomínky, nedělající si asi až bůhvíjaké literární ambice mně nakonec připadají mnohem emotivně lidštější i literárně poctivější. Pozoruhodné je i vyprávění o rabování dobytého území, nebo nesmyslného ničení zejména knih a písemností. Váchal se sám přiznává, že i on si leccos „přivlastnil“, když viděl, jak rakouští důstojníci posílají domů z rámů vyřezané obrazy, sta let staré folianty, ale i dokonce porcelán, sklo a zmiňuje i krádeže drahých kovů, i když zlato bylo doménou říšských Němců. Čím se válka blíží víc ke konci, jeho mysticizmus a filosofování o životě, jeho smyslu, vině a trestu se vytrácejí a nastupuje jenom strohé vyprávění, jak to vypadalo v zásobovacím středisku, kam byl přidělen. Ani dostatek potravin tváří tvář hladovým vojákům nevyvolává u Váchala žádný pocit špatného svědomí nebo dokonce viny. Absence jakéhokoliv pokrytectví jenom zdůrazňuje pravdivost knihy. I když to v textu není doslovně zmíněno, ze samotného vyprávění je cítit podvědomí konce Rakouska, ovšem bez hlubokomyslných úvah o budoucnosti. Chvílemi mně Váchalovo vyprávění připomíná až některé pasáže ze závěru románu Na západní frontě klid. Zcela famózní je popis návštěvy velitele italské fronty maršálka Boroeviče (původem pravoslavného Srba z Chorvatska), jeho střetu s velitelem Váchalovy divize, které se týkalo se mizerného materiálního zabezpečení vojáků. A urážlivá poznámka onoho maršálka na Váchala z důvodu jeho české národnosti. Nechybí ani připomínka nějakého Schwarzenberga, předchozího velitele divize, který chtěl tak moc válčit, až byl raději vystřídán. A celé vzpomínky končí, když je autor poslán na začátku října 1918 na dovolenou a vyhne se tak poslední pohromě, která už naprosto rozklížené Rakousko postihne – „bitvě“ u Vittorio Veneta, přes jejíž nádraží se vydal přes Vídeň domů. A tak se mi po přečtení knihy vybavil ještě jeden autor, který v důchodu začal po listopadu oslavovat císařskou armádu a v jednom ze svých děl obdivně popisuje bojové výkony, hrdinství a loajalitu českých vojáků na italské frontě jako údajně největšího vojenského vystoupení Čechů ve válkách ve 20. století. Docela by mě zajímalo, co by soudruh plukovník ve výslužbě Fučík řekl na Váchalovy vzpomínky. Jeho blábolení o slávě a hrdinství, plozené v dobách nejhlubšího míru a bezpečí zní nějak tak falešně v porovnání s vyprávěním a postřehy o strachu, bolesti, mrtvých, zmrzačených a přitom hladových a zavšivených lidech ve zbytcích uniforem tam dole v Itálii. Odhadem z českých zemí narukovalo na italskou frontu tři sta tisíc vojáků z našich zemí. Pětina jich zahynula, co víc k tomu dodat.“... celý text
— jadran

---

Krvavý román

„Správně ulítlé bizárum, které muselo ve své době přinést hodně vzruchu. Já dostal to, co jsem od knihy očekával, chvílemi víc, chvílemi míň, ale stálo to za to. A výroční vydání je moc pěkné.“... celý text
— Privilegius

---

---

Krvavý román

„Napřed největší čtenářské překvapení letoška. Vtipné (hutně černě), chytré a plné odkazů*, propojující se, větvící se, střílející** na všechny možné i nemožné strany*. K tomu ruční sazba plná množství ne/cílených chybek přidávajících ne/chtěnou novou úroveň už tak zajímavému jazykovému proudu slov. Dostatečně vědecký úvod. A ještě správně bizarní ilustrace. Chtělo by se mi říct geniální. Jenže... ...přišlo největší čtenářské zklamání letoška. To plíživé zakončení všechno strašně kazí. Ať už je to schválně, nebo to Váchalovi přerostlo přes hlavu (jako jeho literárnímu dvojčeti), já se na to finální totální krvavo-bizarně-nepravděpodobné zakončení těšil. A místo toho přišla taková "líná" verze. To už se mohlo skončit klasickým klišé "a pak se probudil...". Když odcituji: "Bylo ještě ve vzduchu mnoho podobných krásných zakončení, leč nejvýše dobrotivá a moudrá Prozřetelnost nebeská, bdící nad ubohými čtenáři této knihy, nedopustila, aby Paseka ještě nějaký čistý papír našel..." Chjo... * A to spoustu zmínek ani nemůžu pochytit, když je to letos přesně 100 let staré. Díky proto doslovu z 90. let za doplnění dalšího potřebného kontextu. ** "V přítomné literatuře nemají dívky příčin a příležitosti podjímati se tak nehorázných neb romantických zkoušek; dojdou štěstí i s obyčejným pitomcem, má-li jen dobré postavení, nebo socialistickou legitimaci v kapse." "Neuvedl jsem ve svém seznamu celou řadu velice zajímavých krváčků, tak známých našim rodičům, schválně tak učiniv. Ať opět vnukové naší, přijdouce náhodou na některý těchto anachronismů, radostně zplesají nad podobným nálezem, ač-li ještě bude bibliofilů a sběratelů. Leč věřím, že již mládež v té době nebude více čísti Jiráska ani Marxe: jedině kuriosity knižní pro svou vzácnost a ojedinělost podrží svou cenu."“... celý text
— puczmeloun

---

Krvavý román

„Já Váchala prostě miluji - ten jeho smysl pro humor, tedy černý humor, kritika společnosti a církve, jejich pokrytectví a ziskuchtivosti z knihy cáká do všech stran jako krev z oněch useknutých prstů. Váchal se ironicky vysmívá nejenom době, politice a lidem, ale také svým způsobem s notnou dávkou hořkosti sám sobě. Tato úžasná ztřeštěná parodie mě neskonale potěšila. Knihu výborně doplňují Váchalovy skvělé dřevoryty - vůbec si nedokážu představit, že by kniha byla vytištěna bez nich.“... celý text
— 666Jitka