Snoopi
komentáře u knih

Ačkoli k tomu název může odkazovat, nejedná se o sbírku jednotlivých pohádek, ale o ucelený příběh plný dobrodružství, které zažívá Bibi, "panenka z handicapem". Když jednoho dne nešťastnou náhodou přijde o nohu, holčička Žanda ji vyhodí do popelnice - a Bibi se dostává na skládku. Paradoxně to pro ni neznamená konec, ale zcela nový začátek. Potkává zde jiné hračky s různými osudy: Kovboje, Robota a Méďu, s nimiž se brzy spřátelí. Každý z nich má svůj důvod, proč se zde ocitl: Méďa doplatil na svou nafoukanost, Robot neprošel kontrolou při výrobě a Kovboje vyhodili, poněvadž chlapec, který si s ním hrál, vyrostl.
Všichni jsou nějak poškození a pochroumaní, ať už na těle nebo na duchu, přesto černým myšlenkám nepodléhají: dokáží žít svými sny a pro jejich realizaci neváhají leccos obětovat. Spojuje je úděl "vyděděnců", jenže místo aby prožívali zahořklost, zlobu či zklamání, pociťují k sobě velmi pevné pouto. A pokud se někdy pohádají, roli smírčího soudce na sebe nejčastěji bere Robot: "Kluci, nehádejte se. Žijete na skládce, poslední zastávce před ničím. Tady nám nezbývá nic než kamarádství." Jejich vzájemná tolerance a ohleduplnost je úsměvná až dojemná: "Jsi moc hodný, Robote, ale vybil by sis baterky."
Díky své soudržnosti dokážou dokonce překonat i neurčitý strach "z konečnosti bytí", zhmotněný do podoby obřího buldozeru - drtiče odpadu.
Každý z nich je jiný, přesto se navzájem doplňují: méďa představuje domácký, rodinný typ, kovboj je duší dobrodruh, robot zosobněný vědátor a kutil s patřičnou technickou výbavou, Ježa (alias Ježíš na kříži) zastupuje víru, duchovno a lásku, Bibi se z rozmazlené panenky stává sebevědomou bytostí.
V opozici vůči nim vystupují ostatní postavy, mnohdy nejednoznačné či přímo rozporuplné: Strašný klaun, budící svým "oloupaným" vzhledem strach, je v jádru hodný, moudrý a obětavý, neboť hračkám vyhledává náhradní díly... potkaní stařešina, vzorový příklad vypočítavosti, sebestřednosti a lichvy, si vysoce cení přátelství... rorýs Plachťák, plný strachu ze selhání, zkouší čelit svým obavám... a závistivá a namyšlená Plechovka, štiplavými komentáři neustále zpochybňující stabilitu jejich světa, by do něj nejradši také patřila...
Příběhu nechybí humor a vtip, hračky si ze sebe umí dělat legraci: "Robotovi leknutím zajiskřilo v obvodech a samočinně se mu spustilo chlazení... Jsem celý hranatý a když mi docházejí baterie, chrčím a skřípu. Jmenuju se RUR 258, ale všichni mi říkají Robot." Hrdinové se také neustále a přátelsky škorpí, čímž vzniká příjemné napětí, odlehčující závažnost situací, v nichž se ocitají. Celý text je protkán i jemnou, nečekanou a téměř kouzelnou poetikou: "Dovol, abych se představil. Jsem plyšový medvídek se jménem vonícím po malinách a lesní louce. Možná připomínám divoké a nebezpečné zvíře, ale srdce mám stejně hebké jako svou srst. Jmenuju se Méďa."
Příběh je to bizarní, neskutečný až absurdní, spojuje prvky moderní pohádky (oživlé hračky, mluvící a konající jako lidé, boj dobra a zla, v němž dobro vítězí, hádanka, která musí být vyřešena, aby byl hrdina vysvobozen) s netradiční, ba nepříliš vábnou skutečností (prostředí skládky). Text nijak nemoralizuje, ale nelze mu upřít výchovný aspekt: autor klade důraz na pevné přátelské vztahy a péče o ně, nenápadně upozorňuje na dopady užívání mobilů v dětském kolektivu (medobil = věc, kterou chce mít malý Meďánek ve školce, neboť ji mají všichni), a vkládá téma, které je přinejmenším kontroverzní: láska a náklonnost ke stejnému pohlaví.
Zajímavě se zde pracuje s kontrasty: svět "uvnitř" (obývák, podzemní labyrint) oproti světu "venku" (skládka), v němž Bibi dospívá. Dále pak kontrasty světla a tmy: robot = světlonoš, vnášející naději na záchranu do podzemního labyrintu, tma = nebezpečná a kousavá.
Téma skládky a života na skládce se objevuje v několika moderně pojatých pohádkách pro děti: Kuky se vrací, Elvíra, strašidlo z kontejneru - a asi nejznámější Krysáci.
Knihu jsem si přečetla v kontextu ke knize, kterou se nyní zabývám. Četla se rychle a moc se mi líbila, jenom jedna věc mne zarazila: právě téma svatby osob stejného pohlaví. Nejsem konzervativní, ale myslím si, že dětem od 6 let a začínajícím čtenářům by se tak závažný motiv podsouvat neměl. Navíc v textu nehraje žádnou roli, nemusí tam být, ženit a vdávat se mohly i jiné postavy, avšak autor tu svatbu nechal zařídit pro dvě mužské postavy, kteří k sobě "tíhnou silnou náklonností". Toto ať raději přenechá dětem starším, dospívajícím - takhle akorát vnáší zmatek do myšlení a úvah dětí malých, kteří to nemohou pochopit. Jinak je to ale kniha hezká, zajímavá, se smysluplným dějem i zřetelným poselstvím a vcelku dobře ilustrovaná, kterou mohu doporučit.
"Den se oblékl do prosluněné oblohy prošívané čerstvým vánkem a po zimě zkřehlé nohy ponořil do lavorku s teplou vodou."
"Jak už to tak na skládce chodí, někomu svítí slunéčko a jiném u stíní mrak - a Bibi zrovna dneska stínil mrak, černočerný obluďák."
"Měla vlásky v barvě lesního medu a ten med jakoby zručný včelař spletl do dvou copánků."
"Ten nápad byl jako bonbon na jazyku."
"Méďa se začervenal jako Karkulka v jahodách."
"Robot vyrazil jako první, rozsvítil svoje reflektory a ostrým světlem řezal tmu na kusy."
"Okolí zahalil těžký zápach spálené nafty, buldozer plival dým, tápal mastnými pařáty, hledal potravu pro své ničení. Kdyby uviděl naše tři přátele, určitě by je hned převálcoval svými železnými pásy, až by z nich zbyla jen placička."


Mám ráda pizzu. Dopřávám si ji jako hotový produkt ve vybraných pizzériích, kde též jako pasivní divák fascinovaně pozoruji celý proces vzniku tohoto specifického "kolečka s nezaměnitelným aroma". Ať už mě na cestách někdy "lehce polechtá čichové buňky" nebo přímo "praští přes nos", většinou nedokážu odolat.
A právě včera, v neděli 9. února, celý svět Mezinárodní oslavil den pizzy. Původně typické italské jídlo se v současnosti těší velké oblibě na všech kontinentech. I my, Češi, jsme jeho pravidelnými a nadšenými konzumenty. Nyní má podobu placky z kynutého těsta obložené nejrůznějšími pochutinami - chybět by neměly rajčatový základ a sýr - a upečené v peci, nebo v troubě. Obdobné jídlo se údajně připravovalo již v době kamenné a starověcí Egypťané též znali kouzlo jednoduchého plochého koláče.
Za první pizzu je považována ta, kterou vyrobili v italské Neapoli někdy v 17. století jako jídlo pro chudé. Byl to zázrak: k nasycení stačilo těsto, čerstvá rajčata, česnek, olej a na posypání bazalka a oregano. Pochoutka se prodávala z ručních vozíků přímo na ulici. Sláva pokrmu se rychle šířila do dalších měst a za pizzou mířili lidé i z dalekého okolí. V 18. století začaly vznikat první pizzerie a celý byznys se tak mohl rozjet...
Současná pizza je pochoutka téměř všestranná: funguje jako jednoduché občerstvení na cestách, rychlý oběd či večeře, kterou si můžeme nechat přivézt z restaurace do práce nebo domů, hodí se jako ideální pohoštění na párty nebo zábavná aktivita pro děti, které chtějí jídlo samy připravit...
Podle výzkumů spořádají Češi 31 miliónů pizz ročně. Mezi nejžádanější druhy u nás patří prosciutto (šunková), quattro formaggi (4 druhy sýrů), prosciutto e funghi (šunková se žampiony) a Hawai (šunka a ananas). Posledně jmenovaná ovšem získala i spoustu odpůrců, kteří ji považují za zvěrstvo - asi jako fundovaní kuchaři opovrhují smaženým sýrem :-) Nepochází však z amerického ostrovního státu, jak by se podle názvu nabízelo. V roce 1962 ji vymyslel Sam Panopoulos, restauratér řeckého původu z kanadského Ontaria, kterého už nabídka ingrediencí na pizzu poněkud nudila, a proto začal experimentovat a na těsto nasázel i ovoce z konzervy. Právě značka naloženého ananasu dala pizze jméno.
Běžné jsou i pizzy s kuřecím masem, někde se můžeme setkat s kousky lehce "výstředními" - pizza s párky či s hranolky, moskevská pizza posázená čtyřmi druhy ryb (sardinky, makrela, losos a tuňák), pizza Berlusconi s uzeným sobem, oblíbená ve Finsku... a existují i sladké varianty, u nás můžete narazit na pizzu s kysaným zelím... Zázračná je v tom, že obložit se dá čímkoli. Ale klasika je asi klasika :-)
Brožurka obsahuje spousty zajímavých receptů. Možná že je někdy i vyzkouším, ale o nezaměnitelnou atmosféru oblíbených pizzérií se také připravit nenechám. Dobrou chuť! :-)


Desková hra - hra napsaná již před 100 lety působí, jako by vznikla včera. Intriky, lži, sliby a manipulace, které dokážou lidé toužící po moci a politických postech, jsou pořád stejné. Herci se evidentně baví a Jan Kolařík jako všehoschopný mazaný podnikatel prahnoucí po vítězství ve volbách je okouzlující. Od 16. listopadu 2024 uvádí Divadlo Bolka Polívky v Brně.
Režie: Ivo Krobot
Hrají: Jan Kolařík, Barbora Slaninová, Gabriela Štefanová, Martin Siničák, Lukáš Hroník, Lukáš Rieger, Václav Vodička, Ctirad Götz, Jakub Uličník, Veronika Stieranková / Terézia Bocianová, Ema Červenáková / Michaela Skalová, Karolína Anna Měřínská
Dramaturgie: Vladimír Procházka
https://divadlobolkapolivky.cz/predstaveni/deskovy-statek/

Nedávno jsem zcela náhodou při své oblíbené činnosti - brouzdání mezi regály knih v oblíbeném antikvariátu - natrefila na tuto knihu. Zaujala mne svou obálkou: vedle svých společnic se vyjímala asi jako exotický papoušek v hejnu kavek a křičela na mne, abych ji v ruce aspoň potěžkala :-) Mám ráda pestrost, snažím se o to, aby můj svět, v němž se pohybuji, nebyl nijak černobílý či nudný: všímám si barev a vždy mne upoutají jako první. Zvědavě jsem ji tedy prolistovala - a vzápětí ji také "adoptovala", přestože nejsem zapálený pěstitel ani milovník květeny. Tato vášeň patří spíše mé mamce: právě díky ní máme doma spousty příruček, týkajících se většinou péče o krasotinky, zkrášlující prostor kolem nás... Ale knihy o planě rostoucích druzích v naší knihovničce chybí.
V té době jsem navíc řešila několik menších "botanických záhad". Vůči "rostlinným půvabům" totiž nejsem tak odolná, jak se může zdát :-) Květiny mne svým způsobem fascinují, ba dokonce přitahují - sleduji, co v mém okolí vyrůstá, jaké druhy či byliny se zde objevují, zajímá mne jejich vegetační cyklus, a když je nedokážu určit, šup pro informace za odborníky! Nevyhýbám se ani plevelům, rostoucím u cesty - a tehdy jsem si domů přinesla část větší rostliny s bílým okvětím a lehce žahavými listy, což vyžadovalo opatrnou manipulaci. Tak moc jsem chtěla "odkrýt identitu" neznámé květiny, že jsem ihned nedočkavě otevřela příručku - a dobrodružné pátrání mohlo začít. Záhadu jsem rozlouskla poměrně brzy: v knize se snadno orientuje, jako klíč k určení se používá hlavně barva květů, takže skoro hned jsem mezi ilustracemi rozeznala bolševník obecný.
Na jaře, v létě a na podzim také moc ráda chodím na zahrádku a na luka pro pampelišky, sedmikrásky a jiné luční květiny: chovám agamu vousatou a svému "mazlíčkovi" v této době moc ráda dopřávám pestrou stravu, bohatou na vitamíny, přímo z přírody. Díky příručce jsem mohla spolehlivě určit i další druhy, jako hvozdík skalní, hvozdík kropenatý a hvozdík pyšný, a zůstala jsem v údivu nad tím, kolik druhů pampelišek existuje...
Kniha je to velmi přehledná, v úvodu se seznámíme se základními botanickými termíny a poučíme se i o typech prostředí, vhodných pro dané rostliny. Určování nám neznámých druhů velmi usnadňuje dělení rostlin podle barev květů: bílé, žluté, červené, růžové, purpurové, modré, lila, fialové, a zelené: ostatní byliny, trávy a traviny, jehličnaté stromy, listnaté stromy, keře, nízké keře, keříčky a polokeře. Na závěr nechybí rejstřík českých názvů a rejstřík latinských názvů. Z praktických důvodů zde nemohou samozřejmě být zastoupeny všechny druhy, ale ty nejdůležitější a nejrozšířenější tu určitě najdeme - a je jich rovných 1150. Velmi chválím krásné ilustrace, které vystihují charakteristický vzhled rostlin, a nemůže k nim chybět i krátký popisek týkající se vzhledu, doby květu, míst výskytu, popř. informace o potenciální jedovatosti.
Jsem ráda, že mohu publikaci zařadit do své knihovny, ráda v ní budu listovat a dozvídat se další informace - mohu ji jedině doporučit.


Toto pokračování už nemělo vzniknout. Autorka jen vykrádá samu sebe a opakuje motivy předchozího dílu. Příběh je zbytečně roztahaný: kdyby se obsah děje redukoval na polovinu, knize by to jen prospělo.
Koncepce díla je zcela roztříštěná - nejen kvůli tomu, že je složité orientovat se už v postavách: těch psích je příliš mnoho a bohužel ničím nevyčnívají, takže se snadno pletou. Autorka navíc ani pořádně neumí pracovat s napětím: její snaha o udržení čtenářovy pozornosti působí nepřirozeně až křečovitě. Sice zvolila efektní způsob střídání "střihových scén", kdy každou stopne v nejnapínavějším okamžiku, aby ji vzápětí vystřídala scénou jinou - jenže děj rozehrává na vícero frontách a kvůli tomu se stává nepřehledný. Napomáhá tomu i špatné členění textu: jednotlivé části nejsou pořádně oddělené, chvíli jsme tu a najednou se ocitáme zcela jinde.
Také její snaha o parodii přichází vniveč: malý čtenář nemá šanci rozpoznat takové množství narážek, které jsou navíc určeny spíše dospělému čtenáři - např. tipy na různé absurdní diety, které formou SMS neustále rozesílá hlavní hrdince její vzdálená teta.
Postavy jsou nemastné - neslané, chybí jim šmrnc i vtip. Rebeka se pořád zabývá svou tloušťkou, David, ač skvělý logik s mozkem počítače, trpí Aspergerovým syndromem, pročež ho ve škole počastovali přezdívkou "Aspik" - a malá Linda z Vietnamské rodiny zase bojuje s přezdívkami jako "šikmooká, rákosnice a rejžožroutka". Spolu sice tvoří silný tým a spojuje je pevné přátelství, utužené posláním "zachránit psí rasu a zbavit ji diktátorských praktik dogy Kruely", ale v příběhu citelně chybí přítomnost dvou postav z předchozího dílu: Rebečiny babičky a jejího přítele, profesora Steinera, které mu svým humorem dodávaly šťávu.
Kniha může - i přes pohádkový motiv porozumění zvířecí řeči - oslovit hlavně dospívající. Její děj se odehrává v současné době a autorka se v ní citlivě dotýká problémů moderního světa: dětská šikana, nedostatek lásky a pochopení, komplikované vztahy dětí a rodičů, vzájemné odcizení, útěky do jiné reality (sociální sítě), závislosti (alkohol, počítačové hry, televize), sociální rozdíly, vydělení národnostních menšin ze společnosti, chování lidí ke psům, problematika množíren a útulků, atd. Zajímavé je, že v roli mafiánů vždy vystupují jen Rusové, a zde to platí dvojnásob :-)
Kvůli těmto faktorům knihu přímo nezatracuji, ale k lepšímu pochopení děje je naprosto nezbytné napřed přečíst první díl.
Co mi však hodně, hodně vadilo, je to, že jedna ze psích postav je prezentovaná jako alkoholik. V reálu to není možné: už jen malá dávka alkoholu, třebas lok piva, má pro psy vážné následky. Jsou na něj mnohem citlivější než lidé a jeho konzumace může způsobit zvracení, dezorientaci, dýchací problémy - a v nejhorších případech smrt.


Mám ráda Prahu. A zajímají mne i pověsti, které se k některým místům vážou. Když stojím na některé zastávce MHD v Praze, kde je i mapa dopravy, a mám-li čas, hned se k ní zvědavě vrhnu. V tu ránu zapomenu na dění kolem, na ruch ulice, houkání aut a hovory lidí: ocitám se ve světě jiném, kde se dá putovat prstem po mapě... ve světě funkčních spojů, ve světě úžasných názvů a jmen, ve světě, kde čáry znamenají cesty a nekonečné kombinace tras... Jsem tím pokaždé uchvácena: nejradši bych Prahu projezdila celou: jezdím do ní často, ale pořád mám pocit, že mi v něčem uniká, že se nedá zachytit, že se mi vysmívá... že už navždy budu jen cizincem "ve víru velkoměsta", přestože pro mne na mnoho let znamenala druhý domov. Tak tedy hladově hltám ty míle a míle cest, které důvěrně znám, kilometry a kilometry silnic, kolejí, ulic a uliček, které neznám vůbec - a sním o tom, jak je JEDNOU budu následovat, a věřím, že se po nich URČITĚ brzy vypravím... do neznáma. Pevně v to doufám - a ta víra mne posunuje dál.
Mám v sobě kus objevitele. Když jsem v Praze, nechci si připadat jako automat a bez duše kráčet po trasách, které znám už zpaměti... nechci se jen slepě přemísťovat z bodu A do bodu B... já chci vidět, vnímat, cítit - a hlavně zachytit: když sedím v tramvaji, zvědavě vyhlížím ven na ubíhající krajinu, a pokud je mi důvěrně známá, snažím se postřehnout, v čem se změnila od mé poslední výpravy. Sleduji, jak se mění ráz prostředí, co je nového, co zůstává při starém, jak se na krajině podepisuje lidská činnost a jiné faktory, jak se mění v průběhu roku: je to neskutečně zajímavé, zábavné a dobrodružné a nikdy mne to nepřestane fascinovat.
Je ještě tolik míst, které chci navštívit... A právě tato příručka mi v tom může pomoci, navíc to nebude výprava ledasjaká, ale za strašidly a jinými nadpřirozenými bytostmi z pověstí :-) Výlety nejsou řazeny abecedně, nýbrž lokálně, od historického starého města až po čtvrti okrajové. Líbí se mi, jak jsou kapitoly uspořádané - doprovází je krásné ilustrace i fotografie, ilustrované mapky, nechybí praktické informace, odkazy na to, co možná nevíte - a samozřejmě čtivé, i když zkrácené verze pověstí, spjatých s danými místy. Na závěr nechybí výřezy z map, vážících se k daným vycházkovým okruhům, a pro doplnění seznam pověstí, jmenný rejstřík a samozřejmě ani místní rejstřík, což může napomoci systematičtějšímu plánování výletů. V knize si ráda listuji - a těším se, co všechno díky ní objevím.


Před lety jsem viděla film, četla jsem knihu a nedávno jsem slyšela i adaptaci v podobě rozhlasové hry. Nedá se říci, které zpracování je lepší, jde o různá média, která na recipienty cílí rozdílnými způsoby. Nabízí se však zajímavé srovnání: film samozřejmě upřednostňuje vizuální stránku, důležitý je příběh a vztahy postav - chlapec s dívkou se mi zdají být o něco starší a vyspělejší a není divu, že mnohem intenzivněji vnímají svou probouzející se sexualitu. Rozhlasová hra stojí na dialozích - z nich je hned zřejmý postoj mluvčího, konflikty se odehrávají v řeči, popř. v mysli hlavní postavy, mnohdy jsou velmi ostře vyhraněné: děj také velmi silně podbarvuje hudba.
Nejvíce se přikláním k dílu, které vzniklo jako první, tedy kniha, neboť román není limitován časovou distribucí /hra trvá maximálně 60 minut/ ani vázán finančními prostředky a rozpočtem. Je znát, že autorka si lebedí v prostorách dospívající duše a cítí se zde jako doma, takže veškeré duševní pohnutky jejích hrdinů jí stoprocentně věříme: moc dobře ví, o čem píše.
A to platí i o Darkovi: hned od prvních řádků vplujeme do jeho světa, kdy si nás zcela získal: sdílíme s ním jeho radosti a strasti, fandíme jeho snům i pociťované lásce, obdivujeme jeho péči o mladší sestřičku, držíme mu palce v konfliktech s rváčem Hugem, řešíme s ním problémy, hodné spíše dospělých - a velmi mu přejeme šťastné vyústění, přestože si sami uvědomujeme, že život není ke všem zrovna nejspravedlivější... A Darek, chlapec, který je nucen po ztrátě matky řešit problémy, o nichž se jeho vrstevníkům ani nesní, předčasně dospívá. Koně, které na statek přivede otec, mu nabízejí určité východisko a naději, dokud nezjistí, že je vše úplně jinak...
Všechny postavy, včetně jejich myšlení a chování, jsou popsány věrohodně. Jediné, co bych knize vytkla, je chlapcův věk - zvýšila bych jej minimálně o dva roky. Autorka toho na něj navalila příliš moc - bolest ze ztráty matky, otec slaboch a navíc alkoholik, šikana ve škole, starost o sestru, péče o koně... Z toho by se zhroutil dospělý, natož dítě, Darek se s tím vším dokázal vypořádat se ctí - a možná právě svým přístupem může pomoci mladým čtenářům, kteří v současnosti řeší i mnohem zapeklitější problémy a situace.
Motiv nezkrotného koně je velmi zajímavý, možná by stálo za to prozkoumat i další knihy s podobnou tematikou pro děti - Jan Procházka: Divoké prázdniny (že by se Iva Procházková inspirovala knihou svého otce?), James Aldridge: Spor o poníka, Šikl: Chlapec a kůň, M. Marboe: Madlenka a kůň Zlatohřívák, Alzamov: Nejkrásnější kůň, A. Marshall: Už zase skáču přes kaluže, E. Horelová: Léto, jako když vyšije, Dick: Dívka v sedle, Wellm: O koníčku Sultánovi, Brumovská: Láska s vůní koňské hřívy, Dillon: Ostrov divokých koní, V. Malinský: Afrodita, příběh taky o koni, Bodker: Silas a černá kobylka, Morales: Kůň v lesích... a spoustu dalších :-)
Takže pokud máte rádi trochu dobrodružství, koně, svět dospívajících a tematiku prvních lásek, mohu jen doporučit - každá z interpretací má něco do sebe :-)


Velmi vtipná kniha, v níž se netradičně kříží humor s hororem - a láskou ke knihám. Myslím, že díky své útlosti, poměrně napínavému /i když lehce předvídanému/ ději a hlavně díky krásným ilustracím, inklinujícím ke komiksovému pojetí, může zaujmout spoustu malých čtenářů.
Autor si dovedně vyhrál se strašidelnými i pohádkovými motivy /cesta do sklepa, tajemné podzemí, zákaz a jeho porušení, kletba, úkol ke splnění, magické předměty - kniha, svítící přívěšek, nadpřirozené postavy/. Vyhrál si i se čtenářovou pozorností, kterou drží v šachu pomocí gradujícího napětí: "V zámku to cvaklo. Dveře se otevřely se zaskřípěním a odhalily schodiště vedoucí kamsi dolů do tmy." A originálním způsobem si vyhrál i s jazykem: "Oči mu žhnuly rudě jako brzdová světla auta." Jakožto zkušený čtenář jsem se bavila nečekanými a leckdy skrytými aluzemi na jiné knihy: Vojna a mír, Vichry války, Neznámý voják, Zimní válka, Alenka v Říši divů... a papoušek Einar Allan Boo evokuje jméno A. E. Poea.
Poselství příběhu je jednoznačné: přitáhnout potenciální čtenáře ke čtení a poukázat na "benefity" této bohulibé činnosti. Autor jej také psal s úmyslem upozornit na nebezpečí, které na děti číhá v podobě závislosti na počítačových hrách a technice. V knize ovšem vyzdvihuje i další hodnoty, jejichž dosažení není vůbec jednoduché: vyrovnat se se svým postižením, překonat svůj stín, odolat lákavému pokušení - a nést plnou odpovědnost za své činy. Důraz klade na smíření a vzájemné pochopení v mezilidských vztazích. Zároveň i velmi citlivě poukazuje na osoby nějak znevýhodněné či postižené: významnou roli zde hraje motiv Braillova písma a boj s dyslexií.
Jako bývalá knihovnice jsem poněkud "spráskla ruce" nad líčením spouště v knihovně a tiše jsem trpěla s každou potrhanou knihou :-) Při čtení jsem se skvěle bavila, až mě trochu mrzelo, že kniha je tak malá, že jsem ji slupla během chvíle jako jednohubku.
"Nechci mít nic s osobou, která si myslí, že hraní je zábavnější než čtení... Lidé mají číst a doporučovat knihy dalším lidem!"


V anketě uspořádané Památníkem národního písemnictví / Muzeem literatury ve spolupráci s projektem Identita vybrala odborná veřejnost 10 nejkrásnějších českých knih století.
Osloveny byly desítky profesionálů na poli designu a výtvarného umění — grafici, ilustrátoři, nakladatelé, typografové, pedagogové výtvarných a uměleckoprůmyslových oborů a další — s otázkou, které jsou podle nich nejkrásnější knihy 20. století. Z jejich hlasování vyšlo deset finalistů — tedy knih, které získaly nejvíce hlasů — a jeden jasný vítěz:
Josef Váchal: Šumava umírající a romantická (1931), úprava a ilustrace: autor.

Floskule. Setkáváme se s nimi v médiích i v běžné konverzaci, vloudily se do naší přízně a opanovaly pole našich výrazových prostředků. Šikovně parazitují na naší slovní zásobě a používáme je tak často, že si ani neuvědomujeme, že jsou něčím "podivné". Ale o co se tedy jedná, čím jsou tak zajímavé, že je jim věnován i slovník (byť, pravda, trochu recesistický)? Podívejme se jim trochu na zoubek...
Slovník spisovného jazyka českého pojem definuje jasně: "floskule, z lat., kniž. a hanl. slohově nadnesený, květnatý nebo jen obecně platný ale neprocítěný, prázdný obrat, výraz, rčení, průpověď apod., fráze: plané moralistické f., studené právní f., pochytit běžné f., užívat f-í."
Disponují pozoruhodnými vlastnostmi: jejich používání je mnohdy natolik zautomatizované, že o jejich přesném významu ani nepřemýšlíme; bývají velmi chytlavé a na mysl se nám derou jako první, čímž mnohdy brání naší kreativitě - jakmile se na nás "nalepí", těžko se zas odlepí, a přesto se jich zbavujeme neradi. Zaštiťujeme se jimi v situacích, kdy se cítíme nejistí: máme pocit, že říkáme NĚCO, což ve skutečnosti znamená NIC, a ostatní tak jen hezky "mateme": této vlastnosti se dá krásně využít, nejlépe v politice.
Vtipné je, že sama floskule za to mnohdy ani nemůže: pravděpodobně by zůstala jen polozapomenutou frází, na niž sedá prach, spokojenou se svou pozicí, dokud ji někdo nevynese na slunce - a nedopřeje jí víc jak "pět minut slávy". Této "celebritě ústního projevu" se pak dostává nečekané pozornosti, všichni se jí ohánějí - ovšem teprve až tím neustálým omíláním se nakonec stává "vetřelcem slovní zásoby" a upadá v nemilost...
Jedna taková floskule mi už nějakou dobu taky pije krev: vyjít z komfortní zóny. Kosmickou rychlostí se rozšířila do všech sfér komunikace a bohužel je nadále nesmírně nakažlivá. Přitom se ten výraz dá vyjádřit jinak, mnohem praktičtěji: vydat se do neznáma, opustit stereotypy (jednání, chování, myšlení), překročit svůj stín... S termínem z oblasti psychologie poprvé v 90. letech vyrukovala americká konzultantka Judith Bardwicková, která vyšla z výzkumu Američanů R. Yerkese a J. Dodsona z počátku 20. století, a označila tak stav, v němž neprožíváme úzkost a stres. To, co děláme, je pro nás snadné a bezpečné. Zakoušíme kontrolu. Nevýhodou je, že komfortní zóna má tendenci se smršťovat. Pokud bychom zůstávali pořád jen v ní, začalo by nám úzkost a stres navozovat stále více věcí. Spojení je to hezké, vystihuje podstatu věci, ale problém je v tom, že je natolik populární, že dnes už má svou "komfortní zónu" snad všechno, možná i zboží v supermarketech.
Autor slovníku není přímo lingvista. Ale jazyk má rád - a právě díky této lásce mohla kniha vzniknout. Prokazuje v ní svůj velký smysl pro humor a nadsázku, když jako "komisař inkognito" kráčí po stopách "zločinů", páchaných zvláště v publicistice v prvním desetiletí nového století. Přitom není žádný purista: příručku psal s úmyslem čtenáře pobavit, ale hlavně jej přimět k zamyšlení, zda nějaké takové fráze náhodou také neužívá. Mnohé populární výrazy časem "vyšuměly do ztracena", ale s většinou z nich se setkáváme dodnes: časovaná bomba, čelí, Mirek Dušín, přepsat dějiny, filozofie (všeho možného), mega, bio, tah na branku, neposlední řada...
Komfortní zóna se mezi nimi zatím nevyskytuje. Ale pokud by autor chtěl ve svém úsilí pokračovat, v dalším slovníku by se mohly objevit výrazy jako: toxický (vztah, člověk), překonávat sebe sama, wow efekt, uhlíková stopa, zážitek flow, žít v bublině, nacítit se na něco, vykomunikovat, hluboce lidský příběh... najdou se jich stovky. Publikaci můžeme číst jako soubor jazykových esejů, jako podnět k zamyšlení nad vlastními jazykovými prostředky i jako vtipné poučení o jazyce. Navíc ji svými vtipy krásně doprovodil Vladimír Jiránek.


Knihu jsem náhodou objevila při jednom ze svých nákupů v oblíbeném antikvariátu. Už jsem sice měla vybráno, ale jak jsem pohledem dál jen tak brouzdala po regálech, zabloudil až k ní - a já se zarazila. Na její obálce se skvěl krásný obrázek růžového květu... Růže: nádherná, ale pyšná květina s trny, s níž se Malý princ hodně natrápil, a přesto ji miloval... Spolu s tím se mi vybavila i mamča, o jejíž květináče zakopáváme prakticky neustále, neboť svými "miláčky" pořád manipuluje, aby jim zajistila "co nejlepší stanoviště"...
A tak jsem knihu hned přidala do košíku. Nejsem zapálený fanoušek, zblázněný do rostlinek tak hodně, že s netrpělivostí vyhlíží období, kdy má jeho "zlatíčko", jeho "poklad nejdražší", jeho "štístko" vykvést či přinést ovoce, ale těšila mne představa, že mamče udělám radost. Bylo pak moc hezké sedět vedle ní, sklánět se nad stránkami knihy, která se týká její vášně, nadšeně hodnotit zvláštnosti, bizarnosti i zajímavosti květin, jejichž svět nám defiluje před očima, a aspoň na chvíli si užívat tu příjemnou souhru a klid...
O pěstování pokojových rostlin máme doma hodně knih, ale tato na první pohled zaujme svými barevnými a detailními fotografiemi. Na jejím vytvoření pracoval celý tým německých odborníků, tvořený experty ve svém oboru. V úvodu se dozvídáme, jak s knihou pracovat, tedy i význam jednotlivých symbolů, používaných slov a zkratek. Dostane se nám rad, jak pokojové rostliny vůbec ošetřovat, jací škůdci je napadají a co jim může ublížit. Další kapitoly už jsou věnovány jednotlivým druhům: rostliny s okrasnými květy a plody, orchideje, rostliny s okrasnými listy, palmy, kapradiny, sukulenty a kaktusy, broméliovité rostliny - a jako "sladká tečka na konci" masožravé rostliny. V závěru nesmí chybět rejstřík, český a latinský, který usnadňuje orientaci. Je škoda, že rostliny nejsou v rámci kapitol řazeny abecedně, což trochu kazí dojem. Ale jen lehce: pokud si například potřebujeme ujasnit název květiny, kterou hledáme, s nejvyšší pravděpodobností ji díky kvalitním fotografiím objevíme.
A já se opět bavila krásou češtiny, která je v názvech opravdu kreativní a roztomilá: svícník, blahočet, loubinec krátkostopečný, tořivka, klanokvět, šišák, citlivka, chmelníček, krvokvět, hořepník, řemenatka, nevadlec, honzík, mračňák, kočičí ocásek, šplhovník, lomikámen výběžkatý, podeňka, sleziník ptačí hnízdo, netík, vraneček, královna noci, biskupská čepice... Hotový námět na diplomovou práci (přestože vím, že tématem názvů pokojových rostlin se někdo zabýval již před lety).
I na tu růži došlo: netušila jsem, že existují odrůdy pěstované v květináčích či tzv. hrnkové růže, které jsou "v podstatě alternativou ke kytici růží, ale vydrží delší dobu". Knihu doporučuji nejen úplným laikům, kteří se rozhodli "najít květinu svého srdce" a potřebují se dozvědět, jakou péči jí věnovat. Doporučuji i odborníkům, kteří se mohou pokochat krásnými fotografiemi na kvalitním papíře - však už jen kvůli nim je radost knihou občas zalistovat...


Útlá kniha pro děti, která se čte rychle, ač děj neběží jako po másle a na mnoha místech to v ní zvláštně drhne a podivně vrže. Svým začátkem možná trochu připomíná knihu "Čaroděj ze země Oz", ale dál se naštěstí ubírá zcela jinými cestami. Hrdinkou je malé batole, Sára, která se vydává s rodiči autem na výlet. Počáteční idyla se brzy změní v dramatické klání živlů, při němž holčička málem přijde o život. Větru se jí ovšem zželí a živly se rozhodnou její ztrátu vynahradit tím, že jí věnují tři zvláštní druhy schopností.
Žánrově je to text poměrně různorodý a nejednoznačný. Vyprávění se nese v duchu magického realismu: v moderním světě plném důvěrně známých rekvizit se objevují prvky nečekané absurdity - personifikovaný strom a dům, postava čápa jako vědce, manipulace s časem, vtipné vynálezy (drapák na dálkové čudlíkové ovládání, apod.) a získané zvláštní schopnosti. Z větší části však vykazuje znaky moderní pohádky: děj se odehrává v městském prostředí, pohádkové motivy v něm zastupuje "magické" číslo tři - tři živly, tři dary do vínku, tři pokusy, tři volby, z nichž ta třetí je ta nejlepší.
Text jeví i sklony k parodii, nadsázce či ironii, ať už mírné či přehnané, místy dokonce sklouzává až ke kritice určitých životních stylů, institucí, moderních trendů a výchovných typů.
Nechybí tedy ani didaktický podtext: správnými rodiči se nestanou ti "nejerudovanější", kteří napřed přečtou spousty příruček, ty opravdové rodiče nenahradí nic a je třeba si jich vážit. Dítě také není věc: má jiné požadavky k životu než dospělý, přeje si prožívat lásku a vřelost, realitu vnímá zcela po svém. Co je dobré pro dospělého, není dobré pro dítě, a naopak. Pokud něco z toho nefunguje, vzrůstá mezi těmito světy napětí, jež může přerůst v zásadní konflikt.
Zároveň se zde odkrývají velmi závažná společenská témata: problematika invalidů, seniorů, pěstounské péče či adopce, suchopárný a neúprosný úřednický aparát, nezdravý hon za úspěchy a kariérou, dopady tvrdé výchovy, atd.
Autorka zřejmě sledovala mnoho cílů: chytala mnoho zajíců, ale do toho pytle se jí nepodařilo drapnout všechny bez úhony: rozutíkali se jí do světa a dílko tak vykazuje několik zásadních chyb:
1/ Její kniha v mnohém připomíná prózy Petra Stančíka pro děti, jenže na rozdíl od něj postrádá více originálního humoru a nadsázky.
2/ Vypravěč - je zcela neumělý a nevyrovnaný: není jasné, kdo mluví, kdo celé dění uvádí v 1. osobě jednotného čísla: "Když říkám, že je zatím malá, myslím tím skutečně malá..." Někdy se vrací, jindy děj předbíhá - je těžké ty časy sledovat. Často oslovuje potenciální čtenáře a domáhá se jejich zkušenosti: "Sára viděla celý svět pod sebou. Znáte to, když letíte na prázdniny k moři - jenže to sedíte bezpečně v letadle."... "Kolem letěl čáp. Pro vaši informaci, jmenuje se Křáp."
Tyto formulace se hojně opakují - a po čase už mohou lézt pěkně na nervy :-) Mnohdy není jasný původce děje či co se přesně přihodilo.
3/ Mentální X fyzický věk Sáry - malá Sára je představena v batolecím věku, ovšem jak roste, uvažuje jako dospělý. Kniha je určena dětem od osmi let, objevují se zde ale odkazy, které pochopí až mnohem starší a zkušenější čtenáři - a některé ocení pouze dospělí. Jde o pojmy zeměpisné (Marocká brána v Africe), termíny technické, ekonomické, sociální (magnety, odpružená kola, pojišťovna, rypadlo, hygienická krabička, kariéra, lodní šroub...)
4/ To iritovalo jen mne, ale zato hodně: v knize, která prošla korekturou, se objevilo nesprávně zapsané slovo: lyžiny. Správný tvar je "ližiny".
Jinak se mi ale příběh líbil - když jsem tedy přistoupila na autorčin magický realismus, který v pohádce ne každému sedne. Knihu bych doporučila spíše starším dětem - popřípadě čtenářům, jimž nevadí, že si některé použité výrazy musí dohledat.
"V životě jí budou říkat Sára Kalamita. Kalamita. Jako katastrofa, průšvih, malér a trabl."
"A uviděla velký fialový mrak, nabručený, divoký a obtloustlý, jak si to žene k elegantnímu oblaku mlhoviny, který ho jen tak lechtal svým výčnělkem na podbřišku."
"Jejich dům byl velice pyšný a měl růžovou omítku a elegantní okna. Pomrkával na svět žlutými žaluziemi a tašky na střeše měl srovnané jako vojáky v dokonalém šiku."
"James miloval svůj počítač, který počítal peníze."
"Pilně krtkovala pod zemí..."
"James se lekne a pustí spojku dřív, než původně zamýšlel..."
"A pak se to stalo. Dešťová voda, která ševelila dálnici, namočila gumu na pneumatikách Sářina auta. To začalo po vodě tančit. Nejdřív otáčka doprava, pak doleva a zase znova dokola. Sára se rozesmála, protože to bylo jako na kolotoči."
"Bručoun s Mlhovinou se právě usmířili. Z toho jejich bouřkového políbení vzniklo pár malých Mráčků. Mlhovina na ně byla neskutečně hrdá a Bručoun už nebručel, protože měl s Mlhovinou rodinu..."


Přiznávám, že název té knihy mne zprvu odrazoval, ale její čtení mi nakonec nabídlo skutečně dobrodružnou jízdu terénem dospívající duše na pomezí střetů dětského a dospělého světa. Jde o krátké minipříběhy a postřehy glosovitého charakteru, v nichž se autor vrací do minulosti, do života na maloměstě za času normalizace. Pohledem dorůstajícího kluka spočívá na různých postavičkách od těch nevýrazných po ty zcela osobité a svérázné, figurkách úsměvných i tragikomických, držících se svých typických rolí - metař, místní blázínek, farář Vít, opilecký básník Jan Křtitel, atd. K popisu sice používá jen strohé věty, s o to větší razancí však míří na čtenářovo vnímání a představivost. Zápisky chvílemi asociují nevinný svět Poláčkových "Bylo nás pět", kdy nechybí líčení radostí a strastí ryze klukovských - hry na vojáky a hrdiny, klání ve fotbale, péče o zachráněná zvířata, různá alotria a nápady s nečekanými důsledky - chvílemi atmosféru filmu "Obecná škola"... Jenže čím hlouběji se noří do vzpomínek, tím temnější vyvstávají obrazy, související s dobou: glorifikace padlých partyzánů, obracení skutečnosti ve prospěch propagandy, vymývání mozků, soupeření v dobývání vesmíru - a všudypřítomný nehmatatelný strach... Hrdina začne velmi brzy citlivě vnímat hranici světů "tam venku" a "doma", pro něž platí jiná pravidla, všímá si nesrovnalostí mezi tím, co je mu oficiálně předkládáno, a tím, co se dozvídá v kruhu rodinném, a na vlastní kůži pociťuje rozpolcenost tehdejší společnosti: o čem se hovoří doma, to je na veřejnosti tabu, a stejně tak se MLČÍ o některých tématech.
Jeho svět se stává dvojakým: prožívá branné cvičení, besedy s partyzány stejně jako tajnou svátost prvního přijímání a utajené poslechy rádia Svobodná Evropa, a zároveň s tím v něm paradoxně narůstá touha po odhalení skutečné pravdy, o níž se tak mlží. Zásadní význam má poslední historka s názvem "Moskalové", kdy se nakonec na vlastní pěst vydává do nedaleké Číhoště, aby si sám ujasnil, co se na místě před lety opravdu stalo, naráží však na bariéru rozpačitého mlčení.
Název odkazuje na jednu z klukovin - a skleněné střepy zaryté v jeho těle mají i symbolický význam: slouží jako bolestivá připomínka tehdejší doby a zůstávají pomyslně zaseklé i v jeho duši.
Příběhy jsou líčeny v přítomném čase, ovšem některé autor doplnil o komentář, jak to tehdy skutečně bylo, přičemž se nevzdává ani lehké ironie. Drží se spisovné češtiny, kterou opouští v přímé řeči postav, aby jejich promluvu zachytil co nejvěrohodněji. I proto zaujmou některé hovorové, nespisovné, slangové, archaické či jinak zvláštní výrazy: tankán (tankista), cajti (policisté), pavéza, řemdih, tříďas, pochčíme místo pochčijeme, moskál (moskvič), "krvavé šlince", pumelice...
Myslím, že právě díky této knize můžeme nejlépe porozumět principům, které později formulovaly autorovu osobnost, zaměření jeho díla a celkové vnímání jeho světa. Vzhledem k tomu, že si ve velmi raném věku začal klást otázky, na něž mu nedokázali dát odpověď ani dospělí, rozhodl se, že si na ně odpoví sám. Doba jeho dospívání přinášela nejen osobnosti, "jejichž jména se nesmí vyslovit", ale i skutky, "o nichž se nemluví" - a patřil mezi ně tzv. Číhošťský zázrak. Uspokojivě nebyl nikdy zcela vysvětlen, ale autorovi patří velký dík za to, že se zasloužil o nalezení a důstojné spočinutí ostatků pátera Toufara, muže, na něhož se mělo zapomenout. Že si vytrvale šel za svým a nenechal se odradit ani dobou, lidmi a mnoha nepřejícnými okolnostmi. A že se nebojí při svém rozkrývání bolestivé minulosti občas pořádně "kopnout do vosího hnízda".
Kdyby do svých kapitolek vložil mnohem více klukovin, působil by text mnohem vtipněji a lehčeji - ale on chtěl ukázat i tíži těch let dospívání, odehrávajících se ve stínu událostí zázraku, který měl být promlčen - a udělal jenom dobře, že nám své dojmy zpřístupnil. Kniha se mi četla rychle, přestože jsem se snažila o pomalé čtení, abych si mohla text lépe vychutnat. Doporučuji všem, kteří mají rádi příběhy z období dospívání, Vysočinu - a je jedno, zda zažili či nezažili dobu normalizace.
"Po třídě se roznáší pach mokré houby a rozprášené křídy. Ze zdi na nás shlíží obrýlený Husák. Je doba prvních digitálek, céček, riflí dráždivého názvu Wildcat a východoněmecké skupiny Puhdys. Podle výšky jsem ve třídě třetí."
"Pan farář Vít si občas přisedl na lavičku k "bývalým", k předválečné maloměstské honoraci: k vzpřímenému Zdeňku Vorlíčkovi, bývalému majiteli továrny na kartáče a štětky; k pomenšímu Augustinu Heroutovi, bývalému majiteli Hotelu Centrál a pokladníku místního sboru Československé církve husitské; k Bohumíru Fiřtovi, který za války bojoval ve Velké Británii jako stíhač a sestřelil několik německých letadel a teď dělá skladníka. S nimi se uctivě zdravil hubený Josef Soldát, bývalý majitel cukrárny, kterému stačilo pár piv k tomu, aby se mu "rozvázal jazyk" a útěšlivě si mumlal: "Moje kremrole neměly konkurenci, moje kremrole byly sladký trubky!"... Jednou, když jsem šel blízko nich, jsem uslyšel, jak kdosi z nich zanaříkal: "Pánové, tohle je už navěky, to se už neposere, kurvy komančský to nikdy nepustěj."
"Každoroční přeměřování nosů a hlav. Rozevírací měřák připomíná zoban tukana. Nosíme plynové masky. Poplach! V největších vedrech v nich utíkáme do školního krytu. Proti chemickému útoku jsme vyzbrojeni pláštěnkami a holinami. Nepřítel z proradného kapitalistického Západu stále číhá a odhalí každou nepřipravenost. Ve sklepě strháváme masky, leje z nás pot."


Druhé, přepracované a rozšířené vydání. Knihu jsem si pořizovala před lety s tím, že se dozvím něco nového, co mi rozšíří obzory a pomůže při tvůrčím procesu. Jenže nic obohacujícího nepřináší, a to říkám nejen proto, že se věnuji studiu bohemistiky, které mi umožňuje mnohem hlubší vhled do problematiky.
Není divu, že spoustu zde uváděných faktů vnímám s kritickým odstupem a nadhledem. Spíše než o psaní jako takové jde o prezentaci autorky a jejího "jediného a nejlepšího" receptu na to, jak vyrobit bestseller či rovnou stvořit "hvězdu literárního nebe"... ovšem za předpokladu, že bezpodmínečně dodržíme všechny ingredience a postupy, které nám v této své "tvůrčí kuchařce" blahosklonně nabízí. Svým dílem však sleduje jediný cíl: přesvědčit nás, že úplně nejlépe pro své tvůrčí ambice uděláme, když absolvujeme její "jedinečný" kurz, který asi nebude z nejlevnějších - talenty se přece cení, a každé úsilí něco stojí, že?
Ve druhé knize si ambiciózně klade za cíl přenést nás přes úskalí autorské tvorby a dovést nás k úspěšnému zavržení našich snah o vydání prózy většího rozsahu, novely nebo románu.
V deseti kapitolách nám vtlouká do hlavy, jak má naše práce co nejlépe vypadat: seznamuje nás s různými narativními postupy a způsoby výstavby textu, odkrývá principy fungování dialogů a radí, jak zacházet s fiktivními postavami.
Každé z témat pojímá stejným způsobem: napřed načrtne definici, poté naservíruje zvolené texty, které se suverénními tahy profesionálního "literárního řezníka" naporcuje na kousíčky, z nichž navíc "vypreparuje vadnou tkáň", aby odhalila, "co bychom měli vědět" - tedy to, co je jasné jako facka. Ještě nás zásobí "dobrými radami", a aby nás netrápily případné pochybnosti, ukončí téma cvičeními s klíčem k řešení. Často a ráda se ohání citáty z děl, která mají zaručit vysokou míru odbornosti, ovšem toto kritérium zrovna nesplňují: na prvním místě preferuje sebe a své zkušenosti, dále se odvolává na odkazy z Wikipedie. Bohužel vychází z poněkud zastaralé poetiky Josefa Hrabáka a jeho "Čtení o románu" a asi nejmarkantněji se snaží vyrovnat publikaci Davida Lodge "Jak se píše román" z roku 2003.
V závěru knihy přidává tipy pro pohodové psaní a rady ohledně smluvních podmínek vydání
Publikaci posílám dál: nijak mne neobohatila a nepřinesla nic nového: to, co hledám, si můžu dohledat v daleko lépe zpracovaných příručkách. Ocení ji spíše mladí studenti, nejistí ve svém tvůrčím procesu, kteří tápou ohledně výrazových prostředků - možná ji uplatní, pokud plánují účast v nějaké literární soutěži. Přestože je psaná profesionálkou, která vychází ze zkušeností, nasbíraných ve svých kurzech, jde pouze o její vlastní prezentaci. A jde o práci diletantskou, o čemž svědčí i nedostačující výběr sekundární literatury.
Navíc v rozporu s názvem knihy soudím, že tvůrčí psaní rozhodně není o nějaké mechanické tvorbě textů: postupy se možná dají naučit a nacvičit, ale nedostatek nadání a talentu se projeví a ve výsledku je to hned znát. Na závěr přidávám moudrá slova básníka a spisovatele Petra Hrušky: "Jako píšící člověk můžete mít úžasné téma, pozorovací talent, atraktivní kompozici, třaskavou pointu - a když máte mdlý, tuctový jazyk bez výrazu, je výsledek tristní." (Respekt, 48/24, str. 67 - 68)

Druhé, přepracované a rozšířené vydání. Knihu jsem si pořizovala před lety s tím, že se dozvím něco nového, co mi rozšíří obzory a pomůže při tvůrčím procesu. Jenže nic obohacujícího nepřináší, a to říkám nejen proto, že se věnuji studiu bohemistiky, které mi umožňuje mnohem hlubší vhled do problematiky.
Není divu, že spoustu zde uváděných faktů vnímám s kritickým odstupem a nadhledem. Spíše než o psaní jako takové jde o prezentaci autorky a jejího "jediného a nejlepšího" receptu na to, jak vyrobit bestseller či rovnou stvořit "hvězdu literárního nebe"... ovšem za předpokladu, že bezpodmínečně dodržíme všechny ingredience a postupy, které nám v této své "tvůrčí kuchařce" blahosklonně nabízí. Svým dílem však sleduje jediný cíl: přesvědčit nás, že úplně nejlépe pro své tvůrčí ambice uděláme, když absolvujeme její "jedinečný" kurz, který asi nebude z nejlevnějších - talenty se přece cení, a každé úsilí něco stojí, že?
V první knize se věnuje postupům, jak z nás udělat "novinářskou hvězdu" - i proto již úvodu nechybí sáhodlouhé pojednání o tom, "co obnáší tvůrčí psaní". V jednotlivých kapitolách se pak zaměřuje na žánry publicistické: internetovou žurnalistiku v podobě blogu, zpravodajství, reportáž, interview, fejeton, sloupek, recenzi, komentář, glosu, soudničku, nekrolog. Je velká škoda, že další žurnalistické žánry jako esej, medailon, portrét, editorial a článek zde zpracovává jen okrajově.
Každé z témat pojímá stejným způsobem: napřed načrtne definici, poté naservíruje zvolené texty, které se suverénními tahy profesionálního "literárního řezníka" naporcuje na kousíčky, z nichž navíc "vypreparuje vadnou tkáň", aby odhalila, "co bychom měli vědět" - tedy to, co je jasné jako facka. Ještě nás zásobí "dobrými radami" a aby nás netrápily případné pochybnosti, ukončí téma cvičeními s klíčem k řešení.
V závěru knihy přidává kapitoly o výstavbě příběhu, odpovídá na nejčastěji kladené otázky a uvádí přílohy v podobě práv a etického kodexu novináře.
Publikaci posílám dál: nijak mne neobohatila a nepřinesla nic nového: to, co hledám, si můžu dohledat v daleko lépe zpracovaných příručkách. Ocení ji spíše mladí studenti, nejistí ve svém tvůrčím procesu, kteří tápou ohledně výrazových prostředků. V rozporu s názvem knihy soudím, že tvůrčí psaní rozhodně není o nějaké mechanické tvorbě textů: postupy se možná dají naučit a nacvičit, ale nedostatek nadání a talentu se projeví a ve výsledku je to hned znát. Na závěr přidávám moudrá slova básníka a spisovatele Petra Hrušky: "Jako píšící člověk můžete mít úžasné téma, pozorovací talent, atraktivní kompozici, třaskavou pointu - a když máte mdlý, tuctový jazyk bez výrazu, je výsledek tristní." (Respekt, 48/24, str. 67 - 68)


Miluji Prahu. Miluji mapy - fascinují mne a nepřestávají mne udivovat tím, jak dokonale zachycují prostor, který si v celé šíři ani nedokážeme představit. Papírové nebo virtuální... základní, turistické, dopravní... mapy měst, krajů, států, světadílů... všechny mne zvláštním způsobem přitahují: kdykoli na nějakou natrefím, cítím neodolatelné pokušení "vypravit se za poznáním", třebas jen prstem po šustícím papíru nebo kurzorem myši na obrazovce. Pokaždé se s nadšením vrhám do víru těch zašmodrchaných čar a uzlů, spouštím se do centra té důmyslné geometrie a přitom ani nedutám, neboť nikdy netuším, co vše na své objevné výpravě objevím. Duší však vůbec nejsem dobrodruh: prostě mne jen baví prstem rejdit po povrchu, zjišťovat fakta o místech, která mne zaujala, plánovat, jak se k nim dostanu, a nechat se unášet fantazií nebo vzpomínkami.
Pokud se rozhodnu k návštěvě neznámého místa, neobejdu se bez mapy, a každý výlet si pečlivě naplánuji. Jsem ještě ze staré školy, z doby, kdy "džípíeska" byla jen přeludem, takže bez pomoci "chytrého ajfoňáka" se klidně obejdu: stačí mapa, tužka, papír a orientační smysl. Vůbec mi nevadí, že tím "samostudiem trasy" strávím hodně času: na mapě vytyčím pomyslné orientační body, které hned zaznamenám, vytvořím "cestovní koncept" s instrukcemi, kudy jít - a dobrodružství může začít. Takový způsob plánování a kombinování faktů mě prostě baví. A když se ztratím? Nebojím se: mám přece pusu k tomu, abych se na cestu zeptala :-)
Práce s mapou a schopnost orientace by se měly trénovat od útlého dětství, nejen proto, že k našemu životu prostě patří: bez nich se neobejdeme. Můžeme mít ten nejlepší mobil na světě s nejmodernější GPS navigací, ale když ten obraz, který nám na displeji vyjede, nedokážeme v reálu správně "dekódovat", jsme dočista v koncích a nepomůže nám nic.
Do naší "stověžaté matky měst" jezdím docela často. Každý z těch výletů pro mne znamená určitý druh rekreace: mířím sem, když se potřebuji oklepat z unylého, vláčného a uspávajícího tempa naší vesnice. Potřebuji ten rušný, nervní a živelný neklid Prahy: hemžení davů... slyšet zvonění tramvají, troubení aut, klapot tisíců podrážek na dlažbu, útržky hovorů a písní, celou tu kakafonii všemožných zvuků... vnímat mocný nával vzduchu, který se o mne opře, jakmile vstoupím do metra... zažít pestré míhání stovek postav a postaviček v uspořádaném chaosu, domýšlet si jejich osudy, zachytávat kousky vět a stávat se součástí proudu - cítit, jak s ním splývám, řadím se na své místo a nechávám se unášet dál... těšit se z té sounáležitosti a zároveň své sousedy nenápadně pozorovat, okukovat a přemýšlet, kam směřují oni...
Někdy se přistihnu, že se na ně usmívám: je mi dobře, když vidím, že se k sobě hezky chovají, že se navzájem omluví, když do někoho strčí, nebo nechají sednout starší. Přemýšlím, kam všichni jdou, a cítím se příjemně.
Nepřipadám si jako ovce, jdoucí s davem - sice kráčím s většinou, ale rozhlížím se kolem sebe... a vnímám: útržky slov, vět, frází, citoslovce... čeština, slovenština, angličtina i změť cizích řečí, v nichž hádám zemi původu... Občas zahlédnu někoho exotického, se zvláštní barvou vlasů či kůže, což hned upoutá mou pozornost, ať chci či ne... A mne napadá tolik otázek, nechávám své myšlenky volně plynout a užívám si naplno té nádherné svobody.
Právě v Praze jsem paradoxně pochopila, že "není kam spěchat". Nic mi neuteče. A tak už nešílím, pokud moje tramvaj vyráží jiným směrem, než jsem plánovala, či pokud náhodou zvolím špatný spoj. Vždyť se to stává: tramvaje bývají v jízdním řádu často odkloněné do jiných vozoven, mnohdy se ocitám někde úplně jinde, než jsem zamýšlela. Panice rozhodně nepropadám: vždycky totiž existuje nějaká cesta zpátky :-)
Praha mi ukradla srdce. A když se mi stýská, rozbalím mapu a dovolím si cestovat časem do minulosti, do míst, kde jsem nechala část sebe. S ní se neztratím, ani v minulosti, ani v přítomnosti, neboť celé hlavní město mám jako na dlani...


Blíží se opět Vánoce. Na světě se najde spousta lidí, kteří je vůbec nemají v lásce. Mezi nimi vyniká Grinch, věčně rozmrzelý zelený chlupáč, jemuž naprosto vyhovuje samotářský život v jeskyni.
Vytvořil jej americký karikaturista a autor knih pro děti Theodor Geisel (1905 - 1991), píšící pod pseudonymem Dr. Seuss. Poprvé se Grinch na stránkách jeho knih objevil v roce 1955, avšak vlastní publikace a mnohem propracovanějšího charakteru se dočkal až o dva roky později.
Za jeho vznikem bohužel nestojí zrovna hezký příběh. Geiselova manželka Helen, neoficiální editorka všech autorových knih, která mu byla životní oporou, měla chatrné zdraví, a v dubnu toho roku ji postihla lehčí mrtvice. Spisovatel se i kvůli tomu začal dost kabonit na celý svět a 26. prosince si prý při pohledu do zrcadla uvědomil, že vidí Grinche. Tedy stvoření, které nenávidí svět - a ze všeho nejvíc Vánoce, zprofanovaný komerční svátek, v němž nezůstala ani špetka duchovní podstaty. Když pak o tomto Grinchovi, tedy o sobě, začal psát, stránky s verši mu doslova lítaly zpoza ruky: žádný text nenapsal rychleji. Zasekl se ovšem až ve chvíli, kdy měl vymyslet šťastný konec...
Ze zelené postavičky udělaly globální hvězdu filmy, nejvíce Grinch z roku 2000 s Jimem Careyem v hlavní roli. Animovaná verze vznikla v roce 2018 a v ní svůj hlas nevrlému stvoření svěřil v originále Benedict Cumberbatch.


Příručka, která je pro "vlakofandy" naprostá nezbytnost, a nejen vizuální stránkou potěší srdce každého milovníka vlaků. Není pouze o laminátkách, jak se může jevit z obalu - našla jsem v ní mnoho dalších zajímavých pasažérů: pantografy, šedé vlky, panťáky, žehličky, pomeranče, jezevce, velbloudy, hrbaté, esa, krysy, banány, atd.
Autor zde vyčerpávajícím způsobem dokumentuje historii elektrifikace našich tratí i vznik prvních prototypů elektrických jednofázových lokomotiv a motorových jednotek, jejichž vývoj sleduje až do současnosti. Velmi podrobně se věnuje jednotlivým řadám a továrním typům lokomotiv, text opatřil i přehlednými tabulkami s technickými údaji a náčrty jednotlivých lokomotiv. Knihu nezapomněl oživit četnými fotografiemi a doplnit je bohatým poznámkovým aparátem. Výsledkem je hutná a zdařilá publikace, v níž si zvídaví fanoušci dokonce mohou dohledat informace o osudu konkrétních mašin. Překvapením pro mne byla zvláštní kapitola, pojednávající o nehodách jednofázových elektrických lokomotiv - stroj nemusí selhat pokaždé, ale lidský faktor vždy: z těch záběrů mrazí.
Kniha se hodí do rukou skutečných fajnšmekrů, nejlépe zapálených železničářů, kteří si tu záplavu technických údajů vychutnají lépe než já. Určitě ji ocení i příslušníci dalších profesí, např. designéři, návrháři, konstruktéři, popř. animátoři. Ovšem pro větší vhled do problematiky mi posloužila na jedničku.


Kniha, která docela utrpěla tím, že ji autor psal s jednoznačným záměrem: šokovat. Tak usilovně se snaží rozvířit stojaté vody, podráždit myšlení usedlých měšťáků, vyprovokovat čtenáře k nějaké reakci, až se stává - otravným hmyzem, který každý s chutí zašlápne.
Vyprávění je chaotické, plné zbytečného patosu, u použité du-formy nikdy nevíme, kdo právě vypráví. Hrdina je anonymní a bezejmenný, víme o něm akorát to, že jde o mladého muže, jehož osudem je "kličkovat na kole džunglí velkoměsta" - a bojovat s machry, kteří mají to "štěstí", že si vozí zadky v mercedesech.
Textu ubližuje jeho nepřehlednost - chybí dialogy, propracovaná psychologie postav, dějové linky, ucelený příběh... Celý ten "pamflet" je jen o narůstající zášti a nenávisti ubohého "poslíčka na kole": napřed proti řidičům aut a nakonec proti všem. Kniha měla velký potenciál, nápad jistě originální, to ano, zkritizovat konzumní společnost netradičním způsobem - jenže autor si utrhl příliš velký krajíc, forma se mu poněkud vymkla z ruky a zpracování pokulhává. Vypravěč do nás hustí celé pasáže slov plné agrese a vulgarismů. Neušetří nás ani detailních popisů fyziologických procesů těla a tento negativismus bohužel nijak nevyvažuje nadsázkou, humorem (klidně i černým), což je škoda. Z té záplavy zášti, hněvu, jízlivosti a cynismu jsme časem akorát unaveni, umordováni a zničeni. Přispívají k tomu i pasáže, které se stereotypně opakují - zážitky řízení kola, vedoucí k revoltě, útěk z města k novému "eko-náboženství", plného "úžasných" zážitků v podobě manifestací, které se nakonec ukážou být demonstrací prázdnoty vyprahlé duše...
A tak se nabízí otázka, proč ten "otrávený slaboch" se sám s takovou chutí opájí destrukcí, místo aby šel své štěstí hledat jinam, proč se svým problémům nepostaví čelem a volí zbabělý útěk... Jediné světlé momenty jsou bohužel zakonzervované ve vzpomínkách na jeho dětství. Líbil se mi ovšem jazyk, s nímž autor velmi dovedně pracuje, užívá častá oxymóra a neobvyklé, velmi originální metafory - je škoda, že v textu se zbytečně ztrácejí, jen občas se zatřpytí jako "kapky rosy v trávě, osvětlené paprskem ranního slunce" :-) Většinou se však uchyluje k patosu a floskulím.
"Mrtvá krajina proškrtnutá asfaltkou..."
"Slyšet ticho..."
"Pocítím drobný závan osudu..."
"Vstávám, močím, potřeboval bych se vykadit..."
"Míza civilizace musí nějak proudit..."
"V děloze vozu, ve vzduchové kapse..."
"Měl bych být vyježděný, ale jsem spíš vyjetý."
"Nikoho už nešokuje, že to nikoho nešokuje."
Poslouchala jsem jako audio. Chtěla jsem vědět, co na té knize je tak zvláštního, ale opravdu jsem nenašla nic výjimečného.


Vydání s ilustracemi Jima Kaye jsem si nemohla nechat ujít: myslím, že pro milovníky celé série je téměř povinnost pročíst i toto vydání. Jde sice o poněkud nepraktickou knihu velkého formátu, kterou do kabelky či malé tašky hned tak neposkládáme, ale hutný obsah s nádhernými ilustracemi, bohatě dokreslující děj, nám tuto nevýhodu vynahradí :-) Já ten problém vyřešila jednoduše: v knihovně jsem si půjčila dvě verze - výtisk bez obrázků s sebou na cesty a výtisk s obrázky na prohlížení doma :-)
Na práci ilustrátora navíc oceňuji, že se při tvorbě obrazů plně oddal vlastní fantazii a slepě nekopíroval rekvizity filmu: všichni hrdinové i věci mají vlastní image a vzhled a stávají se přirozenou součástí textu. Jelikož jsem již několikrát viděla film, je jasné, že do tváří jednotlivých postav jsem si promítala rysy herců, kteří je představují, což může představivost ulehčit, ale i lehce zkomplikovat - já jsem se tomu nijak nebránila. Čtení této verze pro mne bylo jedinečným zážitkem.
Myslím, že autorka touto sérií nenápadně poukazuje na palčivý problém britského školství, konkrétně systém středních škol, které mnohdy fungují jako neosobní internáty, kam rodiče "odkládají" mladé lidi. Ti jsou pak nuceni starat se sami o sebe, a odtrženi od svých blízkých mohou propadat malomyslnosti, přičemž ti nejslabší z nich bývají vystaveni šikaně - ať už z rasových, sociálních, finančních či jiných důvodů. A před tím nejde už jen tak zavírat oči.
Harry Potter je postava dvojaká: na jednu stranu obdivovaná celebrita, legenda s jizvou na čele, chlapec s obrovským potenciálem kouzlit a bojovat se zlými silami, vzbuzující velká očekávání. Na stranu druhou outsider, tyranizovaný příbuznými, kteří jej nesnášejí, odsuzovaný a šikanovaný za svůj "nečistý" původ. Vyrovnává se s tím těžce: zde již tápe, ztrácí punc dokonalé postavy: zdá se mi, že v mnohem větší míře než předtím projevuje své negativní emoce, a zmítán hněvem, zlobou a touhou po pomstě bezděky odkrývá svému protivníkovi vlastní slabiny. Navíc dospívá: ze skrytých narážek lze vyčíst první náznaky lásky a zamilovanosti. Naštěstí nezůstává sám: jeho přátelé ho skvěle doplňují. Jen Ron se někdy chová jako ťulpas - a Hermiona na svou ambicióznost málem doplatí. A neohrabaný dobrák Hagrid - kdo by si toho nemotorného obra se širokou duší nezamiloval? Těším se na další setkání s nimi.
