Jízda na skle ochcanou strání
Miloš Doležal
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/361307/bmid_jizda-na-skle-ochcanou-strani-ijW-361307.jpg
4
70
70
Básník, rozhlasový redaktor a dokumentarista Miloš Doležal (nar. 1970) se v útlé knížce s podtitulem „střepy a střepiny z městečka 70. a 80. let v Československé socialistické republice“ vrací do svého dětství na Vysočině a v cyklu miniatur, zápisků, tragikomických historek a drobných příběhů zaznamenává reálsocialismus v schizofrenických disproporcích, absurditě a banalitě. Normalizace učinila z figur figurky, starý svět dožívá kdesi na okraji, kariéristé se chopí příležitostí, výklad dějin je ve škole lživě překroucen a nad náměstím se vznáší hvězda, srp a kladivo.... celý text
Přidat komentář
Je to celé vlastně docela o ničem, ale tak nějak hezky. :-)
Píšu komentář s odstupem pár měsíců a už bych si asi nevzpomněl na víc než dvě-tři situace z knihy, ale vybavuje se mi stále ten příjemný pocit, který jsem měl. To není málo.
Ono to není úplně snadné, napsat poetickou knihu o dětství, aby nebyla banální a nudná; nostalgie je totiž nástroj, který se často dokáže obrátit proti svému držiteli. Literární pokusy o prostotu mnohdy prozrazují vyumělkovanost a díla, která mají ambice podnítit rozněžnělé dojetí mnohdy vyvolají spíš obranný postoj - to když čtenář vycítí strojenost či neupřímnost.
Miloš Doležal ale působí dojmem autora, kterému je možné věřit a do jeho světa se ponořit. Mně dokázal často rozesmát, ještě častěji "rozusmívat" a také s něhou vzpomenout na nějaké ty příhody z vlastního klopotného rozumu-braní.
Audiokniha Čro. Nevím proč, ale pro mě naprosto nezajímavé čtení. Vůbec mě to nechytlo a to i přesto, že vyprávění je z dob mého mládí.
hromada stripku seskladana do barvite mozaiky. Pro me dustojny pocin polackovsko-sabachovskeho razeni. Velmi pekne zpracovani Davidem Novotnym pro CRo, vrele doporucuji. :)
Je to jako si prohlížet staré diapozitivy. Jeden obraz za druhým, každý stojí sám za sebe, ale dohromady skládají svět, který byl a už není. Autor má dar slovem vykouzlit obraz a ten pak popsat s lehkostí tak, že člověka zasáhne v hloubi duše.
Tragikomické povídání připomínající "dobu prvních digitálek, céček, riflí dráždivého názvu wildcat a východoněmecké skupiny Puhdys". Vzpomínky na dětství v 70. a 80. letech na maloměstě jsou zde zachycené s nadhledem dospělého a absurdní situace vykreslené s inteligentním humorem.
Audiokniha je nejen výborně načtená, ale občas zazní i skladby, které příslušnou dobu přesně připomenou. Právě za toto luxusní audio, jehož poslech byl velmi příjemným zážitkem, přidávám hvězdičku, takže je to za 5*.
[audiokniha]
David Novotný mi krásně přečetl doposud snad nejlepší "střípky z dětství", tentokrát z malého města na Vysočině za reálsocialismu 70. a 80. let.
Stručnost to byla, co mě nejvíc fascinovalo; křiklavé disproporce, které zmiňuje anotace, mistrovsky úsporně vypointované v dokonale ostrou tragikomickou podobenku popisovaného času.
Stručnost, kdy se na hraně prolnulo tápavé dětské vnímání reality s žitou zkušeností dospělých.
Stručnost, se kterou v jedné větě či krátkém odstavci dokáže Miloš Doležal proměnit nevinně úsměvné střípky v střepy. Zejména v závěru téhle útlounké knížky.
Miloše Doležela rád čtu jako spisovatele literatury faktu a tak jsem byl zvědavý na jeho soubor vzpomínkových povídek na své dětství na Vysočině. Příjemná a navíc humorná četba na dobu socialismu, na absurdní věci jako návštěva soudružky sovětského vojáka, který hrdinně padnul na území městečka ke konci války, ovšem jinak než bylo oficiálně uváděno. Líbí se mi připomínky minulosti ať už to byly Babice či na fáráře Toufara. Kniha se dobře čte a díky ní člověk občas nostalgicky zavzpomíná na svá školní léta.
[audiokniha]
Láska na první poslech. Hned v první kapitole životní nadhled a střízlivost. V každé další přibývá inteligentní humor okem kluka i zralostí dospělého. Poetika i drsnost obyčejné každodennosti navzdory chmurám totalitní prázdnoty a zvůle?!
Naskočilo mi srovnání s Kosím hnízdem. Vyrovnanost Miloše Doležala je mi výrazně bližší.
5/5
Ccc, to by napsal každej.
Stačí si jen vybavit pár příhod z dětství, kámoše a pár podivnejch týpků, který žijou úplně všude.
Ta doba sama tomu dodala vtipnost a absurditu, není žádný umění to prostě zapsat.
Natož když jseš z rodiny, která moc nepasovala do režimu, to není žádná tvoje zásluha.
Zvlášť když je trochu jedno, jak ty historky naskládáš.
Stačí jen umět jakžtakž psát, aby to znělo věrohodně, to umí skoro každej.
Ccc.
Tak proč jsem to nenapsala já?
Bavila jsem se, vyrůstali jsme ve stejném čase, ovšem já z paměti vydoluju jen pár postaviček z té doby a k nim stěží tak jednu řádku informací.
Asi bych zpochybnila, že jednomu z kamarádů říkali E.T. - děj téhle knihy končil polovinou roku 84, E.T. byl uveden v Americe jen dva roky předtím. Ale třeba tehdy udělali soudruzi výjimku a film tu byl ihned po uvedení...
Moc příjemná kniha. Lehce humorné obyčejné čtení z té podělané doby, kterou jsme mnozí ještě zažili.
Autorovy další knížky
| 2012 |  Jako bychom dnes zemřít měli |
| 2022 | Jana bude brzy sbírat lipový květ |
| 2016 | Krok do tmavé noci |
| 2019 | Čurda z Hlíny: Tři dokumentární povídky z protektorátu |
| 2020 | Do posledních sil |
Přiznávám, že název té knihy mne zprvu odrazoval, ale její čtení mi nakonec nabídlo skutečně dobrodružnou jízdu terénem dospívající duše na pomezí střetů dětského a dospělého světa. Jde o krátké minipříběhy a postřehy glosovitého charakteru, v nichž se autor vrací do minulosti, do života na maloměstě za času normalizace. Pohledem dorůstajícího kluka spočívá na různých postavičkách od těch nevýrazných po ty zcela osobité a svérázné, figurkách úsměvných i tragikomických, držících se svých typických rolí - metař, místní blázínek, farář Vít, opilecký básník Jan Křtitel, atd. K popisu sice používá jen strohé věty, s o to větší razancí však míří na čtenářovo vnímání a představivost. Zápisky chvílemi asociují nevinný svět Poláčkových "Bylo nás pět", kdy nechybí líčení radostí a strastí ryze klukovských - hry na vojáky a hrdiny, klání ve fotbale, péče o zachráněná zvířata, různá alotria a nápady s nečekanými důsledky - chvílemi atmosféru filmu "Obecná škola"... Jenže čím hlouběji se noří do vzpomínek, tím temnější vyvstávají obrazy, související s dobou: glorifikace padlých partyzánů, obracení skutečnosti ve prospěch propagandy, vymývání mozků, soupeření v dobývání vesmíru - a všudypřítomný nehmatatelný strach... Hrdina začne velmi brzy citlivě vnímat hranici světů "tam venku" a "doma", pro něž platí jiná pravidla, všímá si nesrovnalostí mezi tím, co je mu oficiálně předkládáno, a tím, co se dozvídá v kruhu rodinném, a na vlastní kůži pociťuje rozpolcenost tehdejší společnosti: o čem se hovoří doma, to je na veřejnosti tabu, a stejně tak se MLČÍ o některých tématech.
Jeho svět se stává dvojakým: prožívá branné cvičení, besedy s partyzány stejně jako tajnou svátost prvního přijímání a utajené poslechy rádia Svobodná Evropa, a zároveň s tím v něm paradoxně narůstá touha po odhalení skutečné pravdy, o níž se tak mlží. Zásadní význam má poslední historka s názvem "Moskalové", kdy se nakonec na vlastní pěst vydává do nedaleké Číhoště, aby si sám ujasnil, co se na místě před lety opravdu stalo, naráží však na bariéru rozpačitého mlčení.
Název odkazuje na jednu z klukovin - a skleněné střepy zaryté v jeho těle mají i symbolický význam: slouží jako bolestivá připomínka tehdejší doby a zůstávají pomyslně zaseklé i v jeho duši.
Příběhy jsou líčeny v přítomném čase, ovšem některé autor doplnil o komentář, jak to tehdy skutečně bylo, přičemž se nevzdává ani lehké ironie. Drží se spisovné češtiny, kterou opouští v přímé řeči postav, aby jejich promluvu zachytil co nejvěrohodněji. I proto zaujmou některé hovorové, nespisovné, slangové, archaické či jinak zvláštní výrazy: tankán (tankista), cajti (policisté), pavéza, řemdih, tříďas, pochčíme místo pochčijeme, moskál (moskvič), "krvavé šlince", pumelice...
Myslím, že právě díky této knize můžeme nejlépe porozumět principům, které později formulovaly autorovu osobnost, zaměření jeho díla a celkové vnímání jeho světa. Vzhledem k tomu, že si ve velmi raném věku začal klást otázky, na něž mu nedokázali dát odpověď ani dospělí, rozhodl se, že si na ně odpoví sám. Doba jeho dospívání přinášela nejen osobnosti, "jejichž jména se nesmí vyslovit", ale i skutky, "o nichž se nemluví" - a patřil mezi ně tzv. Číhošťský zázrak. Uspokojivě nebyl nikdy zcela vysvětlen, ale autorovi patří velký dík za to, že se zasloužil o nalezení a důstojné spočinutí ostatků pátera Toufara, muže, na něhož se mělo zapomenout. Že si vytrvale šel za svým a nenechal se odradit ani dobou, lidmi a mnoha nepřejícnými okolnostmi. A že se nebojí při svém rozkrývání bolestivé minulosti občas pořádně "kopnout do vosího hnízda".
Kdyby do svých kapitolek vložil mnohem více klukovin, působil by text mnohem vtipněji a lehčeji - ale on chtěl ukázat i tíži těch let dospívání, odehrávajících se ve stínu událostí zázraku, který měl být promlčen - a udělal jenom dobře, že nám své dojmy zpřístupnil. Kniha se mi četla rychle, přestože jsem se snažila o pomalé čtení, abych si mohla text lépe vychutnat. Doporučuji všem, kteří mají rádi příběhy z období dospívání, Vysočinu - a je jedno, zda zažili či nezažili dobu normalizace.
"Po třídě se roznáší pach mokré houby a rozprášené křídy. Ze zdi na nás shlíží obrýlený Husák. Je doba prvních digitálek, céček, riflí dráždivého názvu Wildcat a východoněmecké skupiny Puhdys. Podle výšky jsem ve třídě třetí."
"Pan farář Vít si občas přisedl na lavičku k "bývalým", k předválečné maloměstské honoraci: k vzpřímenému Zdeňku Vorlíčkovi, bývalému majiteli továrny na kartáče a štětky; k pomenšímu Augustinu Heroutovi, bývalému majiteli Hotelu Centrál a pokladníku místního sboru Československé církve husitské; k Bohumíru Fiřtovi, který za války bojoval ve Velké Británii jako stíhač a sestřelil několik německých letadel a teď dělá skladníka. S nimi se uctivě zdravil hubený Josef Soldát, bývalý majitel cukrárny, kterému stačilo pár piv k tomu, aby se mu "rozvázal jazyk" a útěšlivě si mumlal: "Moje kremrole neměly konkurenci, moje kremrole byly sladký trubky!"... Jednou, když jsem šel blízko nich, jsem uslyšel, jak kdosi z nich zanaříkal: "Pánové, tohle je už navěky, to se už neposere, kurvy komančský to nikdy nepustěj."
"Každoroční přeměřování nosů a hlav. Rozevírací měřák připomíná zoban tukana. Nosíme plynové masky. Poplach! V největších vedrech v nich utíkáme do školního krytu. Proti chemickému útoku jsme vyzbrojeni pláštěnkami a holinami. Nepřítel z proradného kapitalistického Západu stále číhá a odhalí každou nepřipravenost. Ve sklepě strháváme masky, leje z nás pot."