Jízda na skle ochcanou strání přehled

06.01.2025

Přiznávám, že název té knihy mne zprvu odrazoval, ale její čtení mi nakonec nabídlo skutečně dobrodružnou jízdu terénem dospívající duše na pomezí střetů dětského a dospělého světa. Jde o krátké minipříběhy a postřehy glosovitého charakteru, v nichž se autor vrací do minulosti, do života na maloměstě za času normalizace. Pohledem dorůstajícího kluka spočívá na různých postavičkách od těch nevýrazných po ty zcela osobité a svérázné, figurkách úsměvných i tragikomických, držících se svých typických rolí - metař, místní blázínek, farář Vít, opilecký básník Jan Křtitel, atd. K popisu sice používá jen strohé věty, s o to větší razancí však míří na čtenářovo vnímání a představivost. Zápisky chvílemi asociují nevinný svět Poláčkových "Bylo nás pět", kdy nechybí líčení radostí a strastí ryze klukovských - hry na vojáky a hrdiny, klání ve fotbale, péče o zachráněná zvířata, různá alotria a nápady s nečekanými důsledky - chvílemi atmosféru filmu "Obecná škola"... Jenže čím hlouběji se noří do vzpomínek, tím temnější vyvstávají obrazy, související s dobou: glorifikace padlých partyzánů, obracení skutečnosti ve prospěch propagandy, vymývání mozků, soupeření v dobývání vesmíru - a všudypřítomný nehmatatelný strach... Hrdina začne velmi brzy citlivě vnímat hranici světů "tam venku" a "doma", pro něž platí jiná pravidla, všímá si nesrovnalostí mezi tím, co je mu oficiálně předkládáno, a tím, co se dozvídá v kruhu rodinném, a na vlastní kůži pociťuje rozpolcenost tehdejší společnosti: o čem se hovoří doma, to je na veřejnosti tabu, a stejně tak se MLČÍ o některých tématech.
Jeho svět se stává dvojakým: prožívá branné cvičení, besedy s partyzány stejně jako tajnou svátost prvního přijímání a utajené poslechy rádia Svobodná Evropa, a zároveň s tím v něm paradoxně narůstá touha po odhalení skutečné pravdy, o níž se tak mlží. Zásadní význam má poslední historka s názvem "Moskalové", kdy se nakonec na vlastní pěst vydává do nedaleké Číhoště, aby si sám ujasnil, co se na místě před lety opravdu stalo, naráží však na bariéru rozpačitého mlčení.
Název odkazuje na jednu z klukovin - a skleněné střepy zaryté v jeho těle mají i symbolický význam: slouží jako bolestivá připomínka tehdejší doby a zůstávají pomyslně zaseklé i v jeho duši.
Příběhy jsou líčeny v přítomném čase, ovšem některé autor doplnil o komentář, jak to tehdy skutečně bylo, přičemž se nevzdává ani lehké ironie. Drží se spisovné češtiny, kterou opouští v přímé řeči postav, aby jejich promluvu zachytil co nejvěrohodněji. I proto zaujmou některé hovorové, nespisovné, slangové, archaické či jinak zvláštní výrazy: tankán (tankista), cajti (policisté), pavéza, řemdih, tříďas, pochčíme místo pochčijeme, moskál (moskvič), "krvavé šlince", pumelice...
Myslím, že právě díky této knize můžeme nejlépe porozumět principům, které později formulovaly autorovu osobnost, zaměření jeho díla a celkové vnímání jeho světa. Vzhledem k tomu, že si ve velmi raném věku začal klást otázky, na něž mu nedokázali dát odpověď ani dospělí, rozhodl se, že si na ně odpoví sám. Doba jeho dospívání přinášela nejen osobnosti, "jejichž jména se nesmí vyslovit", ale i skutky, "o nichž se nemluví" - a patřil mezi ně tzv. Číhošťský zázrak. Uspokojivě nebyl nikdy zcela vysvětlen, ale autorovi patří velký dík za to, že se zasloužil o nalezení a důstojné spočinutí ostatků pátera Toufara, muže, na něhož se mělo zapomenout. Že si vytrvale šel za svým a nenechal se odradit ani dobou, lidmi a mnoha nepřejícnými okolnostmi. A že se nebojí při svém rozkrývání bolestivé minulosti občas pořádně "kopnout do vosího hnízda".
Kdyby do svých kapitolek vložil mnohem více klukovin, působil by text mnohem vtipněji a lehčeji - ale on chtěl ukázat i tíži těch let dospívání, odehrávajících se ve stínu událostí zázraku, který měl být promlčen - a udělal jenom dobře, že nám své dojmy zpřístupnil. Kniha se mi četla rychle, přestože jsem se snažila o pomalé čtení, abych si mohla text lépe vychutnat. Doporučuji všem, kteří mají rádi příběhy z období dospívání, Vysočinu - a je jedno, zda zažili či nezažili dobu normalizace.

"Po třídě se roznáší pach mokré houby a rozprášené křídy. Ze zdi na nás shlíží obrýlený Husák. Je doba prvních digitálek, céček, riflí dráždivého názvu Wildcat a východoněmecké skupiny Puhdys. Podle výšky jsem ve třídě třetí."
"Pan farář Vít si občas přisedl na lavičku k "bývalým", k předválečné maloměstské honoraci: k vzpřímenému Zdeňku Vorlíčkovi, bývalému majiteli továrny na kartáče a štětky; k pomenšímu Augustinu Heroutovi, bývalému majiteli Hotelu Centrál a pokladníku místního sboru Československé církve husitské; k Bohumíru Fiřtovi, který za války bojoval ve Velké Británii jako stíhač a sestřelil několik německých letadel a teď dělá skladníka. S nimi se uctivě zdravil hubený Josef Soldát, bývalý majitel cukrárny, kterému stačilo pár piv k tomu, aby se mu "rozvázal jazyk" a útěšlivě si mumlal: "Moje kremrole neměly konkurenci, moje kremrole byly sladký trubky!"... Jednou, když jsem šel blízko nich, jsem uslyšel, jak kdosi z nich zanaříkal: "Pánové, tohle je už navěky, to se už neposere, kurvy komančský to nikdy nepustěj."
"Každoroční přeměřování nosů a hlav. Rozevírací měřák připomíná zoban tukana. Nosíme plynové masky. Poplach! V největších vedrech v nich utíkáme do školního krytu. Proti chemickému útoku jsme vyzbrojeni pláštěnkami a holinami. Nepřítel z proradného kapitalistického Západu stále číhá a odhalí každou nepřipravenost. Ve sklepě strháváme masky, leje z nás pot."

04.01.2025

Je to celé vlastně docela o ničem, ale tak nějak hezky. :-)
Píšu komentář s odstupem pár měsíců a už bych si asi nevzpomněl na víc než dvě-tři situace z knihy, ale vybavuje se mi stále ten příjemný pocit, který jsem měl. To není málo.
Ono to není úplně snadné, napsat poetickou knihu o dětství, aby nebyla banální a nudná; nostalgie je totiž nástroj, který se často dokáže obrátit proti svému držiteli. Literární pokusy o prostotu mnohdy prozrazují vyumělkovanost a díla, která mají ambice podnítit rozněžnělé dojetí mnohdy vyvolají spíš obranný postoj - to když čtenář vycítí strojenost či neupřímnost.
Miloš Doležal ale působí dojmem autora, kterému je možné věřit a do jeho světa se ponořit. Mně dokázal často rozesmát, ještě častěji "rozusmívat" a také s něhou vzpomenout na nějaké ty příhody z vlastního klopotného rozumu-braní.