Snoopi komentáře u knih

Před dávnými věky, v předaleké galaxii... Ten film miluji. Znamenal přerod v mém dosavadním vnímání světa. Když jsme na něj se školou vyrazili do kina, bylo mi asi jedenáct let. V té době jsem byla založením snílek: bavilo mě číst dobrodružné romány a stávat se součástí příběhů, které sama vytvářím i poté, co naposled klapnou desky přečtené knihy. Nikdy jsem netruchlila, že je konec: v mé fantazii ti hrdinové žili dál. A nebylo jich málo, aspoň na Divokém západě, kam jsem často utíkala za chrabrými obránci práva, cti a utiskovaných. Po jejich boku jsem zažívala stále nová dobrodružství, ale co si budeme namlouvat, bylo to pořád "na jedno brdo" a moje představivost mi postupně nějak přestávala stačit.
Není divu, že jakmile jsem ten film "z jiné dimenze" zhlédla, úplně jsem oněměla. Zmocnily se mě emoce, jimž jsem vůbec nerozuměla, emoce, které čekaly na probuzení asi jako spící princezna na polibek prince. Vůbec jsem nechápala, co se to se mnou děje, a přitom to bylo tak prosté: zamilovala jsem se. Tím "šťastným vyvoleným" se stal - Luke Skyllwalker. Všechny mé vybájené příběhy se najednou odehrávaly kdesi v jiných galaxiích, točily se hlavně kolem jeho osoby a já si před usnutím vytvářela stále nové a nové verze našich osudů. Vadilo mi snad jediné: dřív než jsem si celé ty ságy dokázala odvyprávět, blaženě jsem usnula :-)
Až zpětně si uvědomuji, jak zásadní pro mne ten film byl: skrze něj jsem se postupně oprošťovala od dětského vnímání světa, skrze něj jsem získala vstupenku do světa dospělých. Měnil se i můj čtenářský vkus a já zákonitě přecházela k tehdy populárním románům pro dívky, ale to už je jiný příběh.
Když mi tedy v knihovně padl zrak na tuto rozsahem nevelkou knihu, zvědavě jsem po ní hrábla. A přestože je určená převážně dětem, rozhodně nelituji, že jsem tak učinila. Před mýma očima zase ožil celý příběh a já jsem ráda, že jsem jej mohla znova prožít. Uznávám, že je značně zjednodušený a poněkud okleštěný, ale dětem stačit může. Je v něm všechno: láska, přátelství, síla, boj se zlem, víra v dobro i naděje a jako ve správné moderní pohádce nechybí ani ten šťastný konec. Vyprávění je to rychlé a nekomplikované, text se rychle a snadno čte. Dobro a zlo jasně charakterizované, jednání postav čitelné...
Kouzlo celé knihy však spočívá hlavně v krásných ilustracích. Na své si přijdou nejen ti, kteří se s hrdiny Hvězdných válek setkávají poprvé, ale i vášniví vyznavači jejich kultu. Škoda, že nevyšla před 30 lety - co bych za ni tenkrát dala! :-)

91 30.07.2023

Tahle kniha si mne prostě "našla". Vylovila jsem ji z knihobudky OC na Smíchově, a to přímo před hladovým zrakem muže, který se též chystal "na lov", samozřejmě nikoliv moji maličkosti :-) Nijak nadšeně se zrovna netvářil, když jsem dovnitř hrábla jako první, ale tak už to někdy chodívá - takovou kořist jsem si přece nemohla nechat ujít! :-)
Vůbec nevadí, že kniha je již značně opotřebovaná, několikrát slepovaná a ohmataná dotyky nedočkavých ruček, bažících po poznání - právě takové knihy bývají nejlepší. Prakticky ihned jsem jí slíbila i "menší kosmetický zákrok", na který se zajisté těší spolu se mnou: nemůžu se dočkat, až tasím štětec, smočím jej v lepidle - a téhle ošuntělé krásce, z níž se perly jen sypou, opravím poničenou vazbu. Pro ni to bude znamenat nový život, pro mě nostalgický návrat do knihovnické éry.
Ta práce mě bavila... ta práce mne uhranula, doslova mne očarovala nejen extatickou vůní, jež se linula z nových, poprvé otvíraných přírůstků při jejich katalogizaci... ta práce si získala celé mé srdce. A kromě té nesmírně uklidňující rutiny při zarovnávání regálů, toho blaženého vědomí, že "věci jsou tak, jak mají být", toho pocitu, že doslova "existuji teď a tady", jsem asi nejvíc milovala chvíle, kdy jsem si mohla hrát na knihaře. Na velikého "Pana doktora všech poraněných knih", jen ten bílý plášť mi chyběl. Nebylo to součástí profese, ale k mé práci to patřilo. Pokaždé jsem se radovala jako malé dítě, když mi v kanceláři přidělili bedny s knihami "na odpis" - a já pak kolem sebe šermovala štětcem ulepeným od lepidla, lechtala knihy na vazbách, obnovovala skrytá nervová spojení a těm kráskám se zlámanými vazy vracela život.
Činila jsem tak s velkým uspokojením. Těšilo mě vědomí, že po té "malé operaci" ještě získají druhou šanci, prodlouží si život a budou dále oslovovat četné čtenáře, a s přáním, aby se dostaly do těch správných rukou, jsem je rovnala zpátky do regálů. Vždyť ne všechny staré knihy patří do popelnice: mohou nám ještě dlouho dobře sloužit, když se k nim budeme chovat odpovídajícím způsobem. A přestože se práci knihovnice již nevěnuji, láska ke knihám mne provází na celý život.
Těším se, až budu v prstech něžně promílat stránky této "malé velké encyklopedie", která byla takovým nezbytným "internetem" či Wikipedií našeho dětství. Dalo se z ní "vygůglit" snad všechno, co jsme potřebovali vědět, a na rozdíl od samotné Wikipedie to byly informace ověřené. Obdivuhodné je, jaké množství poznatků se tvůrcům podařilo vměstnat do tak malého prostoru, kolik látky z různých oblastí v rozsahu středoškolského učiva autoři napěchovali do knížečky, která se možná již nevejde do kapsy, ale do chlebníku určitě.
Načerpáme zde znalosti, týkající se vesmíru a kosmonautiky, matematiky, fyziky, chemie, přírodních věd, zeměpisu, kultury, vědy a techniky, Československa, dopravy, sportu a dokonce i turistiky. Stručný a přitom zajímavý výklad doprovázejí četné ilustrace, grafy a mapy - obrázky vlajek států a mezinárodních organizací, hudebních nástrojů, řádů, vyznamenání, odznaků, medailí a hodností, typických stavitelských slohů, dopravních značek... ale najdeme zde i Morseovu abecedu, Braillovo písmo, prstovou a semaforovou abecedu, obrázky stop některých zvířat a spoustu dalších zajímavostí.
Samozřejmě musím uznat, že vzhledem k datu vydání /r. 1985/ je to příručka v mnoha ohledech zastaralá a poplatná své době, neboť autoři ani ve snu nemohli předvídat tak dramatickou změnu na poli historie, jakou představoval rozpad SSSR. Ale i tak zde můžeme nalézt cenné informace, které se nemění a zůstávají stejné, zatímco všude kolem vznikají a zanikají státy, padají i vznikají vlády a svět se pořád otáčí :-)
Na závěr si dovolím citovat slova z úvodu:
"Při častém používání knížky se stane, že všechen rozum z jejích stránek se vám pomalu přesune do hlavy. My bychom vám jen přáli, aby to bylo hodně brzo, abyste pak mohli tuhle knížku klidně odložit nebo ji dát někomu jinému, kdo ten rozum v kapse ještě potřebuje".
Moc hezká slova. Ale já si ten malý poklad s dovolením ponechám. Budu jím s radostí listovat a nechám se opájet všemi těmi znalostmi, které nabízí. Kouzlo této příručky totiž spočívá v tom, že pokaždé objevím něco nového.

112 29.07.2023

Na knihu jsem se moc těšila, ale nakonec jsem byla zklamaná. Sama o sobě není špatná, dětem se může líbit, je tvořená básněmi, v nichž převážně vystupují zvířecí postavy... Grafická stránka úžasná, obrázky nádherné - a to nepíšu jen proto, že ilustrátorku Olgu Václavkovou tak trochu znám a její tvorbě fandím.
Co však skřípe a sem tam pořádně vrže, to jsou bohužel samotné verše. Použité básnické prostředky a obsah jsou zcela v pořádku, jen ta forma, ta hapruje hodně. Asi nejvíc tím trpí rytmus a melodičnost, mnohdy nesedí počet slabik, rýmy chvílemi působí poněkud násilně až krkolomně... Vytvářet verše a dávat jim tvar není nic snadného, vždyť i zavedení a uznávaní básníci /Halas, Hrubín.../ přiznávali značné obtíže s tím spojené. Žádnou báseň - ani tu zdánlivě nejjednodušší, za níž možná takovou říkanku pro děti můžeme mylně považovat - netvoří pouze shoda rýmů na konci veršů. Už při samotném procesu jejího vzniku je třeba dodržovat pevně stanovená pravidla: není to jen ledasjaké skládání slov do obrazců tak, jak si zrovna zamaneme. A tak každý odvážlivec, který se do tvoření poezie vůbec pustí, by o těchto pravidlech měl být dobře poučený a měl by si je i řádně osvojit. Zde je ten určitý "nelad" již hodně znát: myslím, že by neuškodilo, kdyby si autorka alespoň pročetla kvalitní příručky, vztahující se k teorii verše, a mohla se tak lépe ve versologii orientovat.
Každá z básní sbírky v sobě nese jisté poselství či ponaučení, popř. má donutit k zamyšlení. Většinou v nich vystupují zvířecí postavy, jedná se o veršované bajky. Vzhledem k formě by možná bylo lepší zvolit prozaické vyprávění. Velmi však oceňuji autorčinu invenci, nápaditost a originalitu... a přidávám body za překrásné ilustrace.

"Když si vezmeme příklad z velryb,
z jejich vrozené schopnosti,
začneme dělat, co umíme nejlíp,
všichni žít budeme s radostí."
"V rezervaci v Sečuánu,
až v daleké Číně,
nudily se v horském chrámu
pandí přítelkyně.
Jedna panda černobílá
vždy nejlepší být chtěla,
soutěživá zvláště byla,
když dlouhou chvíli měla."
"Je jedno, nad kým zvítězíš
a v čem všem budeš král,
dokud sám v sebe nevěříš,
nic jsi vlastně nevyhrál."

82 26.07.2023

Příjemně čtivé a velmi zdařilé pokračování příhod sourozenců Vítka a Ondry, kteří k sobě přitahují dobrodružství podobně jako magnet železo :-) Červen končí, prázdniny začínají... ideální čas na zážitky a hlavně na dovolenou, kterou jim rodiče dopřejí již v prvním týdnu volna: čeká na ně pobyt v roubeném domku v Krušných horách.
Po menším sporu s sebou nakonec berou pouze své "osobní strašidlo", střapáče Šmejďáka, aby se doma sám nenudil... a když se jim ztratí ve změti starých důlních chodeb a šachet, o zábavu rozhodně nebude nouze.
Spolu s chlapci poznáváme tvory prazvláštní /břichurky, Bulta, fledarony, Půlnoční zjevení/, ale setkáváme se i s bytostmi, jejichž výskyt se v podzemním bludišti dá očekávat /permoníci/.
Autorce se opět podařilo vytvořit zajímavý příběh s mnoha nečekanými zvraty, které čtenáře udržují v patřičném napětí. Pohádkový svět známých bytostí umně obohatila o strašidla zcela nová a originální - a skvěle jej propojila se světem současným. Nejsme ochuzeni ani o menší detektivní pátrání a s oběma hrdiny prožíváme jedno dobrodružství za druhým: děj je svižný a vyprávění natolik podmanivé, že je mnohdy těžké se od něj odtrhnout. Mezi další plusy celé knihy patří též fakt, že děti se skrze příběh podívají na zajímavá, netradiční místa, a mohou získat určitou představu o tom, jak se kdysi ze země dolovala ruda.
Vím, že již nejsem "cílová skupina", ale to rozhodně nijak neubírá celkovému dojmu - jsem s knihou nadmíru spokojená :-) Zhltla jsem ji během jediného dne, a to i přesto, že jsem si přála některé okamžiky pozdržet a více vychutnat, ale "cosi" mne nutilo číst dál. A po závěrečném výdechu mi hned blesklo hlavou: chci další příběhy, chci další dobrodružství, chci další takové zážitky! I proto doufám, že autorka uvažuje o případném pokračování: vzhledem ke kvalitně textu by to rozhodně nebylo na škodu. Navíc musím obdivovat její fantazii a kreativitu. A ty nádherné ilustrace, které text doprovázejí, celý dojem jenom podtrhují: doporučuji všema deseti!

"Taková nerozvážnost," zavrtěl hlavou permoník. "Pustit strašidlo, které se tu nevyzná, do zdejšího labyrintu chodeb! A zrovna střapáče! Bude tu zběsile poletovat tak dlouho, dokud nepadne únavou. Na to, aby si zapamatoval, odkud přišel, je příliš roztržitý."
"Střapáč. Typické strašidlo starých, opuštěných domů. Nemá totiž rád světlo a v opuštěných stavbách s odpojenou elektřinou nalézá dostatek potřebného příšeří. Připomíná chuchvalec chlupů či vlasů a je to rozpustilý nezbeda, který si velice rád tropí žerty z kohokoliv. Nade vše miluje nepořádek, prach a špínu, a pokud se potřebuje skrýt, obvykle se vydává za chuchvalec chlupů a prachu i on sám."

88 26.07.2023

Útlá knížka, spíše novela, mne zaujala svou anotací. Nabízela slibné téma: proplétání osudů lidí z jednoho sídliště, možná i napínavé pátrání po jednom tajemství. Není divu, že jsem po ní zvědavě hrábla a těšila se na zajímavý čtenářský zážitek, jenže nakonec jsem byla zklamaná.
Autorka měla nepochybně k dispozici značný potenciál, který však ke své škodě nevyužila, neboť již jen pro zpracování celé fabule zvolila dost nešťastný způsob. Samotný příběh je totiž ve své průhlednosti natolik "průsvitný", že již od začátku tušíme, kudy se bude děj ubíhat a kam směřuje. Navíc byl tak nevěrohodný a přeslazený, až mi z toho při čtení možná stoupla i hladina cukru v krvi :-) Je vyprávěn suchým stylem a zcela polopaticky, nenabízí žádný prostor pro čtenářovu obrazotvornost. Text postrádá šťávu, chybí v něm nějaké originální a oživující prvky či přirovnání, je plný klišé... dialogy plytké, frázovité... postavy ploché, bez patřičné hloubky, jako vysoustružené podle určité šablony. Také kompozice je značně neupravená a roztříštěná: když si zvykneme na typické osazenstvo Sídliště Svět, kde vše začíná, najednou střih - a ocitáme se v úplně jiném příběhu, který horko těžko navazuje na původní osu vyprávění. Buď mělo jít o kompletní příběh jedné rodiny, nebo o "místopis osudů lidí", žijících na jednom sídlišti. Tímto způsobem není žádná dějová linie pořádně dotažená do konce. A bohužel jsem získala i dojem, že se autorka v závěru i "elegantně" vyhnula tomu nejvíce očekávanému konfliktu, který s některými figurkami na její šachovnici mohl slušně zamávat. Dávám dvě hvězdy, což mne trochu mrzí, ale myslím si, že autorka se má ještě hodně co učit. Knihu mohu doporučit milovnicím pozitivních příběhů s nekomplikovaným dějem.

"Bylo okolo třetí hodiny odpolední a Vanda zrovna do obýváku nesla třípatrový dort pro Matěje. Dort byl nádherně a do detailu zpracovaný, na vršku byli z marcipánu vymodelovaní Matyho oblíbení superhrdinové: Batman, Spiderman a Superman. Všichni tři se drželi za ramena jako kamarádi a každé z pater domu představovalo barvy jednoho z nich. Z dortu byli všichni u vytržení, taky stál Vandu majlant."
"Moraina je vyzvala, aby své rozpuštěné vlasy nechaly plápolat ve větru, rozpažily ruce a vnímaly, jak jim vzduch vane kolem obličeje. Stály vedle sebe, Moraina uprostřed, a obě po ní opakovaly další rituální řeč: "Ať žiju s lehkostí, s jakou si tenhle vítr pohrává s mými vlasy, ať si uchovám nadhled a svobodu."
"Už dlouho vás sleduji, a i když nejste řekněme úplně v povědomí lidí, jste spíše se svým uměním schovaná a nenápadná, máte velký potenciál. Máte rozpoznatelný rukopis, vaše obrazy mají hloubku, jsou snové a částečně abstraktní, já si myslím, že by pro sběratele mohly být zajímavé. Výstavu bychom nechali běžet čtyři týdny, což je tak akorát na to, aby se našli kupci. Mohl by to být pro vás odrazový můstek do společnosti uznávaných malířů."

91 02.07.2023

Tato milá sbírka smyšlených pohádek má jen jednu chybu: je příliš krátká :-) Vlastně ještě jednu navíc - je škoda, že její autor již nežije a žádné další pokračování nenapíše. Její čtení totiž příjemně pohladí po duši a pobaví. Obdivuji autorovu vynalézavost, s níž se chopil klasických motivů a předělal je zcela podle svého gusta - například postavu Honzy, který je chytrý až moc, čertíků, kteří si přejí být hodní a konat dobro, loupežníka, který vlastně ani škodit nechce... Nabízí nám tak nejen zajímavé variace, ale i spoustu vtipných momentů a nečekaných zvratů, přičemž svůj humor šikovně vystaví na slovních hrátkách a hříčkách, a sem tam přidává i trochu toho ponaučení na závěr. Sedm pohádek s bohatým, svižným dějem, který příjemně plyne, a my se nemůžeme dočkat toho, co bude dál. Možná se zdají být dlouhé, ale autor odvedl skvělou práci s napětím - dobře věděl, jak pozornost čtenáře /nejen toho dětského/ udržet ve střehu.
Jeho jazyk je také kouzelný a poetický: nalezneme zde četná deminutiva i augmentativa - peklíčko, pekařičkové, mysliveček, ďáblíčkové, partička, dušinka, čertisko... objevíme i zajímavé metafory - lidský červ, čertovský šéf... a nechybí ani citově zabarvená a zvukomalebná slova, která jen podtrhnou vyznění celého textu: fiškus, vykuk, vědátor, šupajdit, tajtrlík, bžunda, chroustání, láteření, kujón, frflat... Nevyhýbá se ovšem ani výrazům modernějším - pompézní, detektiv, labradorek, spekulovat, plastelína, modurit... Jeho slovník je skutečně bohatý, asi nejvíc mě překvapil množstvím užitých frazémů a rčení, což je určitě dobré i pro rozšíření slovní zásoby malých čtenářů: začalo tóčo, musel na to jít s fištrónem, vypulírovat doběla, nadávat jak špaček, funět jak parní lokomotiva, nadřít se jak kůň, být od fochu, dát hlavy dohromady, kout pikle, mít za lubem, spustit bandurskou, medit si...
Charakter některých postav prozrazuje už jejich jméno: princezna Prudilka, baba Rampušajda, Vejralka, zajíc Pacinka, Slimejš, plivník Buřtěj, bratři Půlčík, Čtvrtník, Osmerka, Žabžulenka, Kvákajdovi...
Dle způsobu výstavby těchto pohádek soudím, že jsou určeny spíše pro ústní přednes: autor se často a rád ke svým čtenářům obrací větami typu: "To si, holenkové, zapište za uši..."Myslím, že právě to patří k jeho osobitému stylu, neboť během svých vystoupení byl zvyklý navazovat kontakt s publikem. Však také při čtení jsem měla dojem, jako bych neustále ten jeho charakteristický a nezaměnitelný hlas slyšela... A nádherné ilustrace jsou pak už jen taková sladká tečka na tomto vynikajícím dezertu :-)

"Možná byste měli ještě vědět, že se Pepínek vyučil v pekelnickém oboru "lesní čert". Takový pak přichází na zem pěkně v zelené kamizolce jako myslivec."
"Ale co, každý si na svůj osud zadělá sám a v pekařském řemesle to máte skoro v popisu práce."
"Ale to jsou k nám hosté," podivil se Lucifer. "Koho jste nám to přinesli, Plamínku? Vždyť tihle do pekla nepatří... Koukám, koukám do knihy hříchů, ale ti dva mají zaděláno na nebe. To by nás svatý Petr hnal."
"V sousedním, dosti vzdáleném lese bydlel ve velikánském a hlubokém rybníku žabák Kvákajda. Už z jeho jména je vám, milí braši, asi jasné, co to bylo za týpka."
"No co vám mám povídat. Plakaly stromy, plakala i všechna zvířátka, plakalo kapradí i ostatní rostlinky. I sluníčko posmutnělo."
"To panečku náš chytrý Honza, to byl jiný kabrňák. Už od dětství všude rejdil, každému radil, chvilinku neposeděl. O peci ani nemluvím. Tam ani nespal. Pořád něco vymýšlel, spravoval nebo opravoval. Co vám mám povídat. Notně tím kdekomu lezl na nervy. Znáte takové děcko... rozumbrada... všude byl, všechno zná. Abyste si udělali obrázek o jeho bohulibé činnosti, tak vám některé jeho vynálezy přiblížím."
"Ozbrojen obrovitým kyjem zjevoval se pocestným a hromovým hlasem hulákal: "Peníze, nebo život!!!" To je totiž typické loupežnické volání, i když to loupežník třeba tak doslova nemyslí."
"Asi víte, že těm, co pracují takzvaně 'za pět prstů', se říká v kriminalistické praxi kapesní zloději."
"Aha... pardon, že nevíte, kdo je Omydlík? Tak to je, holenkové, plivník. Jo vy nevíte ani, kdo je plivník. Hm... tak to musím vzít od začátku."

105 30.06.2023

Čekala jsem čtenářský očistec... a nakonec to byla lahoda - hantec. Nářečí omezené pouze na moravskou metropoli, jež vzniklo smísením historického argotu a hanáckého nářečí s němčinou brněnských Němců. Řídí se určitými pravidly, objevují se v něm opakující se vzorce, navíc se stále vyvíjí a vznikají nové výrazy. Od jiných nářečí se odlišuje tím, že používá specifická slova, pro zbytek republiky prakticky nesrozumitelná: vychází hlavně z němčiny, romštiny, italštiny, jidiš či maďarštiny. V běžném hovoru se v současnosti používá již jen zřídka, ale jednotlivé výrazy jsou v mluvě Brňanů poměrně běžné.
S velkou zvědavostí jsem se vrhla na oba svérázné překlady Malého prince do českých nářečí, ovšem před samotným čtením jsem si ještě jednou prošla text původní, abych byla v obraze, a nachystala jsem si ho k ruce, což mohu jedině doporučit :-) Zajímavé je, že každá z verzí na mě působila jinak: ta česká nezadržitelně spustila potoky slz, jak si mne ten malý vydřiduch v saku se žlutou šálou drze "ochočil"... verze ve valaštině mě spíš potěšila a mile zahřála na duši, k tomu všemu si odnáším příjemný prožitek z krásné řeči... A hantec... tak tady jsem se chlámala od první chvíle! :-)
Navíc nijak nevadí, že z tohoto podání se kamsi vytratila idea celého díla: text má dokonce nádech hovorovosti a místy lehce sklouzává k jisté dávce vulgarity, aniž by působil jakkoli vulgárně. Přesně takový styl totiž k tomuto nářečí patří: lidé se s ničím nemažou, s ničím se nepárají a na nějaké složité básnické obraty a metafory zvysoka kašlou :-) Aspoň takový dojem jsem z četby měla. A není divu, vždyť jde o moderní parafrázi se značně volným překladem, takže mě ani nepřekvapilo, že se zde v přirovnáních objevují jména a pojmy jako Ladislav Špaček, Honza Vyčítal, Venca z Prodanky nebo "Obilňák" čili porodnice na Obilném trhu.
Než si i tento velmi netradiční počin získal mé srdce, nějakou chvíli to trvalo, a byl to boj. Při čtení jsem si připadala jako zbloudivší cizinec, který se bez mapy ocitl v labyrintu ulic neznámého města, plného lidí mluvících neznámým jazykem, jemuž nemá šanci rozumět, neboť mu chybí tlumočník. Bez českého překladu ani ránu! A já se ho zprvu musela držet jako klíště, ačkoli slovník hantecu je uvedený hned na začátku knihy. Jenže je spíš pro srandu králíkům - bohužel neobsahuje většinu použitých frází a od tvůrců se mi to zdá i jako taková menší schválnost, asi aby se čtenáři nebáli "volné interpretace při manipulaci s dílem" :-)
Nakonec jsem však byla nadšená: mnoho věcí se časem dá pochopit jen z kontextu, mě osobně také hodně pomohla i znalost němčiny. Ze čtení této knihy jsem navíc získala skvělý pocit, že skutečně naplňuje to nejdůležitější a nejzásadnější poslání všech knih: rozšiřuje slovní zásobu. Zároveň musím ocenit i překrásné ilustrace - a pevně doufám, že se postavička Malého prince dočká svého ztvárnění i v dalších českých nářečích, např. hanáckém, chodském, plzeňském, slezském apod. Věřím, že díky podobným textům jim rozhodně nehrozí vyhynutí.
Loučím se "těžce vydobytými" vlastními slovy z hantecu, který se mi mezitím stihl dostat pod kůži:
"A já vařim - do teho šén kindoše ztraceného v póšti, tausend mil od posledního hauzu, jsem přes hercnu fest ufachčená! Ten malé principál s goldnovými harizony, co přiharcoval z jiné šterny, je muj suprkamoš. I dyž sem hafo nahazovala myslivnu a byl to dlóhé tajm, než mě dózna přežvékala, než jsem zgómla, co se v bichli vaří - ufachčila mně radovanec. A já imrvére třeštila augle a byla z teho celá zfamrnělá - hážu mu díkec, i dyž mi čórnul hercnu a ufachčil takovou vochočvolenku, že ve finále se mi do auglí hnalo slzavý údolí. Fajnová bichla, betálné story!"

Malá ochutnávka:
"Šrajbčim to tady proto, aby neproběhl alcík. Hodit alzhajmra na kamoša je těžce chmurková válka."
"Malé principál špizoval, kde by hodil sicnu, jenže celó šternu zaral kingálův suprové hemelínové vrbek, tak házel stojku, a protože byl ucaprtané, tak uvařil zíváčka. "Láďa Špačků, ten by ti dal. Házet zíváčka před kingálem je protivá etiketě!" A kénik eště: "Těžké zákaz!"
"Malé principál z teho měl v budce těžké hokej."
"Dyž hodíš píplošům befel, aby fšeci hópli do salcvasru, začne to jak v Azbukově - revoluce. Dyž chcu, aby píploš poslóchali, musím vařit enem rozumný befely."
"Byl nafučené jak Pyšná princezka."
"Dyž nandeš drahé šutr, keré nikemu nepatří, tak je tvůj. Dyž nandeš ostrov, keré nikemu nepatří, je tvůj. Dyž z budky vyklopíš nějaké nápad a valíš s ním na patenťák, je tvůj. A mně patřijó šterny, protože přede mnó nikeho nenapadlo si ty šterniska zprivatizovat."
"Špicově špiznót se dá jedině hercnó. To hlavní augle nešpiznó."
"Štreky imrvére vedó k píplošům."

88 29.06.2023

Jakožto jazykovědec-amatér jsem si nemohla nechat ujít dva překlady této drobné knížky od A. de Saint Exupéryho do dvou českých nářečí - valaštiny a hantecu. Příběh, který znám téměř zpaměti, přede mnou náhle ožil ve zcela jiných barvách, a já si čtení naprosto užívala. Moje duše jazykovědce si lebedila: nádherné valašské nářečí, barvitá přirovnání... a celý text k tomu všemu kolorovaný povedenými obrázky. Navíc i velmi vtipnými, neboť jejich autor Roman Kudláček do nich také šikovně propašoval nezbytné regionální prvky: Malý princ ve valašském kroji, název železniční stanice "Valašské Klobouky", portrét "Královny matky, Jarmily I.", jednoznačně odkazující k Jarmile Šulákové, nenápadný nápis "Baťa", zdobící krabici...
Povedené dílko, které určitě potěší všechny, jejichž srdce si ten "malučký ogár" dočista podmanil a ochočil. Ačkoliv působí jako taková lehká nářeční hříčka, z níž se již vytrácí ono závažné poselství celé knihy, své kouzlo nepochybně má. Při čtení jsem si navíc i uvědomila, jak širokou škálou jazykových prostředků každý z překladatelů disponuje. Povšimla jsem si totiž, že oproti originálu v češtině, který jsem si pořídila, se v tomto textu objevuje daleko méně cizích slov, např. výraz "migrace" zcela zastoupila - dle mého mnohem poetičtější - perifráze "čas, kdy táhli diví ptáci..." Také díky tomu, že valaština není nijak složitá na porozumění, se mi tato kniha četla podstatně lépe než stejná verze v hantecu. Každopádně ji mohu jedině doporučit.

..."A tož tak sa stalo, že sem býl úplně sám. Nemňél sem nikoho, s kým bych si pěkně povykládál. Naraz sa mně v púšti na Sahaře, je to tak z šesť roků, porantál motor. Cosi sa v něm zplantalo. Enomže sem v éropláně nemňél ani nějakého montéra ani nikdo inší se mňú neleťél, tož sem sa mosél do téj těžkéj roboty dať sám. Šak mně šlo o život. Mňél sem vodu na pití tak enom na týdeň. První noc sem spál v tom písku, tak z dobrých tisíc mil od nějakéj dědiny či města. Býl sem eště věcéj opuštěný než nějaký trosečník, co sa plaví na tom voru kdesi po oceáně. Jistě si dovedete představiť, jak moc sem býl překvapený, když mňa nad ránem probudíl taký divný, tenučký hlas: "Prosim vás... nekresli mně baránka..." "Co?" "Nakresli mně baránka..."
...Má-i nekdo rád kytičku, co je enom jediná, aj když je okolo tolikých milijónů hvězd, stačí mu enom, aby býl šťastný, když sa na ty hvězdy díve. Praví si: Tam kdesi je tá moja kytička... Enomže lesti tú kytičku zežere hlúpučký baránek, bude to, jak by všecky ty hvězdy naraz zhasly. Tož to že néne důležité?" Daléj už nemohl praviť nic. Rozbečál sa. Byla už noc. Odhodíl sem náčiní, zamazané od oleja. Co mně bylo po kladivu, motóře, po žízni a šak aj po smrti. Na jednéj hvězdě, na planétě, na téj mojí, na Zemi, bylo třeba utěšiť malučkého princa. Objál sem ho. Huškál sem ho. A pravíl sem potichučky: "Kytička, kerú máš rád, je jistě v bezpečí... Nakreslím tvojém baránkoví taký náhubek. A kolem tvojí kytičky nakreslím ploteček, ohrádku...Zrobím..." Nevěďél sem už velice, co chcu pověděť. Cítíl sem sa taký nešikovný. Nevěďél sem, jak sa k němu přiblížiť, jak sa k němu dostať. Na slze sa mosí velice opatrno."
..."Tehdá sem nedovédl ničem rozuměť. Mňél sem ju brať podla teho, jak sa chovala, a né podla teho, co pravila. Oplantala mňa tú vůňú a krású. Nemňél sem z tama nikdy utécť. Mňél sem pod tým, co bylo slabúčké a hlúpučké cigánění, tušiť cosik jemného. Kytičky sú také složité! Enomže sem býl eště moc mlaďučký na to, abych ju dovédl měť rád."
..."Hledám kamarády. Co to znamená, že ochočiť?" "To je neco, na co sa velice zapomíná," pravila liška. "Znamená to vytvořiť si púta..." "Vytvořiť púta?" "Jistě. Ty si pro mňa eště malučký ogáre, co je stejnaký jak stovky tisíc malunkých ogárků. Já ťa nepotřebuju a ty zaséj nepotřebuješ mňa. Enomže když si mňa ochočíš, budem už sa potřebovať, jeden druhého. Budeš pro mňa ten jediný na celém světě a já zaséj pro tebe tú jedinú na celém světě..."
..."Šak ale dobře známe enom věci, keré si ochočíme," povidá liška. "Ludé už nemajú čas neco poznávať. Kupujú si v obchodoch věci už docela hotové. Enomže kamarádi sa kupiť nedajú, a tož lidé nemajú kamarády. Cheš-i měť kamaráda, ochoč si mňa!"
..."Spánembohem," pověděla liška. "A tož toť je to moje tajemství, je ale úplně obyčejné: dobře vidíme enom srdcem. Co je důležité, to oči nevidíja."
..."Ludé na túto pravdu docela zapomněli," pravila liška. "No ty na ňu zapomněť nesmíš. Si napořád odpovědný za to, cos k sobě připoutal. Si odpovědný za svoju ružu..."
..."Vzpomňél sem si na lišku. Člověk je v nebezpečí, že si nekdy trochu poplače, když sa nechá ochočiť..."

89 28.06.2023

Rozhodla jsem se znovu vrátit k této klasice, která nikdy nezestárne, nejen proto, že Malý princ má důvod k pořádným oslavám: již 80 let nám tento do pláště oděný človíček, s nezbytnou žlutou šálou omotanou kolem krku, dělá společnost. Z celého srdce blahopřeji :-)
Za tímto návratem všem stojí i zcela prozaický důvod: jeho příběh hodlám přelouskat v hantecu a valašském nářečí, na což se moc těším, a nebude tedy nijak od věci oživit si, jak to celé bylo.
Cestu do mého srdce si vyšlapával velmi těžce: nenáviděla jsem ho. Vadil mi svým zjevem, svými věčnými otázkami, svým mudrováním a přesvědčením o své pravdě. Vadil mi, poněvadž jsem mu nerozuměla. Cituji pasáž ze svého čtenářského deníku z doby, kdy mi bylo 14 let:
"Když jsem v knihovně hledala něco od Exupéryho, pohled mi vždycky padl na útlou knížku o princátku. Ne a ne a ne, nepřečtu si ji! A znova ne - jen přes mou mrtvolu! To jsem si vždycky myslela. Četli jsme ji totiž už někdy v hodinách češtiny v šesté třídě. Tu pohádku jsem chorobně nesnášela. Nechápala jsem ji. Připadala mi divná, vážná, příliš smutná - nehodila se do světa pohádek, které jsem moc dobře znala, jimž jsem rozuměla a líbily se mi... Vůbec mi mezi ně nepasovala. Unikal mi smysl a hlavní myšlenky celého příběhu. Přišlo mi to moc filosofické a náročné na přemýšlení. Měla jsem i možnost poznat jeho četná zpracování v televizi a rozhlase, se stále stejným výsledkem: nelíbí se mi. Až jednou... Nedávno jsme Exupéryho dílo probírali ve škole a češtinářka nám doporučovala, ať se k té knížce vrátíme, že nám "dá daleko víc, než čekáme". Zaujalo mne to a já se rozhodla, že jí zkusím dát šanci. Výsledek mě překvapil. V poslední době mě hodně zajímá filosofie, sbírám citáty a všelijaká moudra, tak jsem se do knihy začetla pozorněji a s větší chutí. Najednou jsem všechno viděla úplně jinýma očima. Uvědomila jsem si cenu tohoto dílka, jeho význam pro čtenáře, proč je tak překládané a známé mezi čtenáři. Má totiž co říci každé generaci. Člověk musí maličko vyrůst, aby tuhle knihu pochopil. Po čase se k ní vrátím a určitě tu objevím něco jiného, co mi předtím uniklo..." Tomu nelze než přikyvovat: vracím se po 30 letech, a vracím se ráda.
Je to dílo přeceňované, podceňované, oslavované i zatracované - každopádně nadčasové. Jde o jednu z nejpřekládanějších knih všech dob. Jeho postava se objevila v tolika adaptacích ve filmu, divadle a rozhlase, dokonce i ve formě komiksu... má svou regulérní zlatou minci, je na poštovních známkách i plakátech, najdeme ji na puzzle, keramice i ozdobných předmětech... stala se značkou, která vydělává. Každý prostě ví, kdo je to "Malý princ".
Celé kouzlo tohoto veskrze prostého příběhu spočívá - v opakování. Můžeme jej číst stokrát, a pokaždé objevíme něco jiného, což se děje hlavně díky tomu, jak v průběhu let narůstají naše zkušenosti a mění se naše nazírání na život. Ano, dostal mě. Byl to zásah přímo do srdce, s nečekanou silou... Není tedy divu, že jsem plakala, když jsem se "nechala ochočit". Udělala jsem to však ráda. Přestože jde o příběh smutný, nevyznívá tragicky. A co je hlavní: nabízí naději.
Je to kniha hlavně o lásce, hledání štěstí a smyslu lidské existence... ale i o smrti. Smrt je zde eufemizována, přichází v podobě hada, avšak na rozdíl od klasického pojetí z Bible, kdy je vnímán jako ztělesnění zla v podobě našeptávače, neboť donutil Evu ochutnat jablko ze stromu poznání, zde působí jako neškodný přítel, zjevující se "v pravý čas".
Zaráží mne jediné: v nějakém výtisku jsem našla poznámku, že "kniha je určena dětem od 5 let". Nemyslím si, že jde o vhodný věk. Samozřejmě ji děti číst mohou, ale její hloubku pochopí až o dost později. Navíc se zde vyskytuje mnoho cizích slov a pojmů, jimž samy neporozumí: asteroid, mechanik, absurdní, moralista, disciplína, koketní, seriózní, naivní, profese, migrace, etiketa, absolutistický, tolerovat... Jejich význam jim mohou vysvětlit pouze dospělí. Možná to byl záměr autora, aby se u jedné knihy sešli jak rodiče, tak i děti. Možná si přál oba světy dokonale propojit, vzít z obou jen to nejlepší. Možná se jen chtěl usmířit s dítětem uvnitř sebe - občas mi totiž připadalo, že se snaží přiblížit dětskému světu co nejvíce, ale z pozice dospělého se mu to již nedaří. Možná jen chtěl, abychom nikdy neztratili kontakt se svým dětstvím...
Každopádně je úžasné, kolik moudrosti, myšlenek a úvah dokázal vměstnat do zdánlivě jednoduchého děje moderní pohádky. Pohádky, která se stala legendou.
"Řeč je pramenem nedorozumění."
"Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."
"Stáváš se navždy zodpovědný za vše, cos k sobě připoutal. Nesmíš na to zapomínat."
"Lidé se natlačí do rychlíků, ale potom už nevědí, co hledají. A tak se rozčilují a točí se kolem dokola..."
"Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit."

Opravdu neocenitelná publikace. Jedná se o první český pokus o souhrnné poučení v otázkách poetiky, versologie, teorie prózy i dramatu ve formě lexikonu. Mimochodem - velmi zdařilý pokus. Autor se opírá o "Poetiku" Josefa Hrabáka. Kniha je určena nejen vysokoškolským studentům a redaktorům, ale i pedagogům na středních školách. Je koncipována spíše pro maturanty, kteří již získali určitý přehled, neboť její pročítání klade na čtenáře vyšší nároky. Pro zajímavost přidávám, že týž kolektiv připravil i příručku "Slovník literárních směrů a skupin".
Kniha má několik částí, hesla jsou přehledně řazena - a umně nás provede světem literárněvědných pojmů, které jsou zde skvěle vysvětleny.
Jediné, co se jí bohužel vytknout musí, je značná poplatnost době vzniku. Co bychom ovšem v období hluboké normalizace od autorů chtěli - vzhledem k preciznosti zpracování daných témat tuto "menší vadu na kráse" velkoryse odpouštím a vzdávám hold všem, kteří se na přípravě knihy podíleli :-) Abychom však tak rychle nezapomínali, jak můžeme danou optikou vnímání určité doby naprosto zásadně pokřivit realitu, uvádím pár příkladů. Dnes se nad těmi floskulemi asi jen pousmějeme, ale mnohé z nás jistě zamrazí.

"/MIMESIS/ - mimetické chápání umění je příznačné pro pokrokovou fázi buržoazního myšlení, především pro klasicistické umění, jež nazíralo umělecká díla jako věrné zobrazení statického modelu v přírodě."
"/CLARTÉ/ - výchozí revoluční myšlenka - boj proti imperialistické válce, přestavba společnosti na socialistických základech a úsilí vybudovat novou kulturu, literaturu a nové umění - se setkala s mezinárodním ohlasem. Cíli Clarté, založit 'internacionálu myšlení', která by propagovala marxistickou ideologii v širokých kruzích inteligence, sloužil stejnojmenný časopis."

85 16.06.2023

Neodolala jsem a v dětském oddělení knihovny hrábla i po tomto leporelu, které ve mě evokuje vzpomínku na dětství. Dostalo se ke mě v době, kdy už jsem číst uměla, a bylo určené pro mladšího sourozence. Spíše než samotný text se mi ovšem vybavily emoce, které četbu doprovázely: tenkrát jsem se neubránila slzám.
Autor zde šikovně obměňuje námět jedné Ezopovy bajky. Zápletka příběhu není nijak složitá: je léto a cvrček hraje mravencům, kteří nepolevují ve své pracovitosti a pilně střádají zásoby: ve své lehkomyslnosti se jim směje, a nijak se nezabývá tím, co bude, "až se zima zeptá". S nástupem chladu se svým koncertem nepřestává... když však přijde mráz, hodní mravenci ho zachrání a nechají ho přes zimu u sebe, aby zase mohl hrát...
Text se skládá z pravidelných čtyřverší ve sdruženém rýmu. Z prostředků nechybí personifikace /Už podzim kráčí po zemi/ nebo onomatopoie /Bubnuje déšť a vítr sviští/. Báseň je přizpůsobena vnímání malého dítěte, přináší však s sebou značně didaktický podtext, velmi patrný s ohledem na vznik díla v roce 1969. Jeho poselství je jednoznačné: oslava kolektivní práce, do níž obraz mravenců se svým pověstným úsilím skvěle zapadá, význam kolegiality a přátelství a velký důraz na budoucnost, na níž je třeba myslet neustále.
I přes tyto drobné "vady na kráse" se jedná o krásné dílo: leporelo doprovázejí nádherné ilustrace Vojtěcha Kubašty, v nichž celkový dojem umocňují i důmyslně prostříhaná okénka v na určitých místech.
"To cvrček hrál. Jak ráno vstal
už pod bradu si housle dal
a hrál pak na ně bez únavy.
A považte: hrál všechno z hlavy!"
"Odzvonil srpen červenci
a svědomití mravenci
dál plní spíže mraveniště.
Pak první list slét na strniště."

89 14.06.2023

Zajímavá příručka, která v sobě dovedně propojuje učebnici s čítankou, a zároveň své čtenáře /studenty/ vede k samostatným úvahám nad přečtenými texty. Nemohu posoudit, do jaké míry sama o sobě postačí obsáhnout výuku 3. ročníku středních škol, to ponechám jiným, každopádně mě mrzí, že tato kniha se mi nedostala do rukou již během mých středoškolských studií. Věřím, že díky ní bych spoustu faktů z probírané látky tehdy viděla v jiném světle a jistě by mi pomohla získat potřebné kritické myšlení a nadhled.
Líbí se mi její koncept i způsob jejího utvoření a zpracování látky. Dostala jsem od ní, co jsem potřebovala - vhled do dějin české i světové literatury od konce 19. století po počátek 2. světové války.
Autor nám v úvodu naservíruje trochu toho nezbytného dějepisu, načrtne základní rysy tváře 20. století, kdy se dotkne nejen oblastí rozvoje vědy, techniky, umění, ale i politické situace a problémů, vedoucích k 1. a 2. světové válce. V deseti následujících kapitolách pak rozebírá charakteristiku konkrétních směrů, skupin, témat a žánrů: Česká tradiční próza, Nástup české moderny, Velké téma - velká válka, Avantgarda, Lidský úděl aneb obraz člověka, Literatura protestu, Spirituální literatura, Dramatická tvorba, Vybrané básnické osobnosti... a v té závěrečné se věnuje populární literatuře, konkrétně detektivce, humoru, sci-fi a fantasy. Knihu pak uzavírají nezbytné Slovníčky, přílohy a rejstříky, plusem je i stručný chronologický přehled autorů, ověnčených Nobelovou cenou za literaturu v letech 1901 - 1939.
Každou kapitolu uvádějí medailony autorů, obohacené o četné úryvky a ukázky z děl. Doplňují ji "Obecné údaje", poskytující požadované vědomosti v rozsahu školních osnov, a "Úvahy a názory" s důležitými texty sekundární literatury. Samozřejmě opět nechybí velmi podnětná část "Náměty k zamyšlení", vybízející k další tvořivé práci s textem, v této knize ukončená dalšími "Tipy pro četbu".
Je sympatické, že čtenářům také nabídl svobodu v interpretaci, takže oddíl "Klíč" zde již nenajdeme.
Líbí se mi, že se nejedná o žádný suchopárný výklad: na stránkách se objevují i četné tematické fotografie a dobové obrázky. Myslím si, že kniha se dá použít jako nadstavbová učebnice i jako odrazový můstek pro další, hlubší studium. Oproti předchozím dvěma publikacím se mi zdá být o něco chaotičtější, chvíli trvá, než se v ní student či čtenář zorientuje, ale jakmile si na její koncept zvykne, získá důležitého pomocníka při studiu i samostudiu. S povděkem jsem uvítala kapitolu "Spirituální literatury", v níž jsou zmíněni autoři exotických zemí Indie a Libanonu, kteří se též významně zapsali do dějin světové literatury. Příručku mohu jen doporučit - a moc bych si ji přála sehnat do své knihovny, což je v současné době bohužel nemožné.

80 12.06.2023

Když mi zrak padne na tento pořádný kus slovníku, zarazím se... a neubráním jisté nostalgii. Drsné nostalgii, s níž se vrátím o dvacet let zpátky. V té době jsem studovala na Pedagogické fakultě, obor český jazyk a německý. Součástí studijního plánu byla i povinná zkouška z dalšího jazyka a vzhledem k tomu, že s angličtinou se od střední školy zrovna moc "nekamarádím", zvolila jsem ruštinu.
Byl to pro mě absolutní krok do neznáma: azbuku jsem možná viděla "o něco blíže než z vrtulníku", neboť díky zápočtu ze staroslověnštiny mi všechna písmenka nebyla tak neznámá, ale jinak jsem byla ruštinou nepolíbená... a žádné "déjá-vu" se se bohužel nekonalo. Profesorka semináře byla nekompromisní: veškeré znalosti, jež do nás nalila, nemilosrdně vyžadovala zpět i s úroky. Působila dojmem, jako by se "zapomněla" kdesi v dávné éře hluboké totality, jako by dosud věřila tomu, že "naši zemi osvobozují Rusové", a pouze ruštinu uznávala za jediný světový jazyk. Její slovo bylo zákonem: co řekla, bylo svaté, a kdo ví, možná měla někde za katedrou schovanou i rákosku.
Nebylo radno se s ní hádat, a mě se to podařilo už první hodinu, kdy se nás vyptávala, jaká ruská slovíčka známe. Jakmile na mě došla řada, nedočkavě jsem vyhrkla - KIT, kočka! V té chvíli jí ztuhl úsměv na rtech:
"To se, milá kolegyně, pletete, kočka se řekne KOT!"
"Já se ale nepletu, kamarád naší kočce vážně říká - takyj harnyj kit!"
"A odkud je, ten váš... kamarádíček, no?" probodla mě pohledem.
"Z Doněcku, ale...to..."
"To místo, má milá, leží na UKRAJINĚ, a aby bylo jasno, výrazy z cizích jazyků mi sem netahejte, zde se bavíme pouze RUSKY!" vítězoslavně se obrátila k ostatním a mě v tu chvíli došlo, že "tenhle oříšek bude mít asi pořádně tvrdou skořápku".
A bylo hůř, nejen proto, že ruština kladla nečekaný odpor a já s ní statečně zápolila po celý semestr - součástí zkoušky byl kromě rozhovoru na dané téma i překlad odborného textu do češtiny, který SAMI provedeme.
Moc možností na výběr nebylo, také profesorka hodně "cenzurovala", takže když jsem objevila takový, jenž se navíc týkal frazeologie, která je mi nesmírně blízká, byla jsem blahem bez sebe. Jenže sotvaže jsem se do té změti písmen zadívala podrobněji, moje nadšení postupně vyprchávalo: celý text byl doslova prošpikovaný ukázkami klasických ruských děl a citáty se to tam jen hemžilo - Dostojevský si podával ruce s Gogolem a Tolstým, šklebili se na sebe s Buninem a Lermontovem, a to všechno za doprovodu bohatých Puškinových básnických obratů přímo z Evžena Oněgina. Protočily se mi panenky, avšak změnit volbu již bylo nemožné.
A tak jsem v knihovně smutně chňapla po největším slovníku, který se tam válel na regále, a odhodlaně se pustila do práce. Tehdy neexistoval internet: nebylo možné si dané slovo, spojení či věty "šikovně naťukat do překladače" a během sekundy mít řešení po ruce, nebylo možné si informace "jen tak vygůglit"... Kdepak: přede mnou byly ještě stovky hodin piplavé práce, neustálého obracení listů a šustění papíru, po celé léto, které jsem obětovala své "hře na překladatelku".
Ta "cihla" mne provázela všude, možná i a WC: ráno jsem se s ní probouzela a v noci usínala, dokonce se mi o ní i zdálo. Slovník se na čas stal mým skutečným přítelem - zvlášť zvlášť velkou službu mi prokázal v odhalování tzv. "falešných přátel" neboli zrádných slov, jak se těmto zákeřným výrazům v branži přezdívá, neboť ne všechna slova v češtině mají v ruštině shodný význam. Například co je pro Rusa "úžasné", je pro Čecha "děsivé", krásné je červené, život znamená břicho, a když je někdo "čerstvý", tak v Čechách nezáří svěžestí, ale je vlastně starý. A podobných "pastí" bylo v textu nepřeberně.
Přišla jsem si jako v nějaké aréně, jako býk, co stojí proti toreadorovi - jen jsem zaslechla ruštinu, už jsem viděla rudě. Písmenka azbuky mě rozpalovala doběla a já do toho boje šla naplno, s cílem dobýt tu metu a pokořit ji, ať to stojí, co to stojí. Už ani nevím, jak se mi to podařilo, ale lektorku jsem nakonec o svých schopnostech přesvědčila. Přestože rusky nemluvím a nápisy azbukou dnes artikuluji jen velmi, velmi pomalu, jsem za tuto zkušenost ráda. Ten slovník mi vlastně zachránil kůži. V současnosti se - oproti moderním zařízením - může zdát již zastaralý, ale svou cenu nepochybně má. Myslím, že stejně dobře poslouží nejen překladatelům, ale i studentům.

77 08.06.2023

Některé publikace člověk ocení až časem - a tato příručka je toho zářným příkladem. Jsem moc ráda, že ji mám ve své knihovně, a vím, že tento klenot nedám z ruky. Četla jsem ji několikrát, hlavně ke zkouškám, a je to jedna z nejlepších knih, která se zabývá dějinami naší literatury. Je to zvláštní, ale při pročítání mne vždycky nějak očaruje a uhrane. Její kouzlo spočívá nejen ve způsobu, jak je napsaná - čtivým a poutavým jazykem. Nehází na nás jen sbírku faktů a dat: líbí se mi, že při každém čtení objevím něco nového a překvapujícího, co mi dosud unikalo, o čem jsem neměla tušení... pokaždé mne něčím dostane.
Nejde o žádný "dietní suchar bez příchuti a koření" pro "literární vegany", kteří se klidně nechají odbýt jednoduchými náhražkami - právě naopak, její čtení připomíná "pořádně výživný steak s bohatou oblohou", jenž musí zákonitě nasytit každého milovníka naší literatury. Text je šikovně prošpikovaný zajímavými citacemi a ukázkami, bohatě dokumentujícími nejen dobu, jíž se výklad týká. Najdeme zde četné obrázky a fotografie, dozvíme se podstatná fakta i důležité drobnosti ze života autorů, aniž by ovšem tyto informace nabyly podoby vulgární či laciné podbízivosti.
Líbí se mi, že tvůrci publikace neřeší žádné skandální vztahy či excesy, že z literátů nedělají žádné dobové "mediální hvězdy", a přesto o nich píší čtivě, ovšem tak, aby ctili jejich památku. A tak to má být.
Možná i díky tomu jsem při jejím posledním pročítání již neměla takový ten neosobní pocit, že přede mnou stojí jen jakýsi "blíže neurčitý tvůrce" - ale konkrétní spisovatel jako člověk z masa a kostí. Způsob, jakým jsou jednotlivé kapitoly napsány, mne často nutil k hlubšímu zamyšlení, a to nejen nad údělem autorů či děl, ale třeba nad smyslem života vůbec.
To poznání mne skutečně ohromilo. Přiznávám, že moc nemusím vývoj naší literatury do 19. století, ta doba mi přijde příliš vzdálená, literatura poněkud "těžkopádná", prostě trochu - cizí. Možná proto jsem se při čtení nemohla dočkat, až "zavítám do důvěrně známých vod" doby 20. století, která je mi přeci jen bližší. Ale když jsem se dostala k životu J. A. Komenského, cosi se ve mě změnilo: jako bych ho viděla v jiném světle, najednou mi přišel hodně zajímavý, nejen proto, že jako Fénix doslova "vstal z popela" a má co říci i dnes. V duchu se mu omlouvám za to, že jsem ho ve škole neměla moc ráda, poněvadž jsme k jeho dílu byli vedeni pod tlakem - ale vlastní cestu k takovému autorovi si musí najít každý sám. Blahořečím tvůrcům knihy, že mne takto nenápadně "zlanařili" k tomu, abych něco z jeho díla zkusila přečíst. A takových podobných "chvilek prozření" jsem během čtení celé té bichle zažila nemálo.
Pokud vás opravdu zajímají dějiny naší literatury, klidně vám tuto knihu mohu doporučit. Ať už se budete chtít něco skutečně dozvědět, nebo budete potřebovat najít nějaký odkaz - je to opravdu kvalitní a úžasná publikace.
S klidným srdcem ji pasuji na takový "kánon studentů bohemistiky" - šikovně balancuje na hraně literatury odborné i populárně-naučné, na hraně vysokoškolské a středoškolské učebnice. Pro studium však bohatě stačí.
Určitě patří do rukou i učitelům: a látka to rozhodně není nudná, na určitých místech se dokonce i ten humor objeví :-) A já mám v jednom jasno: k téhle knize se budu stále a ráda vracet.

..."Poprask kolem Zbabělců přitom zastínil literární kvality díla, jež působily na vývoj české prózy. Je to důsledně vnitřní, "svědecká" perspektiva vyprávění, která využívá silně osobní ich-formy. Dále jsou to autenticky působící, úsečné dialogy, kdy nepůsobí jen sám text, ale i podtext, neboť postavy často záměrně nemluví o tom, co si vskrytu myslí. /Škvorecký později vzpomínal na to, jak se učil dialogy psát a jak se inspiroval vzorem Hemingwayova románu Sbohem armádo./ A neméně převratný byl i hojný výskyt obecné češtiny a slangu."

..."V rodokmenu tvorby Bohumila Hrabala najdeme jak Jaroslava Haška a Ladislava Klímu, tak pozdní surrealismus, Skupinu 42 a Odyssea Jamese Joyce. Silně na něj působilo i moderní výtvarné umění. Pro jednu linii Hrabalových próz je příznačné "pábitelství". Slovo "pábit" použil již Vrchlický, ale proslavilo se až Hrabalem /próza Pábitelé ve stejnojmenné knize 1964/. Pábitelé jsou lidé nekonvenční a "posunutí", ztřeštění fantastové, posedlí svými sny a stále žasnoucí. Významnou úlohu v Hrabalových dílech mívají dialogy - někdy jsou to "hovory lidí", zachycené se smyslem pro originální řečové gesto, jindy spíš rozvedené tragikomické a groteskní scény."

Zajímavě pojatá příručka, která v sobě dovedně propojuje učebnici s čítankou, a zároveň své čtenáře /studenty/ vede k samostatným úvahám nad přečtenými texty. Nemohu posoudit, do jaké míry sama o sobě postačí obsáhnout výuku 2. ročníku středních škol, to ponechám jiným, ale jedno je jisté: mrzí mě, že v dobách, kdy jsem já studovala gymnázium, se mi tato kniha nedostala do rukou. Věřím, že spoustu faktů bych vnímala jinak a vůči probírané látce bych získala i tolik potřebný nadhled.
Tato kniha je malý poklad - líbí se mi její koncept, způsob, jak je utvořená, i její zpracování. Dostala jsem od ní, co jsem potřebovala - přehledně uspořádané dějiny světových literatur, převážně tedy evropské, včetně té české. Provede nás jimi od preromantismu až kamsi za hranice reality, a své "putování" ukončí na samém počátku 20. století.
V úvodu nám naservíruje trochu toho nezbytného dějepisu, jednotlivé kapitoly se pak zabývají charakteristikou konkrétních směrů a skupin. Každá z nich je členěna podle stejného schématu: uvádějí ji medailony autorů, obohacené o četné úryvky z děl. Následují "Obecné údaje", poskytující požadované vědomosti v rozsahu školních osnov, a "Úvahy a názory" s doplňujícími sekundárními texty. Nechybí velmi podnětná část "Náměty k zamyšlení", vybízející k další tvořivé práci s textem, ukončená nepostradatelným "Výběrem z literatury".
Oproti prvnímu dílu autor zcela vypustil doplňkové oddíly "Kulturní obzor" a "Význační myslitelé", a to z pochopitelných důvodů - podrobnější kulturní přehled včetně dějin filosofie, malířství, architektury i hudby zahrnul již do úvodní kapitoly. Je sympatické, že čtenářům také nabídl svobodu v interpretaci, takže oddíl "Klíč" zde již nenajdeme.
V příloze nechybí "Terminologický slovníček", "Slovníček autorů" ani "Chronologický přehled událostí" s děním na poli historie, politiky, umění a vědy. Autor navíc přidal dva krátké texty "O slovenské literatuře" a "Sběratelství v lidové slovesnosti". Rejstřík je samozřejmě již nezbytností.
Líbí se mi, že nejde pouze jen o suchopárný výklad: na stránkách se objevují i četné tematické fotografie a dobové obrázky. Myslím si, že kniha se dá použít jako nadstavbová učebnice i jako odrazový můstek pro další, hlubší studium. Je dobré, že oproti předchozí příručce autor zjednodušil a vylepšil její koncept, takže není nijak složité se v ní orientovat a informace se dohledávají velmi snadno. Hodí se i ke samostudiu.

82 27.05.2023

Tato kniha pro mne byla oříškem, už jen proto, že žánr sci-fi běžně příliš nevyhledávám. Zvolila jsem formu audioknihy, což se ukázalo být jako nejlepší volba: její poslech mi s přestávkami trval několik měsíců, jsem ráda, že jsem se nenechala odradit a postupně ji vyslechla až do konce.
Jde o poměrně složitý text, kladoucí vyšší nároky na čtenářovu pozornost, neboť je prokládaný celou řadou odkazů, úvah, vnitřních monologů a odboček. Přitom děj není nijak složitý: odehrává se na planetě Solaris, kam přilétá Kris Kelvin, aby zkoumal oceán na jejím povrchu. Zde se spolu se členy posádky setkává s nevysvětlitelnými jevy, kdy nečekaně ožívají jejich vzpomínky a představy, jichž se nemohou zbavit, a jsou konfrontování s nečekanou formou mimozemské existence.
Autor zcela záměrně nabourává naši zažitou představu, jak má takový "správný mimozemšťan" vypadat. Na malém prostoru se mu povedlo předvést takové menší drama - hraje si s naší představivostí, šikovně udržuje naši pozornost v napětí a z některých pasáží skutečně až mrazí. Svou vizi oceánu jakožto obřího mozku dovedl téměř k dokonalosti. Dotýká se mnoha zajímavých psychologických a sociologických témat, nastoluje spoustu etických i morálních otázek /jak vnímat existenci mimozemské civilizace; je možné zcela rozumět druhému člověku, sobě a okolnímu vesmíru; kdy se dá hovořit o "živoucí bytosti"; kdy má takové "stvoření" právo na život, atd./, ale nechává na čtenáři, ať si odpoví sám.
Určitě jde o zajímavou sci-fi. Ráda ji doporučím, přestože si myslím, že v některých momentech je již poněkud "zastaralá" - například mne docela pobavilo, že v textu jsou zmíněny přehrávky z "magnetofonových pásků". Na tehdejší dobu vzniku nebylo divu, autor nemohl být vizionář a předvídat, že časem vytvoříme cosi jako CD, MP3 a mobilní telefony. Ale technické vymoženosti ponechme stranou, nejsou středobodem knihy.
Forma poslechu pro mne byla daleko stravitelnější. Tato audiokniha obdržela v roce 2014 ocenění za nejlepší zvuk - a já dodávám, že zcela zaslouženě.

91 26.05.2023

Zajímavý příběh o prostém lidském štěstí, s příměsí lehké absurdity. Útlá knížka o muži, který má plné zuby civilizace a jejích hrůz, a poté, co mu vykradou byt, se odstěhuje kamsi na periferii Prahy, doslova do džungle velkoměsta, kde hodlá "v zemi nikoho" prožít spokojený zbytek života a užít si důchod jako svobodný bezdomovec. Společnost mu dělá akorát kocour Rour - a Bible, v níž hledá odpovědi na své otázky. Zpočátku mu pomáhají vlastní úspory a nečekaný spojenec v podobě Magdy, prodavačky v železářství, takže nakonec i cosi jako "útulný domov" vytvoří. Samotu si sice užívá, brzy však zjišťuje, že nelze žít zcela odtrženě od lidí: čím víc před civilizací prchá, o to usilovněji se mu připomíná.
Knihu lze chápat jako novodobý biblický příběh o vyhnanství: zde se ovšem jedná o vyhnanství dobrovolné. Lze ji také vnímat jako jakousi variaci na "robinzonádu", odehrávající se v podstatně modernějších kulisách, s hlubším ponorem do nitra postavy. I když o minulosti hlavního hrdiny se toho příliš nedozvíme - jen to, co sám na sebe během svých úvah a samomluv, směřovaných kocourovi, bezděky prozradí. V celém textu chybí přímá řeč, což nijak nepřekáží jeho porozumění. Příjemně se zde mísí sen s realitou, občas jsem měla pocit, že autor směle /a trefně/ zabrousil i do vod magického realismu - k těmto nenásilným přechodům dochází například skrze motiv kolejí, vedoucích do nikam, přes něž vždy jednou do týdne během noci přejede stará lokomotiva, nebo skrze motiv tajemné roury, v níž se kocour svému člověku ztrácí a která mu připadá jako jakási "osobní vstupenka do říše štěstí", čímž výčet absurdních a paradoxních situací zdaleka nekončí. Autor si mne také získal svým jazykem a užitím některých zvláštních výrazů: travizny, prochajda, metešil pryč, zatrachtilý, mléko se mírně brzglo, atd.
Kniha nevelká rozsahem svému čtenáři nabídne k zamyšlení mnoho podnětných otázek, týkajících se smyslu naší existence, krize identity, podstaty štěstí apod. Mě přinesla ponaučení, že ačkoliv se nám rozbíjí svět, vystavěný na příliš křehkých základech, má určitě smysl začínat znova. Bylo to počtení milé, příjemné, zadumané, ale i smutné - a ke konci už mi bohužel nestíhaly "stírat na očích stěrače". I přes jistou tragičnost určitě doporučuji k přečtení.

"Chvíli si lehne na prkna a odpočine. Jak uléhal, kocourovi zazářily oči - á, jde se spinkat! Jindy na to čekával celý dlouhý boží den. S úsměvem se k němu blížil a hned nastartoval svůj tříválcový dieselový motor, uvelebil se mu na prsou, dieselem konejšivě předl, takže za chvilku oba spali, jako by je hodil do vody."
"Využil tedy panujícího mírného počasí a začal okolí kolem boudy, jak se říká, kultivovat. Na to ho navedla železářka Magda, která mu při jednom z jejich pravidelných nedělních setkání v kavárně Na staré prachárně navrhla, aby se pokusil své životní prostředí kolem boudy aspoň poněkud - revitalizovat - a zasmála se. Aby váš život přeci měl nějaký přesah a vy se nestaral jenom sám o sebe."
"Domníval se - těšil se! - že leden bude zase jednou lednovatější, mrazivější; ráno ho mráz přivítá ledovými květy na okénku, přes něž se bude lomit kosé zimní slunko."

97 05.05.2023

Melancholický, dojímavý příběh pro všechny milovníky psů. V roli netradičního vypravěče zde vystupuje Tassen - pes s velmi racionálním myšlením a skeptickým pohledem na svět, hlavně tedy na ten lidský. Pes, který se stále cítí být vlkem, patřičně hrdý na svou rasu, občas lehce komický, občas poněkud mrzutý až protivný, ale povětšinou lidem nakloněný, přestože jejich jednání se mu jeví mnohdy nepochopitelné a zbytečné. Žije ve společnosti stárnoucí paní, s níž vede zajímavé rozhovory a debaty, a oba dva se navíc nesmírně baví nad knihou o dobrodružném dobývání jižního pólu. Jako by se záměrně uzavřeli před okolním světem do vlastní bubliny štěstí - jejich soužití je krásné a téměř idylické, nebýt čím dál častějších rušivých faktorů a výpadů zvenčí. Brzy si však uvědomíme, že jde o iluzi, kterou si vytvořili: sledujeme, jak paní čím dál víc propadá své vášni, "dračí vodě" neboli alkoholu, jak stále více zapomíná, jak Tassen trpí jejími náladami a podivnostmi... a na scéně se stále častěji objevují nenávidění příbuzní.
Příběh je vyprávěný jednoduchým stylem, tvoří jej převážně líčení jednotlivých epizod, postřehů, vjemů a glos bystrého psa. Ozvláštňují ho četná originální a svérázná přirovnání, ale i obrázky v podobě notových záznamů. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, kdo se skutečně skrývá pod přezdívkami "Fena" a "Štěně".
Vzhledem k dosavadnímu ději se mi závěr zdál poněkud nejasný, zamlžený, vyznívající do ztracena: jako by autor chtěl nechat na samotném čtenáři, ať si do puzzle příběhu vloží ten poslední dílek sám. Je to kniha, z níž mi bylo hezky, ale i hodně, hodně smutno, a nejradši bych ji doporučila všem lidem, kteří uvažují o pořízení psa jako společníka, žijí však v iluzi "věčného mládí" a odmítají si připouštět, že cosi jako "pojem stáří" vůbec existuje.

"Ignorovala fenu jako starý labrador, který ztratil chuť k jídlu."
"Paní je inteligentní, sečtělá žena, ale pokud jde o to, co chci říct, někdy jí to zapaluje opravdu pomalu. Možná je to mojí povahou. Já jsem pes jednoho pána, a to jsem nikdy neskrýval. Naopak. Paní Thorkildsenová mě krmí a koupe, kartáčuje mi srst a bere mě na procházky od chvíle, co si pro Majora přijeli, no, předtím to dělala taky, ale až do dne jeho smrti jsem a budu Majorův pes. Když teď ten den smrti nastal a ze mě se stane psí vdovec, tak mě napadá, že jsem se nikdy ani nezamyslel nad otázkou, co se mnou a s Paní Thorkildsenovou bude dál. Dosti má zítřek svého trápení. To je dobré pravidlo. Dostávat jídlo jenom v pevně stanovenou dobu je naopak pravidlo hloupé."
"Hrozí sice, že budu znít jako briard, co moc dlouho čichal k ponožkám, ale..."
"Border kolie - pes, který nepotřebuje žádnou výchovu a stejně dělá, co chce člověk. Stačí vložit baterky a kolie prostě jede. A jede. A jede. Ale je šťastná? Můžete se nad tím zamyslet, až příště uvidíte nějaký exemplář tohoto plemene s tenisovým míčkem v tlamě a vykulenýma očima. Nebo vlka nahánějícího ovce, místo aby je požíral. Dá se na takového vlka z dlouhodobého hlediska spoléhat?"
"Byl to milý chlapík. Mladý, chlupatý, nezapřel jisté psí rysy. Taky uměl dobře drbat za krkem, a to hodně znamená. Paní Thorkildsenová mu přinesla kávu a skořicový rohlíček, přestože mladík odmítl. Kávu nicméně vypil, a jakmile jen tak ze slušnosti kousl do prvního rohlíčku, víceméně proto, aby mu stará paní dala pokoj, byl ztracený. Paní Thorkildsenová to samozřejmě věděla, ale přesto si nemyslím, že by tím něco sledovala."
"V kuchyni je Paní Thorkildsenová nejlepší. Právě tam ze smutku a jednotlivých surovin uhněte, uvaří, uřízne a usmaží štěstí."
"Ta nemoc má jméno. Paní Thorkildsenová trpí osamělostí. Je to chronická choroba a Paní Thorkildsenová ji snáší bez hlesu a statečně, ale občas, zřídkakdy, nejčastěji pozdě v noci na konci příliš dlouhého dne, mi to říká: "Tassene, jsem tak osamělá." Cítím se kvůli tomu mizerně, protože já osamělý nejsem. Mám Paní Thorkildsenovou, a to mi bohatě stačí. Paní Thorkildsenová oproti tomu má jenom mě, a to jí rozhodně bohatě nestačí."
"Večírek. Nejspíš jsem nikdy dřív na večírku nebyl. Večírek vzniká následovně: vezměte čtyři dospělé a jednoho chlapíka k tomu a posaďte je ke konferenčnímu stolku v domě, kde kdysi žila kočka. Toho smradu se nikdy nezbavíte. Tedy - toho kočičího smradu. Postavte dračí vodu, oříšky a brambory vyrobené ze zlata /nebeská chuť!/ na stolek. Na konferenční stolek. A na tom stolku jezte teplé jídlo."
"...keramičtí tučňáci nenápadně zmizí z parapetů, tak jako nacistická nášivka na bundě těsně před koncem druhé světové války..."
"Tyhle štítky řeknou počítači o knize všechno, co potřebuje vědět. Jenom vezmeš takovou elektrickou pistoli, zamíříš na štítek a pink! Ale jak to funguje, o tom nemám ani páru."
"Pověsil jsem se na to jako německý ovčák na paži mírového aktivisty."

90 04.05.2023

Kniha povídek účastníků kurzu tvůrčího psaní, v níž najdeme všechny druhy rodičovské a dětské lásky, od té nejnevinnější a nejpřirozenější až po tu incestní, a provede nás vlastně celým životem, od narození až po smrt. Vystihuje ji jediné slovo: pestrá. Čtení připomíná jednu šílenou a neskutečně dlouhou jízdu na toboganu, od závodu spermií k vajíčku přes dětské žvatlání, první kroky, úskalí pubertální revolty, po péči obrácenou, kdy již dospělé děti řeší péči o zestárlé rodiče.
Vypovídají nejen o těch nejběžnějších prožitcích všedního dne, ale i o velkých tragédiích, které život provázejí. Jsou milé, vtipné, humorné i úsměvné, povětšinou hravé; jiné naopak děsivé, zarážející a šokující, s mnohdy až absurdní zápletkou. Mezi nejzdařilejší patří povídky postavené na rozdílném vidění světa rodičem a dítětem, v nichž dospělý stojí před problémem, jak potomkovi vysvětlit fakta jako "existence Boha, Ježíška a homosexuálů, zrození i smrt a proč jsou některá slova zakázaná".
Lehká témata střídají témata závažná, jako je rozvod, smrt, pohlavní zneužívání, dotýkají se otázky genderových rolí, náboženství, homosexuality a výchovy obecně, nechybí klasický motiv mezigeneračních konfliktů a problémů. Nutí k zamyšlení, jiné spíše kloužou po povrchu, jiné jdou až na dřeň a odkrývají ložiska starých ran, křivd a jizev.
Mnohé povídky jsou takové "neurčité", bez "chutě a vůně", doslova se "rozplývají ve ztracenu", většinou však "chytnou" hned od začátku a mnohdy jim nechybí ani skvělá pointa. Některým autorům k vystavění příběhu stačí jen pár vět, u jiných textů je zase škoda, že končí, našlo by se v nich látky na pořádnou novelu. Jsou buď plné děje i napětí, nebo naopak stojí na skvěle vypracované psychologii postav.
Odehrávají se v přítomnosti, teď a tady; mají děj, který se odvíjí buď postupně, nebo je vyprávěn retrospektivně, několik z nich má i formu dopisu. Také z hlediska žánru jsou různorodé, od klasické povídky ze současných reálií inklinují k hororu a sci-fi, obsahují prvky fantastiky, exotického cestopisu, válečné prózy.
Některé jsou velmi zdařilé, jiné již méně a zasloužily by více propracovat. Výhrady bych měla spíše ke způsobu zachycení myšlenkových procesů dětského hrdiny: vcítit se do pozice dítěte je skutečně náročné a jen několika tvůrcům se to skutečně podařilo - ve většině případů působilo takové líčení příliš přemoudřele až nevěrohodně "dospělácky".
Od každého autora je v knize uvedeno vícero textů, vzhledem k celkovému množství asi nemá smysl se vyjadřovat ke každé povídce zvlášť. Rozhodně jde o zajímavou antologii, své si zde najdou nejen rodiče, ale i milovníci jazyka. Celou sbírku navíc doprovázejí opravdu krásné a povedené ilustrace, které jen umocňují dojem. Jediné, co mě trochu zarazilo, je to, že lektorka tohoto kurzu, sama zavedená autorka, sem také musela "vpašovat" hned několik svých povídek. Knihu však mohu jedině doporučit.

91 14.04.2023

Tenhle chlapec s jizvou na hlavě, který si podmanil celý svět, si získal i mě. Dostala jsem se k němu o něco později, jako knihovnice, když mi bylo pořád divné, "co na tom Potterovi všichni mají". Autorčin styl psaní mne uchvátil nejvíc - jsem ráda, že v té době již v kinech běžel film, takže do postav jsem si mohla dosadit obličeje konkrétních herců, čímž ovšem text nijak neutrpěl: naopak získal na větší působivosti. Nemá cenu srovnávat, co je lepší, zda film či kniha - obojí má něco do sebe, jde totiž o zcela odlišná média: film nepojme vše, co nabízí kniha, a kniha zase o to víc potrápí čtenářovu obrazotvornost a fantazii.
Přiznávám, že poprvé jsem celou sérii nedočetla: stále mi chybí ten poslední článek řetězu, poslední kniha. Moc ráda se ke svému hrdinovi vrátím - a dopřeji si k tomu zvláštní požitek se speciální ilustrovanou edicí, která postupně vychází. Takže si možná budu připadat jako první čtenáři, kteří svět Harryho Pottera objevovali velmi pozvolna a na jednotlivé díly si prostě museli počkat. Už se těším na druhý díl - jen si chvíli počkám, až se uvolní rezervace v knihovně. I to už o lecčem vypovídá...

119 14.04.2023