Malučký princ
Petr Odehnal , Antoine de Saint-Exupéry
Malý princ se po brněnském hantecu dočkal i svého valašského vydání! Kultovní kniha francouzského spisovatele a pilota Antoina de Saint-Exupéryho byla přeložena do více než 300 jazyků a dialektů. Každý ji zná. Vášnivá sběratelka knižních vydání Malého prince, Martina Dlabajová, oslovila historika a nadšence do regionálních dějin Petra Odehnala, který se ujal sepsání valašské verze Malučký princ. Počtou si nejen lidé z Valašska. Laik se přiučí valaštině, odborník znásobí své znalosti. Každý získá nový pohled na známý příběh z nezvyklé perspektivy. Dozvíte se také, že hroznýši svoju kořisť nežvýkajú, polykajú ju celú a potem sa nemožú ani hnúť a z půl roka enom spíja a trávíja. Anebo kdo je vlastně ten malučký princ z planetky B 612, která néni větší jak chalupa. Knihu doprovází ilustrace Romana Kudláčka. Malý princ byl převeden do valašského nářečí na popud sběratelky Martiny Dlabajové. Její sbírka čítá v současnosti 270 knih, včetně vydání v Braillově písmu či francouzského vydání z roku 1943.... celý text
Přidat komentář
Krásné, jako každé čtení Malého prince!
I když pocházím z Valašska, tak mi chvílu trvalo sa začíst, ale za chvílu, už to bylo dobré :) Moc se mi líbily i ilustrace.
Jakožto jazykovědec-amatér jsem si nemohla nechat ujít dva překlady této drobné knížky od A. de Saint Exupéryho do dvou českých nářečí - valaštiny a hantecu. Příběh, který znám téměř zpaměti, přede mnou náhle ožil ve zcela jiných barvách, a já si čtení naprosto užívala. Moje duše jazykovědce si lebedila: nádherné valašské nářečí, barvitá přirovnání... a celý text k tomu všemu kolorovaný povedenými obrázky. Navíc i velmi vtipnými, neboť jejich autor Roman Kudláček do nich také šikovně propašoval nezbytné regionální prvky: Malý princ ve valašském kroji, název železniční stanice "Valašské Klobouky", portrét "Královny matky, Jarmily I.", jednoznačně odkazující k Jarmile Šulákové, nenápadný nápis "Baťa", zdobící krabici...
Povedené dílko, které určitě potěší všechny, jejichž srdce si ten "malučký ogár" dočista podmanil a ochočil. Ačkoliv působí jako taková lehká nářeční hříčka, z níž se již vytrácí ono závažné poselství celé knihy, své kouzlo nepochybně má. Při čtení jsem si navíc i uvědomila, jak širokou škálou jazykových prostředků každý z překladatelů disponuje. Povšimla jsem si totiž, že oproti originálu v češtině, který jsem si pořídila, se v tomto textu objevuje daleko méně cizích slov, např. výraz "migrace" zcela zastoupila - dle mého mnohem poetičtější - perifráze "čas, kdy táhli diví ptáci..." Také díky tomu, že valaština není nijak složitá na porozumění, se mi tato kniha četla podstatně lépe než stejná verze v hantecu. Každopádně ji mohu jedině doporučit.
..."A tož tak sa stalo, že sem býl úplně sám. Nemňél sem nikoho, s kým bych si pěkně povykládál. Naraz sa mně v púšti na Sahaře, je to tak z šesť roků, porantál motor. Cosi sa v něm zplantalo. Enomže sem v éropláně nemňél ani nějakého montéra ani nikdo inší se mňú neleťél, tož sem sa mosél do téj těžkéj roboty dať sám. Šak mně šlo o život. Mňél sem vodu na pití tak enom na týdeň. První noc sem spál v tom písku, tak z dobrých tisíc mil od nějakéj dědiny či města. Býl sem eště věcéj opuštěný než nějaký trosečník, co sa plaví na tom voru kdesi po oceáně. Jistě si dovedete představiť, jak moc sem býl překvapený, když mňa nad ránem probudíl taký divný, tenučký hlas: "Prosim vás... nekresli mně baránka..." "Co?" "Nakresli mně baránka..."
...Má-i nekdo rád kytičku, co je enom jediná, aj když je okolo tolikých milijónů hvězd, stačí mu enom, aby býl šťastný, když sa na ty hvězdy díve. Praví si: Tam kdesi je tá moja kytička... Enomže lesti tú kytičku zežere hlúpučký baránek, bude to, jak by všecky ty hvězdy naraz zhasly. Tož to že néne důležité?" Daléj už nemohl praviť nic. Rozbečál sa. Byla už noc. Odhodíl sem náčiní, zamazané od oleja. Co mně bylo po kladivu, motóře, po žízni a šak aj po smrti. Na jednéj hvězdě, na planétě, na téj mojí, na Zemi, bylo třeba utěšiť malučkého princa. Objál sem ho. Huškál sem ho. A pravíl sem potichučky: "Kytička, kerú máš rád, je jistě v bezpečí... Nakreslím tvojém baránkoví taký náhubek. A kolem tvojí kytičky nakreslím ploteček, ohrádku...Zrobím..." Nevěďél sem už velice, co chcu pověděť. Cítíl sem sa taký nešikovný. Nevěďél sem, jak sa k němu přiblížiť, jak sa k němu dostať. Na slze sa mosí velice opatrno."
..."Tehdá sem nedovédl ničem rozuměť. Mňél sem ju brať podla teho, jak sa chovala, a né podla teho, co pravila. Oplantala mňa tú vůňú a krású. Nemňél sem z tama nikdy utécť. Mňél sem pod tým, co bylo slabúčké a hlúpučké cigánění, tušiť cosik jemného. Kytičky sú také složité! Enomže sem býl eště moc mlaďučký na to, abych ju dovédl měť rád."
..."Hledám kamarády. Co to znamená, že ochočiť?" "To je neco, na co sa velice zapomíná," pravila liška. "Znamená to vytvořiť si púta..." "Vytvořiť púta?" "Jistě. Ty si pro mňa eště malučký ogáre, co je stejnaký jak stovky tisíc malunkých ogárků. Já ťa nepotřebuju a ty zaséj nepotřebuješ mňa. Enomže když si mňa ochočíš, budem už sa potřebovať, jeden druhého. Budeš pro mňa ten jediný na celém světě a já zaséj pro tebe tú jedinú na celém světě..."
..."Šak ale dobře známe enom věci, keré si ochočíme," povidá liška. "Ludé už nemajú čas neco poznávať. Kupujú si v obchodoch věci už docela hotové. Enomže kamarádi sa kupiť nedajú, a tož lidé nemajú kamarády. Cheš-i měť kamaráda, ochoč si mňa!"
..."Spánembohem," pověděla liška. "A tož toť je to moje tajemství, je ale úplně obyčejné: dobře vidíme enom srdcem. Co je důležité, to oči nevidíja."
..."Ludé na túto pravdu docela zapomněli," pravila liška. "No ty na ňu zapomněť nesmíš. Si napořád odpovědný za to, cos k sobě připoutal. Si odpovědný za svoju ružu..."
..."Vzpomňél sem si na lišku. Člověk je v nebezpečí, že si nekdy trochu poplače, když sa nechá ochočiť..."
Tož asi tak. Po přečtení mě, jako asi první, napadlo, že kniha postrádá ten odkaz. Valašské nářeší mám rád, používám ho rád a aj tak mluvím. Nic méně ten literární odkaz, který dává klasické české přečtení, se vytratil. Všechno je perfektní. Lidovost, mluva, grafické stvárnění. Bylo hezké si velké dílo, přečíst v naší malé řeči. Je to rarita a panu Odehnalovi, patří velké blahopřání. Knihu mám i s podpisem :)
K valaštině mám poměrně blízko, tudíž mě zajímalo, jak vypadá jedno z nejklasičtějších literárních děl v jejím podání. Knížku v klasickém českém překladu jsem četla poprvé teprve před pár lety a moc mě zasáhla hloubka myšlenek i poetičnost příběhu. Verzi ve valaštině vnímám spíš jako literární raritu, hříčku s krajovým nářečím a ozvláštnění novým z nespočtu dalších vydání této knihy. Při jejím čtení mi však víc dominovalo valašské nářečí, než taková ta skrytá moudrost příběhu, kterou jsem vnímala při čtení ve spisovné češtině. Asi nejsem dost zarytý Valach, nebo je to tím, že obvyklejší je nářečí slyšet, než číst. Nicméně, povedený kousek, jak literárně, tak i graficky.
Moje první reakce na existenci Malučkého prince: Panebože, co je to zase za šílenou módu, přepisovat/překládat klasiku do všemožných nářečí. Jak to může fungovat?
Když jsem s úžasem zjistila, že přepisovatelem je můj skorosoused, s kterým jsme už taky nějakou tu pařbu zažili: No Petře, ty se nezdáš, máš odvahu, je potřeba zjistit, jestli sis neukousl moc velké sousto.
Po dočtení a prohlédnutí ilustrací: Jé, ono se to dá! Měla jsem trochu obavy, přece jen Malý princ, kterého máme zažitého ve spisovné češtině, není třeba Slovácko sa nesúdí, kde je psaní v dialektu absolutně nezbytné. Ale už jenom ta fantastická představa, že na poušť spadl s letadlem Valach jak poleno, a jak si s Malučkým princem z asteroidu krásně rozumí - to je tak absurdní, až vzniká úplně nový literární level. Který určitě není pro každého. A aktualizované ilustrace... to se musí vidět, jinak neuvěříte.
Tož ti, Peťo, gratuluju a dosť by mňa zajímalo, jakým elixírem si to veličajzné sústo splachovál, lebo ti nakonec neostalo v krku viseť. Ode mňa to máš za pět vyfantazírovaných butélek téj najlepší sliovice. ;-)
Myslela jsem si, že budu mít problém se začíst, ale nakonec se mi to četlo mnohem lépe než bez nářečí. :)