Hodní psi k jižnímu pólu nedojdou
Hans-Olav Thyvold
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/460909/bmid_hodni-psi-k-jiznimu-polu-nedojdou-vV8-460909.png
3
42
42
Po náhlé smrti svého pána Majora Thorkildsena zůstane jeho věrný psí přítel Tassen sám s paní Thorkildsenovou. Každý z nich se s tragédií vyrovnává po svém: Tassen se přejídá pochoutkami a paní T. propadne pití. Společné dny jim ale začne zpříjemňovat pobyt v rodinné knihovně, kde si spolu čtou o dobrodružné expedici Roalda Amundsena na jižní pól a smečce jeho neohrožených psů... Jejich klid bohužel nečekaně naruší příjezd syna a snachy paní T. Celí dychtiví usadit se v jejím rozlehlém sídle plánují paní T. co nejdříve odklidit do pečovatelského domu. Tassen se bojí jen pomyslet, jaký další osud asi připravují pro něj. Ale přece to nevzdají! Neobvyklá dvojice se nechá inspirovat Amundsenovou statečnou psí smečkou. Rozhodnou se společně bojovat se vším, co jim život přinese... Hodní psi k jižnímu pólu nedojdou je vtipný a dojemný příběh o stárnutí, smrti, přátelství a životě vyprávěný z pohledu občas mrzutého, ale jinak vesměs roztomilého voříška.... celý text
Literatura světová Humor Romány
Vydáno: 2021 , Brána , Ikar (ČR)Originální název:
Snille hunder kommer ikke til Sydpolen, 2020
více info...
Přidat komentář
Příběh se mi moc líbil. Úplně nevím jak hodnotit, nemám s čím srovnávat, ale za mě velmi povedené. Jak už tu pár lidí napsalo, příběh je spíše odpočinkový a smutný, ale také má v sobě humor a spousty dalších pocitů. Čtení jsem si užila, ikdyž mi zabralo podstatně déle, než je u mě zvykem. Konec mě tedy opravdu rozesmutněl, ale když se nad tím zamyslím, vlastně jsem to čekala.
Knížka je spíš odpočinková, ačkoli téma je smutné, takové hořko-sladké dalo by se říct. Příběh je vyprávěn psem Tassenem, který žije se svou paničkou, paní Thorkildsenovou, v podstatě poklidným životem. Zcela až lidským uvažováním rozebírá každodenní události, přičemž nezapomíná být stále hrdým psem :)
Melancholický, dojímavý příběh pro všechny milovníky psů. V roli netradičního vypravěče zde vystupuje Tassen - pes s velmi racionálním myšlením a skeptickým pohledem na svět, hlavně tedy na ten lidský. Pes, který se stále cítí být vlkem, patřičně hrdý na svou rasu, občas lehce komický, občas poněkud mrzutý až protivný, ale povětšinou lidem nakloněný, přestože jejich jednání se mu jeví mnohdy nepochopitelné a zbytečné. Žije ve společnosti stárnoucí paní, s níž vede zajímavé rozhovory a debaty, a oba dva se navíc nesmírně baví nad knihou o dobrodružném dobývání jižního pólu. Jako by se záměrně uzavřeli před okolním světem do vlastní bubliny štěstí - jejich soužití je krásné a téměř idylické, nebýt čím dál častějších rušivých faktorů a výpadů zvenčí. Brzy si však uvědomíme, že jde o iluzi, kterou si vytvořili: sledujeme, jak paní čím dál víc propadá své vášni, "dračí vodě" neboli alkoholu, jak stále více zapomíná, jak Tassen trpí jejími náladami a podivnostmi... a na scéně se stále častěji objevují nenávidění příbuzní.
Příběh je vyprávěný jednoduchým stylem, tvoří jej převážně líčení jednotlivých epizod, postřehů, vjemů a glos bystrého psa. Ozvláštňují ho četná originální a svérázná přirovnání, ale i obrázky v podobě notových záznamů. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, kdo se skutečně skrývá pod přezdívkami "Fena" a "Štěně".
Vzhledem k dosavadnímu ději se mi závěr zdál poněkud nejasný, zamlžený, vyznívající do ztracena: jako by autor chtěl nechat na samotném čtenáři, ať si do puzzle příběhu vloží ten poslední dílek sám. Je to kniha, z níž mi bylo hezky, ale i hodně, hodně smutno, a nejradši bych ji doporučila všem lidem, kteří uvažují o pořízení psa jako společníka, žijí však v iluzi "věčného mládí" a odmítají si připouštět, že cosi jako "pojem stáří" vůbec existuje.
"Ignorovala fenu jako starý labrador, který ztratil chuť k jídlu."
"Paní je inteligentní, sečtělá žena, ale pokud jde o to, co chci říct, někdy jí to zapaluje opravdu pomalu. Možná je to mojí povahou. Já jsem pes jednoho pána, a to jsem nikdy neskrýval. Naopak. Paní Thorkildsenová mě krmí a koupe, kartáčuje mi srst a bere mě na procházky od chvíle, co si pro Majora přijeli, no, předtím to dělala taky, ale až do dne jeho smrti jsem a budu Majorův pes. Když teď ten den smrti nastal a ze mě se stane psí vdovec, tak mě napadá, že jsem se nikdy ani nezamyslel nad otázkou, co se mnou a s Paní Thorkildsenovou bude dál. Dosti má zítřek svého trápení. To je dobré pravidlo. Dostávat jídlo jenom v pevně stanovenou dobu je naopak pravidlo hloupé."
"Hrozí sice, že budu znít jako briard, co moc dlouho čichal k ponožkám, ale..."
"Border kolie - pes, který nepotřebuje žádnou výchovu a stejně dělá, co chce člověk. Stačí vložit baterky a kolie prostě jede. A jede. A jede. Ale je šťastná? Můžete se nad tím zamyslet, až příště uvidíte nějaký exemplář tohoto plemene s tenisovým míčkem v tlamě a vykulenýma očima. Nebo vlka nahánějícího ovce, místo aby je požíral. Dá se na takového vlka z dlouhodobého hlediska spoléhat?"
"Byl to milý chlapík. Mladý, chlupatý, nezapřel jisté psí rysy. Taky uměl dobře drbat za krkem, a to hodně znamená. Paní Thorkildsenová mu přinesla kávu a skořicový rohlíček, přestože mladík odmítl. Kávu nicméně vypil, a jakmile jen tak ze slušnosti kousl do prvního rohlíčku, víceméně proto, aby mu stará paní dala pokoj, byl ztracený. Paní Thorkildsenová to samozřejmě věděla, ale přesto si nemyslím, že by tím něco sledovala."
"V kuchyni je Paní Thorkildsenová nejlepší. Právě tam ze smutku a jednotlivých surovin uhněte, uvaří, uřízne a usmaží štěstí."
"Ta nemoc má jméno. Paní Thorkildsenová trpí osamělostí. Je to chronická choroba a Paní Thorkildsenová ji snáší bez hlesu a statečně, ale občas, zřídkakdy, nejčastěji pozdě v noci na konci příliš dlouhého dne, mi to říká: "Tassene, jsem tak osamělá." Cítím se kvůli tomu mizerně, protože já osamělý nejsem. Mám Paní Thorkildsenovou, a to mi bohatě stačí. Paní Thorkildsenová oproti tomu má jenom mě, a to jí rozhodně bohatě nestačí."
"Večírek. Nejspíš jsem nikdy dřív na večírku nebyl. Večírek vzniká následovně: vezměte čtyři dospělé a jednoho chlapíka k tomu a posaďte je ke konferenčnímu stolku v domě, kde kdysi žila kočka. Toho smradu se nikdy nezbavíte. Tedy - toho kočičího smradu. Postavte dračí vodu, oříšky a brambory vyrobené ze zlata /nebeská chuť!/ na stolek. Na konferenční stolek. A na tom stolku jezte teplé jídlo."
"...keramičtí tučňáci nenápadně zmizí z parapetů, tak jako nacistická nášivka na bundě těsně před koncem druhé světové války..."
"Tyhle štítky řeknou počítači o knize všechno, co potřebuje vědět. Jenom vezmeš takovou elektrickou pistoli, zamíříš na štítek a pink! Ale jak to funguje, o tom nemám ani páru."
"Pověsil jsem se na to jako německý ovčák na paži mírového aktivisty."
Sáhla jsem po novince Hodní psi k jížnímu pólu nedojdou, jelikož anotace zněla super a navíc je vypravěčem roztomilý chlupáč.
Jenže už vypravěč byl za mě kámen úrazu, protože byl logicky příběh psaný velmi jednoduše. Taky nečekejte žádnou akční jízdu, příběh jen tak přirozeně plyne… A ano, na konci potřebujete kapesníčky.
Za mě takový průmer bohužel…
Nevím, jak si někdo může splést drama s humorem, tohle opravdu není žádná komedie. Většinou nemám ráda personifikaci ve stylu pejsci vyprávějí, ale v tomto podání jsem to vnímala jinak, jako útržkovité zachycení jednoho příběhu, stáří, osamělosti, především díky tomu že se nejednalo o žádné drásavé citové vydírání typu Psí poslání, ale spíše cynické postřehy k lidské povaze a způsobu života. A vypravěče jsem ani jako psa nevnímala.
Nicméně celkový dojem z knihy je rozpačitý, jako by autor nevěděl, jak příběh uchopit, a zkoušel z každého něco.
Tak to je další skvělá kniha, kterou mám chuť po přečtení vyhodit a už nikdy nevidět, takže si ji, pochopitelně, někdy v budoucnu koupím. Nečte se úplně lehce, je to typická kniha na druhé přečtení, protože napoprvé se děj docela vleče, člověk má pocit, že čte pořád dokola a je napjatý, jak to dopadne, a vůbec si nevšímá, jakým nádherně napsaným příběhem prochází, to si uvědomí až někde ve třetí třetině knihy, tak vydržte. A je to hlavně o lásce, starosti a porozumění.
Tedy to je tak smutná kniha. Dojemný příběh o stárnutí, přátelství a konci života vyprávěný pejskem Tassenem. Ono taky na umírání a na stáří není nic veselého, ať už se jedná o Amundsenovy psy nebo o lidi. Stará paní a pes Tassen žijí spolu a čas si krátí čtením a vyprávěním o Amundsenově výpravě, a z toho také jako kdyby čerpali sílu vydržet nátlak snachy, která chce paní přestěhovat do pečovatelského domu. Možná se při čtení trošku usmějete, pak zase budete smutnit, zase pousmějete, ale na konci to je obrovský balík deprese. Celkově to bylo zajímavé vyprávění, ale číst znovu to nechci.
Další smutná kniha z psího života.Tentokrát nám svůj příběh obyčejný pes Tassen. Jeho život se změnil po smrti páníčka .Tassen i jeho panička propadají smutku a řeší ho každý po svém.Nakonec najdou pro sebe řešení a začnou spolu bojovat se vším co jim život přinese k
tomu jim dopomůže čtení knihy o statečné psí smečce.V podstatě smutná kniha o smrti,stáří ale i soužití člověka a psa.
Smutná kniha o stáří a samotě, o vztahu člověka a psa, o dobývání jižního pólu. Kniha se hezky četla, děj byl vyprávěn psem. Hodně zajímavé bylo dobývání jižního pólu, i když dost kruté. Chvíli jsem žasla, že tuhle knihu napsal chlap, dost muže v hodně směrech kritizoval.
Byla to zajímavá, nevšední kniha, ale už se k ní určitě nevrátím.
Věděl jsem již z anotace, že nepůjde o "haha" čtení.
Stařenka stárne, chřadne na těle i duchu, přesto je sympatická. Tassen je trochu psí rasista a velký milovník skořicových rohlíčků.
Spolu zažívají spoustu peripetií.
"Připijeme si na toho, díky kterému můžu spokojeně žít tady. Na pevný útes v rozbouřeném moři. Připijeme si na Tassena!"
Kniha je velmi zvláštní. Ale tak už to u autorů ze severských zemí bývá. Byly pasáže, které se mi libily a ty které moc ne. Jako milovnice psů jsem některé pasáže špatně "zkousavala".A konec velmi smutný. Ale celkově nebyla špatná. Znovu bych se k ní ale nevratila.
(SPOILER)
Kdybych věděla o čem ta kniha je, tak ji nečtu, no nepřečetla jsem si dobře anotaci. První kapitola ještě ušla... rozhodně nečekejte humor, je to smutná kniha o starých lidech - první z nich zemře v první kapitole - a jejich psovi. Vyprávěné z pohledu psa - a ten byl nejmoudřejší postava v celém příběhu. Propána a ten konec - poslední kapitola, to mě dostalo, ani to nebudu publikovat pro případné čtenáře.
To že je to bestseller zapomeňte
Jsem milovník psů a nemohu dát za plný počet. Zasmála jsem se jen na prvních cca 100 stran, pak už to byla nuda. Konec byl nečekaný a za mě dost nepovedený. Spíš mě to naštvalo.
Kniha pro milovníky Psího poslání!
Nečekejte napínavou dobrodružnou výpravu, připravte se na emočně náročnou duchovní pouť. Občas se zasmějete, občas si pobrečíte a hodně se poučíte - nejen o Amundsenově výpravě, ale i o starých lidech, knihovnicích ... a samozřejmě o psech.
Že je Paní Thorkildsenová knihovnice, to se zjistilo teprve v dospělosti, ale pravděpodobně se s touto diagnózou už narodila. ;)
Hodní psi k jižnímu pólu nedojdou
Vtipný, milý, ale zároveň neskutečně dojemný příběh pro všechny milovníky psů. Hlavním hrdinou knihy je totiž věčně mrzutý pes Tassen, který je také vypravěčem celého příběhu.
Já mám pro knihy vyprávěné z psího pohledu obrovskou slabost a tahle mě moc bavila. Kvůli tématům smrti a stárnutí bych ji přirovnala k románům Muž jménem Ove, Tisíce metrů ode dna nebo Pozoruhodně bystrá stvoření, tahle se mi ale díky Tassenovi líbila nejvíce. A konec? Ten mě totálně zničil a nevím, jestli ho autorovi vůbec někdy budu schopná odpustit.