Hans-Olav Thyvold

Přidat do oblíbených Koupit knihy

norská, 1959

Nové komentáře u knih Hans-Olav Thyvold

Hodní psi k jižnímu pólu nedojdou Hodní psi k jižnímu pólu nedojdou

„Vtipný, milý, ale zároveň neskutečně dojemný příběh pro všechny milovníky psů. Hlavním hrdinou knihy je totiž věčně mrzutý pes Tassen, který je také vypravěčem celého příběhu. Já mám pro knihy vyprávěné z psího pohledu obrovskou slabost a tahle mě moc bavila. Kvůli tématům smrti a stárnutí bych ji přirovnala k románům Muž jménem Ove, Tisíce metrů ode dna nebo Pozoruhodně bystrá stvoření, tahle se mi ale díky Tassenovi líbila nejvíce. A konec? Ten mě totálně zničil a nevím, jestli ho autorovi vůbec někdy budu schopná odpustit.“... celý text
— Luccinda

Hodní psi k jižnímu pólu nedojdou Hodní psi k jižnímu pólu nedojdou

„Příběh se mi moc líbil. Úplně nevím jak hodnotit, nemám s čím srovnávat, ale za mě velmi povedené. Jak už tu pár lidí napsalo, příběh je spíše odpočinkový a smutný, ale také má v sobě humor a spousty dalších pocitů. Čtení jsem si užila, ikdyž mi zabralo podstatně déle, než je u mě zvykem. Konec mě tedy opravdu rozesmutněl, ale když se nad tím zamyslím, vlastně jsem to čekala.“... celý text
— SáraR.

Hodní psi k jižnímu pólu nedojdou Hodní psi k jižnímu pólu nedojdou

„Knížka je spíš odpočinková, ačkoli téma je smutné, takové hořko-sladké dalo by se říct. Příběh je vyprávěn psem Tassenem, který žije se svou paničkou, paní Thorkildsenovou, v podstatě poklidným životem. Zcela až lidským uvažováním rozebírá každodenní události, přičemž nezapomíná být stále hrdým psem :)“... celý text
— sweeney

Hodní psi k jižnímu pólu nedojdou Hodní psi k jižnímu pólu nedojdou

„Melancholický, dojímavý příběh pro všechny milovníky psů. V roli netradičního vypravěče zde vystupuje Tassen - pes s velmi racionálním myšlením a skeptickým pohledem na svět, hlavně tedy na ten lidský. Pes, který se stále cítí být vlkem, patřičně hrdý na svou rasu, občas lehce komický, občas poněkud mrzutý až protivný, ale povětšinou lidem nakloněný, přestože jejich jednání se mu jeví mnohdy nepochopitelné a zbytečné. Žije ve společnosti stárnoucí paní, s níž vede zajímavé rozhovory a debaty, a oba dva se navíc nesmírně baví nad knihou o dobrodružném dobývání jižního pólu. Jako by se záměrně uzavřeli před okolním světem do vlastní bubliny štěstí - jejich soužití je krásné a téměř idylické, nebýt čím dál častějších rušivých faktorů a výpadů zvenčí. Brzy si však uvědomíme, že jde o iluzi, kterou si vytvořili: sledujeme, jak paní čím dál víc propadá své vášni, "dračí vodě" neboli alkoholu, jak stále více zapomíná, jak Tassen trpí jejími náladami a podivnostmi... a na scéně se stále častěji objevují nenávidění příbuzní. Příběh je vyprávěný jednoduchým stylem, tvoří jej převážně líčení jednotlivých epizod, postřehů, vjemů a glos bystrého psa. Ozvláštňují ho četná originální a svérázná přirovnání, ale i obrázky v podobě notových záznamů. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, kdo se skutečně skrývá pod přezdívkami "Fena" a "Štěně". Vzhledem k dosavadnímu ději se mi závěr zdál poněkud nejasný, zamlžený, vyznívající do ztracena: jako by autor chtěl nechat na samotném čtenáři, ať si do puzzle příběhu vloží ten poslední dílek sám. Je to kniha, z níž mi bylo hezky, ale i hodně, hodně smutno, a nejradši bych ji doporučila všem lidem, kteří uvažují o pořízení psa jako společníka, žijí však v iluzi "věčného mládí" a odmítají si připouštět, že cosi jako "pojem stáří" vůbec existuje. "Ignorovala fenu jako starý labrador, který ztratil chuť k jídlu." "Paní je inteligentní, sečtělá žena, ale pokud jde o to, co chci říct, někdy jí to zapaluje opravdu pomalu. Možná je to mojí povahou. Já jsem pes jednoho pána, a to jsem nikdy neskrýval. Naopak. Paní Thorkildsenová mě krmí a koupe, kartáčuje mi srst a bere mě na procházky od chvíle, co si pro Majora přijeli, no, předtím to dělala taky, ale až do dne jeho smrti jsem a budu Majorův pes. Když teď ten den smrti nastal a ze mě se stane psí vdovec, tak mě napadá, že jsem se nikdy ani nezamyslel nad otázkou, co se mnou a s Paní Thorkildsenovou bude dál. Dosti má zítřek svého trápení. To je dobré pravidlo. Dostávat jídlo jenom v pevně stanovenou dobu je naopak pravidlo hloupé." "Hrozí sice, že budu znít jako briard, co moc dlouho čichal k ponožkám, ale..." "Border kolie - pes, který nepotřebuje žádnou výchovu a stejně dělá, co chce člověk. Stačí vložit baterky a kolie prostě jede. A jede. A jede. Ale je šťastná? Můžete se nad tím zamyslet, až příště uvidíte nějaký exemplář tohoto plemene s tenisovým míčkem v tlamě a vykulenýma očima. Nebo vlka nahánějícího ovce, místo aby je požíral. Dá se na takového vlka z dlouhodobého hlediska spoléhat?" "Byl to milý chlapík. Mladý, chlupatý, nezapřel jisté psí rysy. Taky uměl dobře drbat za krkem, a to hodně znamená. Paní Thorkildsenová mu přinesla kávu a skořicový rohlíček, přestože mladík odmítl. Kávu nicméně vypil, a jakmile jen tak ze slušnosti kousl do prvního rohlíčku, víceméně proto, aby mu stará paní dala pokoj, byl ztracený. Paní Thorkildsenová to samozřejmě věděla, ale přesto si nemyslím, že by tím něco sledovala." "V kuchyni je Paní Thorkildsenová nejlepší. Právě tam ze smutku a jednotlivých surovin uhněte, uvaří, uřízne a usmaží štěstí." "Ta nemoc má jméno. Paní Thorkildsenová trpí osamělostí. Je to chronická choroba a Paní Thorkildsenová ji snáší bez hlesu a statečně, ale občas, zřídkakdy, nejčastěji pozdě v noci na konci příliš dlouhého dne, mi to říká: "Tassene, jsem tak osamělá." Cítím se kvůli tomu mizerně, protože já osamělý nejsem. Mám Paní Thorkildsenovou, a to mi bohatě stačí. Paní Thorkildsenová oproti tomu má jenom mě, a to jí rozhodně bohatě nestačí." "Večírek. Nejspíš jsem nikdy dřív na večírku nebyl. Večírek vzniká následovně: vezměte čtyři dospělé a jednoho chlapíka k tomu a posaďte je ke konferenčnímu stolku v domě, kde kdysi žila kočka. Toho smradu se nikdy nezbavíte. Tedy - toho kočičího smradu. Postavte dračí vodu, oříšky a brambory vyrobené ze zlata /nebeská chuť!/ na stolek. Na konferenční stolek. A na tom stolku jezte teplé jídlo." "...keramičtí tučňáci nenápadně zmizí z parapetů, tak jako nacistická nášivka na bundě těsně před koncem druhé světové války..." "Tyhle štítky řeknou počítači o knize všechno, co potřebuje vědět. Jenom vezmeš takovou elektrickou pistoli, zamíříš na štítek a pink! Ale jak to funguje, o tom nemám ani páru." "Pověsil jsem se na to jako německý ovčák na paži mírového aktivisty."“... celý text
— Snoopi

Hodní psi k jižnímu pólu nedojdou Hodní psi k jižnímu pólu nedojdou

„Sáhla jsem po novince Hodní psi k jížnímu pólu nedojdou, jelikož anotace zněla super a navíc je vypravěčem roztomilý chlupáč. Jenže už vypravěč byl za mě kámen úrazu, protože byl logicky příběh psaný velmi jednoduše. Taky nečekejte žádnou akční jízdu, příběh jen tak přirozeně plyne… A ano, na konci potřebujete kapesníčky. Za mě takový průmer bohužel…“... celý text
— kalinkacz

Přejít na knížky autora