Snoopi komentáře u knih

Soubor studií, zaměřených na osobnost Jana Nerudy a jeho dílo, jejichž autoři se snaží dobrat pravdy o antisemitském smýšlení tohoto tvůrce. V závěru tedy nechybí ani jeho pamflet "Pro strach židovský", publikovaný zprvu anonymně v roce 1869: později se k němu Neruda přihlásil a zařadil jej do souboru "Studie, krátké a kratší".
Možná čtenáři tato kniha trochu "převrátí" dosavadní vnímání Nerudovy osobnosti: otvírala jsem ji s otázkou, kde by se u něj ten antisemitismus bral? Až při čtení se mi dostávalo i odpovědi: studie vycházejí z jasných faktů jeho života, ale hlavně zkoumají jeho dílo a vlivy, které na něj působily. Nepochybně zajímavý /a velmi zásadní/ byl jeho střet s další výraznou osobností pražského německojazyčného liberálního prostředí, s novinářem, publicistou a nakladatelem Davidem Kuhem - a nešlo o nic menšího než o pravost RKZ. Neruda byl celý život přesvědčen o jejich pravosti, Kuh se k nim naopak stavěl skepticky: když tedy otiskl článek, který jejich pravost zpochybňoval, Neruda jej obvinil z toho, že "nemá cit pro češtinu, když je Žid". A konflikt byl na světě :-)
Za pozornost stojí i studie M. Nekuly "Obraz Židů v Nerudových povídkách malostranských a protižidovský diskurs". V těchto povídkách ještě Nerudovy postoje nejsou tak patrné, nejspíše proto, že do prostředí Malé Strany zase tolik postaviček Židů neumístil... ovšem o to negativnějším dojmem pak působí. Při běžném čtení si jich možná hned nepovšimneme, Nekula je z textu doslova "vypíchl", proto je dobré mít "Povídky malostranské" hned při ruce a srovnávat. Sborník doporučuji všem, kteří se zajímají o osobnost a dílo Jana Nerudy a chtějí se dozvědět i něco ze zákulisí doby a jeho osobního i profesního života.

85 14.04.2024

Kniha, která okouzlí. Vyprávění, které si získá přízeň jak u dětí, tak u dospělých - je zacílené na obě skupiny čtenářů a na každou z nich působí cela rozdílným způsobem. Ačkoli se zde setkáváme s naivním vypravěčem, pro něhož je typická jistá nespolehlivost a zároveň komičnost, v textu se humorné prvky vůbec neobjevují - navíc malému hrdinovi, novopečenému prvňákovi Péťovi, jeho svět a prožitky rádi uvěříme. Děj, laděný spíše do mollových tónů, je zasazený do rámce jednoho roku: zahrnuje všechna roční období včetně svátků a přirozeně se posouvá od jedné rodinné události ke druhé. Navíc v něm autorka velmi citlivě reflektuje zásadní události lidského života, od zrození přes svatbu a smrt. Podařilo se jí též dovedně zachytit kontrast světa dětí a dospělých: skrze dialogy dospělých zaznamenáme jejich skutečné problémy a můžeme si hned uvědomit, co se ve skutečnosti odehrává, na rozdíl od dětského čtenáře, který narážkám a náznakům plně neporozumí. Což v konečném důsledku nijak nevadí, neboť každá zápletka poměrně brzy dochází k logickému vyústění. Zajímavé jsou i postavy: chlapce převážně obklopují laskavé ženy - matka, sousedka, učitelka, spolužačka - a muži, objevující se spíše okrajově: pan Půlpán, tvrďák s citlivým srdcem, či absentující otec, přijíždějící jen občas, ve zvláštní roli dobrodruha a námořníka, o němž se zprvu můžeme domnívat, že je figurou smyšlenou.
Jednotlivé kapitoly fungují jako ucelené samostatné příběhy, mnohdy nečekaně dramatické. Péťa se musí popasovat s mnoha zásadními zvraty jeho života: stěhování, zvykání si na nové prostředí, šikana... Pes Samota zde hraje spíše vedlejší, zato významnou roli: spojuje všechny postavy dohromady a přispívá k vytvoření dojmu sounáležitosti a přátelství. Nedá se opomenout ani kontrast dětství X stáří: při čtení skrze řádky si v plné síle můžeme uvědomit sociální problematiku starších lidí neproduktivního věku, žijících na okraji společnosti.
Nad dějovými pasážemi výrazně převažují ty popisné, které text velmi ozvláštňují - autorka si dovedně hraje s poetikou, vytváří svérázné obrazce, plné barvitých, originálních a nečekaných přirovnání, metafor a obratů, nelze opomíjet ani úlohu zvukomalebných slov: "Zesílila rádio stažené do chraplavého šepotu... Po stěnách i stropu ujídala světla projíždějících aut šera z pokoje... Žáčci se zvedali a zase klesali jako písty a jména, jež jim patřila, poletovala vzduchem a mizela jako mýdlové bubliny za horkého dne..."
Jazyk, jimž postavy promlouvají, je hovorový a specifický - značně vymezuje jednotlivé skupiny: děti mezi sebou hovoří jinak než dospělí a důchodci, jejichž řeč je silně expresivní, plná germanismů, se sklonem k dialektu: "Taková akurátní herdekbaba... jenom takovou culifindu (= slabé kafe)... pořád někde rajzuje... seš voháklej jak socka... nečum, lůzre..."
Kniha se mi moc líbila hlavně díky použitému jazyku a stylu vyprávění, zajímavé perspektivě vypravěče a uzavřené epizodičnosti jednotlivých příhod. Že si ze čtení odnesou něco jiného i dospělí, ilustruji v krátké citaci, v níž se naráží na známé policejní logo: "Bylo by mě zajímalo, jestli jste se nás zrovna pokoušeli chránit, nebo jste s tím někomu pomohli..."
Jako příběh mohla být kniha o něco delší a hutnější, neškodilo by do děje více zapojit Péťova otce. Předpokládám, že autorka se snažila věrně zachytit hovorovou řeč, a proto jí tedy velkoryse odpouštím drobné pravopisné chybičky. Krásné ilustrace jsou dalším příjemným benefitem.

"Obrubník, zebra, obrubník, šedá, bílá, růžová mozaika dlažebních kostek, schod, kočičí hlavy, obrubník, bílá dlažba průchodu, schody dolů, šedá další schody, bílá a znovu venku. Šedý asfalt s bludištěm černých hadů, obrubník a opět dláždění. "Jsme tady, Péťo. Tohle je tvá škola." Hloučky menších i větších dětí vzrušeně klokotaly a pokřikovaly. Budova vrhala dlouhý stín a veliké dveře hltaly školáky jako tlama velryby. "Pravou nohou, Péťo!" řekla maminka a neohroženě vykročila do stínu obludy. Útroby školy byly plné vysokých klecí, ve kterých schlíple visely šaty spolykaných dětí, jako prapory v bezvětří."
"Paní Přerazilová položila na stůl veliký talíř plný chlebů s paštikou a přisedla si. "Vem si," pobídla Péťu. Sama si taky vzala. Chvíli mlčky večeřeli. "Paní Přerazilová," přerušil Péťa poklidný tikot hodin. "Paní Přerazilová, jak vy jste vlastně k Samotovi přišla?" "No jo," polkla poslední sousto," Samotu jsem dostala od svýho nejmladšího. Pořád někde rajzuje a já mu vyčítala, že je věčně v trapu a mně zbejvá než ta samota. Jednou se zasejc někam schystával, a když se přišel rozloučit, dal mi do ruky šňůru a na konci bylo takový klátivý štěně, celý zbědovaný, že prej byl u nich před barákem dva dny na tý šňůře uvázanej. Že prej to mám místo tý samoty. Nejdřív jsem na něj měla vztek. Než aby se postaral vo svoji nebohou matku, nacpe jí čokla. Tak jsem tomu psisku natruc začala říkat Samota. Tak. Ale teď se mu za to v duchu omlouvám. Líp pro mě udělat nemohl. Stáří je, Péťo, strašně ponižující. Já už ti, Péťo, vůbec nechodila mezi lidi. O nikoho jsem se nestarala a nakonec ani o sebe ne. No a kdo by stál vo starou, nepořádnou ženskou. Se Samotou holt ven musím, no a to se pak taky sama jináč vyštronznu. Nevěřil bys, co lidí v mým věku žije jenom s pejskem. Taky člověka už by málokdo snes. Hnáty mě sice bolet nepřestaly, ale nescházím takovým fofrem jako dřívějc. A pak, my měli dycky psy," uzavřela paní Přerazilová a dopila svůj čaj."

82 12.04.2024

Kniha se dělí na šest kapitol, v nichž Dobrovský zachycuje široké období od přistěhování Čechů po úpadek české řeči, který nadchází s bitvou na Bílé hoře. V dalších částech se zabývá Slovany a slovanskou řečí, tvořením a ohýbáním slovanských tvarů řeči, druhy písma, které Slovani používali, obdobím vývoje české řeči a památkami z těchto dob.
Abychom si dokázali lépe představit Dobrovského význam pro naše písemnictví, musíme se přenést do doby, kdy působil - nestačí pouhá fráze "byl největší postavou počátků národního obrození". Disponoval mnoha znalostmi a své schopnosti vložil do služeb vědy, exaktní, přesné... a také kritické. Byl první, kdo vytvořil strukturu PERIODIZACE - své dějiny koncipoval podle forem a proměn jazyka, všímal si politické situace jednotlivých období a stranou neponechával ani panovníky a vládce. Nastolil pravidla, z nich při vytváření historických odborných publikací vycházíme dodnes. Navzdory svému úsilí však byl vůči budoucnosti našeho národa velmi skeptický: dle něj svůj "zlatý věk" zažil již dávno, v období vlády císaře Rudolfa II. Zajímavé je, že do vydání v roce 1818 stihl ještě vepsat dodatek k RKZ, "zázračně objevených" v letech 1817 a 1818, které vzbudily naprostou senzaci - sám to celkové nadšení příliš nesdílel a vůči pravosti Rukopisu zelenohorskému projevoval značné výhrady.
Dostalo se mi do rukou vydání z roku 1951, nadité bohatou předmluvou Dr. Benjamina Jedličky. Je chvályhodné, jak se v ní snaží čtenáře poctivě provést světem této knihy od jejího vzniku až po současnost. Jenže právě závěr ten veškerý dojem přebíjí: na tomto vydání je možné ilustrovat, jak velké drápy tehdejší ideologie měla, když se dokázala vplížit i do textů, v nichž původně neměla co dělat. Těžko soudit, zda to bylo nutné, každopádně B. Jedlička zaklínací slůvka "soudruha Stalina" vkládá téměř do každé věty, snad abychom nezapomínali na to, jak "skvělý jazykovědec" tento vládce byl. Koho však neodradí době poplatná předmluva, dočká se příjemného překvapení.
Je také milé, že toto vydání obsahuje i vůbec první pokus o překlad Dobrovského Dějin do češtiny od Bohumíra Jána Dlabače. Můžeme si všimnout, že jde skutečně jen o pokus - je zde krásně demonstrováno, jak si naše tehdejší čeština ještě nedokázala s tak náročným textem poradit: celý styl je roztomile kostrbatý, neumělý a neohrabaný... takže se vlastně ani nedivím tehdejšímu skepticismu Dobrovského ohledně budoucnosti naší řeči.
Jsem ráda, že jsme se i díky úsilí našich vlastenců v dalších fázích NO dokázali vzchopit... A knihu vřele doporučuji, i přes uvedené nedostatky v předmluvě: jsou věci, za které knihy prostě nemohou...

93 20.03.2024

Skvělá publikace, vhodná jako ÚVOD do studia bohemistiky - jejích služeb jsme bohatě využívali v rámci úvodního jazykovědného semináře. Mrzí mne, že nevyšla daleko dříve, neboť by studentům předchozí studium výrazně usnadnila: první verze příručky vznikala až během zimního semestru akademického roku 2012/2013. Pomohla mi lépe se orientovat v problematice, i s ujasněním konkrétních pojmů. Zabývá se morfematikou, morfologií a syntaxí, k nimž přidává ještě slovotvorbu, která se jinak řadí do lexikologie. K uvedeným disciplínám nabízí základní výklady, doprovázené četnými příklady. Oceňuji, že je zaměřená velmi prakticky a řešení "nevisí" hned u příkladu, ale jsou uváděny souhrnně na konci každé části. Navíc obsahuje kapitoly s komplexními rozbory a cvičením z normativní mluvnice, plus korekturní pravopisná cvičení s řešením. Jako velký bonus vnímám přidaný terminologický slovník s dvojím řazením hesel - tematicky a abecedně, což usnadňuje orientaci, pokud si čtenář potřebuje ověřit znalost konkrétního pojmu. V závěru nechybí seznam doporučené literatury pro další studium.
Pro mě to bylo jedno velké veselé dobrodružství, i když zprvu jsem z něj moc radost neměla, a pustit do něj jsem se i trochu bála: "pitvat" slova na molekuly, rozebírat je na atomy a zase je skládat do slov jiných, sdružovat je do větších celků a hledat vzájemné vazby mezi nimi... těžká práce :-) Vše se zlomilo ve chvíli, kdy jsem to celé začala chápat jako jednou velkou hru, která mě najednou začala bavit. Řešení zadaných úkolů jsem vnímala jako velkou výzvu a když jsem si na seminářích uvědomila, že za špatnou odpověď se "hlavy netrhají" a veškeré dotazy jsou vítány, můj strach se rozplynul a já tomu osobitému kouzlu jazyka zcela propadla. Až díky této příručce jsem si ujasnila některé postupy a procesy, jimž jsem dosud nerozuměla (například jsem konečně pochopila, jak je to se slovesnými třídami). A musím se smát tomu "wau efektu", který se u mě dostavil poté, co jsem sama začala "slova rozbíjet na součástky": připadala jsem si jako dítě, které právě díky stavebnicím Merkur, Seva a jim podobným náhle objevilo svět :-) Přesně takovou příručku jsem potřebovala.
Jen je třeba upozornit na několik důležitých faktů: přístup k syntaxi se trochu liší od tradičního pojetí, které známe ze škol - zobrazení tzv. "závislostního stromu" je poněkud jiné. Také určování některých kategorií doznalo jistých změn (4 jmenné rody, neexistence tzv. "pomnožného" čísla, obohacení zájmen a číslovek o 2 druhy). Pojetí knihy se také v lecčems rozchází s tradičním pojetím Příruční mluvnice české. Pro hlubší vhled do problematiky a další doplnění doporučuji také publikaci M. Čechové "Čeština, řeč a jazyk", z níž jsme hodně čerpali.

92 13.02.2024

Nápovědy... Už samotný název odkazuje, k čemu se tato kniha může hodit, o co v ní půjde: čtivou formou čtenáře ponouká, jak vnímat Holanovy básně, ale přímou interpretaci nenabízí, ten luxus ponechává na každém zvlášť.
Autor v osmi chronologicky řazených esejích, věnovaných Holanovým nejvýznamnějším dílům, umožňuje bloudícím čtenářům nalézt cestu labyrintem básnické obraznosti svého oblíbence a nabízí nespočet záchytných bodů, které jim putování usnadní a snad i zpříjemní.
Ačkoli sám připouští vysokou míru zájmu o Holanovu tvorbu, přiznává, že tato útlá knížka vznikla ze zcela neosobního, vnějškového podnětu. S nabídkou napsat jakési "uvedení" do díla tohoto složitého autora jej oslovil profesor heidelberské slavistiky Urs Heftrich, který plánoval vydat celé Holanovo dílo v němčině. Uznává, že tento záměr mohl lehce "deformovat" jeho způsob psaní s ohledem na německého adresáta, o to víc se snažil přiblížit Šaldovu postulátu, podle něhož má být kritik "někdo, kdo umí lépe číst a lépe přečíst básníka než obyčejný čtenář".
Určitě se mu to podařilo. Bloudit labyrintem Holanových slov s touto knihou v ruce je požitek a já se těším na další a další setkávání: toto rozhodně nebylo poslední.

93 26.01.2024

Slovník jsem si půjčila jako doplněk k učivu: hrábla jsem po něm automaticky, aniž bych si všimla, že je určený spíše žákům 2. st. základních škol či studentům víceletých gymnázií. Osobně mi tedy nic nového nepřinesl, ale pro mladší studenty jej mohu doporučit. Hesla od "abecedy" po "životopis" jsou přehledně řazená, s využitím majuskulí a různých typů písma. Publikace nám z pohodlí domova nabídne speciální "výlet" do světa jazykovědných pojmů, aniž bychom se museli bát, že se v něm ztratíme :-) Spolehlivě mapuje terén, poukazuje na nejdůležitější styčné body v krajině lingvistiky a nejen mladým badatelům nabídne dostatek prostoru, aby se v této oblasti mohli zorientovat a možná i zabydlet. Hodí se do rukou i pedagogům, kteří z něj mohou čerpat inspiraci pro svůj výklad.

88 21.01.2024

Nemohu posoudit, do jaké míry je slovník věrohodný a jak přesně dané výrazy zachycují současnou podobu tohoto dialektu, neboť jím nejsem odchovaná, ale královsky jsem se bavila. Pobavil mne i výrazný nápis na obalu výtisku z knihovny: mládeži do 18 let zakázáno! :-) Není divu, že jsem k této publikaci přistupovala spíše z recese, než abych v ní hledala vědecké poučení: kniha je stejně koncipovaná pouze jako dvoujazyčný slovník: z češtiny do hantecu a z hantecu do češtiny, plus vybrané tematické zajímavosti, ale o samotném brněnském nářečí, konkrétně o jeho vzniku a proměnách v průběhu času, se nic bližšího nedozvíme.
Hantec mne zaujal už s překladem Malého prince do tohoto nářečí, který vyšel v roce 2020. Proniknout do hlubin této řeči byl oříšek, ale když jsem porozuměla principům, na nichž je postavena, dekódovat mnohé výrazy pomocí znalosti němčiny pak bylo snazší. Shodou okolností jsem v televizi nedávno opět viděla i humornou epizodu televizních Bakalářů, kde hantec - a herec Miroslav Donutil - hraje významnou roli. Byl to právě on a skupina brněnských umělců kolem Franty Kocourka, kteří tento dialekt zpopularizovali pro dnešní dobu.
Ano, u některých výrazů v knize jsem se červenala, ale není ani divu - svou obtížnou srozumitelností, jež má mnohdy zakrýt skutečný význam slov, a výrazivem spodiny společnosti z éry první republiky vykazuje rysy spíše argotu a slangu než mluvy bližší střední třídě.
Překvapilo mne, že mnohá slovní spojení používám i já, zřejmě se mi zalíbila a tak nějak "automaticky" mi přešla do krve. Věřím, že slovník aspoň z části vychází ze stabilní základny skutečně používaných slov a nenabízí tedy jen povrchní zábavu pubescentům, kteří ho potutelně vezmou do rukou. Bohužel v něm chybí zásadní informace o způsobu provedení lexikografické práce, tedy výzkumu, který předcházel jeho vzniku. Ale alespoň mě hodně bavilo hledat zde zajímavé metafory a neotřelá přirovnání řeči velmi, velmi kontroverzní a neotřelé.

žhavit drát - telefonovat
vo tom žádná - nade vši pochybnost
zobanec - jídlo
zmóglovat - zmanipulovat, udělat
zmerčit - spatřit
zrubat - zmlátit
vysmáté jak lečo - bezstarostný, spokojený
šmrdolit se - vrtět se, vykonávat blíže neurčené pohyby
šerlok - policista
šábrovat v díře - pracovat v dolech
uvařit svišťa - zplodit dítě
matroš - materiál
listokřup - vegetarián
líznót se, lízlé - být opilý
líznót se štatlem - projít se
krén - špatné
hodit sicnu - posadit se
hodit zpátečku - vrátit se
hodit životu mávačku - zemřit
provětrat žraloky - jít na procházku

97 18.01.2024

Soubor literárněvědných studií, vzniklých k nejrůznějším příležitostem: odborné studie, vystoupení na literárněvědných sympoziích a konferencích i jako předmluvy a doslovy - některé jsou zde publikovány prvně. Autor, známý badatel a literární historik s velkým podílem na našem literárním dění, ve svazku shromáždil práce věnované interpretaci básnických děl nejvýznamnějších básnických osobností české literatury - zaměřil se na dvě přelomová období, 90. léta 19. století a 20. léta 20. století. Ve svých statích nejen analyzuje tvorbu vybraných básníků: dokáže ji vnímat i v širším kontextu a všímá si osobitých rysů jejich poetiky. Velmi podnětné jsou jeho hlubší ponory do světa lyriky takových tvůrců, jako Jaroslava Seiferta, Františka Halase, Karla Hlaváčka, S. K. Neumanna a dalších.
Studie jsou psány čtivým, nikterak komplikovaným jazykem, nabízejí klíč k pochopení děl uvedených autorů a prakticky mohou sloužit i jako odrazový můstek k jejich další interpretaci.
Kniha mi poskytla ucelený pohled na dílo některých zde probíraných autorů a umožnila mi lépe se v jejich tvorbě orientovat. Asi nejvíc oceňuji stať "Apollinairovo Pásmo a dvě fáze české polytematické poezie", díky níž jsem dokázala porozumět tomu, jak zásadní dopad na českou poezii mělo vydání tohoto díla v Čapkově překladu v roce 1919.

90 13.01.2024

Může se zdát, že vzhledem k vydání /rok 1994/ se jedná o publikaci zastaralou, ale není to pravda. Přestože se svět v mnohém změnil a komunikace hodně zrychlila, najdeme zde zkratky, zkratková slova, kódy, značky a symboly, které se mnohdy užívají dodnes. Kniha dobře poslouží pro rychlou orientaci v jejich množství a dotýká se různých oblastí lidské činnosti - jsou zde zastoupeny četné mezinárodní organizace a instituce, politické strany, společenské organizace a spolky, církve, kulturní instituce, profesní organizace, státní správa, tiskové informační agentury, doprava, celní kódy, měnové jednotky, chemické značky, fyzikální jednotky, ekonomie a financování, kosmonautika, meteorologie, vojenství, lékařství a farmacie, hudba, jazykověda, akademické tituly, výběrové odborné zkratky ostatních vědních oborů i obecně užívané jazykové zkratky z češtiny, latiny, angličtiny, francouzštiny a němčiny.
Kniha zároveň tak trochu "konzervuje" minulost, objevíme zde i zkratky z dob minulých. Záměrem autorů bylo dešifrovat je tak, aniž by knihu nijak zatěžovali uváděním informací encyklopedického charakteru. Trochu problém měli s abecedním řazením, zvláště když u některých se někdy tečka vyskytuje a jindy ne - výrazy tedy seřadili podle skutečného výskytu a jejich psaní podřídili naší normě abecedního řazení, jehož zásady si můžeme přečíst v přehledně uspořádané úvodní části. Hodí se do rukou všem, kteří se občas setkají s nějakými "nerozluštitelnými" zkratkami a nevědí si s nimi rady. Možná by se dalo uvažovat i o jisté "aktualizované verzi" slovníku.

MLD - Moldava, Moldavsko
mld. - miliarda
politruk - politický instruktor
ŘSPDL - řízená střela s plochou dráhou letu

96 31.12.2023

Publikace řazená mezi jazykové slovníky, s tematikou cizích slov.
Moc mě baví probírat se slovníky. Symbolicky se prohrabovat materiálem, který šikovně nasbírali a uspořádali jiní... hladit něžně stránky a nechat je opatrně proklouzávat mezi prsty... naslouchat jejich šustění a občas se pozastavit nad nějakým zajímavým výrazem, jenž mi padne do oka, nebo si nějaké heslo sama zvolit, dobrodružně po něm pátrat a dychtivě očekávat, co se o něm dozvím... Slovníky prostě miluju. V knihovně je mi jich někdy líto, zvláště těch jazykových: mrzí mne, že na ně sedá prach, že zůstávají zapomenuté kdesi ve skladu... Mnohé si opravdu nezaslouží hrát tu pofidérní roli "závaží" pro zatěžkávací zkoušky stability regálů - nesou v sobě tolik informací, tolik vědění a znalostí, jen v nich umět hledat...
A tak je občas zvědavě vytahuji na světlo boží: nemůžu si pomoci, je to silnější než já. Téměř nábožně otvírám jejich stránky a dopřávám si vlastní exkurzi do jejich zvláštního světa. Pouštějí mne tam rádi, vždyť hesla znám a přístup není kódovaný - zvlášť když vím, co hledám. Potřebuji věřit tomu, že jedině slovníky tištěné jsou ty pravé, přestože mnohé z nich již mají své digitalizované databáze... Potřebuji přímo fyzicky zažívat ten zvláštní pocit "hmatatelné existence", když je držím v ruce, tu radost, když se jich mohu dotýkat, to vnitřní propojení s myšlenkami jejich tvůrců... Potřebuji vnímat jejich vůni, a zvláště ty nové pro mne mají neskutečné kouzlo - věřím, že takových krásných bláznů, "čichačů", kterým k extázi stačí vůně nové knihy, je daleko více než závisláků na toluenu :-)
Těším se ze svobody, kterou mi nabízejí: nemusím je nutně číst od strany 1 až do konce, od A do Z, nečekám od nich napínavé příběhy a děj - záleží jenom na mé vůli, jak hluboko do jejich nitra nahlédnu a co si z něj odnesu. Žádná čtečka ani počítač mi takový zážitek neposkytne, a může se do nich vejít třeba písemnictví celého světa: není nad "fyzickou přítomnost" knih, které jsou teď, tady - a pro mne.
Vždycky mne potěší, když objevím slovník něčím netradiční, zvláštní nebo unikátní.
Tento mě skutečně zaskočil - nejen svým malým rozsahem, ale i dojmem, jakým působí: jako by ho sepsali na stroji v podivném samizdatu z dob minulého století. Jenže rok vydání mluví jasně. Čekala jsem, že v něm naleznu spíše takový "slovníček" abecedně řazených celosvětově používaných výrazů, ale objevila jsem něco úplně jiného: základy nového umělého jazyka. Skládá se ze dvou částí: obsahuje základní gramatiku jazyka zvaného "interlingua" a abecedně řazený překladový slovník z tohoto jazyka do češtiny.
Ze struktury hesel jsem vyrozuměla, že jde o umělý jazyk, o němž jsem dosud neměla ani ponětí: za ten nejznámější jsem prostě považovala esperanto. Ano, jde skutečně o umělý mezinárodní jazyk, volně založený na románských jazycích, zejména latině, publikovaný v roce 1951 Mezinárodní asociací pro pomocný jazyk.
Z úvodní části se dozvíme, že "Interlingue" je zkratkovité slovo, složené ze slov "international" a lingue - tedy "mezinárodní jazyk. Čerpá převážně z latiny, italštiny, ale sem tam se vloudí i výraz, pocházející ze španělštiny.
Obdivuji nesmírnou píli tvůrců tohoto jazyka, ale myslím si, že esperanto prostě vede, to hraje prim, a nejen v českých zemích...

Respon/der - odpovídati
Reseniment - nenávist, hněv
Régul - pravidlo
Temp/e - počasí
Segment - úsek, úseč
Puré - kaše
Puella - dívka

86 31.12.2023

Tuto knihu napsal S. King evidentně pro své fanoušky: aby je potěšil, aby jim nějak zpříjemnil, vyvážil a možná i vysvětlil ten zážitek jakéhosi děsivého "temna", jehož se ve svých knihách tak často až fyzicky dotýká. Ale hlavně ji napsal kvůli sobě, aby ulevil svému svědomí a zároveň i odhalil svou vnitřní "temnotu", s níž se potýká. A hlavně aby se to dobře prodávalo, neboť jeho jméno bylo již v době vydání značkou, která vydělává, a on prostě ví, jak to má zařídit.
Již ten název je matoucí: v knihovnách je kniha řazena mezi literární vědu, přestože tam vlastně nepatří: většinou jde o zápisky ryze memoárového charakteru, které se ovšem poněkud zvrtnou a najednou se ubírají cestou ke zcela jinému žánru: tvůrčímu psaní. A jakmile spisovatel odkryje své karty, začne sem otevřeně vkládat daleko více "poučených" rad a mouder o tom, jak správně psát, hlavně dialogy... jak "lepit a skládat" součástky textu tak, aby vůbec držel pohromadě... to vše bohatě prokládané jeho osobními zkušenostmi, a své výlevy ještě zaštítí celou řádkou slavných jmen...
Tak tohle teda NE. Už jen ta opovážlivost, s níž hodnotí /a kritizuje/ díla slavných autorů, jimž nesahá ani po kotníky. Tváří se, že vstupuje na pole literární vědy, ovšem celý text je pouze o jednom jediném - o jeho osobě. Podává nám o sobě obraz, jaký chce, abychom si o něm udělali. Taková šikovná manipulace čtenářovou myslí - vždyť v tom je profesionál.
Jeho knihy jsem četla v době dospívání, v určité fázi mého života patřily k mému "čtenářskému vývinu" stejně tak, jako dobrodružné romány a Mayovky předtím kralovaly mému dětství. Časem mi ovšem přestaly stačit, můj čtenářský zájem se přesunul zase někam jinam. Někdo u jeho knih zůstává, musí je číst opakovaně a zároveň sleduje jeho další produkci /vždyť se jedná o velmi plodného autora, navíc se světovým renomé/, někdo z nich vyrůstá jako ze střevíců, které mu jsou náhle malé, a obojí je zcela přirozené. Neupírám mu bohatou fantazii, tvůrčí potenciál s talentem od Boha, ale větší dávka skromnosti by mu rozhodně neuškodila.
Tato kniha je navíc koncipovaná pro americké reálie, kvůli čemuž nám spousta souvislostí zbytečně uniká, bohužel se v ní objevují i odkazy na téměř neznámé spisovatele.
Nečetla jsem ji celou - nechtěla jsem "zabíjet čas" tak zbytečně dlouhým textem, který mne nijak neoslnil, natož aby mne nějak obohatil. Spíš se jednalo jen o jakési "listování", hledání toho, co mne zaujme - občas se zadařilo, většinou však ne. Vybrala jsem si ji kvůli letošní ČV, bylo to trochu "násilné", neboť díla Kinga a Austenové mě zcela míjejí.

85 28.12.2023

Poněvadž nijak nemusím ten zuřivý shon, humbuk a mediální tlak, který se dostavuje každý rok pravidelně ve stejnou dobu, kdy všichni naráz "zešílí" a paradoxně si navzájem přejí svátky hlavně "klidné a pohodové", rozhodla jsem se, že si letos na Štědrý den přečtu něco zvláštního. Něco, co se Vánoc týká, ale co souzní s mými pocity - a tak jsem zvědavě hrábla po této krátké pohádce. Zajímala mne z několika důvodů: její filmová verze si získala značnou popularitu, znala jsem ji z příručky 2x101 knih pro děti a mládež a autor ve svých populárních knihách pro děti používal tzv. anapest, tříslabičnou stopu, složenou ze dvou nepřízvučných slabik a poslední přízvučné, což je v prozodickém systému češtiny prakticky nerealizovatelné.
Kniha ve mně ovšem vyvolala rozporuplné pocity, přestože vyznívá pozitivně. Vždyť je to tak hezké číst příběhy o napravených mrzoutech, jimž se nějakým zázrakem "změní vidění světa" a oni zase začnou prožívat radost.
Je to tak krásné věřit šťastným koncům smíření, kdy se v srdcích těch nejzahořklejších samotářů něco zlomí a oni projdou prudkou proměnou - k lepšímu. A kdy jindy prožívat právě takové pohádky než o Vánocích, kdy se i duše jinak skeptického dospělého nechává těmito konci ráda unášet.
Krajně nesympatická postava zatrpklého Grinche do takového schématu přesně zapadá. Ale něčím se i vymyká: svým konáním loudí úsměv na tváři - vždyť ten je tak ošklivý, až je krásný! Vzbuzuje sympatie: každý mu musí bezděky fandit, ať chce či ne, přestože se usmívá naivitě jeho jednoduché rovnice: nebudou dárky, nebude výzdoba - nebudou svátky, nebude kravál!!! :-) Ten příběh má své kouzlo, i když ti starší a sečtělejší samozřejmě vytuší, kudy se děj bude ubírat, kam směřuje autorův záměr - že duch Vánoc není jen o darech a předmětech svátky charakterizující, ale o hodnotách, které s sebou svátky přinášejí. O naději, víře, odpuštění, ale i o pocitu sounáležitosti, který by v nás měly vyvolávat. Autor už v roce 1957 (!) kritizoval stoupající komercializaci největších křesťanských svátků, ovšem žádné vyslovené mentorování zde nenajdeme.
Také musím pochválit jeho krásné ilustrace, které knihu doprovázejí: jsou velmi vydařené, vtipné a do textu se hodí.
Co mi zde však hodně, hodně nesedí, je samotná básnická forma. Za ty verše bych překladatelce nejraději vyprášila kožich, ale protože jsou Vánoce, nebudu podporovat násilí :-) Působí laicky neučesaným až křečovitým dojmem. Jakoby se překladatelka snažila té původní verze držet ze všech sil, jenže již poněkud zapomněla na přirozený rytmus jazyka českého a četné krásy výrazových prostředků, které sám o sobě nabízí... Vím, že to byl úkol těžký, skloubit autorovu poetiku s češtinou, a mrzí mne to o to víc, že v překladu se určitě ztratilo cenné množství jeho slovních hříček. Těžké říct, zda by nebylo lepší rovnou zvolit prozaickou formu vyprávění, ale obojí má svá úskalí.
Film jsem zatím neviděla, věřím, že je zajímavý, i když jde o zcela jiné médium. Hodnotím knihu - těžko říct, jestli se ještě někdy objeví kvalitnější a lepší překlad, zvlášť když jde - z hlediska formy originálu - o tak náročný text. Jsem ráda, že v češtině je vůbec k dispozici, přičemž to není nijak dávno, co vyšel. Navíc si myslím, že dětem jsou nějaké rytmy ukradené: pro ně je nejdůležitější příběh. A ten tato útlá knížka rozhodně nabízí.

"Pak se Kdovíci usadí ke stolům, staří i mladí, celé rody!
To budou hody! To budou hody!
To vám budou zas takové HODY!
HODY!
HODY!
HODY!
K večeři všichni nachystají kdovíkovského kapříka
a při tom pomyšlení se Grinch už docela zajíká!"
"A pak dostal nápad!
Příšerný nápad!
ANO, TO TEHDY GRINCH
DOSTAL SKVĚLÝ, PŘÍŠERNÝ NÁPAD!"

86 26.12.2023

Kniha příjemná na omak: svěží, voňavá a uhlazená jako čerstvě vyžehlené šaty. Krásná na pohled, ušitá z nejkvalitnějšího materiálu, zdánlivě dokonalá, až se stává... poněkud nudná. Hlavní hrdinka, dívka Rézi, představuje tak trochu ztělesnění "amerického snu", ovšem v českých podmínkách. Vyrůstá jako polosirotek v nuzných podmínkách, žije jen se svou maminkou, švadlenou, která se má co ohánět, aby obě uživila. Jejich vztah je plný lásky a porozumění - a aby na tu maminku těch těch starostí nebylo tolik, Rézi se nabídne, že bude ve svém volnu vypomáhat ve vyhlášeném Labutím domě. Sní o tom, že jednou bude také navštěvovat podobné kavárny jako zde, ale asi nejvíce ji pohání představa, že se prosadí jako uznávaná švadlena. Spolu s ní sledujeme osudy jejích dvou přátel, příjemného, nadaného a též cílevědomého Pavla a lehce vzdorovité Madly.
Autorce se podařilo skvěle zachytit atmosféru doby první republiky: život tehdejších salónů, kaváren a vyšší společnosti a spolu s tím i to, co s sebou přinášel nezbytný pokrok - rozvoj automobilismu a vědy, filmového průmyslu, ale i počátky emancipace a dalších společenských změn. Učinila tak ovšem bohužel na úkor samotného děje, který je poněkud upozaděný: ve vyprávění chybí nějaké zásadní zvraty, konflikty nebo výrazné zápletky - čteme pouze příběh dívky, která si šla za svým, a díky své vůli a štěstí, jehož měla k dispozici snad až podezřele moc, svého cíle dosáhla. Díky té všudypřítomné průhledné motivaci typu "když něco umíš, máš na to se prosadit a bude ti přáno" se text stává značně přeslazený, čímž si však paradoxně může získat srdce mladých čtenářů, jimž je přednostně určen, neboť podobným šťastným koncům ještě rádi věří.
Kniha zároveň tak trochu balancuje na hranici klasického příběhu, určenému dětem, a románu pro dívky, v něhož nakonec vyústí: zdá se mi, jako by autorka odmítla svou hrdinku "opustit včas", a tvrdošíjně ji provází i obdobím dospívání. Také postavy jsou poněkud plytké: podle popisu si můžeme udělat solidní představu o jejich zevnějšku, ale o jejich nitru se zase tolik nedozvíme, a je velká škoda, že Madla ani Pavel nedostali v textu více prostoru. O to víc asi vynikne profil slečny Vranitzké, která Rézi učí francouzštinu a vybraným mravům.
Příliš se mi nezamlouvalo ani další jasné poselství knihy - šaty dělají člověka: stačí, aby Pavel radikálně změnil své image a dostane se mu přijetí u nadřízeného... Těch pohádek tu na mne bylo až příliš, ale jako příjemné zpestření a zajímavý vhled do jedné etapy naší historie se kniha četla hezky. Navíc je v ní mnoho krásných ilustrací.

"Když maminka brala do ruky lžíci, Rézi si všimla, jak má nateklé prsty. A unavené oči. Rézi dobře věděla, že kdyby maminka měla šicí stroj, prsty by jí tolik neotékaly a oči nepálily. Kdyby měla šicí stroj, mohla by šít doma a nechodit po lidech. Zařídila by se pro sebe. To by bylo báječné! Všechno by bylo mnohem snazší. Jenomže šicí stroj stál hotové jmění."
"Jen Tonička Kaplanová byla čilá. V Toničce Kaplanové to vřelo. Dneska ráno se dozvěděla, že nedostane vánoční pochvalu od pana ředitele. Nejlepší žákyní v mateřském jazyce byla totiž Rézi. Ta hubená holka z pavlače, co chodí do školy v sešmajdaných válenkách a přešitém kabátě ze zašlé vlny. Ne ona, Tonička, jak byla zvyklá ze své staré dívčí školy, ale tahle ušmudlaná chudinka. To Toničku nesmírně hnětlo. Takovou věc nemůže nechat jen tak. O přestávce se jakoby ledabyle přišourala k Rézině lavici. "Tak co, šmudlo," prohodila jedovatě, "dneska jdeš za hastroše?"
"Po svatbě se rodiče odstěhovali do Prahy. Tatínek tady dostal velmi dobré místo. A byli přece Češi! Už šest let měli svůj vlastní stát! A moudrého pana prezidenta."
"Cítila, že Kristu těší, že ji má na povel. V její řeči však poznávala maminčina slova. "Nejdál dojdeš s poctivou prací, holčičko moje," říkávala jí. Na nepoctivém jednání se nedá stavět. Poctivý člověk si svým jednáním získá úctu lidí a dobré přátele. Nepoctivec vždycky skončí v hanbě." To Rézi rozhodně neměla v úmyslu."
"Většina dětí z Rézina okolí rodičům tykala, vykání se pomalu vytrácelo. Ale Rézi tykání rodičům pořád připadalo takové divné, takové... hulvátské. Copak takhle se mluví s rodiči? Jako všechny děti z pavlačového domu mamince vykala. Dobře věděla, že děti, které svým rodičům nevykají, považuje maminka za nevychovance. Pro tuhle novotu neměla pochopení. Všechno, co je moderní, nemusí být vždycky správné, říkávala. Úcta k rodičům je základ rodiny. Rézi ale už několikrát napadlo, že úcta a tykání se možná nemusí vylučovat."
"Víš, Pavle, z chování člověka se dá poznat spousta věcí, které si vůbec neuvědomujeme. Ty ses naposledy cítil v kanceláři klidně a sebejistě, a to bylo z tvého chování znát," vysvětlila mamka. "Pokud člověk působí dostatečně sebejistě, budí v ostatních dojem, že něco umí, že něco dokáže. Když si nevěří, působí jako neschopný nekňuba, i kdyby toho uměl dost. A ty jsi teď dobře zapůsobil nejen na úředníky, ale i na pana konstruktéra. Ty toho totiž umíš hodně, Pavle. Jen bylo zapotřebí to také ukázat lidem kolem tebe. Prosadit si možnost to ukázat." Pavel zářil: "Mockrát vám děkuju! Vážně, bez tohohle skvělého obleku, té košile..." Pavel si bezděčně pohladil košili. "I bez té košile, Pavle, i bez té košile by to šlo," přerušila ho maminka. "Jistě by ses postupně prosadil, i kdybys měl jiné šaty. Ale ztratil bys čas a připravil se o řadu příležitostí. A to by byla škoda."

81 18.12.2023

Miluji slovníky všech druhů... Sbírám ty, které se týkají oborů, které mě zajímají, nejvíce jazykovědné a literárněvědné. Pokud je nemám doma či je z různých důvodů nemohu vlastnit, ráda se po nich poohlédnu na regálech knihoven: s chutí pak jimi listuji, nadšeně hladím jejich stránky a mazlím se s nimi s trochou lítosti, že jim "nemohu nabídnout trvalý domov". Přitahují mne přímo magicky: ráda vstupuji do nabízeného kouzelného světa slov, nechám se jím unášet, zkoumám jejich uspořádání, baví mě hledat poučení i zajímavá hesla a nepřestává mne udivovat mravenčí práce, která stála za vznikem každé takové publikace. Věřím, že s rozvojem "e-kultury" působivost jejich stránek fyzicky nezanikne, i když uznávám, že mnohé z nich jsou skutečně "cihly" a nemanipuluje se s nimi zrovna lehce :-)
Tento slovník je naopak lehký, praktický... a nesmírně užitečný. Ve své knihovně by jej měl mít každý uživatel češtiny: hodí se všem, kteří sepisují jakoukoli písemnost, záleží jim na kvalitě daného textu a chtějí se vyhnout častým klišé či nadužívání nějakého slova.
Patří mezi synonymické slovníky, bez nichž se neobejdou učitelé, studenti, novináři, redaktoři, překladatelé, ba ani spisovatelé a básníci. Obsahuje více než 22 000 hesel a asi 40 000 synonym: ke každému heslu jsou přiřazeny jeho synonymní výrazy, tedy slova, která mají stejný význam a která lze v příslušném kontextu vzájemně nahradit. U víceznačných hesel nabízí i synonyma ve významových řadách a u frekventovaných a důležitých výrazů i jejich antonyma.
Mám k dispozici vydání z roku 2001, které je druhou, aktualizovanou verzí slovníku z roku 1994, a jsem s ním velmi spokojena. A to i přesto, že se v době svého vzniku ještě neopírá o korpusová data. Když něco hledám, stačí jen zalistovat... a nikdy nezklame :-) Zaujme už svou obálkou: líbí se mi ten typ moderních "abstraktních oblečků", do nichž své skvělé jazykové publikace odělo Nakladatelství Lidové noviny po roce 2000.

90 18.12.2023

Říká se, že lidé se buď dělí na milovníky koček, nebo milovníky psů - já miluju oboje. Fascinuje mě také svět koní, kteří ve mě však vzbuzovali poněkud rozporuplné emoce: respekt, úctu, ale i lehkou paniku. Slovo "kůň" ve mně pokaždé asociovalo scénu, jak se náš vlčák zuřivě vrhá na sousedovic kobylu, zatímco já za ním bezmocně vlaju na konci vodítka. Tuto očividnou provokaci si ona čtvernohá "dáma" rozhodně líbit nenechala a jen díky duchapřítomnosti jejího jezdce jsme toto "nedorozumění" ustáli všichni, bez újmy na zdraví.
Není divu, že tihle úctyhodní obři pro mne ještě dlouho zůstávali tajemní a nedostupní a já si od nich udržovala patřičný odstup. Možná by se tak dělo až dodnes, kdyby... kdybych se před lety neseznámila s kamarádkou, která jednoho vlastnila, a tak dlouho o něm básnila a pěla na něj ódy, až mě přesvědčila k návštěvě.
"Ale to si pamatuj - NIKDY, nikdy před ním nesmíš vyšilovat, hlavně žádný zmatky, pěkně v klídku, jasný?" kladla mi na srdce před tím osudovým setkáním. Jenže to se snadno řekne, když srdce bije na poplach a nohy by nejradši vzaly roha, panická ataka jak vyšitá. Stála jsem u ohradníku a němě přihlížela, jak se k nám řítí nejmíň tunový kolos. Kolem hlavy cosi jako dredy, tělo pokryté jakousi cementovitou hmotou, bahno od kopyt stříká do všech stran. Tohle že je ztělesnění elegance? A než stačím vykřiknout, ta hora svalů zaparkuje tak akorát přede mnou. "Valach, Kinský kůň, jménem Hebouš... no není nádhernej?" dme se pýchou kamarádka a hned mne uklidňuje: "Jen si ho pohlaď, on je mazlivej..."
Některé okamžiky jsou nezapomenutelné. Některé okamžiky přetrvávají věčnost: zaryjí se nám hluboko do duše a zůstávají v nás, zakonzervovány v hlubinách paměti, a ubíhající čas neubírá jejich kráse.
Když jsem mu pohlédla do očí, zatajil se mi dech: točil se se mnou svět, a já se propadala kamsi do hlubin, já se v nich topila a ztrácela, tak maličká, tak neskutečně malinká v těch zornicích, jako v nějakém bizarním zrcadle...
Ty nádherné, obrovské, černé oči mne rentgenovaly, díval se na mne tak zvláštně, jak kdyby viděl až na dno mé duše a ještě dál, až do těch nejtemnějších zákoutí... a já pochopila, že jsem ztracená, nadobro, dočista. Ne, nesejmul mě kopytem. Stačil mu jen jeden jediný pohled: nechal se hladit a evidentně si to užíval.
A tak jsem se nechala zlanařit: kamarádka musela na rok odjet pryč a já jí slíbila, že se během té doby o milého koně, který se brzy stal mým "koníčkem", postarám. A nebylo to nijak složité: krmiva i prostoru měl dostatek, mým úkolem bylo pouze čistit výběh, přidávat seno a sem tam ho vyhřebelcovat, navíc jsem na tu péči nebyla sama.
Hebouš byl absolutní flegmouš a pohodář, bez jakýkoliv známek agrese, a vůbec nevadilo, že jezdit na něm neumím: jeho blízkost a starost o něj mi bohatě stačily. Byl skvělý, jen jeden nešvar měl: moc rád se rochnil a bahnil. Sotvaže jsem ho vzorově umyla, vyhřebelcovala a učesala, vzdorovitě pohodil hlavou - a uháněl na konec výběhu, kde bylo bahniště, v němž se s požitkem vyválel. Milovala jsem ho a on to dobře věděl: mé laskání přijímal jako svátost a projevy mé péče si neskutečně užíval.
Občas jsem mu dopřála i procházku po okolí a jednou mi snad všichni čerti nakukali, abych se s ním "jen tak proběhla". Jak jsme tak spolu kráčeli po malé asfaltce, zachtělo se mi náhle pořádně se rozběhnout, ne, přímo letět, dopřát si radost z pořádného pohybu... a tak jsem zrychlila. Ta extáze byla nepopsatelná: endorfin si podával ruce s adrenalinem, chtělo se mi křičet blahem, smála jsem se, pusu od ucha k uchu v nádherném momentu štěstí: sladit pohyby a jako jedno tělo, jedna duše rozrážet vzduch, nést se prostorem, nadšením přivírat oči a smát se, pořád se smát, dokud... se mi z rukou nevysmeklo vodítko. Ano, je snadné uvést koně do cvalu, ale zastavit jej, to je horší, kůň není pes - a tak jsem jen bezmocně přihlížela, jak se nezadržitelně blíží k hlavní výpadovce do města, a chtělo se mi křičet bezmocí a nevydala jsem ani hlásku... Ale on dobře věděl, kde najít dobroty, sladkosti spadlé z nebe, čerstvé plody jabloní - zastavil se u sadu a ještě po mně hodil vyčítavý pohled, kde se jako toulám... Ještě dnes se musím smát, jak se mi ulevilo...
Je to už pěkných pár let, čas ho přivál, čas ho odvál, ale vzpomínky, ty zůstávají. Vybaví se mi, kdykoli se podívám na tuto knihu, kterou jsem tehdy dostala od kamarádky jako dárek. Hodí se nejen všem milovníkům koní a chovatelům, ale i těm, kteří se o koně zajímají. Najdou zde ty nejzákladnější informace, zajímavosti a poučení.
Kniha je rozdělena do několika částí. V části první se dozvíme něco o původu a vývoji koně, jak se dostal k lidem, o jeho smyslech, anatomii a chování. Část druhá je zaměřena na péči, co je pro něj zásadní a na co by případný majitel nesměl zapomínat. Třetí část se věnuje péči o zdraví, probírají se v ní různé druhy onemocnění a jak jim předcházet. Čtvrtá část je zaměřena na jezdecký sport, jaké jsou typy drezury a podobně, zabývá se i koni pracovními. V páté části se dozvíme vše podstatné o plemenech koní a jejich členění, část šestá je zaměřená na koně slavné, jakou roli sehráli v dějinách a kultuře. Nechybí ani slovníček, užitečné rady a další doporučená literatura. Pro všechny zájemce o tematiku koní mohu jedině doporučit.

86 12.12.2023

Tato kniha o teenagerech pro teenagery je těmi "teenagery" bohužel poněkud opomíjena. Je to škoda, určitě stojí za povšimnutí a nepohrdne jí ani rodič takového budoucího puberťáka. Svou roli hraje zřejmě fakt, že vznikla o něco dříve než v současnosti tolik populární série podobného ražení. Mládež, jíž tu autor líčí, je trochu jiná než jakou ji známe dnes: mladí při řeči nekoukají do displejů všemožných "ufounovitých phonů", rukama nervózně nesjíždějí obrazovky chytrých přístrojů, necvakají miliony seflíček, natož aby všude pípaly došlé sms.
Nenajdeme zde žádné moderní vymoženosti jako internet, facebook, instagram a spoustu dalších sítí, marně bychom zde hledali "chytré" telefony či přístroje řízené odkudsi zdaleka: je to svět naprosto jiný, přestože se děj odehrává minulosti ne tak vzdálené, o 20 let dříve. Technické vymoženosti se mění, mnohé časem i zastarávají - avšak duše teenagera zůstává stejná: pořád bude řešit podobné problémy, s nimiž se v jeho věku potýkali už jeho praprarodiče.
Autor měl doma také syna v pubertě - a aby mu připomněl, že jeho potomek rozhodně nebude jiný, rozhodl se mu napsat tuto knihu. Určitě muselo být velmi náročné sestoupit do hlubin dospívající mysli a dobrat se samotné její podstaty, ale svého úkolu se zhostil se ctí - ve výsledku se při čtení budou skvěle bavit nejen puberťáci, ale i jejich rodiče. A to je hlavní smysl této nenáročné a vskutku zábavné knížky: zasmát se světu, sobě, své vlastní hlouposti a aspoň chvíli nazírat na svět kolem sebe s potřebnou dávkou humoru a nadsázky.
Těmi "telecími léty" jsme si přece museli projít všichni, řešili jsme stejné problémy - a pokud to někdo náhodou popírá, nalhává něco i sám sobě: vždyť kdo s hrůzou nesledoval beďary na své tváři, kdo neměl šoky z toho, že se ztrapní před svým idolem, kdo nebojoval s pocitem méněcennosti a dalšími citlivými faktory, které z dospívání dělají tak složité období.
Autorovo pojetí představy o teenagerovské duši, kterou ztvárnil v podobě čtrnáctiletého Simona, je obdivuhodně realistické. Zároveň komika celého románu stojí na hyperbole - nejde jen o problémy, které zveličuje sám hrdina: najdeme zde i motivy, parodizující scény laciných románů, od slavných gangsterek a westernů ve chvílích, kdy těm učiněným "klaďasům" šlo o život, po červenou knihovnu: "Tohle je poslední varování, ty vřede mrňavej," vrčel a kroutil mi vázanku od uniformy tak, že jsem sotva dejchal. "Jestli tě ještě jednou uvidím balit tu holku, tak se bojím, že ti budu muset přeorganizovat všechny zuby, jeden po druhým. A natrvalo. Rozumíš?"... "Tak zítra?" zeptala se a hleděla na mě tklivýma očima oddané laně...."
Simon je věčný smolař s geniálními nápady, jejichž realizace spouští řetězce nečekaných událostí, s nimiž nemohl nijak počítat. A o úsměv není nouze, přestože nám je hrdiny tak trochu líto. Nemá to zrovna lehké: jeho domov "okupuje" nová otcova přítelkyně s dcerou, s níž Simon vykope válečnou sekeru hned od první chvíle. Chodí s holkou, ale spíš si uvědomuje tu pořádnou "nakladačku", kterou mu může uštědřit její bratr, pokud se s ní rozejde. Neskutečně se mu líbí nová spolužačka, jenže je tak těžké se k ní přiblížit... Není divu, že řešení své "děsivé existence" vidí - v útěku. Zatímco však jeho smělé plány krachují, daří se mu utíkat pouze do světa vysněného, který sám vytvořil: své problémy vtipně komponuje do formy komiksu a jeho anonymní kresby ve školním časopise mají nebývalý úspěch.
Čeká ho ještě dlouhá cesta, plná tápání, hledání, váhání... své štěstí musí nejprve objevit - a poté jej i obhájit. A nebude to mít věru lehké, zvlášť když si uvědomí, že svět nemusí být takový, jak si jej představoval. Ač jsou některé zápletky poněkud průhledné a konec si odvodíme ještě před závěrečnou scénou, příběhu to na čtivosti nijak neubírá. Použité přirovnání a výrazy možná již nepatří do slovníku současných puberťáků, ale i tak jsou neotřelá a stojí za povšimnutí: "A má fousy, dlouhý. Plancají mu z tváří jako mrtvej jezevec... Chodíme spolu už děsně dlouho - aspoň měsíc... Teď si bude myslet, že jsem fakt hotovej vaďas... To nás kluky teda fakt rozbrnkalo."
Metoda zapisování zážitků a myšlení puberťáka v ich-formě ve spojení s humorným komiksem je velmi působivá a v současnosti značně populární. Knihu lze zařadit mezi série typu Deník malého poseroutky, Velkej frajer Nate, Tom Gates, Dostaňte mě odsud a další.
Při čtení jsem se nesmírně bavila. A o to šlo především. Pevně doufám, že kniha si k těm svým "tápajícím" teenagerům přeci jen cestu najde. A nejen k nim.

"No já jsem si teda myslel, že táta je chlap."
"Simone, vždyť on čte komiksy."
"Ale mami, to nejsou komiksy, to je klasika."
"Simone, Nadějné vyhlídky jsou klasika. Ostrov pokladů je taky klasika. Stříbrný surfař a Batman jsou komiksy."
"Tak to jsou klasický komiksy."
Máma mě tehdy zpražila pohledem. "Komiksy," opakovala, "obrázkový příběhy. On je ještě malej kluk."...
...Méďu mám odjakživa. Zažili jsme toho spolu fůru. Učil jsem ho plavat v žabím jezírku. Nebyl z toho nadšenej a víc se mu líbilo nasáknout a klesnout ke dnu. Učil jsem ho dokonce i lítat. Vzal jsem duši z kola, přitloukl jsem ji hřebíkem k okennímu rámu a vystřelil jsem ho ven. Doletěl až do sousedovy zahrady. Kdyby mával tlapkama, určitě by dolítl ještě dál. A jednou jsem ho pohřbil. Chtěl jsem vědět, jaký to je stát u hrobu a plakat, jak jsem to párkrát viděl v telce. Tak jsem Méďu pohřbil a stál jsem tam, ale brečet se mi vůbec nechtělo, tak jsem ho zase vyhrabal a šel jsem domů a divil jsem se, proč z toho dělají takovej nervák...

78 09.12.2023

Autorka v krátké novele skrze optiku mladé dívky velmi zdařile zachycuje realitu 50. let 20. století. Lenka, čerstvá absolventka vysoké školy, si přeje zůstat v Praze, odmítne umístěnku kamsi do pohraničí, "vygenerovanou" systémem tehdejší moci - naopak tvrdohlavě zůstává ve velkoměstě, kde se živí příležitostnými překlady, a sní o jediném: o vlastním pokojíku. Ta představa pro ni znamená metu nejvyšší, jí obětuje vše. S prosbou o podnájem se obrací na své přátele a známé, kteří se od ní ovšem časem distancují. Lenka přestává rozumět světu kolem sebe, a díky svému tvrdohlavému postoji se stává solitérem, téměř až vyvrhelem: z centra dění se postupně přesunuje na jeho okraj: přespává, kde a jak se dá, a celá její existence se nakonec scvrkává na jediné - touhu získat "pokojík", místo, kterému by kralovala jenom ona sama, kde by mohla být konečně sama sebou.
Máme možnost nahlédnout do její duše, celou situaci vnímáme jejíma očima. Ovšem tragiku jejího postavení si plně uvědomíme až v dialozích, které vede s ostatními lidmi. Právě na nich je nejvíce vidět, jak se Lenka dostává do přímé konfrontace s postoji ostatních a zažívá celou škálu negativních reakcí od nepochopení, egocentrismus, přetvářku po jasný nezájem, distanc, odmítnutí a odsouzení. Ocitá se v začarovaném kruhu, v situaci, z níž není úniku... a není divu, že nakonec sáhne po východisku, které se jí nabízí jako jediné nejvhodnější...
Kniha nám podává obraz pádu lidské existence: v přímém přenosu sledujeme přeměnu člověka aktivního, který se stále snaží zvrátit dosavadní nepřízeň, v pasivní, nemocnou, poddajnou a křehkou bytost bez vůle se vzepřít.
Novela vznikala v 60. letech minulého století. Způsobem výpovědi možná působí lehce neupraveně až syrově, nabízí nám úsporný, značně osekaný text, v jehož rámci si naopak mnohé musíme domýšlet. A právě v tom tkví kouzlo autorčina specifického stylu, prokládaného hovorovou, mnohdy až pokleslou češtinou. Není snadné se textem prokousávat: je založený za asociacích, zachytávání myšlenkových procesů hrdinky, v jednotlivých pasážích se složitě mísí přítomnost s minulostí, okořeněné představami ideálního světa, který si hrdinka vytváří.
Jde o dílo se silně autobiografickými prvky, autorka vychází ze své zkušenosti, z níž dokázala vytěžit maximum. Navíc se jí povedlo neuvěřitelné: do velmi malého prostoru vměstnat drama člověka, které by obsahem vydalo na román. Čtenáři nakonec nezbývá než s pomyslným "Munchovským výkřikem hrůzy" po dočtení knihu zavřít - jenže šok jako hlavní emoce v něm rezonuje ještě dlouho, neboť podobných nešťastných osudů této éry bylo mraky.
Je škoda, že spisovatelka zůstala tak trochu "ve stínu" jiných, protežovaných autorů a děl té doby, a dnes je její dílo prakticky neznámé. Už jen samotný osud jejího krátkého života by vydal na román. Kniha se ke mě dostala prakticky náhodou, jsem ráda, že jsem ji v knihovně objevila. Jako bonus beru to, že nedávno jsme měli přednášku, týkající se právě reality 50. let 20. století v tehdejším Československu - díky těmto poznatkům jsem mohla obsahu knihy lépe porozumět a zároveň mi tehdejší dění ještě více přiblížila. Takže ke čtení mohu jedině doporučit.

"Že tě eště ruším," začne Milena. "Vod ledna u mě můžeš klidně někdy přespat."
"Ty máš podnájem?" posadím se. "Pokoj?"
"S ústředním topením..." zakývá hlavou i nohama.
"Člověče. A jaks ho sehnala?"
"Přes tetu. U jedný její známý. Já už sem si taky zažila svý," chápe mě. "To bylo zoufalý. Přijedu z Bulharska, stojím na nádraží a nikde nikdo. Ani živá duše. Představ si, rok seš v cizině, myslíš si, že tě každej přivítá s votevřenou náručí, a pak... Dva obrovský kufry. Na koleji bylo samozřejmě zavřeno, klepu, ale mrtvýho bys dřív vzbudila, než naši vrátnou. Už tam taky skoro nikdo nebyl. Teta mimo Prahu. A to sem měla za tři dny dělat zkoušky. Dyby táta hned druhej den nepřijel, tak sem snad rovnou z mostu skočila do Vltavy."
- - -
"Všechno by se dalo snést, kdybych měla aspoň svůj pokojík, napadne mě a věřím tomu. Mohla bych v něm nerušeně pracovat. Malinký, někde v podkroví, s bílou prkennou podlahou a s úzkým vysokým oknem. Podlaha by byla rozhodně nenatřená, se širokými prkny a s velkými škvírami. Stál by tam jen stůl a postel, ani ubrus bych si nekoupila, aby mi nezpohodlňoval ovzduší. Nesmělo by tam být nic, co by mě odvádělo od práce. Všude by ležely knihy, samé knihy, na stole, na židli, na okně. Večer před spaním bych je sundala z postele a ráno bych je tam zas narovnala. A když bych večer přišla, zavřela bych za sebou dveře, a všechno, všecičko by zůstalo za nimi. A já bych to ani neslyšela, jak venku fičí vítr nebo padá sníh, ne, náhodou bych přemýšlela a podívala bych se před sebe do okna a venku by se točily veliké bílé vločky a pomaloučku by padaly k zemi. A já bych se na ně dívala a v hrdle bych dlouho měla zajíkavou radost. Pak bych soustředění psala. A až k ránu bych šla teprve spát."
- - -
"Zabíjet desetitisíce nevinných lidí pro ně není chyba. Je to zločin a je správné to zločinem nazvat. A zločin se neodpouští, rozčiluju se v duchu. Nikdy. Nebo, když je něco deset let svaté, jak to může být najednou jen brak? Mlčím. Nezačínám s nimi diskusi, bojím se, že by o mně řekli, že jsem malověrná a křikloun. Rozešli bychom se úplně. Zůstala bych úplně sama. A možná, že nechci mluvit, protože bychom se pohádali a už bych k nim nemohla přijít na noc? podezřívám se."
... "Já bych tě z fleku vzala k nám," opře se tělem o můj stůl. "Ale dyž u nás je to hotovej blázinec. To máš, naši dva," zalamuje prsty," teďka Hanka s Jirkou, jako ségra s manželem, a já. To máš hnedka pět lidí v jednom pokoji s kuchyní. My dyž se večer sejdem, tak tam sme narvaný jako slanečci," zasměje se. A ke všemu Hanka čeká malý. To nechci vidět, až se narodí."
"U nás to taky nejde," zvedne od rukopisů hlavu paní Zábrahová. "Muž dělá externě fakultu a vysedává po večerech," zamyslí se. "A teď má zrovna před zkouškama. Je z toho nervózní a já z něj. Aby to už měl za sebou."

83 07.12.2023

Kniha vyšla v roce 1938 přepracováním Seifertovy předchozí sbírky "Na vlnách TSF", z níž vyňal pár básní grafického rázu. Je psaná v duchu poetismu - dýchá z ní radost ze života, požitek ze samotného žití. Jeho verše jsou spontánní, hravé, smyslové, lehké, s nenáročnými metaforami, které nijak nezatěžují čtenářovu pozornost. Velmi obdivoval Apolinaira, jehož také překládal a pod jehož vlivem tvořil. Není divu, že verše této sbírky jsou proudem volně řazených asociací, obsahující rýmy jen náhodně či sporadicky.
Sbírku lze rozdělit na dvě části - "Svatební cesta" a "Zmrzlé ananasy". První část je inspirovaná autorovou cestou do zahraničí, název odkazuje na pomyslné básníkovy "zásnuby se světem", jímž je nadšen a okouzlen: všechny věci na světě jsou krásné a poezie by o tom měla zpravovat, lyrik se ocitá ve středu těchto krás. Nad citovým rozechvěním brzy převažuje jistá senzacechtivost a dobrodružství. Objevuje se zde hodně exotických motivů: moře, přístavy, lodě, hory, nechybí však ani fascinace vynálezy, které svět spojují a zrychlují komunikaci. Autor do relativně malého prostoru krátkých, úderných vět vkládá celý svět: Paříž /"je zrcadlo Evropy"/, Yellowstone, Afriku, Itálii...
Druhý oddíl je více založený na asociativnosti, hře, básně získávají podobu lyrických anekdot. K exotickým motivům se přidávají motivy zábavné - cirkus, kavárny, láska jako hra... Autor zde již vůbec nepoužívá interpunkci, do básní komponuje cizí nápisy z reklam, slova z cizích jazyků /výňatek časování slovesa v italštině, Eau de cologne.../.
V básni "Zloděj a hodiny" si pohrává s homonymem kohoutek, které v jednom případě znamená věc, ve druhém živého tvora: "Kohoutek někdy kokrhá a někdy spouští/ kdož chtěli svádět, byli svedeni." A pokračuje dále ve své hře, tentokrát se slovem vedeni: "Kdož chtěli svádět, byli svedení/ A jako svého času vedl Mojžíš Židy pouští/ my máme elektrické vedení."
Hra je typická pro celou jeho sbírku: název básně "Zmrzlina poezie" odkazuje na konkrétní požitek, který se však týká duše, báseň "Krása" se zase týká neživého předmětu, panny v krejčovském salonu, která má důvod se ironicky usmívat: zatímco ženy-zákaznice stárnou, ona zůstává krásná navěky. Opakují se motivy ženy, očí, krásky, hvězd, klaunů, provázané s motivy smyslovými /vůně, smysly, chutě/ a také i motivy biblickými /Salomé, Herodes, Mojžíš, hlava na stříbrném podnose/. I přesto zde vnímavý čtenář může vycítit melancholické až tklivé tóny smutku, od něhož se autor nedokáže odpoutat: "Svět je plný křehkých krás, ale i plný hrůzy."
Sbírka mě mile překvapila, nabídla mi zase jiný rozměr poezie. Na Seifertovi obdivuji právě tu spontánnost a nenucenost - hraje s námi hru, která se nikdy neohraje, vždycky objevíme něco jiného a zajímavého, co nám předtím uniklo. I proto se k těm básním budu vracet.

Moře
Když se nám stýská po dálce,
říkáme si:
vlny moře, vlny moře,
svou lásku vyznáváme v růžové obálce,
a líbajíce potom měkké dívčí vlasy,
říkáme si:
vlny vlasů, vlny vlasů.

Dívky se koupaly v moři v neděli dopoledne,
Moře a jejich vlasy v jedinou vlnu splynou,
námořník, rozhlížeje se v lodním koši,
začne si zpívati jinou.

Vlny a vlny se vlní a vlní
a na pobřeží zhynou.

ŽÁROVKA
Kolem studeného světla žárovek
kmitajících se křídel neúnavný shon.
A pan Edison,
zvednuv své oči z knihy, kterou čet,
se usmívá.
Jakému množství nočních můr zachránil život!

POČITADLO
Tvůj prs
je jako jablko z Austrálie.
Tvé prsy
jsou jako dvě jablka z Austrálie.
Jak mám rád toto počitadlo lásky!

BÁSNÍK
Zpíval a zpíval o smutné náladě,
o mládí, které je mrtvo,
a zatím mu ještě tekla po bradě
mléčná dráha.

FILOZOFIE
Vzpomeňme moudrých filozofů:
život není nic než okamžik.
A přece, když čekávali jsme na své milenky,
byla to věčnost!

82 06.12.2023

Skvělá příručka pro všechny, kteří mají co do činění s literaturou, nebo se jí chtějí zabývat. Nabízí základní přehled těch nejdůležitějších pojmů teorie literatury, které by měl ovládat každý maturant, zároveň je rozšířena o další výrazy, díky čemuž je vhodná i k přípravě na přijímací zkoušky na humanitní obory. Na vysoké škole se může stát pomyslným odrazovým můstkem k hlubšímu zkoumání světa literární vědy, k čemuž slouží zase jiné /a daleko odbornější/ publikace.
Existuje mnoho způsobů, jak se dá teorie literatury vykládat, jak uchopit toto obrovské množství látky, které nabízí ke zkoumání: tím nejzákladnějším postupem je dělit literaturu na žánry poezie, prózy a drama, popř. lyrickoepické žánry, a pak přidat abecední seznam jednotlivých pojmů. Autor se tohoto přístupu v podstatě drží jako klíště, i když na několika místech je zcela nabourává. V úvodní kapitole se pozastavuje nad samotným pojmem "Žánr", v jehož rámci vyčleňuje žánry lyrické, epické a lyrickoepické. Svůj výklad pak doplňuje slovníkovou částí, heslem "adaptace" počínaje, pojmem "žákovská/vagantská/ poezie" konče.
Ve druhé části vytyčuje žánry "dramatické a další pojmy s nimi úzce související". Ve třetí části již poněkud vybočuje od tradičního dělení - vymezuje totiž tzv. "Církevní žánry a další pojmy s nimi úzce související", od antifony po žalm. Ve čtvrté části se zaměřil na vysloveně "Publicistické žánry" - v krátkém úvodu vysvětluje rozdíl mezi "publicistikou" a "žurnalistikou" a dále se věnuje pojmům s tím souvisejícím, od causerie po zprávu.
Čtvrtou část poněkud netradičně zasvětil oboru "Frazeologie a idiomatika" - nabízí zde nepřeberné množství často používaných výrazů jako "floskule, fráze, klišé, rčení..."
Pátou část nazval "Tropy a figury aneb Umělecký text pod drobnohledem." Tak trochu zabrousil do oblasti významové složky jazyka /osvětluje pojmy denotát, konotát, explicitní, implicitní/, zabývá se metaforou, metonymií a epitetem, další část zasvětil pojmům "Alegorie, mýtus, symbol" a v poslední části řeší "Figury".
Závěrečnou část publikace nazval "Teorie verše anebo Praktické poetické slovníčky": řeší zde základní pojmy, prozodické systémy v české poezii, hlavní metrické systémy sylabotónického verše, tradiční verše a některé tradiční strofy a útvary složené z několika strof. Pro lepší přehlednost pak na úplný konec přidal nezbytný Rejstřík.
Publikace rozhodně patří do rukou středoškoláků, kteří si chtějí dané pojmy osvojit: autor nabízí jejich nekomplikované vysvětlení a používá k tomu i šikovné příklady. Přiznávám, že do ní občas nahlédnu, když si nejsem jistá ve versologii, a v tomto ohledu mi poskytla cenné informace. Ovšem pro hlubší studium literatury nabízí skutečně jen ty nejdůležitější stavební kameny. Publikaci bych asi vytkla roztřídění látky do uvedených kapitol, které je poněkud nešťastné a nepřehledné. Samotný výklad pojmů je však na poměrně vysoké úrovni, vedený tak, aby jej na vhodně zvolených příkladech pochopil každý čtenář.

85 29.11.2023

Kniha, která snad ani nepatří do rukou dětem. Temná obsahem, ponurá atmosférou, brutální líčením násilných scén. Ze své čtenářské zkušenosti jsem zvyklá na ledacos, v knihách už jsem se setkala opravdu se vším /ne/možným... ale ještě se mi nestalo, že by se mi nad popisovanými scénami v některé z nich dělalo chvílemi až fyzicky nevolno. Což mne nutilo knihu odložit jako nedočtenou, ale nakonec jsem ráda, že jsem tak neučinila: cosi mě neustále ponoukalo číst pořád dál. Zaujala mě totiž hra, kterou se čtenářem autor rozehrál - nabídl dílo mnoha vrstev a bylo opravdu zábavné je všechny postupně sloupávat a odkrývat: dobrodružné putování plné nebezpečí, nástrah a ohrožení... rytířský román s drsným líčením krvavých bitev... drastický bildungsroman o postupném sebeuvědomění a těžkém přerodu chlapce v muže... hrdinský epos... a další.
Nabídl nejen fantaskní svět popletených pohádek, drsnějších než ty původní od bratří Grimmů, depresivnějších než ty Andersenovy, ale i bizarní svět podivných mutantů, a krvelačných příšer, bažících po moci. V jeho pojetí se prvky světa reálného prolínají se světem snovým: žádný z nich není dokonalý a nenabízí klid ani pokoj: příběh toho skutečného se odehrává v Anglii na počátku 2. světové války, příběh světa fantaskního se odehrává v blíže nespecifikované zemi, v níž chřadnoucí král postupně přichází o moc a očekává svého nástupce.
Autor se zároveň nebránil jisté absurditě, vzbuzující úsměv, kterou dokonale ztvárnil v postavách trpaslíků, zarytě vyznávajících ideály komunismu. A nebál se přidat i závažnější téma, téma homosexuality, letmo naznačené v postavě rytíře Rolanda. Nechybí ani téma proměny - David, 12iletý chlapec, se v cizí zemi ocitá sám, bezbranný a ustrašený, zprvu potřebuje ochrannou ruku, ale postupem času se vymaňuje z moci okolností, iniciuje odpor vůči nepřátelské síle, která zemi ničí, a překonává i sám sebe. Postavy Dřevorubce a rytíře Rolanda mají zprvu jen "doprovodný charakter", kdy jej mají chránit, zároveň však hrají důležitou roli jakýchsi "vypravěčů" příběhů, v nichž Davidovi předávají cennou moudrost. Postava podivného "Hákáče" je asi nejzajímavější: dodává textu příchuť tajemna a čiré hrůzy, vzbuzuje spousty otázek a jeho význam není až do závěrečné scény zcela jasný.
Bavilo mne v textu vyhledávat bohaté zdroje autorovy inspirace a narážky, které používá: kromě klasických bájí, mýtů a pohádek se zde objevuje celá řada aluzí na díla jako Nekonečný příběh, Jack a stonek fazole, Alenka v Říši divů a za zrcadlem, Letopisy Narnie, Harry Potter, Čaroděj ze země Oz, Most do země Terabithia, Bratři Lví srdce... každý si najde svoje, záleží na čtenářské zkušenosti. Ač jsem s autorem mnohdy nesouhlasila a kniha ve mě chvílemi vzbuzovala téměř fyzický odpor, ráda jsem do jeho fantazijního světa zavítala. A protože nešlo o pohádku, vzhledem k době, kdy se děj knihy odehrává, příběh nespěje k umělému happy endu, ale dostává se mu poměrně reálného vyústění.

"Válka je pro lidi jenom záminka, aby se nemuseli ovládat a mohli beztrestně vraždit. Války byly a budou, jenže problém je, že lidé mezi sebou bojují a ubližují si, mrzačí se a zrazují jeden druhého, i když žádná válka zrovna není, protože to zkrátka dělali vždycky."
"Zbytek odpoledne strávil tím, že listoval starými knížkami Jonathana Tulveyho. Seděl ve výklenku arkýřového okna a myslel na to, že možná i Jonathan v něm čas od času sedával. Procházel těmi stejnými chodbami, jedl jídlo ze stejné kuchyně, hrál si ve stejném obývacím pokoji, a dokonce spal i ve stejné posteli jako David. Možná že v Davidově době se Jonathan míhal neviděný v podobě ducha, aniž si kdy uvědomil, že spí každou noc v posteli s cizím člověkem. Při tom pomyšlení se David zachvěl, ale současně pocítil i radost, že je spojuje takové pouto, když si byli navzájem tak podobní."

90 20.11.2023