Samota není zlej přehled

12.04.2024

Kniha, která okouzlí. Vyprávění, které si získá přízeň jak u dětí, tak u dospělých - je zacílené na obě skupiny čtenářů a na každou z nich působí cela rozdílným způsobem. Ačkoli se zde setkáváme s naivním vypravěčem, pro něhož je typická jistá nespolehlivost a zároveň komičnost, v textu se humorné prvky vůbec neobjevují - navíc malému hrdinovi, novopečenému prvňákovi Péťovi, jeho svět a prožitky rádi uvěříme. Děj, laděný spíše do mollových tónů, je zasazený do rámce jednoho roku: zahrnuje všechna roční období včetně svátků a přirozeně se posouvá od jedné rodinné události ke druhé. Navíc v něm autorka velmi citlivě reflektuje zásadní události lidského života, od zrození přes svatbu a smrt. Podařilo se jí též dovedně zachytit kontrast světa dětí a dospělých: skrze dialogy dospělých zaznamenáme jejich skutečné problémy a můžeme si hned uvědomit, co se ve skutečnosti odehrává, na rozdíl od dětského čtenáře, který narážkám a náznakům plně neporozumí. Což v konečném důsledku nijak nevadí, neboť každá zápletka poměrně brzy dochází k logickému vyústění. Zajímavé jsou i postavy: chlapce převážně obklopují laskavé ženy - matka, sousedka, učitelka, spolužačka - a muži, objevující se spíše okrajově: pan Půlpán, tvrďák s citlivým srdcem, či absentující otec, přijíždějící jen občas, ve zvláštní roli dobrodruha a námořníka, o němž se zprvu můžeme domnívat, že je figurou smyšlenou.
Jednotlivé kapitoly fungují jako ucelené samostatné příběhy, mnohdy nečekaně dramatické. Péťa se musí popasovat s mnoha zásadními zvraty jeho života: stěhování, zvykání si na nové prostředí, šikana... Pes Samota zde hraje spíše vedlejší, zato významnou roli: spojuje všechny postavy dohromady a přispívá k vytvoření dojmu sounáležitosti a přátelství. Nedá se opomenout ani kontrast dětství X stáří: při čtení skrze řádky si v plné síle můžeme uvědomit sociální problematiku starších lidí neproduktivního věku, žijících na okraji společnosti.
Nad dějovými pasážemi výrazně převažují ty popisné, které text velmi ozvláštňují - autorka si dovedně hraje s poetikou, vytváří svérázné obrazce, plné barvitých, originálních a nečekaných přirovnání, metafor a obratů, nelze opomíjet ani úlohu zvukomalebných slov: "Zesílila rádio stažené do chraplavého šepotu... Po stěnách i stropu ujídala světla projíždějících aut šera z pokoje... Žáčci se zvedali a zase klesali jako písty a jména, jež jim patřila, poletovala vzduchem a mizela jako mýdlové bubliny za horkého dne..."
Jazyk, jimž postavy promlouvají, je hovorový a specifický - značně vymezuje jednotlivé skupiny: děti mezi sebou hovoří jinak než dospělí a důchodci, jejichž řeč je silně expresivní, plná germanismů, se sklonem k dialektu: "Taková akurátní herdekbaba... jenom takovou culifindu (= slabé kafe)... pořád někde rajzuje... seš voháklej jak socka... nečum, lůzre..."
Kniha se mi moc líbila hlavně díky použitému jazyku a stylu vyprávění, zajímavé perspektivě vypravěče a uzavřené epizodičnosti jednotlivých příhod. Že si ze čtení odnesou něco jiného i dospělí, ilustruji v krátké citaci, v níž se naráží na známé policejní logo: "Bylo by mě zajímalo, jestli jste se nás zrovna pokoušeli chránit, nebo jste s tím někomu pomohli..."
Jako příběh mohla být kniha o něco delší a hutnější, neškodilo by do děje více zapojit Péťova otce. Předpokládám, že autorka se snažila věrně zachytit hovorovou řeč, a proto jí tedy velkoryse odpouštím drobné pravopisné chybičky. Krásné ilustrace jsou dalším příjemným benefitem.

"Obrubník, zebra, obrubník, šedá, bílá, růžová mozaika dlažebních kostek, schod, kočičí hlavy, obrubník, bílá dlažba průchodu, schody dolů, šedá další schody, bílá a znovu venku. Šedý asfalt s bludištěm černých hadů, obrubník a opět dláždění. "Jsme tady, Péťo. Tohle je tvá škola." Hloučky menších i větších dětí vzrušeně klokotaly a pokřikovaly. Budova vrhala dlouhý stín a veliké dveře hltaly školáky jako tlama velryby. "Pravou nohou, Péťo!" řekla maminka a neohroženě vykročila do stínu obludy. Útroby školy byly plné vysokých klecí, ve kterých schlíple visely šaty spolykaných dětí, jako prapory v bezvětří."
"Paní Přerazilová položila na stůl veliký talíř plný chlebů s paštikou a přisedla si. "Vem si," pobídla Péťu. Sama si taky vzala. Chvíli mlčky večeřeli. "Paní Přerazilová," přerušil Péťa poklidný tikot hodin. "Paní Přerazilová, jak vy jste vlastně k Samotovi přišla?" "No jo," polkla poslední sousto," Samotu jsem dostala od svýho nejmladšího. Pořád někde rajzuje a já mu vyčítala, že je věčně v trapu a mně zbejvá než ta samota. Jednou se zasejc někam schystával, a když se přišel rozloučit, dal mi do ruky šňůru a na konci bylo takový klátivý štěně, celý zbědovaný, že prej byl u nich před barákem dva dny na tý šňůře uvázanej. Že prej to mám místo tý samoty. Nejdřív jsem na něj měla vztek. Než aby se postaral vo svoji nebohou matku, nacpe jí čokla. Tak jsem tomu psisku natruc začala říkat Samota. Tak. Ale teď se mu za to v duchu omlouvám. Líp pro mě udělat nemohl. Stáří je, Péťo, strašně ponižující. Já už ti, Péťo, vůbec nechodila mezi lidi. O nikoho jsem se nestarala a nakonec ani o sebe ne. No a kdo by stál vo starou, nepořádnou ženskou. Se Samotou holt ven musím, no a to se pak taky sama jináč vyštronznu. Nevěřil bys, co lidí v mým věku žije jenom s pejskem. Taky člověka už by málokdo snes. Hnáty mě sice bolet nepřestaly, ale nescházím takovým fofrem jako dřívějc. A pak, my měli dycky psy," uzavřela paní Přerazilová a dopila svůj čaj."

28.09.2023

Z knihy mám rozporuplné pocity. Nevím, komu je vlastně určena. Podle typu písma jsem očekávala starší děti - cca 5. třída. Ale hrdinou je prvňák (Kdo by v páté třídě četl o prvňákovi Péťovi?). Jazyk byl příliš složitý, mnoho přirovnání, metafor. Myslím, že tomuto nemůže prvňák rozumět. Ilustrace krásné, kniha na první pohled lákavá, ale pro děti moc nepoužitelná. Nedočetla jsem.