Vyhoření přehled

17.11.2024

Mám ráda kolo, ale tady s autorem nemůžu souhlasit. Není tu moc prostoru pro názor druhé strany. Doufám že činy jsou pouhá fantazie autora.

12.11.2024

Kniha, která docela utrpěla tím, že ji autor psal s jednoznačným záměrem: šokovat. Tak usilovně se snaží rozvířit stojaté vody, podráždit myšlení usedlých měšťáků, vyprovokovat čtenáře k nějaké reakci, až se stává - otravným hmyzem, který každý s chutí zašlápne.
Vyprávění je chaotické, plné zbytečného patosu, u použité du-formy nikdy nevíme, kdo právě vypráví. Hrdina je anonymní a bezejmenný, víme o něm akorát to, že jde o mladého muže, jehož osudem je "kličkovat na kole džunglí velkoměsta" - a bojovat s machry, kteří mají to "štěstí", že si vozí zadky v mercedesech.
Textu ubližuje jeho nepřehlednost - chybí dialogy, propracovaná psychologie postav, dějové linky, ucelený příběh... Celý ten "pamflet" je jen o narůstající zášti a nenávisti ubohého "poslíčka na kole": napřed proti řidičům aut a nakonec proti všem. Kniha měla velký potenciál, nápad jistě originální, to ano, zkritizovat konzumní společnost netradičním způsobem - jenže autor si utrhl příliš velký krajíc, forma se mu poněkud vymkla z ruky a zpracování pokulhává. Vypravěč do nás hustí celé pasáže slov plné agrese a vulgarismů. Neušetří nás ani detailních popisů fyziologických procesů těla a tento negativismus bohužel nijak nevyvažuje nadsázkou, humorem (klidně i černým), což je škoda. Z té záplavy zášti, hněvu, jízlivosti a cynismu jsme časem akorát unaveni, umordováni a zničeni. Přispívají k tomu i pasáže, které se stereotypně opakují - zážitky řízení kola, vedoucí k revoltě, útěk z města k novému "eko-náboženství", plného "úžasných" zážitků v podobě manifestací, které se nakonec ukážou být demonstrací prázdnoty vyprahlé duše...
A tak se nabízí otázka, proč ten "otrávený slaboch" se sám s takovou chutí opájí destrukcí, místo aby šel své štěstí hledat jinam, proč se svým problémům nepostaví čelem a volí zbabělý útěk... Jediné světlé momenty jsou bohužel zakonzervované ve vzpomínkách na jeho dětství. Líbil se mi ovšem jazyk, s nímž autor velmi dovedně pracuje, užívá častá oxymóra a neobvyklé, velmi originální metafory - je škoda, že v textu se zbytečně ztrácejí, jen občas se zatřpytí jako "kapky rosy v trávě, osvětlené paprskem ranního slunce" :-) Většinou se však uchyluje k patosu a floskulím.
"Mrtvá krajina proškrtnutá asfaltkou..."
"Slyšet ticho..."
"Pocítím drobný závan osudu..."
"Vstávám, močím, potřeboval bych se vykadit..."
"Míza civilizace musí nějak proudit..."
"V děloze vozu, ve vzduchové kapse..."
"Měl bych být vyježděný, ale jsem spíš vyjetý."
"Nikoho už nešokuje, že to nikoho nešokuje."
Poslouchala jsem jako audio. Chtěla jsem vědět, co na té knize je tak zvláštního, ale opravdu jsem nenašla nic výjimečného.