Atlas Prahy 1 : 20 000 přehled

27.11.2024

Miluji Prahu. Miluji mapy - fascinují mne a nepřestávají mne udivovat tím, jak dokonale zachycují prostor, který si v celé šíři ani nedokážeme představit. Papírové nebo virtuální... základní, turistické, dopravní... mapy měst, krajů, států, světadílů... všechny mne zvláštním způsobem přitahují: kdykoli na nějakou natrefím, cítím neodolatelné pokušení "vypravit se za poznáním", třebas jen prstem po šustícím papíru nebo kurzorem myši na obrazovce. Pokaždé se s nadšením vrhám do víru těch zašmodrchaných čar a uzlů, spouštím se do centra té důmyslné geometrie a přitom ani nedutám, neboť nikdy netuším, co vše na své objevné výpravě objevím. Duší však vůbec nejsem dobrodruh: prostě mne jen baví prstem rejdit po povrchu, zjišťovat fakta o místech, která mne zaujala, plánovat, jak se k nim dostanu, a nechat se unášet fantazií nebo vzpomínkami.
Pokud se rozhodnu k návštěvě neznámého místa, neobejdu se bez mapy, a každý výlet si pečlivě naplánuji. Jsem ještě ze staré školy, z doby, kdy "džípíeska" byla jen přeludem, takže bez pomoci "chytrého ajfoňáka" se klidně obejdu: stačí mapa, tužka, papír a orientační smysl. Vůbec mi nevadí, že tím "samostudiem trasy" strávím hodně času: na mapě vytyčím pomyslné orientační body, které hned zaznamenám, vytvořím "cestovní koncept" s instrukcemi, kudy jít - a dobrodružství může začít. Takový způsob plánování a kombinování faktů mě prostě baví. A když se ztratím? Nebojím se: mám přece pusu k tomu, abych se na cestu zeptala :-)
Práce s mapou a schopnost orientace by se měly trénovat od útlého dětství, nejen proto, že k našemu životu prostě patří: bez nich se neobejdeme. Můžeme mít ten nejlepší mobil na světě s nejmodernější GPS navigací, ale když ten obraz, který nám na displeji vyjede, nedokážeme v reálu správně "dekódovat", jsme dočista v koncích a nepomůže nám nic.
Do naší "stověžaté matky měst" jezdím docela často. Každý z těch výletů pro mne znamená určitý druh rekreace: mířím sem, když se potřebuji oklepat z unylého, vláčného a uspávajícího tempa naší vesnice. Potřebuji ten rušný, nervní a živelný neklid Prahy: hemžení davů... slyšet zvonění tramvají, troubení aut, klapot tisíců podrážek na dlažbu, útržky hovorů a písní, celou tu kakafonii všemožných zvuků... vnímat mocný nával vzduchu, který se o mne opře, jakmile vstoupím do metra... zažít pestré míhání stovek postav a postaviček v uspořádaném chaosu, domýšlet si jejich osudy, zachytávat kousky vět a stávat se součástí proudu - cítit, jak s ním splývám, řadím se na své místo a nechávám se unášet dál... těšit se z té sounáležitosti a zároveň své sousedy nenápadně pozorovat, okukovat a přemýšlet, kam směřují oni...
Někdy se přistihnu, že se na ně usmívám: je mi dobře, když vidím, že se k sobě hezky chovají, že se navzájem omluví, když do někoho strčí, nebo nechají sednout starší. Přemýšlím, kam všichni jdou, a cítím se příjemně.
Nepřipadám si jako ovce, jdoucí s davem - sice kráčím s většinou, ale rozhlížím se kolem sebe... a vnímám: útržky slov, vět, frází, citoslovce... čeština, slovenština, angličtina i změť cizích řečí, v nichž hádám zemi původu... Občas zahlédnu někoho exotického, se zvláštní barvou vlasů či kůže, což hned upoutá mou pozornost, ať chci či ne... A mne napadá tolik otázek, nechávám své myšlenky volně plynout a užívám si naplno té nádherné svobody.
Právě v Praze jsem paradoxně pochopila, že "není kam spěchat". Nic mi neuteče. A tak už nešílím, pokud moje tramvaj vyráží jiným směrem, než jsem plánovala, či pokud náhodou zvolím špatný spoj. Vždyť se to stává: tramvaje bývají v jízdním řádu často odkloněné do jiných vozoven, mnohdy se ocitám někde úplně jinde, než jsem plánovala. Panice rozhodně nepropadám: vždycky totiž existuje nějaká cesta zpátky :-)
Praha mi ukradla srdce. A když se mi stýská, rozbalím mapu a dovolím si cestovat časem do minulosti, do míst, kde jsem nechala část sebe. S ní se neztratím, ani v minulosti, ani v přítomnosti, neboť celé hlavní město mám jako na dlani...