Tvůrčí psaní 2
Markéta Dočekalová
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/19624/bmid_tvurci-psani-2-nAS-19624.jpg
4
53
53
Tvůrčí psaní II bezprostředně navazuje na první díl úspěšné publikace Tvůrčí psaní pro každého. Autorka detailně rozebírá a vysvětluje stavbu novely a krůček po krůčku vede čtenáře k jejímu zvládnutí. Podrobně se věnuje nejen problematice děje, ale také budování postav a jejich charakterů, tvorbě dialogů, správnému zvládnutí dramatického konfliktu a mnoha dalším aspektům tvorby dramatu. Lehce se dotýká i základních rysů různých žánrů, například hororu, detektivních a romantických příběhů. Teorii podává, podobně jako tomu bylo i u prvního dílu publikace, neobyčejně srozumitelnou a čtivou formou vycházejíc při svém psaní z letité praxe výuky oboru tvůrčího psaní. Bez nadsázky je možné říci, že učebnice takového rozsahu a hloubky dosud nebyla v oblasti tvůrčího psaní v České republice vydána. Publikace je vhodná jak pro čtenáře prvního dílu, kteří již netrpělivě čekají na slíbené pokračování, tak i pro kohokoliv, kdo již absolvoval nějaký základní kurz tvůrčího psaní. Vynikající je publikace i pro studenty vyšších odborných škol zaměřených na tvůrčí psaní a publicistiku. Spolu s prvním dílem tvoří publikace jeden z nejkomplexnějších kurzů tvůrčího psaní, který kdy byl v České republice knižně vydán. V kombinaci s prvním dílem je tak publikace vhodná i pro naprosté začátečníky.... celý text
Přidat komentář
Co má tak člověk dělat? Přečte knihu, která se tváří, že ví nejlépe o tvůrčím psaní u nás na trhu, ale komentáře jsou jasné. Je otázka, zda nejde o review bombing lidí, kteří autorku nemají rádi nebo jenom nevěří jejímu případnému úspěchu. Více a více se ale bojím, že skupina negativně smýšlejících, mají asi pravdu. Jasně, gramatiku ovládat je důležité, stylistiku asi taky, měli bychom vědět, co nás čeká v nakladatelstvích, jak si počínat a že opakovat se je špatné. Ale to nám třeba řeknou už během prvních slohů na střední nebo i základce. Objektivně dokážu vidět, že si autorka někdy protiřečí a je v celku těžké u ní nalézt něco mezi. Taky její ostruhy jsou těžké. Když napíše King o literatuře, je asi jasné, že tomu bude člověk více věřit, než když to napíše někdo, kdo se pyšní seriálem Ulice. Navíc, když první jmenovaný má devízu dehonestace principu zápletky a autorka ji zde staví pomalu na piedestal. Co říci? Není od věci, si knihu přečíst, ale než jako bibli ji brát jako názor, ke kterému se musí přistupovat konstruktivně.
Po celou dobu čtení a tvoření jsem se nemohla zbavit dojmu, že se mě autorka snaží natlačit do škatulek a cestiček sterilnosti. Na jednu stranu říká tvořte, ale mezi řádky mi zní: "Pokud nesplníš A, B, C... tak jsi nedostatečná. Nenapíšeš kvalitní knihu a nikdo to nevydá a nebude číst, prototože jsi nesplnila A, B, C." Tento přístup bytostně nesnáším. Psaní a zvlášť to tvůrčí je pro mě o fantazii a svobodě. O tom je umění a proto u mě neobstojí pravidla "musíš-nesmíš". V názorech na talent, resp. řemeslo vs. talent, se s ní rozcházím. Neumím si představit, že opravdu někdo přijde do nemocnice a řekne: "Dobrý den, já jsem spisovatel. Chci si vyzkoušet vaši práci, abych o tom mohla napsat." Sriál Ulice není počin, který je hodný chlouby. Autorka říká, jak nakladatelství nemají čas číst dlouhé maily, úvody a vůbec cokoliv a pak její forma oslovení nakladatele je jako z jiného světa. Tak to možná funguje jinde, ale do českého prostředí mi to nesedí. Zvlášť když jedním dechem dodává, že nakladatelství nezřídka nereagují i přes veškerou vaši slušnost a dyplomacii. To si odporuje s mojí zkušeností.
Knihu bych nedoporučila začátečníkům! Svedla by je z cesty přirozeného rozvoje a poznávání. Ten, kdo již píše nějakou dobu, už dokáže rozlišit, co mu pomůže a co ne.
Jsou mnohem lepší knihy a weby pro rozvoj kreativity a psaní.
Spoustu dobrých rad, ale taky mnoho stránek, přes které jsem se horko těžko dostala. Nudily mě. Markéta o psaní hodně ví, ale jsem přesvědčená, že méně by v tomto případě bylo více. Nápad s autorským deníkem se mi osvědčil. Ta bíla stránka tolik nesvazuje, když "o nic nejde", takže píšete a najednou zjistíte, že to píše samo a ejhle - lze to použít do knihy. Jinak mě trochu zarazilo, když jsem se dočetla, že celé to počínání nemám brát tak vážně a hlavně se toho nemám bát, a současně se na mě navalí nepřeberné množství varování.
Nechápu, jak může autorka chtít někoho učit psát, když sama píše tak sterilně a nezáživně.
S autorkou se rozcházím v základním přístupu a jak jsem na stránce 29 zjistil, jsem typ autora, kterému kniha není určena. Z toho pramenila moje původní averze k jejím postupům, která se na základě podrobnějšího pročtení změnila v pouhý nezájem.
Popisovaná idea autorského deníku mi přijde naprosto ujetá, zbytečná a svádějící k vrtání se v každém bobku a každé drobnosti. Vzhledem k propagovanému postupu je to ale pochopitelné, protože systematičtí autoři se budou vrtat asi v každé větě. Nic proti tomuto postupu, pouze mě osobně nezajímá.
Oceňuji následující:
Zdůraznění nutnosti vlastního postoje, tedy "Pokud nemáte vlastní postoj a názor, nenapíšete asi nikdy nic." Stejně tak v případě, že se budete u každé drobnosti ptát deseti dalších lidí, jak to mají oni.
Zdůraznění skutečnosti, že znalost teorie samotné je sice hezká, ale že autor musí mít "odžito", musí si něčím projít a něco zažit, tedy že ho musí obrousit sám život a realita.
Plus za kapitolu o cílové skupině a upozornění na to, že autor má mít nějaký náhled do obchodního modelu a myšlení nakladatele. Pokud ho nemá, je to pro něj handicap, pokud ano, může to skloubit se svými cíli, aniž by se musel vzdalovat tomu, o co mu vlastně jde.
Poslední prvek, který zaujal, je konstatování u "Homo fictus", že "čtenář chce číst o někom zvláštním, ne obyčejném". Zde autorka naráží (zřejmě mimoděk) na to, co asi způsobuje, že naše literární scéna je hlavně importní a téměř vůbec ne exportní - píšeme obyčejně, nebo k tomu máme minimálně silné sklony. Většina zdejší literatury je tzv. udržovací, tedy reprodukuje už zažité a zavedené principy, aniž by nabízela něco vlastního či nového a nabízí sice útěk od naší vlastní všednosti, ale jen v podobě všednosti cizí.
Osobně nejsem příliš schopen posoudit, co může tato kniha psavce naučit, protože jsem se o ní poprvé dověděl až 15 let poté, co jsem začal psát. Stejně tak mnoho postupů najdete na literárních webech a jinde, protože nejde o nic převratného. Autorka rozhodně Ameriku neobjevila. Kdo už má něco za sebou, asi najde pár drobností, které ho mohou inspirovat nebo pomoci lépe formulovat vlastní myšlenky apod. Jinak si myslím, že naučí psát sice řemeslně dobře, ale obsahově průměrně - pokud nepřidáte něco vlastního, co už ale nebude mít na svědomí tato kniha:-)
Souhlasím s uživateli Jíťa a Štěchýtko. A nejvíc mi na knize vadí, že autorka neustále zdůrazňuje, jak byla v USA a studovala tam psaní. Jako by to byla nějaká záruka kvality. Sebechvála na autorství Ulice mi také vadila.
Je pravda, že její rady jsou plytké, nijaké, své rady prosazuje jako dogmata, bez jejichž splnění kniha nemůže být dobrá. Znám mnoho knih, kde zásady, uváděné autorkou, nejsou splněny, a jedná se o kvalitní klasiku, prověřenou časem.
Také jsem došel k přesvědčení, že člověk má psát podle sebe, svého cítění a rozumu. Bez nějakých návodů. Když do knihy člověk nedá své cítění, nikdy nemůže být dobrá.
Právě čtu tuto knihu, neboť jsem se dala do psaní knihy o mém životě a řekla jsem si, že si něco o psaní přečtu.Nevím,ale její rady jsou dobré,ale já píšu, jak mě to napadá a celkem mě to baví. Kniha tvůrčí psaní špatná není, ale nevím, zda se budu přesně držet jejích rad. Za přečtení rozhodně stojí.
Jsem sice teprv v polovině (už asi tři měsíce), ale napíšu komentář radši už teď, protože to možna ani nedočtu. Autorka se vytahuje, že psala scénář pro seriál Ulice, v tu chvíli jsem snad myslel, že půjdu knihu vrátit (dokonce někde tvrdila něco o tom, že autora kvalitního seriálu ihned poznáte, no já v tu chvíli vylít skoro dva metry do stropu). Paní Dočekalová ze sebe chrlí jen klišé a myslí si jakej je unikát. Už jsem projel tolik stran a zjistil jsem jen, že mám psát téma co mě baví, téma o kterým něco vím atd. atp. Asi nebudu psát politický thriller, když čtu horrory a noviny jsem snad nikdy neotevřel, aniž bych se nepozvracel. Jednou možná knihu dočtu, zjistím, že druhá část je užitečná a změním hodnocení, zatím ji doporučuji večer do postele, pokud nemůžete usnout. Shrnul bych to tak, že jediná kniha, která Vám může něco dát je od Stephena Kinga: O psaní.
V podstatě platí, to co jsem napsala u prvního dílu, obě knihy by se klidně vešly do jedné publikace. U tohoto dílu mi přišlo, že si autorka místy docela protiřečí a že její rady jsou takové nijaké. Víceméně jsem z toho měla pocit, že prosazuje pouze jeden způsob, jak napsat dobrou knihu, protože pokud se nebudete držet jejích rad, tak vaše dílo nikdo číst nebude. Nevím, možná jsem to brala moc vážně, jen jsem si představovala různé známé nebo oblíbené romány a neřekla bych, že v nich byly využity rady pí. Dočekalové. No, každopádně mě obě publikace utvrdily v tom, že nejlepší způsob, jak psát, je psát podle sebe, svého rozumu a svého srdce a vykašlat se na nějaké návody. Protože i když se člověk nadrtí teorii a "ověřené" postupy, jak napsat knihu, nikdy nemá jistotu, že to bude trhák. Což jsem ale tak nějak tušila i před přečtením těchto knih:))
Štítky knihy
tvůrčí psaníAutorovy další knížky
| 2006 |  Tvůrčí psaní pro každého |
| 2012 |  Rychle a bezbolestně |
| 2011 | Něco za něco |
| 2009 | Tvůrčí psaní 2 |
| 2004 | Fit maminka |
Knížka mě nebavila, pokud si chcete přečíst něco opravdu o psaní, tak šahněte po Kingovi. To je úplně jiná liga.