jadran komentáře u knih

I když z jednotlivých příběhů Karla Maye v severní Americe mám nejradši Ducha Llana Estacada pro jeho tajemnost, tahle kniha se mi líbila skoro stejně. Sice se vše zdánlivě opakuje pořád dokola, el takový je i život. Pořád to stejné, na různých místech, ale boje, honičky, náprava křiv, pomsta (ať už oprávěná nebo ne - jako tady) a k tomu v tomto případě představení nejstaršího národního parku USA. U Karla maye se mi líbí ty nejrůznější obskurní figurky především bílých lovců a jejich drobné úchylky, zde samozřejmě neustále svojí vzdělaností ohromující Kulhavý Frank a jeho stálý opravovatel - tlustý Jemmy. Kolik asi překroucených odborných "termitů" tady je? A jsou všechny z originálu? V dětství mě poněkud překvapovalo, kolik tady má May lidí německého původu a připadalo mi to hodně přehnané, zejména tváří tvář představě, že USA bylo zemí Britů. Teprve mnohem později, když mě začala zajímat historie jsem s překvapením zjistil, že němečtí emigranti mířili do USA ještě v koloniální éře a v době vzniku USA tvořili několikaprocentní menšinu. Tu nakonec posílili i hesenští vojáci v britském žoldu z doby války za nezávislost, kteří zůstali z naprosté většiny v USA. A jistý Dwight D. Eisenhower, vynikající vojevůdce a ještě lepší (i když oněmi demokraty neustále shazovaný) prezident byl rovněž německého původu. A admirál Chester W. Nimitz pocházel taky z rodiny texaských Němců. Takže Kulhající Frank nebo lovec medvědů Baumann nebyli v USA žádnou výjimkou.

9 12.11.2024

„Pobijte je všechny, pánbůh si ty svoje vybere.“ Tato věta v první části druhého dílu knihy o rytířských osudech uvedena není. Její autenticita je střídavě potvrzována a střídavě až zuřivě popírána. Tak měl odpovědět papežský legát Arnauld Amaury vojenskému veliteli křižáků Simonovi de Montfort před útokem na Beziers na dotaz, jak mají křižáci odlišit pravověrné katolíky od albigenských. Popis dobytí Beziers ukazuje, jak se dá, či spíše nedá věřit kronikářům tehdejší doby. S tím statečně zápolí Jiří Kovařík nejen v této části tetralogie. Zejména kroniky v západní Evropě jsou až příliš poplatné pořizovatelům a jejich autoři museli často vyvinout nemalé úsilí, aby se svým popisem charakterů i událostí svých mecenášů nedotkli. A jejich úsilí je často úsměvné, ale spíš trapné.

Když přeskočím na konec knihy, tady pan Kovařík naznačuje, že už tehdy římský král Karel, později čtvrtý, byl realista a pragmatik a podle všeho se bitvy, v níž našel svoji „rytířskou“ smrt jeho otec, český král Jan, po zralé úvaze nezúčastnil. Byl totiž komplexním panovníkem a měl z hlediska schopnosti vládnout vše to, co Přemyslu Otakarovi I. chybělo.

Co se týká katarů, ve skutečnosti se zde jednalo o likvidaci de facto nezávislých území na jihu Francie s jejich naprosto odlišným kulturním a společenským klimatem. Ono katarství bylo výsledkem tolerantnějšího způsobu myšlení. Kataři nebyli agresivní, své pojetí víry nikomu násilím na rozdíl od katolické církve nenutili. Ona věta z úvodu ukazuje, že dokázali žít s katolíky bez problémů v jednom městě. Jenže poukazovali na rozpory mezi křesťanstvím a tím, za co je katolická církev vydávala. Nakonec to byli převážně katoličtí měšťané, kdo odmítli „kacíře“ vydat papežské moci ztělesněné křížovou výpravou, první, která byla vedena proti křesťanům. Vyvraždění ale údajně provedli neurození křižáci, oni rytíři jim „jenom“ později zabavili majetek, získaný rabováním. Ve skutečnosti měla tahle „svatá“ výprava úplně jiné pozadí a cíle. Papežové se snažili získat absolutní moc nad všemi a francouzský král se rozhodl dobýt příliš nezávislý jih. A brutální Šimon IV. z Montfortu dostal, co si zasloužil před hradbami Toulouse a způsobem, který rozhodně rytířský nebyl. Jeden z jeho synů se zase vzbouří proti anglickému králi Jindřichovi II., aby po prohrané bitvě u Eveshamu skončil rozsekaný na kusy.

Takoví byli křesťanští rytíři. Rytířství byl totiž neuskutečnitelný a falešný ideál. To z knihy vyplývá více než jasně. Už samotnou víru nahradila dogmata a každý, kdo o nich pochyboval, byl nepřítel, určený k nemilosrdné likvidaci. Svatý Ludvík IX., francouzský král, velký mírotvorce a spravedlivý panovník albigenské nepokládal za lidi, stejně jako nevěřící, které se vydal přivést na pravou víru při osmé kruciátě. Jakmile začala církev v Evropě bojovat o absolutní moc, osud Svatého hrobu a jeho ochranitelů jí byl lhostejný. To Ludvík poznal na svých výpravách do Svaté země (jednou se trefil do Egypta a skončilo to jeho zajetím), později doplul k Tunisu. Také bychom tohoto svatého mohli prohlásit za otce evropského antisemitismu. Vyhánění a vraždění Židů, stejně jako jejich perzekuce včetně označení na oděvech jsou jeho vynálezem. Nacisté by mu tleskali.

Kniha ukazuje, že soumrak rytířstva nastal už ve čtrnáctém století. Zdokonalování výzbroje vedlo sice k větší těžkopádnosti jejich nositelů, ale stále dokázali muži sesednout a bojovat pěšky. Ale největším neštěstím oněch rytířů byla představa, že bitva je cosi jako větší turnaj. Postavit se do zálohy a sledovat, jak si ostatní získávají slávu (a taky kořist díky zajetí významných protivníků) bylo pro tyto egoistické a arogantní lidi něčím nepředstavitelným. Stejně jako přezíravost vůči „méněcenným“ neurozeným bojovníkům. Takto sestavenému vojsku se ani nedalo nijak velet. Žádná taktika, žádné možnosti reakcí na změny na bojišti. Pravomoc krále nebo velitele končila ve chvíli, kdy vojsko dokázal seřadit a vydal povel k nájezdu. A stačilo, aby oni „méněcenní“ měšťané z Flander u Courtai nebo Skotové u Bannockburnu využili výhody terénu, možností vlastních zbraní a dokázali drtivému úderu rytířů odolat. A podobně postupoval i král Eduard III. u Kresčaku, který sesednuvší rytíře postavil mezi lukostřelce, aby je bránili. Na rozdíl od neuspořádaných útoků francouzské rytířské jízdy, která dokonce vjela v úvodu bitvy do vlastních pěších jednotek před sebou. Jinou ukázkou stejné zabedněnosti je celá bitva u Lehnice. Neochota počkat na spojenecké vojsko, ignorace taktiky protivníka a představa, že Bůh pomůže vedla ke katastrofě.

A tak mě v téhle skvělé knize chybí jedno střetnutí. O jeho pozadí je zde jenom jedna jediná věta, ale pro dotčenou zemi má význam dodnes. Odehrála se v roce 1315, rok po bitvě Bannockburnu a 13 let po bitvě u Courtai. Habsburkové se snažili ovládnout nejkratší cestu z Německa do Itálie a využili jako záminku vyrabování a vypálení opatství Einsiedeln obyvateli kantonu Schwyz. Zhruba třítisícové vojsko Leopolda I., vnuka Rudolfa I. Habsburského bylo milicí ze Schwyzu a posilami z Uri pod vedením landmanna Wernera Stauffachera napadeno během přesunu úzkou stezkou podél jezera Agri a zcela zničeno. Tato událost stojí na počátku švýcarských dějin. I když v dalších letech proběhla celá řada střetů, už bitvou u Sempachu roku 1386 byl základ dnešního Švýcarska upevněn natolik, že s výjimkou krátké okupace za napoleonských válek nebyla státnost této země už nikdy zpochybněna nebo zásadně ohrožena. Pravnuk Rudolfa I. Habsburského Leopold III. neměl u Sempachu takové štěstí jako jeho strýc toho jména I. u Morgaternu. Byl s dalšími veliteli nemilosrdně v bitvě ubit. Skotsko stejně nakonec skončilo jako součást Velké Británie a čekaly je v bojích s Angličany jenom porážky. Flandry král Filip IV. přes porážku u Courtai později stejně porazil a ovládl. A nakonec byly rozparcelovány a staly se dějištěm mnoha dalších krvavých událostí. Švýcarsko si svoji samostatnost a nezávislost uchovalo dodnes.

9 05.10.2024

Kniha má opět dvě dvě části a je to mayovská klasika. V té první zažijeme přepadení (zmařené) vlaku, střet se supy z Llana Astacada i indiány, ale hlavně pronásledování zločinců. Objeví se další obskurní, ale vysoce kladná postavička - Muž bez uší. A honba za vrahy jeho nejbližších s pomocí Old Shatterhanda může začít.

Vždycky mě jako malého fascinovala ona henryovka, ale později jsem s překvapením zjistil, že opakovací pušky už používala zejména seveřanská kavalerie za občanské války, tudíž to nemohla být taková senzace, jak je v knize popisováno. Puškař Henry ovšem skutečně existoval a vyvinul první úspěšnou opakovací pušku, která se později změnila na winchestrovku. Tedy onu kultovní zbraň ne s hruhovým zásobníkem jako pistole (Colt), ale s se zásobníkem pod hlavní, kde bylo 16 nábojů v řadě za sebou. Stejně běžnou zbraní byla opakovací pistole Colt, málokdo by v té době asi používal jednoranné perkusní, zpředu nabíjené pistole. Medvědobijka, i stříbrnými hřeby pobitá Vinetuova ručnice byly asi lovecké zbraně, otázka je, jestli nabíjené zpředu nebo již dnešním klasickým způsobem.

Druhá část je už smutnější, Vinnetou zahyne, ale konečně se taky podaří dostat vraha jeho otce a sestry Santera. Ten se táhne celou řadou vlastního cyklu Vinnetoua, myslím ale, že kupodivu ve filmech to bylo pořešeno lépe. Mario Adorf, visící na skále, pod ní připravená kopí jako při pražské defenestraci a trpělivě sedící indiáni, kteří čekají, kdy se už konečně pustí.

Nejprve jsem si přečetl tenhle třídílný cyklus - či spíše tři knihy s pěti samostanými částmi a pak jsem s nadšením zjistil, že Vinnetou žije a objevuje se v celé řadě dalších, jednotlivých knih...

14 07.09.2024

Dvě samostatné části, když ta druhá posloužila jako tak trochu jako podklad k druhému filmovému Vinnetuovi - Vinnetou - Rudý gentleman. Ale opravdu jenom velmi rámcově. Zato první část - Old Death - Stará smrtka byla pro mě bomba. Šarlí hraje pro Old Deatha zase greenhorna, přičemž se živí jako soukromé očko a má dovést domů šíleného mladíka, který se stal obětí manipulativního podvodníka. Střet s dozorci na plantážích, kteří přišli o flek v důsledku porážky Jihu v občanské válce i zábavné počínání kapitána na missisipském parníku se trochu vymyká z běžných příhod hlavního hrdiny, později jde už všechno do starých kolejí. Old Death je pozoruhodný tím, že překonal "necnosti" dnešní doby - gamblerství a závislosti na drogách. To druhé vysvětluje jeho zjev, i původ přezdívky. Jak píše jprst - nemohu dát jinak než pět hvězd, byť zejména s přihlédnutím k první části tohoto dílu.

14 05.09.2024

Filmy z šedesátek mají své kouzlo, ale s knihou toho nemají moc společného. Ale není to zdaleka taková katastrofa, jako mayovky z Blízkého východu. Na filmy se rád podívám (tedy ty s Lexem Barkerem), ale i když jsem první díl Vinnetoua četl snad dva roky po prvním shlédnutí stejnojmenného filmu, kniha se mi líbila ještě o něco víc. Ona výuka greenhorna Samem je úžasná, stejně jako popis osvobozování Vinnetoua bez pověření všemoudrého učitele Sama Hawkense. Pak odpovídá plus minus kniha filmu a film knize bez onoho Rosewellu (což mi v knize nechybí, městská pasáž je úlitba tehdejším westernům) a konec je rovněž velmi podobný.

Co mě překvapilo, byl rozdíl v popisu krajiny a tady musím říct, že s ohledem na oblast, kde sídlili Apači odpovídá naopak realitě víc film s Limským zálivem jako řekou Rio Pecos a vyprahlou krajinou. Ale je to jedno, baví mě to i dneska a ještě víc mě baví další (kratší díly). Inu, pan May uměl. Ať si kdo chce co chce říká. Nabubřelé odsudky u mě vyvolají tak maximálně pohrdavý úsměšek, inu greenhorni nejsou jenom v Americe šedesátých let předminulého století, ale i mezi námi a tady. Bohužel, žádný Sam Hawkins z nich nedostane nic. Zůstane jim jenom hloupé žvanění, předvádění se a podvědomí vlastní hlouposti a bezvýznamnosti. Howgh.

27 04.09.2024

O Krvavém románu i malířsko-grafickém díle Josefa Váchala jsem měl jenom obecné povědomí. Po knize jeho vzpomínek z italské fronty za Velké války jsem sáhl hlavně proto, že byla k dispozici v e-formě tady na Databázi knih a k její četbě jsem tedy mohl využít mobil během cest hromadnou dopravou. Zpočátku mě kniha moc nezaujala, klasické postoje a názory mimoně, který se ocitl na vojně. A k tomu komplikovaný a poněkud zastaralý jazykový projev. Na jednu stranu nadřazenost umělce a intelektuála nad ostatními „drobnými“ a „prostými“ lidmi, na druhou stranu nepochopení a údiv nad věcmi, se kterými se až dosud nikde nepotkal.

Váchal díky svému povolávacímu rozkazu musel (dnešními slovy) opustit svoji sociální bublinu a začít řešit základní otázky a problémy každodenní existence v prostředí, kde se funguje podle velmi pokroucených a až zvrácených pravidel. Jakmile se ale přihlásil k artilerii a byl z Rumburka odeslán do Vídně k dalšímu výcviku, jeho pohled na ostatní a okolí se začíná měnit. Fascinuje mě, jak ve svých pamětech dokázal zachytit tento přerod od umělecké a intelektuální individuality k onomu vědomí sounáležitosti s ostatními normálními lidmi. Jeho popis událostí, prostředí a třeba krajiny (o lidech, které během svého působení v c. a k. armádě potkal a se kterými kratší nebo delší dobu žil ani nemluvě) je velmi autentický a přitom až dojemný. Jeho postupné přiznávání se k běžným lidským slabostem, strachu, snaze se nějak „ulejt“ i na druhou stranu pomáhat druhým lidem není strojené, ale uvěřitelné, stejně jako charakteristika lidí (včetně důstojníků a poddůstojníků), kteří naopak pomohli jemu. Svoje malířské a grafické práce si cenil až překvapivě málo a nedá se říct, že by zneužíval občasné výhody „malíře“ nad míru, danou slušností a sounáležitostí s ostatními ubožáky na frontě. Zajímavé i je, že Váchal neuměl příliš německy, což jenom ukazuje, že už žil v ryze českém prostředí a nepotřeboval to.

Nikdy se sice neocitl přímo v zákopech, ale byl mnohokrát ohrožován nepřátelskou dělostřelbou, později i leteckým bombardováním a hrůzy války poznal zblízka, stejně jako její doprovodné jevy, způsobené postupnou erozí Rakouska.

Popis ofenzívy u Caporetta i vpád do Pádské nížiny až k řece Piavě je dramatický, i když Váchal patřil až ke druhém sledu. Kromě neokázale projeveného soucitu s vlastními i nepřátelskými vojáky, stejně jako s civilisty na dobytém území popisuje, jak demoralizujícím účinkem na německé i rakouské vojáky působil dostatek jídla na italské straně. Tady se Váchalovo vyprávění prolíná se Hemingwayovým románem Sbohem armádo. A Váchalovy vzpomínky, nedělající si asi až bůhvíjaké literární ambice mně nakonec připadají mnohem emotivně lidštější i literárně poctivější.

Pozoruhodné je i vyprávění o rabování dobytého území, nebo nesmyslného ničení zejména knih a písemností. Váchal se sám přiznává, že i on si leccos „přivlastnil“, když viděl, jak rakouští důstojníci posílají domů z rámů vyřezané obrazy, sta let staré folianty, ale i dokonce porcelán, sklo a zmiňuje i krádeže drahých kovů, i když zlato bylo doménou říšských Němců.

Čím se válka blíží víc ke konci, jeho mysticizmus a filosofování o životě, jeho smyslu, vině a trestu se vytrácejí a nastupuje jenom strohé vyprávění, jak to vypadalo v zásobovacím středisku, kam byl přidělen. Ani dostatek potravin tváří tvář hladovým vojákům nevyvolává u Váchala žádný pocit špatného svědomí nebo dokonce viny. Absence jakéhokoliv pokrytectví jenom zdůrazňuje pravdivost knihy. I když to v textu není doslovně zmíněno, ze samotného vyprávění je cítit podvědomí konce Rakouska, ovšem bez hlubokomyslných úvah o budoucnosti. Chvílemi mně Váchalovo vyprávění připomíná až některé pasáže ze závěru románu Na západní frontě klid. Zcela famózní je popis návštěvy velitele italské fronty maršálka Boroeviče (původem pravoslavného Srba z Chorvatska), jeho střetu s velitelem Váchalovy divize, které se týkalo se mizerného materiálního zabezpečení vojáků. A urážlivá poznámka onoho maršálka na Váchala z důvodu jeho české národnosti. Nechybí ani připomínka nějakého Schwarzenberga, předchozího velitele divize, který chtěl tak moc válčit, až byl raději vystřídán. A celé vzpomínky končí, když je autor poslán na začátku října 1918 na dovolenou a vyhne se tak poslední pohromě, která už naprosto rozklížené Rakousko postihne – „bitvě“ u Vittorio Veneta, přes jejíž nádraží se vydal přes Vídeň domů.

A tak se mi po přečtení knihy vybavil ještě jeden autor, který v důchodu začal po listopadu oslavovat císařskou armádu a v jednom ze svých děl obdivně popisuje bojové výkony, hrdinství a loajalitu českých vojáků na italské frontě jako údajně největšího vojenského vystoupení Čechů ve válkách ve 20. století. Docela by mě zajímalo, co by soudruh plukovník ve výslužbě Fučík řekl na Váchalovy vzpomínky. Jeho blábolení o slávě a hrdinství, plozené v dobách nejhlubšího míru a bezpečí zní nějak tak falešně v porovnání s vyprávěním a postřehy o strachu, bolesti, mrtvých, zmrzačených a přitom hladových a zavšivených lidech ve zbytcích uniforem tam dole v Itálii. Odhadem z českých zemí narukovalo na italskou frontu tři sta tisíc vojáků z našich zemí. Pětina jich zahynula, co víc k tomu dodat.

7 30.08.2024

Kniha je opět zpracována skvěle, zaujalo mě, jak na začátku každé kapitoly je uveden stručný širší kontext. Jedním z problémů pochopení dějin je fakt, že události neprobíhají po sobě, jak jsou prezentovány v knihách i učebnicích, ale souběžně a vzájemné ovlivnění nebo ovlivňování se dost těžko vysvětluje. Tato část dějin středověkých válek a rytířů je orámována střední a ukončena závěrečnou fází stoleté války. Mezi ni jsou vklíněna dvě tažení – začátek (opět mnohaletého konfliktu mezi polsko-litevským soustátím a Řádem německých rytířů a křížová výprava proti Turkům, která vyvrcholila katastrofou (tedy z hlediska zejména francouzské šlechty) - bitvou u Nikopole.

Husitské války, které vnímáme jako největší konflikt doby (ať už propaganda pochází od Palackého, katolíků nebo komunistů) byly menším a vlastně i kratším konfliktem v onom válkami zmítaném období. Přesto odraz husitských bouří a válek najdeme v onom označení bouří ve Francii, které nesou název pragerie. Pan Kovařík popisuje nejen vlastní střetnutí, ale docela dobře postihuje mentalitu nejen rytířů, ale vládnoucích vrstev oné doby vůbec. Především ukazuje, že onen ideál rytířství byl spíše jenom umělý, nikdy neuskutečnitelný konstrukt, který později asi nejvíce zazářil v období romantismu. Samozřejmě že se seznámíme i s vývojem výzbroje, techniky a taktiky a dojde i na uvádění „věčných a nezpochybnitelných“ pravd o oné době na pravou míru.

Pro onu střední část stoleté války využívá Jiří Kovařík samozřejmě jako hlavní pramen Froissartovu kroniku, ale právě na jejím podkladu s využitím i jiných pramenů a podkladů jak události proběhly ve skutečnosti. A to platí třeba i o bitvě u Grünwaldu, i když známý polský kronikář Dlugosz byl poměrně objektivní.

A tak se seznamujeme s rytíři a jejich rytířským chováním. Po vylodění ve Francii vyrazil Černý princ na chevauchée – kavalkádu. Jiří Kovařík zde uvádí, že to bylo vlastně to samé jako spanilé jízdy husitů (a nejen jich). Dobývání měst, vraždění obyvatelstva a loupení bylo v přímém rozporu s ideálním rytířstvím, které bylo v té době okázale prezentováno, ale pouze v kronikách a na dvorech tehdejších vládců. Ona kavalkáda v roce 1355 se prohnala zemí sem a tam a zpáteční cesta trvala mnohem déle, protože „ji provázely stovky povozů, z nichž mnohé skřípěly pod tíhou skvostných tapiserií, zlata, stříbrného nádobí, obrazů, klenotů, skvělého nábytku, šatstva a truhlic, plných peněz.“ A tohle počínání bylo pro válčení oné doby typické a jeho popisy se v knize opakují až do samého konce. Teprve na jejím konci si francouzský král Karel VII. Si vynutil od stavů peníze a na rozdíl od neukázněných a nabubřelých rytířů vytvořil profesionální armádu. Jedním ze zásadních bodů při její organizaci byl i přísný zákaz rabování a týraní obyvatelstva, z čehož ale vyplývá, že Francouzi se na svém území chovali k běžné populaci stejně jako angličtí dobyvatelé.

A ještě jednu věc je třeba připomenout. Až do XV. století totiž tvořili vládnoucí vrstvu anglického království potomci normanských dobyvatelů, kteří jako jazyk používali – normanskou francouzštinu. Angličtina, jak ji známe dneska vzala svůj počátek až v onom patnáctém století a prvním anglickým králem, který používal angličtinu (v tehdejší podobě) byl až Jindřich V.

Tato skutečnost má souvislost se značně zkresleným pojetím závěrečné fáze stoleté války jako národně osvobozeneckého boje Francouzů proti Angličanům. Takhle to chápala nacionalistická historiografie až v XIX. století. Jana z Arku byla pozoruhodná osobnost, i když stejně zůstává otázkou, jestli nebyla na svoji úlohu připravována dřív, než „slyšela hlasy.“ Nicméně schopnost, možná i talent vést vojsko nebylo vyhrazeno jenom urozeným a rytířům. Ve Švýcarském spříseženectvu vojákům veleli rovněž neurození měšťané a stačí si připomenou kněze Prokopa Holého, který řadu let vedl úspěšně táborskou „polní obec.“ Její konec je ale typickou ukázkou „vděčnosti“, kterou prokázal král ženě, která společně s ostatními zajistila jeho korunovaci. Možná to byl stud nad vlastní neschopností a zbabělostí, které byla Johanka očitým svědkem. Kauza Gillese de Rais je podána ještě velmi střízlivě a je otázkou, jak se na jeho psychice odrazila zrada Johanky, ke které vzhlížel. Na druhou stranu to nijak neomlouvá jeho bestiální řádění. O jisté zvrácenosti doby svědčí fakt, že při odsouzení ho děsila jenom pohrůžka vyobcování z církve. Nakonec ono masové týrání a vraždění dětí bylo při soudu s ním druhořadou záležitostí ve srovnání s obviněním z kacířství a vzývaní ďábla.

Boje stoleté války, stejně jako ona kruciáta proti Turkům nebyly nic obdivuhodného a už vůbec ne morálně oprávněného. Snad s výjimkou konce stoleté války, kdy Angličané na rozdíl od předchozích období byli čistými okupanty, chovajícími se vůči místním s bezohledností dobyvatelů. Předtím mezi místními nalézali cenné spojence, jenže krize ve vlastní Anglii znemožňovala posílit posádky ve Francii. A tak jediná z předvedených válek, kterou je možné i přes propagandistické zneužívání pokládat za spravedlivou je onen boj mezi Poláků a Litevců s Řádem německých rytířů. Ono totiž ono řádění pro změnu německých křižáků na území osídleném Litevci, Lotyši a částečně Estonci se nijak nelišila od podobného počínání křižáků v Orientu nebo na jihu Francie. Jelikož sérii čtu odzadu, třeba tyto skutečnosti najdu v první nebo zejména druhé části řady.

10 30.08.2024

Rozmarné vyprávění, ke kterému napsali přesné komentáře Kozel a také Ronnie68. Jenže je to všechno popsáno ve stylu pohádek a jak to bylo doopravdy si musíme přečíst jinde. Mám na mysli další skvělou knihu od Jiřího Kovaříka - Rytířské bitvy a osudy - část III - Čas stoleté války. Jiří Kovařík Jeana Froisarta často cituje, ale také vše uvádí do širších souvislostí a na pravou míru. Těžko se mohlo od dobového "reportéra" ve službách anglických králů očekávat, že bude popisovat ve skutečnosti jejich řádění ve Francii, vraždění, loupení a ničení a musel se držet stranou i v případě Francouzů, kteří se chovali samozřejmě úplně stejně. Jediní, kdo dostávaJÍ u Froissarta trochu v tomto směru "za ucho", jsou loupeživí Skotové.

Kniha je napsána (či spíše do češtiny převedena) dobře, čtě se snadno a jako podklad k onomu Kovaříkovi je skvělá. Ale jedná se o obsáhlé vyprávění (i když je kniha vlastně dost malá) a bez alespoň středoškolských dějin středověké Evropy se v ní čtenář bude orientovat dost nesnadno. Takže než první kniha k přečtení (jako se to stalo kdysi mně) je lepší ji brát spíš jako doplněk. V porovnání s popisem některých událostí z novější literatury je komické, jak je možné některé věci napsat, nelhat, ale také nenapsat čistou pravdu.

6 26.08.2024

Dobrá kniha o zdánlivě okrajové a nevýznamné části druhé světové války, tedy její první fáze. Přepadení Norska se "skoro" zdařilo, nebýt ovšem ztráty křižníku Blücher, útěku královské rodiny a odvezení zlatých rezerv norské národní banky. Vojáci norské armády, založené na miličním principu a s pouze lehkou výzbrojí někde houževnatě bojovali, jinde se snadno vzdali. Pozoruhodné bylo (dodnes se o tom moc nemluví a nepíše), že v řadách zahraničních jednotek SS zahynulo víc Norů, než na straně západních spojenců. Norská exilová vláda ve Anglii měla mnohem větší starost o to, aby se v Norsku nedávala záminka Nemcům k represím vůči civilnímu obyvatelstvu, než aby s výjimkou pár letců a námořníků přispěla aktivně k porážce nacistů.

A teprve ve chvíli, když už měli Němci obsazené všechny přístavy, objevili se na scéně spojenci. Britská Royal Navy težce pocuchala Kriegsmarine a u Narviku se objevily kombinované britsko-francouzsko-polské jednotky. Francouzi a Poláci tvořili navíc specializované horské útvary, které se střetly s Němci, či spíše rakouskými alpskými myslivci 3. horské divize pod velením bavorského generála Dietla. Kromě toho se bojů zúčastnila 6. norská divize pod velením generála Fleischera. A spojenci poprvé v této válce dokázali Němce porazit a vytlačit je z města. Přispěla k tomu i převaha Britů na moři, kteří pustili pořádně žilou Kriegsmarine. Nakonec bylo ale první vítězství Spojenců zbytečné, s ohledem na vývoj na západní frontě byly urychleně britské, francouzské a polské jednotky evakuovány (předzvěst Dunkerku a třeba i Kréty) a Norové zůstali na místě. Generál Dietl se svými vojáky se začal stahovat do Švédska, k čemuž nakonec nedošlo a Švédové mohli být spokojeni. Jejich dodávky železné rudy, bez kterých by se německý zbrojní průmysl položil, mohly být v plném rozsahu obnoveny a Švédové si mohli patřičně napakovat kapsu. Tato kolaborace s Hitlerem je ale asi dodnes netíží, oblíbeným terčem je dodnes tehdy ze všech stran obklíčené Švýcarsko. O Švédech se nemluví, jejich z hlediska válečného úsilí Říše významnější příspěvěk je dodnes ignorován jak ve vlastním Švédsku, tak v Evropě. Tragický byl osud velitele 6. norské divize, který odešel za králem do Anglie (jeho vojáci se mohli vrátit domů) a poté, co byla norskou vládou v exilu odmítnuta jeho snaha po aktivnějším zapojení do bojů po boku Británie, byl jako ztělesnění onoho špatného svědomí poslán jako vojenský atašé do Kanady. Tam na protest proti počínání norské exilové vlády spáchal sebevraždu.

Britové při evakuaci ztratili letadlovou loď, ale pro další vývoj války bylo důležité, že Kriegsmarine měla v poměru ke své velikosti obrovské ztráty a v případě invaze neměla šanci na moři čelit Home Fleet.

V knize jsou přehledně a zajímavě popsány boje včetně účasti 6. norské divize, s řadou detailních příhod a bojů malých jednotek a dokonce i jednotlivců. Ukázalo se, že Churchill byl prozíravý, když chtěl Norsko obsadit ještě dřív, než přijdou Němci. A ti byli celou válku velmi citliví na případné vylodění a tím přerušení dovozu železné rudy. Bez ní by se německý válečný průmysl položil ještě rychleji, než v případě přerušení dodávek rumunské ropy.

13 31.07.2024

Jednoduché a přehledné dějiny zejména pro každého, kdo potřebuje znát základ a přitom necítí potřebu jít víc do detailu. Kniha je napsána německy věcným a suchým stylem, ale z výše uvedeného důvodu to nepokládám za chybu, nakonec přesný překlad z němčiny je Malé dějiny Turecka.

Vždy mě zajímala osobnost Mustafa Kemala a jeho bezprecedentní europeizace toho, co zbylo z turecké říše po první světové válce. Bohužel, o jeho životě je možné leccos najít na wikipedii a občas v tendenčních a povrchních článcích, ale nikde jsem nenarazil na seriózní popis jeho osobnosti, ale i širší souvislosti jeho éry. Na jednu stranu Mustafa Kemal neměl nic společného s genocidou Arménů, protože patřil k odpůrcům Mladoturků. Ale na druhou stranu v Lausanne prohlásil, že si za vyvraždění mohou Arméni sami. To je dost velká kaňka na štítu člověka, který rozhodně Turecko dokázal změnit za poměrně krátkou dobu a navíc ho jeho dílo přežilo. Druhou kaňkou, která se táhne dodnes, je problém Kurdů, které prohlašoval za součást tureckého etnika. Západ sice už po první světové válce vágně přislíbil Kurdům samostatnost, ale skončilo to jen u slov.

Na druhou stranu Atatürk neměl příliš dobrý vztah k osmanské historii země a například Sulejmana Nádherného, před kterým se klepala celá Evropa přirovnával k Napoleonovi a jeho dobyvačnou politiku odsuzoval. Přitom období tohoto největšího sultána bylo zajímavé například uspořádáním společnosti, kde sice tak úplně nepanovala rovnost všech obyvatel (nakonec stejně jako v celé Evropě), ale zato zde byla naprostá náboženská svoboda. Ve srovnání s pobělohorskou dobou u nás to bylo díky brutální protireformaci v osmanské říši rozhodně lepší. Stejně jako tady bylo mnohem menší daňové zatížení obyčejných lidí (křesťanské ráje) než v Evropě. Jenže úpadek Turecka během 18. a 19. století vedl k tomu, že ona společnost založená na právu se změnila v zemi, kde vládlo bezpráví a rozvrat (a nejen z náboženského, ale i národnostního hlediska). A zemi při životě udržovaly vlastně jenom spory mezi Ruskem a Anglií s částečnou participací rakouského mocnářství, jak a kdy si Turecko rozdělit.

A právě konec turecké říše vygeneroval Mustafu Kemala. Vzdělání získal v Soluni, později studoval v Istanbulu a jako voják se proslavil odražením britsko-francouzského vylodění u Gallipoli. Jeho nesporná inteligence ho dovedla k poznání, že sultánské Turecko s ohromnými územími osídlenými hlavně Araby je neživotaschopné, stejně jako byl nepodařený pokus s mladotureckou revolucí.

A tak přišel se zásadními a v krátkém čase důsledně prováděnými změnami, jejich provedení mu umožnila jeho aureola vůdce proti nesmyslné řecké invazi po skončení 1. světové války. Jeho reformy měly za cíl co nejdůkladněji a nejrychleji skoncovat s předchozím dědictvím. Turecko bylo rovněž sekularizováno, byla zavedena latinka i volná neděle, ženy nesměly chodit zahaleny a muži museli odložit fezy a turbany. Atatürk (neznamená to otec Turků, ale otec – Turek) byl v zásadě úspěšný, jeho kult byl nesrovnatelně menší ve srovnání s esy, jako byl Hitler, Stalin, Lenin, ale také třeba Franco nebo Mussolini. Jeho snahou bylo se maximálně přiblížit Evropě, či spíše udělat z Turecka evropskou zemi. I přes ony kaňky bych ho hodnotil pozitivně, i když od konce vlády kemalistů (soft diktatura) a snaze po demokracii se do turecké politiky a vůbec veřejného života začal vracet islám a je otázka, jak dalece je dneska ještě armáda schopna udržet jeden z hlavních odkazů kemalistického režimu – důslednou odluku církve od státu, což dneska znamená rezistenci vůči islámskému fundamentalismu. V knize je poznamenáno, že ekonomické reformy hodně zbrzdila a poškodila krize třicátých let a také druhá světová válka. Kemalův nástupce İnönü nedopustil zatažení Turecka do války, o které usiloval Churchill, ale stejně tak se nenechal zlákat Hitlerem k útoku na Sovětský Svaz.

To, co je dneska Turecku vyčítáno – vojenský zásah na Kypru a rozdělení ostrova v roce 1974 vidím trochu jinak. Situaci s Kyprem bych přirovnal k Falklandským ostrovům. Jedna z oněch častých řeckých junt během stále se zhoršující situace ve vlastní zemi vytáhla heslo sjednocení, aby vyvolala nacionalistické vášně, které odvedou veřejnost od domácích problémů. Přitom dlouhodobě si z hlediska nacionalistického třeštění v Turecku a Řecku nemají obě strany co vyčítat. Zásah a obsazení severní části kyperského teritoria provedla turecká armáda až poté, kdy se po z Athén řízeném puči na Kypru „nový“ prezident Sampson ohlásil spojení se „mateřskou“ zemí a Velká Británie nereagovala, jak měla v rámci londýnských dohod.

Na druhou stranu, otázka Kurdistánu, rozděleného mezi okolní státy a turecká argumentace, že Kurdové jsou vlastně „Turci“ je snad největším faktorem nestability vlastního Turecka, ale přenáší se i do Evropy, zejména Německa, kde tvoří Turci historicky největší zahraniční komunitu.

Kniha dá dobrý základní pohled na dějiny státu, který je zejména pod Erdoganovým vedením celkem nevyzpytatelnou lokální mocností. Přesto není možné Turecko porovnávat se státy jako je například Rusko nebo třeba Venezuela. Nicméně možnost vstupu Turecka do EU vidí autoři velmi skepticky.

15 18.07.2024

Kniha na jednu stranu zajímavá, na druhou nepřehledná a "přešpekulovaná". Samozřejmě mě zaujala nejvíc ona osoba eliminátora, protože krátce předtím jsme si pročetl služební spis onoho Zifčáka (krycí jméno Růžička), který "přivedl" studenty (spíš onu hrstku co zbyla ze shromáždění na Albertově) před kordon pohotovostního pluku SNB na Národní třídě, což byl ideální prostor k tomu, aby zde proběhl onen spektakulární masakr 17. listopadu. A ona memoárová autobiografie onoho estébáka má se strohými fakty ze zažloutlého spisu skutečného zapáleného estébáka Zifčáka hodně společného, zejména z hlediska autenticity. Na druhou stranu si nemohu pomoct, ale eliminátor nese až příliš znaky seriálového Dextera s opačným znaménkem, ale z hlediska mentality práva "eliminovat ty špatné" úplně stejného. Na druhou stranu, eliminátor je až zbytečně zkarikovaný a má všechny možné necnosti včetně už poněkud vyčpělého antisemitismu nebo antislovakismu.

A tím se dostávám ke knize jako takové. Je dlouhá a jak je uvedeno v anotaci, proplétají se tady dvě časové a věcné roviny. A to největší slabina knihy. Autor toho chtěl napsat strašně moc a neuvědomil si, že méně bývá v drtivé většině případů víc. Konkrétní lidský osud, nejednoznačný a netypický, je mnohem lepší materiál pro napsání dobré knihy než snaha napsat knihu ve stylu čapkovského dortu, do kterého pejsek a kočička dali všechno možné, co je jednotlivě možná dobré, ale dohromady to nefunguje. Nevím, jestli zrovna tohle je kriminálka nebo dokonce detektivka.

Autor se asi při psaní bavil a kniha se jistě bude líbit minimálně polovině těch, kteří ji vezmou do ruky. Ale když se jedná o téma StB, jak silná je naproti tomu linka a jak zajímavá je osoba estébáka v jednom z nejlepších (podle mého názoru) románu o době konce 50. let od Zdeny Salivarové. A jak dokázal její manžel popsat pokleslý svět literátů ve Lvíčeti...

5 16.07.2024

Jedna z nejlepších memoárových knih, které jsem kdy četl. Kniha vypovídá o autorovi jako o člověku s pozoruhodným pozorovacím talentem, uměním věci nejenom perfektně popsat, ale také o nich přemýšlet a pochopit je. A navíc s mimořádným talentem pro jazyky. Jeho schopnost naučit se poměrně rychle rusky i srbochorvatsky je obdivuhodná. A to navíc v dětství zvládl i italštinu, což se mu za války rozhodně hodilo. Fitzroy Maclean patřil k staré britské vládnoucí vrstvě, vystudoval na Oxfordu, ale zatímco tento původ i vzdělání dost často vygeneroval ony kožené, arogantní a neschopné lidi, kterých jsou moderní britské dějiny plné, u Macleana bylo ono podhoubí využito naplno. Jeho paměti jsou napsány skvělým velmi čtivým stylem s pozoruhodnou dávkou skromnosti a naopak hlubokého zájmu o ostatní lidi, které na své cestě od Paříže přes Moskvu, střední Asii, Egypt, Libyi, Persii a nakonec i bývalou Jugoslávii potkal. Na kvalitním textu se podepsal i překladatel Pavel Pokorný, v každém směru jsem u něj ocenil jeho hlubokou znalost nejen reálií oné doby, ale i odborné terminologie všeho druhu.

Připadá mi naprosto nesmyslné označovat Macleana jako předobraz Jamese Bonda. Tím byl jednak Fleming sám, jednak jím byl jeden z agentů MI6 za války Duško Popov. Maclean byl diplomat a voják a ne nějaký agent a dobrodruh.

Macleanovo přání odjet pracovat do Moskvy bylo pro ostatní britské diplomaty a úředníky nepochopitelné. Ale vedlo ho k němu setkání s francouzskými komunisty, jejichž oddanost Moskvě a Stalinovi ho přiměla zjistit na vlastní kůži, co vede tyto lidi k tak zaslepené oddanosti režimu, o kterém ve skutečnosti nic nevěděli. Maclean už předem věděl leccos z toho, co si levičáci a aktivisté na západě odmítali připouštět, snad s výjimkou vnímavého Andre Gida. Macleanův popis tehdejšího Ruska je plně v souladu s tím, co vypozoroval už Gide. A jde víc do hloubky, což je dáno nejen delší dobou pobytu, ale i většími možnostmi diplomata, byť neustále sledovaného NKVD. Ojedinělý je zde popis procesu s Bucharinem a jeho „bandou“, jehož celý průběh Maclean trpělivě sledoval a navíc pochopil, co vedlo starého revolucionáře k onomu přiznání všech těch absurdních obvinění. Jeho cesty do střední Asie byly vedeny ne nějakou snahou se předvádět, ale touhou po poznání, přičemž rizika a překonávání překážek bere jako nezbytnou daň.

Jeho účast v bojích v poušti v jednotkách SAS zase není snahou se zviditelňovat, ale onou až exuperyovskou snahou po sounáležitosti s ostatními. Při akcích, kterých se zúčastnil, se ukazuje, jak je všechno nakonec jinak, veškeré plány vezmou za své a zbyde jenom odvaha, schopnost improvizovat, vytrvalost, respekt k ostatním lidem a spolupráce s nimi. A hlavně kousek štěstí.

A tím už se dostávám k poslední a nejdelší části knihy. Nejmladší brigádní generál britské armády byl jako vedoucí mise u Tita vybrán dost pečlivě a celé jeho předchozí působení pro vládu Jeho Veličenstva jako kdyby bylo přípravou pro tento nejdůležitější úkol. Maclean se nepředvádí a nedává najevo své nesporné znalosti a schopnosti, ani z něj není cítit ona britská nadřazenost. Nepřiznává sobě ani Spojencům vetší zásluhy, než mají a pro partyzány má velké uznání. Jeho mise není žádným dobrodružstvím (žádná válka rozhodně dobrodružství není) a najdeme zde řadu momentů, kdy cítíme smutek nad mrtvými i zvěrstvy páchanými nejen Němci. Maclean perfektně rozumí problematice a složitosti konfliktů. Jeho počáteční obavy z dalšího – komunistického vývoje v Jugoslávii mu pomohl vyřešit velmi lakonicky W. Churchill. Pokud některé příhody a události popisuje s humorem a ironií, je to pouze v situacích, kdy to je vhodné.

Poslední, co mě hodně zajímalo byl jeho vztah s Titem. Tito je vykreslen jako pevný, sebevědomý, ale nesporně inteligentní a vůbec ne arogantní člověk, mající za všech okolností poslední slovo. Titovu schopnost se rozhodovat a řešit věci dává Maclean do protikladu s chováním ruských komunistů, jak je poznal během pobytu v Moskvě. A objevuje se tady první nesmělá pochybnost, jestli se Tito Stalinovi skutečně bezvýhradně podřídí. V této časti knihy se mi pro změnu vybavila Djilasova kniha Rozhovory se Stalinem shodným pohledem na Rusy, i když Djilas realitu začínal poznávat až v období příchodu Rudé armády do Srbska. Na druhou stranu se osobně několikrát se Stalinem potkal.

A tak po přečtení poslední stránky (paměti byly sepsány rok dva po konci války a nevím, jestli už Maclean věděl o roztržce mezi Stalinem a Titem) a poměrně smutném konstatování, že je dobře, že k rozloučení s Titem došlo ve chvíli, kdy je ještě nerozdělila politika, zatímco je ještě spojovaly osobní vztahy a spolupráce jsem chtěl vědět, co bylo dál.

S uspokojením jsem se dočetl už jinde, že Tito s Macleanem zůstali přáteli celý život. Maclean si dokonce koupil vilu na Korčule, kde trávil velkou část každého roku. Jugoslávie tehdy zakazovala cizincům kupovat nemovitosti, ale Tito zasáhl a město Korčula bylo prohlášeno za svobodné město. Jakmile se Macleanové stali jeho občany a nákup byl zaregistrován na městských úřadech, status svobodného města byl ihned zrušen. Po všech těch děsivých, bouřlivých a bolestných událostech - navíc pravdivých, kterých je kniha plná, to bylo jako malé pohlazení.

14 04.07.2024

Invaze je skvělá, stejně jako ostatní Hubáčkovy knihy, tedy alespoň ty, které jsem až dosud přečetl. Ale je zde jedno velké ale. Kniha vyšla v roce 1984, kdy ještě těžko někdo mohl předpokládat, že onomu úžasnému socialismu zbývá pět let života. A kniha tedy vznikala na začátku osmdesátých let a protože zde není ten správně úderný úvod jistého komunistického "historika" Čejky, v prvních kapitolách, popisujících, co k onomu 6. červnu 1944 vedlo, se Miloš Hubáček dopouští řady nepřesných nebo i zavádějících tvrzení, které jsou ale v souladu s oficiálním sovětským historickým výkladem. Popis dunkerské evakuace a především to, že Hitler chtěl od samého počátku bojovat jenom se Sovětským Svazem je hrubě nepřesný, i když poplatný tehdejší době. Tankové jednotky, které by údajně rozšmelcovaly britský expediční sbor a Francouze s Belgičany, byly v plné akci přes čtrnáct dní a iniciátorem jejich zastavení nebyl primárně Hitler, ale von Kluge s von Rundstedtem, kteří jako zkušení polní velitelé viděli, v jakém stavu mají tanky a jak daleko za nimi je jejich vlastní pěchota.

Dalším tendenčním tvrzením je, že západní Spojenci se vylodili teprve tehdy, když zjistili, že Sovětský Svaz Němce porazí sám. Přímo je zde uvedeno, že prý Hitler neposlal do Itálie po pádu Mussoliniho žádné německé vojáky. Přitom i v propagandistickém filmu Osvobození, který začíná bitvou u Kurska je řečeno, že část tankových divizí bude stažena během probíhající bitvy do Itálie. Jakýsi německý důstojník tam ječí, že tohle prohrálo Německu válku. Hitler totiž 17. července 1943 nařizuje tankový sbor SS okamžitě vyvést z boje. Chce jej vrhnout do Itálie. Sice nakonec zůstane ještě nějaký čas na východní frontě, ale polovičaté řešení u Kurska vedlo nakonec k zastavení poslední velké německé ofenzivy a tím je ukázáno, jaký vliv mělo zpochybňované vylodění v Itálii na východní frontu.

Jakmile se kniha odpoutá od toho, co skutečně i údajně vedlo ke druhé frontě, je to klasická a skvělá "hubáčkovina". Byl-li onen v lecčems době poplatný úvod, pak další vyprávění ukazuje nejen pozoruhodné organizační a technologické schopnosti západních Spojenců, důkladnost přípravy i ono hrdinství a vysoké bojové kvality spojeneckých vojáků. A taky občas kiksy na spojenecké straně i chyby na straně Němců.

Němci čelili po jistém zaváhání Spojencům svými nejlepšími jednotkami. Stačí si vzít tankové divize a projít si jejich historii. Není pravda, že v bojích v Normandii bojovaly proti Spojencům podřadné německé jednotky. Tankové divize SS i třeba padákoví myslivci (výsadkáři) tvořili elitu německé armády i z hlediska vybavení. A to vše museli a dokázali Američané, Britové, Kanaďani, Poláci, Francouzi i v menším množství naši vojáci překonat.

Řada dobře popisovaných technologií při vylodění znamenala obrovský převrat v ženijní technice. Nasazení 82., 101. americké a 1. britské výsadkové divize dalo zapomenout na Krétu i západní frontu z jara 1940 z hlediska vzdušných operací.

I z Hubáčkovy knihy vyplývá vyšší intelekt a schopnosti amerických velitelů, D. Eisenhowerem jako vrchním "šéfem" počínaje, až po jednotlivé polní velitele. Způsobem, jakým bylo "zpracováváno" Montgomerym Caen (jeho trosky byly definitivně obsazeny ne v plánovaný den D + 1, ale v den D + 60) je jednou z mnoha ukázek průměrných schopností tohoto samolibého britského maršála.

Takže přes ony výhrady z úvodu dávám knize pět hvězd s vědomím, že v dané době to líp prostě nešlo. A všiml jsem si, že kniha vyšla podruhé a v nakladatelství Paseka, tedy až po roce 1989 a jako Hubáček rozvinul a upřesnil v druhém vydání Pacifiku v plamenech řadu věcí, zajímalo by mě, jestli leccos neopravil i zde. Ale rozhodně bych mu nic nevyčítal. Nakonec i sám velký Shakespeare napsal neuvěřitelně manipulativní a zkreslené drama Richard III.. To proti tomuhle dílu je Hubáček superobjektivní...

11 26.06.2024

S určitým zaváháním jsem knize dal čtyři hvězdičky. Důvody pro byly především čtivá forma, přehlednost textu a fakt, že zde bylo přineseno docela velké množství do té doby neznámých informací. A nic na tom nemění fakt, že třeba atentáty na Lincolna, Heydricha, Hitlera nebo jejich série na de Gaulla byly od té doby popsány v řadě dalších knih a ukázány v dokumentech i hraných filmech. Když jsem četl popis atentátu na De Gaulla, splývalo mi to s úvodní částí románu F. Forsytha Den pro Šakala. Méně známý pro mě byl atentát na rakouského kancléře Dolfusse, nebo vraždy či pokusy o ně v případě amerických prezidentů s výjimkou onoho pozdějšího na JFK. Hodně překvapivé bylo i to, kolikrát byl útokům vystaven František Josef I., stejně jako nesmyslná smrt jeho manželky Alžběty, pro kterou ale byl možná zbabělý útok psychopata, vydávajícího se anarchistu vysvobozením z celkově ne zrovna spokojeného života.

A tím se dostávám k tomu, proč jsem váhal s čtyřmi, nebo dokonce pěti hvězdami. Kniha vyšla v roce 1975 a pan Borovička ji psal v určité době. Proto kniha obsahuje množství tendenčních tvrzení a především je zde ve zvýšené míře přítomen onen normalizační, a vlastně "komunistický" žargon, kterým jsou podpořena bohužel dost často zkreslující nebo i vyloženě lživá tvrzení. Pokud chtěl pan Borovička tuhle (a nejen tuhle knihu) v oné době vydat, nemohl jinak. To chápu a neodsuzuji to. Na rozdíl od jiných tvůrců, kteří v padesátých letech všem vnucovali rudou budoucnost, tyli z příslušnosti k nové třídě, aby později zázračně prohlédli a dokonce se stali chartisty. Ale i poté psali stejně neuměle jako předtím, zato s opačným znaménkem.

No a i když se kniha jmenuje Atentáty, které měly změnit svět, myslím, že témat a materiálu na další je v historii ještě spousta. Paradoxně, pan Borovička barvitě popsal boje revolucionářů s cary i jejich aparátem a především až neuvěřitelný život a smrt Rasputina. Ale nic jsem se tady nedozvěděl o smrti P. Stolypina, člověka, jehož vražda včetně nevyjasněného pozadí možná ovlivnila dějiny víc, než atentát v Sarajevu. Dodnes moc nevíme o atentátu na Lenina (připomíná trochu onen popsaný na Marata) a především ten na Kirova, který vedl k nezadržitelnému nástupu Stalina do čela SSSR a přinesl jak vlastnímu Sovětskému Svazu, tak vlastně celému světu tak obrovskou míru utrpení a ztrát na lidských životech, že před nimi bledne i hrůzovláda onoho Adolfa Hitlera nebo japonských generálů. V knize samozřejmě nemohly být popisovány ani atentáty na "bílé" emigranty v západní Evropě a dokonce i Americe, organizované a prováděné už přímo státními orgány, od Francie dvacátých let přes Trockého až k Banderovi. Zato pokud se týká pokusů o atentát na Castra v jiné knize (novější vydání), pan Borovička neopomene zdůrazňovat účast nebo jenom podporu CIA. Prostě, jako jsme byli nuceni kdysi, před víc jak třiceti lety nuceni texty filtrovat, musíme to dělat s knihami z té doby i dnes. A nakonec, i dnes se setkáváme v řadě knih i médiích se tendenčními, manipulativními a až lživými tvrzeními.

Přesto všechno je kniha užitečná, zajímavá a zábavná. Dneska žijeme v době, kdy máme možnost si věci ověřovat a fakta si doplnit. Většina lidí ale dnešní možnosti není schopná, a spíš ani ochotná využívat. Chce to čas, trochu o věcech přemýšlet a hlavně se nenechávat strhnout vlastními představami a především preferencemi.

13 21.05.2024

Začal jsem v edici odzadu, ale v zásadě je to asi jedno. Skvělá, přehledná a v maximální míře objektivní a čtivě napsaná kniha. Co se týká živě popsaných a dobře rozdělených událostí (a nejen v téhle knize) mi připomíná pan Kovařík něco jako kancelář na opravu omylů, tentokrát historických a vojenských.

Válce růží se začalo manipulativně říkat až později, po skončení této občanské války a jedná se jen o jakousi básnickou licenci. V knize je tenhle omyl objasněn, protože Lancasterští žádnou růži ve znaku neměli. Je to typická ukázka zkreslování a dodatečného vytváření falešných point. Růži si na erb přidali až Tudorovci. A je zde ještě jedna fascinující věc, která má širší přesah. Richard III. - zloduch, jak nám ho vylíčil Shakespeare včetně dalšího "historického" výkřiku - Království za koně. Jiří Kovařík není první, kdo poukazuje na jasné zkreslování této osobnosti. Už před víc jak před dvaceti lety jsem viděl britský dokument, kde jeho autoři poukazovali třeba na fakt, že na smrti oněch dvou malých princů měl největší zájem - Jindřich Tudor. A z hlediska dynastických zvyklostí logicky.

A tak člověka napadne, že i jeden z největších umělců lidské historie - sám velký dramatik William Shakespeare napsal propagandistické, silně provládní lživé drama. Asi aby dokázal svoji loajalitu trůnu. Stává se to, nebyl sám a rozhodně nebyl jediný, ale tady je to hodně přes čáru. I ti největší umělci jsou prostě jenom lidé. Nález ostatků Richarda III. a jejich analýza dokazuje, že to, jak byl dovedně "umělecky" vylíčen nemá se skutečností moc společného. Kolik podobných vrcholných uměleckých a dokonce i historických děl takhle překrucuje, nebo dokonce mění historii? A kolik historických osobností dostalo "nálepku", která je zcela zkreslená a lživá s cílem onu osobu nesmyslně oslavovat nebo naopak zatratit? I naše dějiny jsou plné podobných nesmyslů a manipulací a to až po dnešek.

Potěšilo mě, jak byly popsány boje mezi Karlem Smělým a Spříseženectvem. V Dějinách Švýcarska z nakladatelství LN jsou tyhle události podávány poněkud zmateně a bez zásadních informací, které tady naopak jsou. Trio bitev u Grandsonu, Murtenu a Nantes jsou ukázkou, že rytířstvo skutečně skončilo a Švýcaři důrazně vstoupili na bitevní pole Evropy.

A zase je tady jeden zajímavý moment. V knize je (a nejenom v souvislosti s nimi) popsáno, jak se chovali vojáci i kolik nejrůznějších válek proběhlo během XV. století. Tedy v době, kdy byla naše země údajně totálně zdevastovaná odpornými husity, zatímco všude jinde se šířila renesance a podle těch, kdo s tímhle vystupují, byl všude jinde klid a mír. Vojáci na obou stranách oněch konfliktů se chovali stejně a dost často i hůř, než než oni husité. I oni vypalovali kostely, kláštery a ničili bez zábran umělecká díla. Vynikali v tom právě Švýcaři od chvíle, kdy přestali bránit svoje kantony a nechávali se najímat od nejrůznějších válečníků. A to píšu jako člověk, který má Švýcarsko hodně rád. Boje v Itálii, ze které si Francouzi udělali "kasičku" (jednalo se jenom o loupeživá tažení) jsou rovněž výživné a známe je i z děl italských renesančních spisovatelů a historiků. Ale některým lidem u nás to vadí jenom právě u těch domácích husitů, kteří přitom v tomto směru nijak nevybočovali z řady. I to je zajímavý paradox, který z knihy pozoruhodně vyplyne, aniž by byl nějak výrazně zmiňován. Neměli bychom zapomínat i na počínání vojsk za oné občanské války v Anglii v XV. století. Vraždění, rabovaní a drancování tady pan Kovařík zmiňuje mnohokrát.

A tím jsem se dostal k tomu, co některým chybí. Totiž husitské války. Je dobře, že se jim Jiří Kovařík nevěnuje, protože je to v domácích luzích a hájích dost podrobně rozebrané téma. Husitská vozová hradba a vůbec organizace, výcvik a taktika husitského vojska byla ve své době mimořádně inovativní. Jejich struktura, velitelská hierarchie i způsob velení byly základem moderního vojenství. Stejně jako slova, která patří do vojenské terminologie dodnes - houfnice a pistole. Ale problém byl v tom, že ona vozová hradba byla nejen dost těžkopádná, ale především velmi nákladná (množství koní), i výcvik byl s ohledem na větší množství specialistů mnohem náročnější, než u masy "katů" rytířů - lancknechtů. Ti byli nejen mnohem lacinější, ale hlavně mobilnější a flexibilnější v náročnějším terénu.

Ale stejně, třeba do šířky i hloubky členěný průzkum, jak ho prováděli husitští hejtmani (aby pořád věděli, kde je nepřítel a přitom našli vhodné místo pro onu vozovou hradbu) by třeba onoho Karla Smělého možná uchránil alespoň částečně před drtivými porážkami, když onu poslední zaplatil životem. Jenže byl rytíř - vymírající druh, a jeho šlechtická "čest" mu bránila, aby se na švýcarské "chámy", vedené často i neurozenými veliteli (jeden z nich byl zubař z Luzernu) díval, jako na rovnocenné protivníky. Nakonec díky podobnému přístupu byl zajat František I. po bitvě (či spíše chaotickém zmatku, který se Jiří Kovařík pokusil celkem úspěšně rozplést) u Pavie.

19 20.05.2024

Cinik naprosto přesně vystihl můj pocit a dojem z této knihy. Překladatel Jiří Fidler odvedl skutečně nadstandartně dobrou práci (jedna hvězdička patří jemu), je pozoruhodné a dneska už ne rozhodně bežné, když někdo dokáže takto korigovat tendenční nesmysly a v lepším případě nepřesnosti, které předvedl představitel "nové" generace anglosaských "historiků" Van Dyke. Jeho kniha je rešerší sovětských vojenských archivů (tedy těch částí, ke kterým mu Rusové umožnili přístup) a podle všeho ho ani nenapadlo, že by leccos mohlo být "poněkud" jinak. Co mu ale jako histrorikovi a tedy vědci chybí je schopnost postihnutí širších souvislostí a porovnání pramenů z více zdrojů. Proto by se kniha neměla jmenovat s tradiční bombastičností Zimní válka, ale spíš Van Dyke: Co mě o Zimní válce nechali přečíst Rusové v sovětských archivech...

13 03.05.2024

Svého času (přelom sedmdesátých a osmdesátých let) snad jediný životopis nejvýznačnější a dodnes oslavované osobnosti latinské Ameriky dostupný v češtině. Jeho autorem byl kolumbijský diplomat, takže se jedná o životopis poněkud kožený a oficiální, i když se autor nevyhnul ani poněkud méně "romantickým" částem boje Latinské Ameriky za nezávislost, jakou byla Bolívarem prosazovaná teze války na život a na smrt, jejímž cílem bylo "vytvořit" latinskoamerický nacionalismus a pro tento účel měl býl vytvořen obraz nepřítele - Španělů. Že boje za nezávislost, velmi zdlouhavé a nepřehledné přinesly spoustu krve a utrpení je každému asi dost jasné. A že Bolívarova snaha vytvořit cosi jako Spojené státy latinskoamerické byla čirou utopií je jasné rovněž, protože k tomu mělo dojít násilím a na základě různých deklarací s ignorací rozdílných podmínek v jednotlivých zemích a hlavně jejich odlišným vývojem. Bolívarem vytvořená Velká Kolumbie se logicky musela dostat do rozporů jak s Argentinou, tak Chile a nakonec i se státy, které ji původně tvořily, tedy Venezuela a Ekvádor. Stejně marná byla snaha o "integraci" Peru a Bolívie, a to přes fakt, že tato země se podle Bolívara pojmenovala. I když je kniha zajímavá, přesto si myslím, že dějiny latinskoamerických zemí (byť dějiny Ekvádoru, Kolumbie ani Venezuley dosud v nakladatelství LN nevyšly) jsou objektivněji popsány našimi autory zde. Bolívar rozhodně významnou osobností byl, ale neměl by být společně se svým nejvěrnějším Sucrem vyvyšován nad například San Martína (Argentina) nebo O´Higginse (Chile).

7 02.05.2024

Rok 1964 patří k těm méně konfliktním a dramatickým. A tak se autoři - Martina Rybičková a Jiří Rybička mohli věnovat podrobněji kultuře s tím, že to byl jak u nás, tak v zahraničí docela bohatý rok. Většinu uvedených filmů můžeme pravidelně vídávat na obrazovkách televizí i dneska. Jenom domácí seznam na čele se Starci na Chmelu nebo Atentátem by vydal za celý příspěvek, stejně jako třeba My Fair Lady nebo Angelika, Vinnetou nebo Mrazík ze světa. Pozoruhodný je Zlatý slavík a jeho vyhlášení v Jeseníku i důvod, proč k němu došlo. Že byl Karel Gott po turné z NSR, kde si pustil "hubu na špacír" uklizen do Bohnic a že jeho otec byl náměstkem minstra strojírenství pro mě bylo hodně překvapivé.

V tomto roce poprvé vyjelo embéčko, ale i nové autobusy a pantograf. A triumfální tažení světem módy zahájila minisukně, i když není jasné, jestli si autorství může nárokovat Mary Quant nebo Andre Courreges. A módní průlom je nejen díky Beatles skutečně razantní a to i v módě mužské. I tahle část je dobře zpracovaná a zajímavá.

Na druhou stranu, určité politické uvolnění v již čtyři roky oficiálně socialistickém Československu nepřineslo běžné populaci žádné podstatné zlepšení v běžném životě. Chronický nedostatek bytů, ale i třeba nedostupnost telefonních linek, věčné fronty na všechno, nízké platy, přetrvávající systémové chyby i obyčejný šlendrián - důsledek lhostejnosti a skepse. Pozoruhodná je kapitolka Lidé a šilinky v části cestování. Ano i o příslib a výjezdní doložku na Západ se už může žádat. A leckdo ji dostane, aby mohl porovnávat domácí ráj s kapitalistickou cizinou. A právě autor článku v Rudém Právu přes úlitby poskytuje návod k zjištění reálného stavu, jak to udělali autoři knihy.

Ve světě probíhá na plné obrátky válka ve Vietnamu, na Kypru se rozjíždí krize, která za několik let povede k rozdělení ostrova na severní a jižní část a v New Yorku byla zorganizovaná ne zcela vydařená světová výstava bez oficiálního statutu.

V souvislosti s letní olympiádou v Tokio se podobně jako předtím v Římě objevuje famózní architektura - tentokrát Kenzo Tangeho. A svět obdivuje Věru Čáslavskou, nakonec Tokio patřilo k nejúspěšnějším olympiádám socialistického Československa. A v téhle souvislosti je paradoxní, že za pouhé čtyři roky a i při opětovné účasti Věry Čáslavské v Mexiku bude u nás všechno jinak...

Autoři dokázali zpracovat knihu velmi kvalitním způsobem, doufejmě, že dostanou šanci i s jinými roky. Těším se.

9 03.04.2024

O americké revoluci na sklonku XVIII. století se v řadě knih dočteme spoustu informací. Především o politické stránce věci, právních a ekonomických souvislostech. A to jak v literatuře umělecké, tak oné populárně naučné nebo dokonce odborné. Jenže podrobný a především objektivní popis vojenské stránky konfliktu ve všech těch knihách tvoří opakované fráze, zjednodušující, nepřesná a často až vyfabulovaná tvrzení, která opisuje asi jeden historik od druhého. To vše uvádí Jiří Kovařík na pravou míru a ukazuje, že to bylo většinou jinak a někdy i dokonce úplně.

Vlastní boje jsou obvykle podávány jako střetnutí amatérů, neschopných lepších organizace a prchajících opakovaně z boje (jednotky Kongresů a státních milicí, pro které Jiří Kovařík používá skvělý název Kontinentálové) proti dokonalé vycvičené britské armádě, vedené vysoce profesionálními veliteli. Většinou bývají zdůrazňovány porážky (ústup od Nového Yorku, Brandywine nebo Camdenu) a vzniká tak dojem neustále ve zmatku utíkajících amerických milicí, které zachránilo až vylodění pomocného francouzského sboru gen. Rochambeua. I závěrečné vítězství u Yorktownu je vesměs vysvětlováno jako zásluha Francouzů.

Vítezství Kontinentálů u Trentonu a Princetownu jsou prohlašována za drobné „srážky“ a kapitulace u Saratogy, nesmyslně nazývaná bitva u Saratogy je přičítána pouze špatnému vedení operace gen. Burgoynnem a nedostatku jeho koordinace na britské straně s gen. Clintonem. Aktivity bojovníků Kongresu jsou popisovány jako odstřelování pochodujících Britů z lesa. Ve skutečnosti se jednalo o dvě bitvy, při kterých kontinentální armáda pod vrchním vedením H. Gatese dokázala dvakrát Brity v tvrdých bojích obrátit na útěk a nakonec je u oné Saratogy už bez boje donutila ke kapitulaci. Britové utrpěli padesátiprocentní ztráty, na konci bojů měli Američané převahu dvě ku jedné.

U Brandywine sice Washington utrpěl porážku, díky které musel Kongres opustit Filadelfii, ale již další rok dokázal na Brity při jejich ústupu zaútočit u Germantownu, kde sice střetnutí plné zmatků na obou stranách skončilo nerozhodně (jako řada jiných bitev), ale Britové museli ustoupit a stáhnout se do New Yorku. Tam zůstali zablokováni až do konce války.

Boje v jižních státech budoucí Unie dokázal Jiří Kovařík skvěle a hlavně přehledně popsat. Zejména vítězná bitva u Cowpens, která byla podle mého názoru předobrazem závěrečného střetnutí ve filmu Patriot ukazuje, jak se už Kontinentálové naučili bojovat i po „evropsku“ a jak dokázali Brity porážet. Příkladem nesmyslných tvrzení je například to, že tuto bitvu popsal Churchill jako střetnutí pouze mezi obyvateli kolonií – na jedné straně prokrálovských loajalistů a na druhé miličních a partyzánských jednotek. Následná defenzivní taktika, kterou uplatnil americký generál Green nebyla řadou porážek jak se obecně tvrdí, ale schopností vést zadržovací boje, udržet kontinentální jednotky pohromadě a nasměrovat Brity, kam bylo potřeba. Na druhou stranu, v této části války docházelo k nejhorším zvěrstvům a Kontinentálové zde také utrpěli nejhorší pohromu, když s generálem Lincolnem kapitulovalo pět tisíc vojáků.

V bitvě u Yorktownu sehrála z hlediska francouzské pomoci asi nejdůležitější úlohu jejich námořní eskadra, která zablokovala Brity z moře, zatímco spojené americko-francouzské jednotky pod vrchním Washingtonovým velením postupně dobyly vnější pás britských opevnění a donutily gen. Cornwallise kapitulovat. Kontinentální jednotky měly dvojnásobek počtu vojáků co francouzský expediční sbor a do zajetí putovalo sedm tisíc Britů a jejich německých spojenců.

V knize se seznámíme s řadou nových skutečností a zajímavostí, dokonalým způsobem je popsána ona zrada B. Arnolda. Ukazuje se tady, že často se v podobných situacích objeví lidé, jejichž účast v událostech není ani tak otázkou nějakého přesvědčení, jako spíš snahy prosadit se za každou cenu. A celkově mi připadalo, že až na výjimky (Tarleton, který byl poražen u Cowpens) se nějak britským generálům bojovat de facto proti vlastním až zas tolik nechtělo. Nakonec válka měla spoustu odpůrců i ve samotné Británii.

Někteří čtenáři si stěžují, že se zde Jiří Kovařík nevěnuje politickým aspektům konfliktu. Tohle jsou vojenské dějiny, přesto se jim pokusím posloužit malou perličkou. Už hluboko v XIX. století jakýsi mladý historik zpovídal jednoho z posledních žijících účastníků úvodních bojů proti Britům na začátku války. Vytahoval na něj ony zpracované a zažité skutečnosti, pomocí nichž byl celý konflikt na americké straně vykládán a vysvětlován. Přímý účastník bitev u Lexingtonu a Concordu Levi Preston jeho naučené fráze odmítl. Žádný útlak ze strany Britů nepociťoval, na dotaz stran kolků odpověděl, že žádný nikdy ani neviděl. Stejně nečetl žádný manifest a neznal ani státoprávní teorie Johna Locka. Když se ho už podrážděný tazatel zeptal, proč tedy revoluci podporoval, odpověděl: „Když jsme šli na ty čevenokabátníky, měli jsme, mladý muži, na mysli asi tohle – Vždycky jsme si vládli sami - a míníme to dělat pořád. Oni si to nemysleli.“ (Dějiny USA – LN rok vydání 1994).

Ony události mezi lety 1776 a 1783 nebyly ani tak revolucí, jako spíš bojem za nezávislost (jak to je ale také nazýváno) a především bojem za zachování toho, co v dnešní Americe fungovalo už od XVII. století, kdy kolonie bez valného zájmu ze strany Britů vznikaly

9 11.03.2024

Dějiny Irska jsou první kniha edice, která se mi dostala už před mnoha lety do ruky. Jsou to dějiny národa, který si v průběhu své existence užil svoje a obávám se, že patří k těm v Evropě nejvíc „postiženým“, v tomto případě sousedstvím s Anglií a později Velkou Británií. Kniha je zpracována podobně jako Dějiny Velké Británie více autory, každý z nich se věnoval relativně krátkému úseku, na který se v rámci svého zaměření specializuje. Přesto je kniha konzistentní, je napsána věcně až chladně, se zřetelným odstupem a je spíš jakýmsi úvodem do dějin Smaragdového ostrova. Popisuje, ale nehodnotí ani nevysvětluje. To autoři nechávají na čtenářích.

Je zvláštní, že Keltové (Galové) ještě na počátku našeho letopočtu obývali docela velkou část našeho kontinentu, ale v současnosti jsou Irové jediným národem galského původu, který má svůj vlastní stát. Popírají přitom teorii, že jedním z nejzákladnějších znaků národa je jeho jazyk. Jazyky skandinávských národů jsou podobné, Jihoslované používají skoro stejný jazyk, byť se ho po devadesátkách snaží často až směšným způsobem odlišovat od nepřátelských sousedů. Jenže 97% Irů nemluví irsky, ale – anglicky. I přes dvojjazyčné nápisy a výuku "gaelic" ve školách. A je to národ, který má s Židy a třeba Armény společné to, že mnohem víc Irů, nebo lidí irského původu žije mimo ostrov. A dodnes jich je na rozděleném ostrově méně, než jich bylo v půlce 19. století.

Irové si asi uchovali nejvyšší procento galských genů, ale k nim se postupně přidávaly další a další, vikingské, pak normanské, anglické a také skotské. Bohužel, nejednalo se o žádnou mírovou koexistenci, ale o násilné pronikání, které ničilo původní keltskou kulturu a zvyky, kulturu národa, který patřil k prvním křesťanským národům v Evropě. Člověku vyrazí dech, když se dozví, jak si anglický král Jindřich nechal od papeže Hadriana vystavit bulu, že Irsko bude dobývat, aby ho uvedl do lůna katolické církve. A to několik století po působení svatého Patrika. Jen co Irové jakž takž vstřebali nájezdy Vikingů, objevilo se nebezpečí a ohrožení, které v jistém slova smyslu existuje dodnes. Nejdříve to byli normanští baroni, které si ale někdy také zvali irští velmoži, kteří v zemi bez centrální autority neustále vedli vzájemné války. Jindy Normani přicházeli sami a bez pozvání, protože angličtí králové se velmi brzy prohlásili za pány Irska. Ve středověku ale svoji moc neuplatňovali nijak důrazně, i když zásadním způsobem ovlivnili další vývoj a zvyklosti na ostrově.

Jenže i přes reformaci za Tudorovců zůstali Irové věrnými katolíky, protože podobně jako později v rozděleném Polsku představovalo katolické náboženství součást národní identity. Během občanské války v Anglii se Irsko stalo předmětem brutálního útoku a bylo vystaveno genocidě. Vyvražďování celých měst a vesnic se stalo za Cromwella běžným postupem, stejně jako masová kolonizace Ulsteru protestanty ze Skotska.

Během 18. a 19. století byli katoličtí Irové neplnoprávnými osobami. Katolictví bylo v Británii stejným cejchem jako židovská hvězda později za nacistů. Je zajímavé, jak Irové na svém náboženství tolik lpěli. A to i přes povinnost dotovat anglikánskou církev. "Přeběhlíků“ bylo málo. Od této doby byli Irové ze strany Britů považováni za méněcenné. Peripetie vývoje, který vedl během 19. století k alespoň formálnímu zrovnoprávnění ale nezměnil nic na přezíravém přístupu Britů k nim. Kromě zrovnoprávnění byla i zásadním problémem otázka vlastnictví půdy. Té, které se zmocnila britská aristokracie a kterou jejich potomci místním za velmi nevýhodných podmínek pronajímali. Přitom tento nesporně spravedlivý požadavek byl v britském parlamentu i společnosti považován za něco naprosto nepatřičného a nepřijatelného. Irové měli zůstat sluhy a nádeníky. Do toho přišla v půlce století další rána – osmiletý hladomor v důsledku epidemie plísně brambor, jehož děsivými důsledky bylo úmrtí 1 a půl milionu a emigrace v počtu 2 milionů osob. Pomoci se ale těmto poddaným královny Viktorie nedostalo prakticky žádné. Možná, že se na to celé Britové dívali tak, že čím méně Irů na ostrově zůstane, tím menší "problémy" s nimi budou mít.

Během bojů o nezávislost Irska vytvářeli Britové obraz Irů jako věčně rebelujícího národa a později i národa teroristů a vrahů. Jenže byli to Britové, kteří opakovaně prokazovali svoji vyspělost a humanismus, když potlačovali rebelie na ostrově. Například o Velikonocích 1916. Jeden z povstalců, odsouzených k smrti, byl zraněn a nemohl stát. Britové ho přivázali k židli, aby ho mohla popravčí četa odstřelit.

Bohužel do období nezávislosti vstoupilo Irsko na krku s občanskou válkou mezi těmi, kdo se spokojili s nakonec Brity poskytnutým statusem dominia a pod tíhou okolností museli oželet šest severních hrabství a těmi, kdo chtěli bojovat za osvobození a sjednocení celého ostrova a vyvázání se z jakékoliv závislosti na Británii. Teprve po této válce, která stála život jednoho z nejvýraznějších bojovníků za nezávislost Irska M. Collinse vznikla IRA, jak ji známe dodnes. A v občanské válce nesmiřitelný E. de Valera nakonec dovedl na přelomu třicátých a čtyřicátých let ke skutečné nezávislosti. Jenže Britové dodnes okupují severní část ostrova pod falešnou zástěrkou severoirské státnosti. Obavy o osud protestanské většiny na severu, která by se stala menšinou v rámci sjednoceného ostrova a byla by údajně vystavena mstě ze strany katolíků mají zakrýt fakt, že by tato protestantská většina v rámci Ulsteru o svá dodnes neformálně fungující privilegia přišla.

Brutální teror na ostrov přinesly především nejrůznější ozbrojené formace z Británie, čímž nechci omlouval činy IRA. Tento nepřirozený a nespravedlivý stav trvá dodnes. Už to bude pomalu devet set let, co se předkové dnešních Angličanů u irských břehů objevili. A pak že je svět lepší a spravedlivější. I když Irská republika patří podle statických údajů k blahobytným státům, Irové se těch svých „Sudet“ ne a ne domoct.