jadran komentáře u knih

Kvalitu knihy tady víc než kde jinde podtrhuje kvalita drtivé většiny komentářů, pro mě na čele s Corsem, Rihitamou a Thorirem. Kniha, která mě v oněch raných osmdesátkách fascinovala svojí neuspořádaností, obrázky, vysvětlivkami a která podle mě není až zas tak kritikou, ale spíš nejpříhodnějším popisem naší současné existence. A vychutnáme si ji ještě víc dneska, protože leccos z toho, do čeho se Vonnegut strefoval už dost dlouho známe taky. Svět se za to půlstoletí, kdy kniha vznikla změnil brutálně a přitom se neměnil vůbec.

Mezi oněmi pro mě nejzajímavějšími recenzemi jsem vynechal toho, který používá jméno mirektrubak. Citujeme tady z nejrůznějších knih, já si dovolím odcitovat jeho pro ty, kteří to nepostřehli kus jeho příspěvku a který knihu i podle mě vystihuje asi nejlíp:

"Možná se mi to jen zdálo, ale měl jsem při čtení pocit, že i když nám lidem docela nelítostně nakládá, nastavuje nám deformující zrcadla jak na Petříně a vytahuje na nás všelijaké ty osobní a společenské kostlivce, tak že nás lidi má docela rád. Chci říct: i když je k nám kritický a nehodlá kritiku nijak mírnit, cítím tam laskavost a lidskost. To mi přijde důležité a přijde mi to fajn."

Doufám, že se na mě nebude zlobit a děkuji mu. Tady palce nestačí.

Jedna z nejlepších a nejvýraznějších dystopií, jakou jsem kdy četl. Je dost zvláštní, že u nás vyšla za "socialismu", když ostatní sesterské knihy od Orwella a Bardburryho ani náhodou. A přitom je plus minus o tom samém. Vzpoura končí nakonec tím, že lidé, tedy ona masa, už jinak žít neumí a je jasné, že se vrátí k tomu, co bylo předtím. Ten konec je podobně jako u ostatních velkých dystopií pesimistický. Jenže když se dneska zamyslíme nad tím, co psal Vonnegut někdy na začátku padesátých let, z hrůzou zjistíme, že leccos tady už je. Dneska ve výrobě a zemědělství (a i tady díky strojům, z nichž některé se bez přímého lidského vedení neobejdou) pracuje tak třetina pracovních sil. Na druhou stranu realizace oné výroby (skladování a hlavně distribuce) vyžaduje mnohem větší množství lidí a to samé platí i pro jejich "obsluhu". Stroje sice zatím nedokážou nahradit lidi v oné sociální oblasti, jenže - vždycky bude někdo, kdo bude "tahat" za nitky. To dneska vidíme rovněž. Někdo, kdo druhé bude chtít ovládat, mít nad nimi moc a kdo se jim bude cítit nadřazen natolik, aby o nich rozhodoval i přes onu demokratickou fasádu, nebo dneska spíše jenom nátěr. Prolémem nikdy nebudou stroje, ale jako to bylo vždycky - ti, kteří o nich budou rozhodovat. A nebude to žádná AI. Ta se dá vždycky stejně jako lidé zmanipulovat a nebo prostě - vypnout. A nebo se dá použít zas a jen jako nástroj. A pak tady budou vždy parazitující jedinci, kteří si najdou cestu, jak si z toho mála, co vydělají oni u Vonneguta uživatelé automatů urvali zcela dost pro sebe, ani oni sami měli ten bezstarostný spokojený život. Takhle vypadá nás dnešní svět, necelých dvacet let po smrti jednoho z nejzajímavějších amerických spisovatelů XX. století a sedmdesát let po napsání této jeho knihy. Asi by to chtělo dát si panáka sumkliše, aby člověk přišel na jiné, veselejší myšlenky.

Plně platí, co napsali kolegové Dexter94 i Perseus. Společně s knihou Dějiny státu Izrael od Michaela Kruppa je to perfektní přehled toho, co se na území Izraele do oněch sedmdesátek dělo. Šestidenní válka je dodnes ukázkou perfektně provedené preemtivní (ne preventivní - jedná se o jiný typ) operace, zejména letecké útoky, které zlikvidovaly především egyptské letectvo mohly Američanům připomenout Pearl Harbour. Opačným příkladem je válka, kterou kniha končí - jomkipurská, která vyvedla Izrael z představy, že Arabové jsou naprosto neschopní a Izrael je zabezpečen jednou provždy. Navíc z knihy vyplývá, jak složitě se v dané oblasti vyvíjely vztahy mezi jednotlivými přímo zainteresovanými státy a také mezi velmocemi a jak prakticky trvale konfilktní situace ovlivňovala dění ve světě.

Paradoxem je, že původně se Stalin domníval, že Izrael bude spojencem východního bloku (tedy SSSR) a arabské režimy byly nazývány reakčními. Z téhle doby taky je ona masová (ale taky dobře zaplacená) vojenská a technická pomoc, kterou tehdejší Československo na pokyn Moskvy Izraeli poskytlo formou dodávek zbraní a výcvikem ve vojenských prostorech a na letištích. Výcvik zejména pilotů a leteckého personálu, stejně jako prodej Avii S199 a Spitfirů měl zásadní význam pro první konflikt, ve kterém arabské země hlásaly zcela otevřeně cíl "utopit" Židy v moři. Pak ovšem Stalin pochopil, že izraelská vláda nebude skákat podle jeho přání a potřeb a v souvislosti s "revolucemi" v Egyptě a Sýrii se najednou především z těchto zemí stali pokrokové režimy a spojenci SSSR. A Izrael byl najednou ocejchován rétorikou, která neměla daleko k té z doby nacistického Německa. Pomoc Izraeli zaplatili životem například popravený Vlado Klementis nebo za záhadných podmínek zahynuvší velitel výcviku židovských dobrovolníků známý východní voják plukovník Sochor.

Naproti tomu poslední konflikt, popsaný v knize je zajímavý především ukázkou nejistoty a zabedněnosti politiků, selháním zpravodajské služby a přezíravosti, která vznikla v důsledku šestidenní války. Pozoruhodná byla i pnutí mezi sebevědomými izraelskými generály a jejich těžká zvladatelnost i v kritických situacích na Sinaji.

Nakonec tato válka vedla přece jenom k tomu, že po vrácení Sinaje se Egypt vyčlenil z jednotné protiizraelské fronty a podepsal s Izraelem mír. Takže nějaký význam to mělo, ale skoro tři tisíce mrtvých, ztráty na výzbroji i ostatním v desítkách miliard dolarů představovaly velkou cenu a u Egypta to bylo podobné.

V každém případě dodnes představuje tento konflikt latentní ohnisko napětí i přes vyvázaní se Egypta díky navrácení Sinaje. Mírotvorci na obou stranách - egyptský prezident Anvar as-Sádát a izraelský premiér Menachem Begin byli za onen mír extrémisty ve svých zemích zavražděni. Ale to už je nad rámec této kvalitní knihy, i když to ukazuje složitost konfliktu nejen navenek, ale i uvnitř jednotlivých zemí.

Vlastně všechno napsali JelloBiafra, SalomeH i Rocker007, se kterým souhlasím až do puntíku, aniž bych měl cokoliv proti oběma zbývajícím. Kniha vyšla dva roky před pádem (či spíše odchodem) komunistů a postupné uvolňování v osmdesátých letech se projevilo i tím, že vůbec mohla vyjít kniha tohoto typu, kde se našinec snad poprvé podrobněji seznámil s působením našich vojáků v Tobrúku a Palestině.

Klapálkův osud je přímo vzorovou ukázkou toho, co si prožili vojáci, kteří byli ochotni nasadit život za republiku za druhé světové války. Za první světové války se jednalo o ruského legionáře, podobné to bylo i u řady dalších. Po Mnichovu následovala účast v domácím odboji, pak útěk do zahraničí. Tady mě v knize nesmírně pobavila ona scénka, kdy už v ilegalitě potkal v Praze frekventanta nějaké vojenské školy, který se k němu na ulici hrnul a hulákal na celé kolo, jak to, že je tady a že si myslel, že už je dávno za hranicemi. Později z Anglie, kam byl stažen z Palestiny odešel dobrovolně do SSSR a bojoval pod Svobodou na Dukle. Pak velel celé armádě a do osvobozené Prahy vjel v čele armádního sboru na bílém koni.

Zatímco řada důstojníků i vojáků východní armády velmi dobře pochopila, o čem onen komunismus v ruském podání je, Klapálek stejně jako Svoboda i Boček podpořili nepřímo únorový puč a vstoupili do KSČ. Jenže se stali záhy nepohodlnými a v padesátých letech je postihlo to samé, co jejich kolegy a nejednalo se jenom o letce RAF. Vyhazov, degradace a kriminál. A záchrana přišla až v roce 1956, kdy se po něm sháněl dnes najednou tak nenáviděný (hlavně na Praze 6) Koněv. S výjimkou onoho pobytu ve Valdicích byl osud Ludvíka Svobody stejný. Na druhou stranu je prokázáno, že ačkoliv Karel Klapálek vstoupil do KSČ v roce 1948 (byl vyloučen v rámci svého odsouzení o čtyři roky později), snažil se na ministerstvu národní obrany chránit své bývalé spolubojovníky z války.

Byl plně rehabilitován až v roce 1968 a zemřel tři roky před druhým vydáním téhle knihy. Perličkou je, že než byl po Únoru zatčen, kdosi ho anonymně varoval. Mohla to být provokace a nemusela. Každopádně, nezmizel a stálo ho to ony čtyři roky kriminálu. Na rozdíl od jeho kolegů Buršíka (který uprchl z komunistického lágru na západ) a nebo generála Bočka, který dopadl mnohem hůř než Klapálek - po vyhazovu (kdy se ale na rozdíl od Klapálka aktivně na "čištění" armády podílel), degradaci a odsouzení zemřel v roce 1952 ve Valdicích. Jeho ženu zavraždili nacisté za války stejným způsobem a na stejném místě jako herečku Annu Letenskou. Klapálkova žena a dvě dcery válku přežily. Tolik k hodnocení druhého, přepracované vydání pamětí armádního generála Karla Klapálka.

4 09.12.2024

Kvalitní kniha, kde jsou všechny evropské armády (včetně vatikánské gardy), rozdělené do tři skupin - NATO, Varšavská smlouva a neutrálové. Kromě Evropy tady samozřejmě nechybí ani USA a Kanada. Texty jsou sice kratší, ale jsou zde uniformy, vybavení, označení i hodnosti od konce druhé světové války včetně množství změn. I v naší, tedy tzv. československé lidové došlo za oněch necelých 25 let ke třem zásadním změnám výložek a také pojetí oblečení, kdy bylo nenápadně opuštěno ono sovětské z doby po roce 1948 s pomalým návratem k tomu, jak to bylo za války a k dnešku se to trochu vrací až k první republice. Zajímavé v knize je i to, že hodnosti jsou uvedeny i v originálu, takže jsem se zde dozvěděl, jak se která hodnost jmenuje i ve finštině nebo maďarštině a že ve švýcarské armádě nemají momentálně hodnost generál. Slovo Majuri ve finštině bych asi dal, stejně jako kepteni, ale takový alhadnagy? Když si člověk knihu pročtě a hlavně pečlivě i podrobně prohlédne, narazí na spoustu zajímavostí a kuriozit. Jako jednu takovou perličku uvádím fakt, že albánští důstojníci neměli od sedmdesátek vůbec žádné hodnostní označení. Všichni byli oblečeni stejně. Jak je jejich podřízení poznali?

4 09.12.2024

Kniha na mě vykoukla při přeuspořádávání knihovny. A hned vedle ní mám podstatně novější textově stručnější, ale obrazově nesrovnatelné Vojáky studené války. Tady mě fascinuje žargon, který patřil ve své době neodmyslitelně k vojně (kde jsem si tuto knihu "půjčil" na blíže nespecifikovanou dobu, i tak se to dá říct), ale i ona fakta, o kterých se zmiňuje kolega vvikingg. Obrázky i třeba hodnosti a odznaky byly na svoji dobu bomba, ale dneska to skutečně neobstojí s onou druhou a novější od pánů Vogeltanze a Husa. Rozsah obrazových příloh je tam nestrovnatelně větší, obrázky jsou realistické včetně barev, jsou tam uvedeny všechny evroské armády (plus Kanada a USA). A ta Albánie samozřejmě taky.

Jenom když jsem si četl část o rurmunské armádě s patřičnou oslavou RKS a především a na prvním místě soudruha N. Caucesca, až nepříjemně mě zamrazilo. Shlédl jsem totiž tento měsíc dva dokumenty o jeho pádu se spoustou dobových záběrů. Mezi nimi nechyběli ani rumunští vojáci při palbě nejdřív do davu a potom po záškodnících. Tahle kniha má ale svoji hodnotu i půvab, takže si vedle Vojáků studené války bude naopak odpočívat ve druhé řadě i nadále.

3 09.12.2024

Knihu jsem si kdysi koupil, protože mě zaujaly bohaté ilustrace. Byl jsem připraven na hutnou nakládačku v duchu tehdy panujícího světonázoru s tím, že si vše potřebné odfiltruji, jako tomu bylo v případě obecných dějin světa, které vydala ČSAV.

V tomhle díle je ale toho marxismu celkem pomálu, jedná se o celý středověk. I když kniha asi vznikala dlouhá léta, nakonec vyšla čtyři roky před pádem režimu. A tak jsem se s překvapením dozvěděl celou řadu věcí, o kterých jsem neměl tušení, třeba jak skutečně vypadaly tzv. rytířské bitvy, co ve vrcholném středověku znamenalo ono kopí (lance) nebo jak bylo složené a vyzbrojené vojsko velkomoravských knížat a snad největším překvapením pro mě byl popis husitství. Sice se zde píše o hustiském "revolučním" hnutí, ale v knize je vyvrácen oblíbený Nejedlého obraz husitů jako venkovských nevolníků a naopak je tady popsáno, že základ taktiky i výzbroje husitů má svůj základ a původ ve městech, když ona vozová hradba je dávána do souvislosti s městským opevněním. Teprve díky téhle knize jsem pochopil smysl některých husitských zbraní. Např. háků na dlouhé násadě - sloužily k zachycení rytířského kopí a jeho navedení na bočnici vozu a následnému rozlámání oněmi okovanými cepy, což nebyl znak venkovských "revolucionářů", ale sofistikované a již v předhusitské době používané zbraně, jako účinější biják proti stále dokonalejší plátové zbroji. Ve své době prostě příjemné překvapení, mrzelo mě pouze, že ani ilustrace, ani mapy nejsou barevné.

Kniha pro mě byla skvělým základem pro mnohem barvitější četbu čtyřdílných Rytířských bitev a osudů od pana Kovaříka, ke kterým jsem se dostal teprve nedávno. A i když on sám spoustu věcí vysvětluje, v této knize je to ještě mnohem podrobnější a kvalitu knihy jenom dokládá, že si autoři v Kovaříkem v ničem neprotiřečí.

5 26.11.2024

Objektivní, věcně popsaná historie ozbrojených sil od doby jejich vzniku až skoro po dnešek. Na knize je zajímavé, že navíc objasňuje řadu elementárních, ale pro většinu lidí matoucích pojmů, jako je třeba strategie, taktika i třeba na konkrétních etapách pojetí ozbrojených sil ve vazbě na potřeby země. Matloff se nezabývá tím, která válka byla spravedlivá, nebo nespravedlivá, která smysl měla a která ne. Přináší perfektně podaná fakta, nezatahuje do knihy politiku víc, než je třeba a hlavně vynechává i ideologii. Jeho nestranost se třeba projevila při popisu války, kterou současníci nazvali "druhou válkou o nezávislost", vedenou souběžně s napoleonskými válkami v Evropě, když věcně vyvrací jak její oprávněnost, tak výsledky, kde uvádí, že se v žádném případě nejednalo o vítězství USA, protože jejich cílem bylo dobytí Kanady, což se nezdařilo. A ve stejném duchu jsou podávány i další konflikty vlastně až do onoho roku 1996, kdy kniha končí. Neméně zajímavé je třeba podrobné vysvětlení (na příkladu 2. světové války) o vztahu mezi ekonomikou a počtem nasazených vojáků, nebo logistikou a možnostmi válečných operací, kdy letectvo tvořilo prakticky 1/4 ozbrojených sil právě z důvodu nutnosti přepravy obrovského množství materiálu i lidí na desetitíckilometrové vzdálenosti. Zároveň je v knize vysvětleno, proč Američané neobsadili Berlín ani neosvobodili Prahu s tím, že v tomto případě o dané problematice rozhodovali vojáci bez ohledu na případné politické aspekty (nevpuštění Rusů do střední Evropy). Jedná se o knihu naučnou bez onoho populární, ale dobře rozdělenou, s dostatkem mapových podkladů (ty jenom trochu degraduje fakt, že jsou černobílé a poněkud drobně popsané), ale kdo už bude podobnou knihu číst, tak bude mít i trpělivost, aby třeba i se zvětšovacím sklem mapu prohlédl. Lze doporučit hlavně lidem, kteří jsou trpěliví a uvedená problematika je opravdu zajímá. Od podobné knihy skutečně žádnou zábavu očekávat nelze.

4 26.11.2024

I když z jednotlivých příběhů Karla Maye v severní Americe mám nejradši Ducha Llana Estacada pro jeho tajemnost, tahle kniha se mi líbila skoro stejně. Sice se vše zdánlivě opakuje pořád dokola, ale takový je i život. Pořád to stejné, na různých místech, ale boje, honičky, náprava křiv, pomsta (ať už oprávěná nebo ne - jako tady) a k tomu v tomto případě představení nejstaršího národního parku USA. U Karla Maye se mi líbí ty nejrůznější obskurní figurky především bílých lovců a jejich drobné úchylky, zde samozřejmě neustále svojí vzdělaností ohromující Kulhavý Frank a jeho stálý opravovatel - tlustý Jemmy. Kolik asi překroucených odborných "termitů" tady je? A jsou všechny z originálu? V dětství mě poněkud překvapovalo, kolik tady má May lidí německého původu a připadalo mi to hodně přehnané, zejména tváří tvář představě, že USA byly původně koloniemi Britů. Teprve mnohem později, když mě začala zajímat historie jsem s překvapením zjistil, že němečtí emigranti mířili do USA ještě v koloniální éře a v době vzniku USA tvořili několikaprocentní menšinu. Tu nakonec posílili i hesenští vojáci v britském žoldu z doby války za nezávislost, kteří zůstali z naprosté většiny v USA. A jistý Dwight D. Eisenhower, vynikající vojevůdce a ještě lepší (i když oněmi demokraty neustále shazovaný) prezident byl rovněž německého původu. I admirál Chester W. Nimitz pocházel taky z rodiny texaských Němců. Takže Kulhající Frank nebo lovec medvědů Baumann nebyli v USA žádnou z prstu vycucanou výjimkou.

13 12.11.2024

„Pobijte je všechny, pánbůh si ty svoje vybere.“ Tato věta v první části druhého dílu knihy o rytířských osudech uvedena není. Její autenticita je střídavě potvrzována a střídavě až zuřivě popírána. Tak měl odpovědět papežský legát Arnauld Amaury vojenskému veliteli křižáků Simonovi de Montfort před útokem na Beziers na dotaz, jak mají křižáci odlišit pravověrné katolíky od albigenských. Popis dobytí Beziers ukazuje, jak se dá, či spíše nedá věřit kronikářům tehdejší doby. S tím statečně zápolí Jiří Kovařík nejen v této části tetralogie. Zejména kroniky v západní Evropě jsou až příliš poplatné pořizovatelům a jejich autoři museli často vyvinout nemalé úsilí, aby se svým popisem charakterů i událostí svých mecenášů nedotkli. A jejich úsilí je občas úsměvné, ale častěji až trapné.

Když přeskočím na konec knihy, tady pan Kovařík naznačuje, že už tehdy římský král Karel, později čtvrtý, byl realista a pragmatik. Podle všeho se bitvy, v níž našel svoji „rytířskou“ smrt jeho otec, český král Jan, po zralé úvaze nezúčastnil. Byl totiž komplexním panovníkem a měl z hlediska schopnosti vládnout vše to, co Přemyslu Otakarovi I. chybělo.

Co se týká katarů, ve skutečnosti se zde jednalo o dobytí de facto nezávislých území na jihu Francie s jejich naprosto odlišným kulturním a společenským klimatem. Ono katarství bylo výsledkem tolerantnějšího způsobu myšlení. Kataři nebyli agresivní, své pojetí víry nikomu násilím na rozdíl od katolické církve nenutili. Ona věta z úvodu ukazuje, že dokázali žít s katolíky bez problémů v jednom městě. Jenže poukazovali na rozpory mezi křesťanstvím a tím, za co je katolická církev vydávala. Nakonec to byli převážně katoličtí měšťané, kdo odmítli „kacíře“ vydat papežské moci ztělesněné křížovou výpravou, první, která byla vedena proti křesťanům. Vyvraždění ale údajně provedli neurození křižáci, oni rytíři jim „jenom“ později zabavili majetek, získaný rabováním. Ve skutečnosti měla tahle „svatá“ výprava úplně jiné pozadí a cíle. Papežové se snažili získat absolutní moc nad všemi a francouzský král se rozhodl ovládnout příliš nezávislý jih. A brutální Šimon IV. z Montfortu dostal, co si zasloužil před hradbami Toulouse a způsobem, který rozhodně rytířský nebyl. Jeden z jeho synů se zase vzbouří proti anglickému králi Jindřichovi II., aby po prohrané bitvě u Eveshamu skončil rozsekaný na kusy.

Takoví byli křesťanští rytíři. Rytířství byl totiž neuskutečnitelný a falešný ideál. To z knihy vyplývá více než jasně. Už samotnou víru nahradila dogmata. Každý, kdo o nich pochyboval, byl nepřítel, určený k nemilosrdné likvidaci. Svatý Ludvík IX., francouzský král, velký mírotvorce a spravedlivý panovník albigenské nepokládal za lidi, stejně jako nevěřící, které se vydal přivést na pravou víru při osmé kruciátě. Jakmile ale začala církev v Evropě bojovat o absolutní moc, osud Svatého hrobu a jeho ochranitelů jí byl lhostejný. To Ludvík poznal na svých výpravách do Svaté země (jednou se trefil do Egypta a skončilo to jeho zajetím), později doplul k Tunisu. Také bychom tohoto svatého mohli prohlásit za otce evropského antisemitismu. Vyhánění a vraždění Židů, stejně jako jejich perzekuce včetně označení na oděvech jsou jeho vynálezem. Nacisté by mu tleskali.

Kniha ukazuje, že soumrak rytířstva nastal už ve čtrnáctém století. Zdokonalování výzbroje vedlo sice k větší těžkopádnosti jejich nositelů, ale stále dokázali muži sesednout a bojovat pěšky. Ale největším neštěstím oněch rytířů byla představa, že bitva je cosi jako větší turnaj. Postavit se do zálohy a sledovat, jak si ostatní získávají slávu (a taky kořist díky zajetí významných protivníků) bylo pro tyto egoistické a arogantní lidi něčím nepředstavitelným. Stejně jako přezíravost vůči „méněcenným“ neurozeným bojovníkům. Takto sestavenému vojsku se ani nedalo nijak velet. Žádná taktika, žádné možnosti reakcí na změny na bojišti. Pravomoc krále nebo velitele končila ve chvíli, kdy vojsko dokázal seřadit a vydal povel k nájezdu. A stačilo, aby oni „méněcenní“ měšťané z Flander u Courtai nebo Skotové u Bannockburnu využili výhody terénu, možností vlastních zbraní a dokázali drtivému úderu rytířů odolat. A podobně postupoval i král Eduard III. u Kresčaku, který sesednuvší rytíře postavil mezi lukostřelce, aby je bránili. Na rozdíl od neuspořádaných útoků francouzské rytířské jízdy, která dokonce vjela v úvodu bitvy do vlastních pěších jednotek před sebou. Jinou ukázkou stejné zabedněnosti je celá bitva u Lehnice. Neochota počkat na spojenecké vojsko, ignorace taktiky protivníka a představa, že Bůh pomůže vedla ke katastrofě.

A tak mě v téhle skvělé knize chybí jen jedno střetnutí. O jeho pozadí je zde jenom jedna jediná věta, ale pro dotčenou zemi má význam dodnes. Odehrála se v roce 1315, rok po bitvě Bannockburnu a 13 let po bitvě u Courtai. Habsburkové se snažili ovládnout nejkratší cestu z Německa do Itálie a využili jako záminku vyrabování a vypálení opatství Einsiedeln obyvateli kantonu Schwyz. Zhruba třítisícové vojsko Leopolda I., vnuka Rudolfa I. Habsburského bylo milicí ze Schwyzu a posilami z Uri pod vedením landmanna Wernera Stauffachera napadeno během přesunu úzkou stezkou podél jezera Agri a zcela zničeno. Tato událost stojí na počátku švýcarských dějin. I když v dalších letech proběhla celá řada střetů, bitvou u Sempachu roku 1386 byl základ dnešního Švýcarska upevněn natolik, že s výjimkou krátké okupace za napoleonských válek nebyla státnost této země už nikdy zpochybněna nebo zásadně ohrožena. Pravnuk Rudolfa I. Habsburského Leopold III. neměl u Sempachu takové štěstí jako jeho strýc toho jména I. u Morgaternu. Byl s dalšími veliteli nemilosrdně v bitvě ubit. Skotsko stejně nakonec skončilo jako součást Velké Británie a čekaly je v bojích s Angličany už jenom porážky. Flandry král Filip IV. přes katastrofu u Courtai později stejně porazil a ovládl. A nakonec byly rozparcelovány a staly se dějištěm mnoha dalších krvavých událostí. Švýcarsko si svoji samostatnost a nezávislost uchovalo dodnes.

10 05.10.2024

Kniha má opět dvě dvě části a je to mayovská klasika. V té první zažijeme přepadení (zmařené) vlaku, střet se supy z Llana Astacada i indiány, ale hlavně pronásledování zločinců. Objeví se další obskurní, ale vysoce kladná postavička - Muž bez uší. A honba za vrahy jeho nejbližších s pomocí Old Shatterhanda může začít.

Vždycky mě jako malého fascinovala ona henryovka, ale později jsem s překvapením zjistil, že opakovací pušky už používala zejména seveřanská kavalerie za občanské války, tudíž to nemohla být taková senzace, jak je v knize popisováno. Puškař Henry ovšem skutečně existoval a vyvinul první úspěšnou opakovací pušku, která se později změnila na winchestrovku. Tedy onu kultovní zbraň ne s hruhovým zásobníkem jako pistole (Colt), ale s se zásobníkem pod hlavní, kde bylo 16 nábojů v řadě za sebou. Stejně běžnou zbraní byla opakovací pistole Colt, málokdo by v té době asi používal jednoranné perkusní, zpředu nabíjené pistole. Medvědobijka, i stříbrnými hřeby pobitá Vinetuova ručnice byly asi lovecké zbraně, otázka je, jestli nabíjené zpředu nebo již dnešním klasickým způsobem.

Druhá část je už smutnější, Vinnetou zahyne, ale konečně se taky podaří dostat vraha jeho otce a sestry Santera. Ten se táhne celou řadou vlastního cyklu Vinnetoua, myslím ale, že kupodivu ve filmech to bylo pořešeno lépe. Mario Adorf, visící na skále, pod ní připravená kopí jako při pražské defenestraci a trpělivě sedící indiáni, kteří čekají, kdy se už konečně pustí.

Nejprve jsem si přečetl tenhle třídílný cyklus - či spíše tři knihy s pěti samostanými částmi a pak jsem s nadšením zjistil, že Vinnetou žije a objevuje se v celé řadě dalších, jednotlivých knih...

14 07.09.2024

Dvě samostatné části, když ta druhá posloužila jako tak trochu jako podklad k druhému filmovému Vinnetuovi - Vinnetou - Rudý gentleman. Ale opravdu jenom velmi rámcově. Zato první část - Old Death - Stará smrtka byla pro mě bomba. Šarlí hraje pro Old Deatha zase greenhorna, přičemž se živí jako soukromé očko a má dovést domů šíleného mladíka, který se stal obětí manipulativního podvodníka. Střet s dozorci na plantážích, kteří přišli o flek v důsledku porážky Jihu v občanské válce i zábavné počínání kapitána na missisipském parníku se trochu vymyká z běžných příhod hlavního hrdiny, později jde už všechno do starých kolejí. Old Death je pozoruhodný tím, že překonal "necnosti" dnešní doby - gamblerství a závislosti na drogách. To druhé vysvětluje jeho zjev, i původ přezdívky. Jak píše jprst - nemohu dát jinak než pět hvězd, byť zejména s přihlédnutím k první části tohoto dílu.

14 05.09.2024

Filmy z šedesátek mají své kouzlo, ale s knihou toho nemají moc společného. Ale není to zdaleka taková katastrofa, jako mayovky z Blízkého východu. Na filmy se rád podívám (tedy ty s Lexem Barkerem), ale i když jsem první díl Vinnetoua četl snad dva roky po prvním shlédnutí stejnojmenného filmu, kniha se mi líbila ještě o něco víc. Ona výuka greenhorna Samem je úžasná, stejně jako popis osvobozování Vinnetoua bez pověření všemoudrého učitele Sama Hawkense. Pak odpovídá plus minus kniha filmu a film knize bez onoho Rosewellu (což mi v knize nechybí, městská pasáž je úlitba tehdejším westernům) a konec je rovněž velmi podobný.

Co mě překvapilo, byl rozdíl v popisu krajiny a tady musím říct, že s ohledem na oblast, kde sídlili Apači odpovídá naopak realitě víc film s Limským zálivem jako řekou Rio Pecos a vyprahlou krajinou. Ale je to jedno, baví mě to i dneska a ještě víc mě baví další (kratší díly). Inu, pan May uměl. Ať si kdo chce co chce říká. Nabubřelé odsudky u mě vyvolají tak maximálně pohrdavý úsměšek, inu greenhorni nejsou jenom v Americe šedesátých let předminulého století, ale i mezi námi a tady. Bohužel, žádný Sam Hawkins z nich nedostane nic. Zůstane jim jenom hloupé žvanění, předvádění se a podvědomí vlastní hlouposti a bezvýznamnosti. Howgh.

28 04.09.2024

O Krvavém románu i malířsko-grafickém díle Josefa Váchala jsem měl jenom obecné povědomí. Po knize jeho vzpomínek z italské fronty za Velké války jsem sáhl hlavně proto, že byla k dispozici v e-formě tady na Databázi knih a k její četbě jsem tedy mohl využít mobil během cest hromadnou dopravou. Zpočátku mě kniha moc nezaujala, klasické postoje a názory mimoně, který se ocitl na vojně. A k tomu komplikovaný a poněkud zastaralý jazykový projev. Na jednu stranu nadřazenost umělce a intelektuála nad ostatními „drobnými“ a „prostými“ lidmi, na druhou stranu nepochopení a údiv nad věcmi, se kterými se až dosud nikde nepotkal.

Váchal díky svému povolávacímu rozkazu musel (dnešními slovy) opustit svoji sociální bublinu a začít řešit základní otázky a problémy každodenní existence v prostředí, kde se funguje podle velmi pokroucených a až zvrácených pravidel. Jakmile se ale přihlásil k artilerii a byl z Rumburka odeslán do Vídně k dalšímu výcviku, jeho pohled na ostatní a okolí se začíná měnit. Fascinuje mě, jak ve svých pamětech dokázal zachytit tento přerod od umělecké a intelektuální individuality k onomu vědomí sounáležitosti s ostatními normálními lidmi. Jeho popis událostí, prostředí a třeba krajiny (o lidech, které během svého působení v c. a k. armádě potkal a se kterými kratší nebo delší dobu žil ani nemluvě) je velmi autentický a přitom až dojemný. Jeho postupné přiznávání se k běžným lidským slabostem, strachu, snaze se nějak „ulejt“ i na druhou stranu pomáhat druhým lidem není strojené, ale uvěřitelné, stejně jako charakteristika lidí (včetně důstojníků a poddůstojníků), kteří naopak pomohli jemu. Svoje malířské a grafické práce si cenil až překvapivě málo a nedá se říct, že by zneužíval občasné výhody „malíře“ nad míru, danou slušností a sounáležitostí s ostatními ubožáky na frontě. Zajímavé i je, že Váchal neuměl příliš německy, což jenom ukazuje, že už žil v ryze českém prostředí a nepotřeboval to.

Nikdy se sice neocitl přímo v zákopech, ale byl mnohokrát ohrožován nepřátelskou dělostřelbou, později i leteckým bombardováním a hrůzy války poznal zblízka, stejně jako její doprovodné jevy, způsobené postupnou erozí Rakouska.

Popis ofenzívy u Caporetta i vpád do Pádské nížiny až k řece Piavě je dramatický, i když Váchal patřil až ke druhém sledu. Kromě neokázale projeveného soucitu s vlastními i nepřátelskými vojáky, stejně jako s civilisty na dobytém území popisuje, jak demoralizujícím účinkem na německé i rakouské vojáky působil dostatek jídla na italské straně. Tady se Váchalovo vyprávění prolíná se Hemingwayovým románem Sbohem armádo. A Váchalovy vzpomínky, nedělající si asi až bůhvíjaké literární ambice mně nakonec připadají mnohem emotivně lidštější i literárně poctivější.

Pozoruhodné je i vyprávění o rabování dobytého území, nebo nesmyslného ničení zejména knih a písemností. Váchal se sám přiznává, že i on si leccos „přivlastnil“, když viděl, jak rakouští důstojníci posílají domů z rámů vyřezané obrazy, sta let staré folianty, ale i dokonce porcelán, sklo a zmiňuje i krádeže drahých kovů, i když zlato bylo doménou říšských Němců.

Čím se válka blíží víc ke konci, jeho mysticizmus a filosofování o životě, jeho smyslu, vině a trestu se vytrácejí a nastupuje jenom strohé vyprávění, jak to vypadalo v zásobovacím středisku, kam byl přidělen. Ani dostatek potravin tváří tvář hladovým vojákům nevyvolává u Váchala žádný pocit špatného svědomí nebo dokonce viny. Absence jakéhokoliv pokrytectví jenom zdůrazňuje pravdivost knihy. I když to v textu není doslovně zmíněno, ze samotného vyprávění je cítit podvědomí konce Rakouska, ovšem bez hlubokomyslných úvah o budoucnosti. Chvílemi mně Váchalovo vyprávění připomíná až některé pasáže ze závěru románu Na západní frontě klid. Zcela famózní je popis návštěvy velitele italské fronty maršálka Boroeviče (původem pravoslavného Srba z Chorvatska), jeho střetu s velitelem Váchalovy divize, které se týkalo se mizerného materiálního zabezpečení vojáků. A urážlivá poznámka onoho maršálka na Váchala z důvodu jeho české národnosti. Nechybí ani připomínka nějakého Schwarzenberga, předchozího velitele divize, který chtěl tak moc válčit, až byl raději vystřídán. A celé vzpomínky končí, když je autor poslán na začátku října 1918 na dovolenou a vyhne se tak poslední pohromě, která už naprosto rozklížené Rakousko postihne – „bitvě“ u Vittorio Veneta, přes jejíž nádraží se vydal přes Vídeň domů.

A tak se mi po přečtení knihy vybavil ještě jeden autor, který v důchodu začal po listopadu oslavovat císařskou armádu a v jednom ze svých děl obdivně popisuje bojové výkony, hrdinství a loajalitu českých vojáků na italské frontě jako údajně největšího vojenského vystoupení Čechů ve válkách ve 20. století. Docela by mě zajímalo, co by soudruh plukovník ve výslužbě Fučík řekl na Váchalovy vzpomínky. Jeho blábolení o slávě a hrdinství, plozené v dobách nejhlubšího míru a bezpečí zní nějak tak falešně v porovnání s vyprávěním a postřehy o strachu, bolesti, mrtvých, zmrzačených a přitom hladových a zavšivených lidech ve zbytcích uniforem tam dole v Itálii. Odhadem z českých zemí narukovalo na italskou frontu tři sta tisíc vojáků z našich zemí. Pětina jich zahynula, co víc k tomu dodat.

7 30.08.2024

Kniha je opět zpracována skvěle, zaujalo mě, jak na začátku každé kapitoly je uveden stručný širší kontext. Jedním z problémů pochopení dějin je fakt, že události neprobíhají po sobě, jak jsou prezentovány v knihách i učebnicích, ale souběžně a vzájemné ovlivnění nebo ovlivňování se dost těžko vysvětluje. Tato část dějin středověkých válek a rytířů je orámována střední a ukončena závěrečnou fází stoleté války. Mezi ni jsou vklíněna dvě tažení – začátek (opět mnohaletého konfliktu mezi polsko-litevským soustátím a Řádem německých rytířů a křížová výprava proti Turkům, která vyvrcholila katastrofou (tedy z hlediska zejména francouzské šlechty) - bitvou u Nikopole.

Husitské války, které vnímáme jako největší konflikt doby (ať už propaganda pochází od Palackého, katolíků nebo komunistů) byly menším a vlastně i kratším konfliktem v onom válkami zmítaném období. Přesto odraz husitských bouří a válek najdeme v onom označení bouří ve Francii, které nesou název pragerie. Pan Kovařík popisuje nejen vlastní střetnutí, ale docela dobře postihuje mentalitu nejen rytířů, ale vládnoucích vrstev oné doby vůbec. Především ukazuje, že onen ideál rytířství byl spíše jenom umělý, nikdy neuskutečnitelný konstrukt, který později asi nejvíce zazářil v období romantismu. Samozřejmě že se seznámíme i s vývojem výzbroje, techniky a taktiky a dojde i na uvádění „věčných a nezpochybnitelných“ pravd o oné době na pravou míru.

Pro onu střední část stoleté války využívá Jiří Kovařík samozřejmě jako hlavní pramen Froissartovu kroniku, ale právě na jejím podkladu s využitím i jiných pramenů a podkladů jak události proběhly ve skutečnosti. A to platí třeba i o bitvě u Grünwaldu, i když známý polský kronikář Dlugosz byl poměrně objektivní.

A tak se seznamujeme s rytíři a jejich rytířským chováním. Po vylodění ve Francii vyrazil Černý princ na chevauchée – kavalkádu. Jiří Kovařík zde uvádí, že to bylo vlastně to samé jako spanilé jízdy husitů (a nejen jich). Dobývání měst, vraždění obyvatelstva a loupení bylo v přímém rozporu s ideálním rytířstvím, které bylo v té době okázale prezentováno, ale pouze v kronikách a na dvorech tehdejších vládců. Ona kavalkáda v roce 1355 se prohnala zemí sem a tam a zpáteční cesta trvala mnohem déle, protože „ji provázely stovky povozů, z nichž mnohé skřípěly pod tíhou skvostných tapiserií, zlata, stříbrného nádobí, obrazů, klenotů, skvělého nábytku, šatstva a truhlic, plných peněz.“ A tohle počínání bylo pro válčení oné doby typické a jeho popisy se v knize opakují až do samého konce. Teprve na jejím konci si francouzský král Karel VII. Si vynutil od stavů peníze a na rozdíl od neukázněných a nabubřelých rytířů vytvořil profesionální armádu. Jedním ze zásadních bodů při její organizaci byl i přísný zákaz rabování a týraní obyvatelstva, z čehož ale vyplývá, že Francouzi se na svém území chovali k běžné populaci stejně jako angličtí dobyvatelé.

A ještě jednu věc je třeba připomenout. Až do XV. století totiž tvořili vládnoucí vrstvu anglického království potomci normanských dobyvatelů, kteří jako jazyk používali – normanskou francouzštinu. Angličtina, jak ji známe dneska vzala svůj počátek až v onom patnáctém století a prvním anglickým králem, který používal angličtinu (v tehdejší podobě) byl až Jindřich V.

Tato skutečnost má souvislost se značně zkresleným pojetím závěrečné fáze stoleté války jako národně osvobozeneckého boje Francouzů proti Angličanům. Takhle to chápala nacionalistická historiografie až v XIX. století. Jana z Arku byla pozoruhodná osobnost, i když stejně zůstává otázkou, jestli nebyla na svoji úlohu připravována dřív, než „slyšela hlasy.“ Nicméně schopnost, možná i talent vést vojsko nebylo vyhrazeno jenom urozeným a rytířům. Ve Švýcarském spříseženectvu vojákům veleli rovněž neurození měšťané a stačí si připomenou kněze Prokopa Holého, který řadu let vedl úspěšně táborskou „polní obec.“ Její konec je ale typickou ukázkou „vděčnosti“, kterou prokázal král ženě, která společně s ostatními zajistila jeho korunovaci. Možná to byl stud nad vlastní neschopností a zbabělostí, které byla Johanka očitým svědkem. Kauza Gillese de Rais je podána ještě velmi střízlivě a je otázkou, jak se na jeho psychice odrazila zrada Johanky, ke které vzhlížel. Na druhou stranu to nijak neomlouvá jeho bestiální řádění. O jisté zvrácenosti doby svědčí fakt, že při odsouzení ho děsila jenom pohrůžka vyobcování z církve. Nakonec ono masové týrání a vraždění dětí bylo při soudu s ním druhořadou záležitostí ve srovnání s obviněním z kacířství a vzývaní ďábla.

Boje stoleté války, stejně jako ona kruciáta proti Turkům nebyly nic obdivuhodného a už vůbec ne morálně oprávněného. Snad s výjimkou konce stoleté války, kdy Angličané na rozdíl od předchozích období byli čistými okupanty, chovajícími se vůči místním s bezohledností dobyvatelů. Předtím mezi místními nalézali cenné spojence, jenže krize ve vlastní Anglii znemožňovala posílit posádky ve Francii. A tak jediná z předvedených válek, kterou je možné i přes propagandistické zneužívání pokládat za spravedlivou je onen boj mezi Poláků a Litevců s Řádem německých rytířů. Ono totiž ono řádění pro změnu německých křižáků na území osídleném Litevci, Lotyši a částečně Estonci se nijak nelišila od podobného počínání křižáků v Orientu nebo na jihu Francie. Jelikož sérii čtu odzadu, třeba tyto skutečnosti najdu v první nebo zejména druhé části řady.

10 30.08.2024

Rozmarné vyprávění, ke kterému napsali přesné komentáře Kozel a také Ronnie68. Jenže je to všechno popsáno ve stylu pohádek a jak to bylo doopravdy si musíme přečíst jinde. Mám na mysli další skvělou knihu od Jiřího Kovaříka - Rytířské bitvy a osudy - část III - Čas stoleté války. Jiří Kovařík Jeana Froisarta často cituje, ale také vše uvádí do širších souvislostí a na pravou míru. Těžko se mohlo od dobového "reportéra" ve službách anglických králů očekávat, že bude popisovat ve skutečnosti jejich řádění ve Francii, vraždění, loupení a ničení a musel se držet stranou i v případě Francouzů, kteří se chovali samozřejmě úplně stejně. Jediní, kdo dostávaJÍ u Froissarta trochu v tomto směru "za ucho", jsou loupeživí Skotové.

Kniha je napsána (či spíše do češtiny převedena) dobře, čtě se snadno a jako podklad k onomu Kovaříkovi je skvělá. Ale jedná se o obsáhlé vyprávění (i když je kniha vlastně dost malá) a bez alespoň středoškolských dějin středověké Evropy se v ní čtenář bude orientovat dost nesnadno. Takže než první kniha k přečtení (jako se to stalo kdysi mně) je lepší ji brát spíš jako doplněk. V porovnání s popisem některých událostí z novější literatury je komické, jak je možné některé věci napsat, nelhat, ale také nenapsat čistou pravdu.

6 26.08.2024

Dobrá kniha o zdánlivě okrajové a nevýznamné části druhé světové války, tedy její první fáze. Přepadení Norska se "skoro" zdařilo, nebýt ovšem ztráty křižníku Blücher, útěku královské rodiny a odvezení zlatých rezerv norské národní banky. Vojáci norské armády, založené na miličním principu a s pouze lehkou výzbrojí někde houževnatě bojovali, jinde se snadno vzdali. Pozoruhodné bylo (dodnes se o tom moc nemluví a nepíše), že v řadách zahraničních jednotek SS zahynulo víc Norů, než na straně západních spojenců. Norská exilová vláda ve Anglii měla mnohem větší starost o to, aby se v Norsku nedávala záminka Nemcům k represím vůči civilnímu obyvatelstvu, než aby s výjimkou pár letců a námořníků přispěla aktivně k porážce nacistů.

A teprve ve chvíli, když už měli Němci obsazené všechny přístavy, objevili se na scéně spojenci. Britská Royal Navy težce pocuchala Kriegsmarine a u Narviku se objevily kombinované britsko-francouzsko-polské jednotky. Francouzi a Poláci tvořili navíc specializované horské útvary, které se střetly s Němci, či spíše rakouskými alpskými myslivci 3. horské divize pod velením bavorského generála Dietla. Kromě toho se bojů zúčastnila 6. norská divize pod velením generála Fleischera. A spojenci poprvé v této válce dokázali Němce porazit a vytlačit je z města. Přispěla k tomu i převaha Britů na moři, kteří pustili pořádně žilou Kriegsmarine. Nakonec bylo ale první vítězství Spojenců zbytečné, s ohledem na vývoj na západní frontě byly urychleně britské, francouzské a polské jednotky evakuovány (předzvěst Dunkerku a třeba i Kréty) a Norové zůstali na místě. Generál Dietl se svými vojáky se začal stahovat do Švédska, k čemuž nakonec nedošlo a Švédové mohli být spokojeni. Jejich dodávky železné rudy, bez kterých by se německý zbrojní průmysl položil, mohly být v plném rozsahu obnoveny a Švédové si mohli patřičně napakovat kapsu. Tato kolaborace s Hitlerem je ale asi dodnes netíží, oblíbeným terčem je dodnes tehdy ze všech stran obklíčené Švýcarsko. O Švédech se nemluví, jejich z hlediska válečného úsilí Říše významnější příspěvěk je dodnes ignorován jak ve vlastním Švédsku, tak v Evropě. Tragický byl osud velitele 6. norské divize, který odešel za králem do Anglie (jeho vojáci se mohli vrátit domů) a poté, co byla norskou vládou v exilu odmítnuta jeho snaha po aktivnějším zapojení do bojů po boku Británie, byl jako ztělesnění onoho špatného svědomí poslán jako vojenský atašé do Kanady. Tam na protest proti počínání norské exilové vlády spáchal sebevraždu.

Britové při evakuaci ztratili letadlovou loď, ale pro další vývoj války bylo důležité, že Kriegsmarine měla v poměru ke své velikosti obrovské ztráty a v případě invaze neměla šanci na moři čelit Home Fleet.

V knize jsou přehledně a zajímavě popsány boje včetně účasti 6. norské divize, s řadou detailních příhod a bojů malých jednotek a dokonce i jednotlivců. Ukázalo se, že Churchill byl prozíravý, když chtěl Norsko obsadit ještě dřív, než přijdou Němci. A ti byli celou válku velmi citliví na případné vylodění a tím přerušení dovozu železné rudy. Bez ní by se německý válečný průmysl položil ještě rychleji, než v případě přerušení dodávek rumunské ropy.

13 31.07.2024

Jednoduché a přehledné dějiny zejména pro každého, kdo potřebuje znát základ a přitom necítí potřebu jít víc do detailu. Kniha je napsána německy věcným a suchým stylem, ale z výše uvedeného důvodu to nepokládám za chybu, nakonec přesný překlad z němčiny je Malé dějiny Turecka.

Vždy mě zajímala osobnost Mustafa Kemala a jeho bezprecedentní europeizace toho, co zbylo z turecké říše po první světové válce. Bohužel, o jeho životě je možné leccos najít na wikipedii a občas v tendenčních a povrchních článcích, ale nikde jsem nenarazil na seriózní popis jeho osobnosti, ale i širší souvislosti jeho éry. Na jednu stranu Mustafa Kemal neměl nic společného s genocidou Arménů, protože patřil k odpůrcům Mladoturků. Ale na druhou stranu v Lausanne prohlásil, že si za vyvraždění mohou Arméni sami. To je dost velká kaňka na štítu člověka, který rozhodně Turecko dokázal změnit za poměrně krátkou dobu a navíc ho jeho dílo přežilo. Druhou kaňkou, která se táhne dodnes, je problém Kurdů, které prohlašoval za součást tureckého etnika. Západ sice už po první světové válce vágně přislíbil Kurdům samostatnost, ale skončilo to jen u slov.

Na druhou stranu Atatürk neměl příliš dobrý vztah k osmanské historii země a například Sulejmana Nádherného, před kterým se klepala celá Evropa přirovnával k Napoleonovi a jeho dobyvačnou politiku odsuzoval. Přitom období tohoto největšího sultána bylo zajímavé například uspořádáním společnosti, kde sice tak úplně nepanovala rovnost všech obyvatel (nakonec stejně jako v celé Evropě), ale zato zde byla naprostá náboženská svoboda. Ve srovnání s pobělohorskou dobou u nás to bylo díky brutální protireformaci v osmanské říši rozhodně lepší. Stejně jako tady bylo mnohem menší daňové zatížení obyčejných lidí (křesťanské ráje) než v Evropě. Jenže úpadek Turecka během 18. a 19. století vedl k tomu, že ona společnost založená na právu se změnila v zemi, kde vládlo bezpráví a rozvrat (a nejen z náboženského, ale i národnostního hlediska). A zemi při životě udržovaly vlastně jenom spory mezi Ruskem a Anglií s částečnou participací rakouského mocnářství, jak a kdy si Turecko rozdělit.

A právě konec turecké říše vygeneroval Mustafu Kemala. Vzdělání získal v Soluni, později studoval v Istanbulu a jako voják se proslavil odražením britsko-francouzského vylodění u Gallipoli. Jeho nesporná inteligence ho dovedla k poznání, že sultánské Turecko s ohromnými územími osídlenými hlavně Araby je neživotaschopné, stejně jako byl nepodařený pokus s mladotureckou revolucí.

A tak přišel se zásadními a v krátkém čase důsledně prováděnými změnami, jejich provedení mu umožnila jeho aureola vůdce proti nesmyslné řecké invazi po skončení 1. světové války. Jeho reformy měly za cíl co nejdůkladněji a nejrychleji skoncovat s předchozím dědictvím. Turecko bylo rovněž sekularizováno, byla zavedena latinka i volná neděle, ženy nesměly chodit zahaleny a muži museli odložit fezy a turbany. Atatürk (neznamená to otec Turků, ale otec – Turek) byl v zásadě úspěšný, jeho kult byl nesrovnatelně menší ve srovnání s esy, jako byl Hitler, Stalin, Lenin, ale také třeba Franco nebo Mussolini. Jeho snahou bylo se maximálně přiblížit Evropě, či spíše udělat z Turecka evropskou zemi. I přes ony kaňky bych ho hodnotil pozitivně, i když od konce vlády kemalistů (soft diktatura) a snaze po demokracii se do turecké politiky a vůbec veřejného života začal vracet islám a je otázka, jak dalece je dneska ještě armáda schopna udržet jeden z hlavních odkazů kemalistického režimu – důslednou odluku církve od státu, což dneska znamená rezistenci vůči islámskému fundamentalismu. V knize je poznamenáno, že ekonomické reformy hodně zbrzdila a poškodila krize třicátých let a také druhá světová válka. Kemalův nástupce İnönü nedopustil zatažení Turecka do války, o které usiloval Churchill, ale stejně tak se nenechal zlákat Hitlerem k útoku na Sovětský Svaz.

To, co je dneska Turecku vyčítáno – vojenský zásah na Kypru a rozdělení ostrova v roce 1974 vidím trochu jinak. Situaci s Kyprem bych přirovnal k Falklandským ostrovům. Jedna z oněch častých řeckých junt během stále se zhoršující situace ve vlastní zemi vytáhla heslo sjednocení, aby vyvolala nacionalistické vášně, které odvedou veřejnost od domácích problémů. Přitom dlouhodobě si z hlediska nacionalistického třeštění v Turecku a Řecku nemají obě strany co vyčítat. Zásah a obsazení severní části kyperského teritoria provedla turecká armáda až poté, kdy se po z Athén řízeném puči na Kypru „nový“ prezident Sampson ohlásil spojení se „mateřskou“ zemí a Velká Británie nereagovala, jak měla v rámci londýnských dohod.

Na druhou stranu, otázka Kurdistánu, rozděleného mezi okolní státy a turecká argumentace, že Kurdové jsou vlastně „Turci“ je snad největším faktorem nestability vlastního Turecka, ale přenáší se i do Evropy, zejména Německa, kde tvoří Turci historicky největší zahraniční komunitu.

Kniha dá dobrý základní pohled na dějiny státu, který je zejména pod Erdoganovým vedením celkem nevyzpytatelnou lokální mocností. Přesto není možné Turecko porovnávat se státy jako je například Rusko nebo třeba Venezuela. Nicméně možnost vstupu Turecka do EU vidí autoři velmi skepticky.

16 18.07.2024

Kniha na jednu stranu zajímavá, na druhou nepřehledná a "přešpekulovaná". Samozřejmě mě zaujala nejvíc ona osoba eliminátora, protože krátce předtím jsme si pročetl služební spis onoho Zifčáka (krycí jméno Růžička), který "přivedl" studenty (spíš onu hrstku co zbyla ze shromáždění na Albertově) před kordon pohotovostního pluku SNB na Národní třídě, což byl ideální prostor k tomu, aby zde proběhl onen spektakulární masakr 17. listopadu. A ona memoárová autobiografie onoho estébáka má se strohými fakty ze zažloutlého spisu skutečného zapáleného estébáka Zifčáka hodně společného, zejména z hlediska autenticity. Na druhou stranu si nemohu pomoct, ale eliminátor nese až příliš znaky seriálového Dextera s opačným znaménkem, ale z hlediska mentality práva "eliminovat ty špatné" úplně stejného. Na druhou stranu, eliminátor je až zbytečně zkarikovaný a má všechny možné necnosti včetně už poněkud vyčpělého antisemitismu nebo antislovakismu.

A tím se dostávám ke knize jako takové. Je dlouhá a jak je uvedeno v anotaci, proplétají se tady dvě časové a věcné roviny. A to největší slabina knihy. Autor toho chtěl napsat strašně moc a neuvědomil si, že méně bývá v drtivé většině případů víc. Konkrétní lidský osud, nejednoznačný a netypický, je mnohem lepší materiál pro napsání dobré knihy než snaha napsat knihu ve stylu čapkovského dortu, do kterého pejsek a kočička dali všechno možné, co je jednotlivě možná dobré, ale dohromady to nefunguje. Nevím, jestli zrovna tohle je kriminálka nebo dokonce detektivka.

Autor se asi při psaní bavil a kniha se jistě bude líbit minimálně polovině těch, kteří ji vezmou do ruky. Ale když se jedná o téma StB, jak silná je naproti tomu linka a jak zajímavá je osoba estébáka v jednom z nejlepších (podle mého názoru) románu o době konce 50. let od Zdeny Salivarové. A jak dokázal její manžel popsat pokleslý svět literátů ve Lvíčeti...

5 16.07.2024

Jedna z nejlepších memoárových knih, které jsem kdy četl. Kniha vypovídá o autorovi jako o člověku s pozoruhodným pozorovacím talentem, uměním věci nejenom perfektně popsat, ale také o nich přemýšlet a pochopit je. A navíc s mimořádným talentem pro jazyky. Jeho schopnost naučit se poměrně rychle rusky i srbochorvatsky je obdivuhodná. A to navíc v dětství zvládl i italštinu, což se mu za války rozhodně hodilo. Fitzroy Maclean patřil k staré britské vládnoucí vrstvě, vystudoval na Oxfordu, ale zatímco tento původ i vzdělání dost často vygeneroval ony kožené, arogantní a neschopné lidi, kterých jsou moderní britské dějiny plné, u Macleana bylo ono podhoubí využito naplno. Jeho paměti jsou napsány skvělým velmi čtivým stylem s pozoruhodnou dávkou skromnosti a naopak hlubokého zájmu o ostatní lidi, které na své cestě od Paříže přes Moskvu, střední Asii, Egypt, Libyi, Persii a nakonec i bývalou Jugoslávii potkal. Na kvalitním textu se podepsal i překladatel Pavel Pokorný, v každém směru jsem u něj ocenil jeho hlubokou znalost nejen reálií oné doby, ale i odborné terminologie všeho druhu.

Připadá mi naprosto nesmyslné označovat Macleana jako předobraz Jamese Bonda. Tím byl jednak Fleming sám, jednak jím byl jeden z agentů MI6 za války Duško Popov. Maclean byl diplomat a voják a ne nějaký agent a dobrodruh.

Macleanovo přání odjet pracovat do Moskvy bylo pro ostatní britské diplomaty a úředníky nepochopitelné. Ale vedlo ho k němu setkání s francouzskými komunisty, jejichž oddanost Moskvě a Stalinovi ho přiměla zjistit na vlastní kůži, co vede tyto lidi k tak zaslepené oddanosti režimu, o kterém ve skutečnosti nic nevěděli. Maclean už předem věděl leccos z toho, co si levičáci a aktivisté na západě odmítali připouštět, snad s výjimkou vnímavého Andre Gida. Macleanův popis tehdejšího Ruska je plně v souladu s tím, co vypozoroval už Gide. A jde víc do hloubky, což je dáno nejen delší dobou pobytu, ale i většími možnostmi diplomata, byť neustále sledovaného NKVD. Ojedinělý je zde popis procesu s Bucharinem a jeho „bandou“, jehož celý průběh Maclean trpělivě sledoval a navíc pochopil, co vedlo starého revolucionáře k onomu přiznání všech těch absurdních obvinění. Jeho cesty do střední Asie byly vedeny ne nějakou snahou se předvádět, ale touhou po poznání, přičemž rizika a překonávání překážek bere jako nezbytnou daň.

Jeho účast v bojích v poušti v jednotkách SAS zase není snahou se zviditelňovat, ale onou až exuperyovskou snahou po sounáležitosti s ostatními. Při akcích, kterých se zúčastnil, se ukazuje, jak je všechno nakonec jinak, veškeré plány vezmou za své a zbyde jenom odvaha, schopnost improvizovat, vytrvalost, respekt k ostatním lidem a spolupráce s nimi. A hlavně kousek štěstí.

A tím už se dostávám k poslední a nejdelší části knihy. Nejmladší brigádní generál britské armády byl jako vedoucí mise u Tita vybrán dost pečlivě a celé jeho předchozí působení pro vládu Jeho Veličenstva jako kdyby bylo přípravou pro tento nejdůležitější úkol. Maclean se nepředvádí a nedává najevo své nesporné znalosti a schopnosti, ani z něj není cítit ona britská nadřazenost. Nepřiznává sobě ani Spojencům vetší zásluhy, než mají a pro partyzány má velké uznání. Jeho mise není žádným dobrodružstvím (žádná válka rozhodně dobrodružství není) a najdeme zde řadu momentů, kdy cítíme smutek nad mrtvými i zvěrstvy páchanými nejen Němci. Maclean perfektně rozumí problematice a složitosti konfliktů. Jeho počáteční obavy z dalšího – komunistického vývoje v Jugoslávii mu pomohl vyřešit velmi lakonicky W. Churchill. Pokud některé příhody a události popisuje s humorem a ironií, je to pouze v situacích, kdy to je vhodné.

Poslední, co mě hodně zajímalo byl jeho vztah s Titem. Tito je vykreslen jako pevný, sebevědomý, ale nesporně inteligentní a vůbec ne arogantní člověk, mající za všech okolností poslední slovo. Titovu schopnost se rozhodovat a řešit věci dává Maclean do protikladu s chováním ruských komunistů, jak je poznal během pobytu v Moskvě. A objevuje se tady první nesmělá pochybnost, jestli se Tito Stalinovi skutečně bezvýhradně podřídí. V této časti knihy se mi pro změnu vybavila Djilasova kniha Rozhovory se Stalinem shodným pohledem na Rusy, i když Djilas realitu začínal poznávat až v období příchodu Rudé armády do Srbska. Na druhou stranu se osobně několikrát se Stalinem potkal.

A tak po přečtení poslední stránky (paměti byly sepsány rok dva po konci války a nevím, jestli už Maclean věděl o roztržce mezi Stalinem a Titem) a poměrně smutném konstatování, že je dobře, že k rozloučení s Titem došlo ve chvíli, kdy je ještě nerozdělila politika, zatímco je ještě spojovaly osobní vztahy a spolupráce jsem chtěl vědět, co bylo dál.

S uspokojením jsem se dočetl už jinde, že Tito s Macleanem zůstali přáteli celý život. Maclean si dokonce koupil vilu na Korčule, kde trávil velkou část každého roku. Jugoslávie tehdy zakazovala cizincům kupovat nemovitosti, ale Tito zasáhl a město Korčula bylo prohlášeno za svobodné město. Jakmile se Macleanové stali jeho občany a nákup byl zaregistrován na městských úřadech, status svobodného města byl ihned zrušen. Po všech těch děsivých, bouřlivých a bolestných událostech - navíc pravdivých, kterých je kniha plná, to bylo jako malé pohlazení.

14 04.07.2024