jadran diskuze

Na rozdíl od drtivé většiny dnešních kolegů jsem absolvoval vojenskou službu v půlce osmdesátek právě u nástupců oněch Černých baronů a zažil jsme tam řadu zcela absurdních příhod, které by se po bok oněch Švandrlíkových mohly zařadit bez jakékoliv úpravy, doplnění a hlavně přehánění. Diskuze o tom, že je Švandrlík "jenom" humorista a že svojí knihou "znectil" tyto oběti komunistické perzekuce v padesátých letech neberu. Jenom ješitní a hloupí lidé se přes svoje utrpení a křivdu nedokážou přenést a za vším vidí urážku a znevažování. A škodí tím nejvíc – sami sobě. Mám rád Patrika Ryana a jeho poručíka Goodbodyho, kterého mě Terazky a spol. připomínají a rozhodně si nemyslím, že to je plivnutí do tváře britským a dominiálním padlým ve druhé světové pod praporem krále Jiřího. Je to jenom jiný pohled, pod jiným úhlem na to samé. Mladí lvi, část Posledního kabrioletu nebo třeba Nebeští jezdi jsou o tomtéž, ale navzájem se humoristickou a troufnu si říct satirickou „větví“ doplňují. Kritici Švandrlíka – dokonce jsem svého času zachytil hlášky, že by "baroni" neměli být vydávání kvůli onomu znevažování, mě vedla k poznání, jak hluboko mají někteří lidé, vystavující na odiv svůj antikomunismus pod kůží ono totalitní myšlení a jeho praxi. Škvoreckého mám hodně rád, ale paradoxně, Tankový prapor mezi jeho největší díla rozhodně neřadím. Připadá mi něčím násilný (rozhodně ne ale rozsahem používání cizích slov, jak se některé útlocitné dámy rozhořčují) a hlavně dost nesourodý. Tak trochu nevím, co jím vlastně kromě modifikovaných vzpomínek chtěl Josef Škvorecký, autor zcela přelomových Zbabělců touhle knihou vlastně říct...k oněm útlocitným čtenářkám bych si dovolil ještě poznamenat, že nejfrekventovanějším slovem během mé služby socialistické vlasti u stavebního praporu v Bratislavě bylo ono slovo, označující nejvulgárněji ženský pohlavní orgán (na čtyři písmena a začínající na pé) a to nejen jako podstatné jméno, ale také jako jméno přídavné, sloveso a velice často i jako citoslovce, nebo oslovení. A návrat do civilu byl u nás všech, ať jsme tam byli na rok nebo na dva, pozoruhodný tím, že v hovoru nám leckdy chyběla slova a občas jsme se i zajíkali a naučit se zpětně mluvit bez onoho slova a jeho modifikací (o dalších podobných slovech se nebudu rozepisovat) nám nějaký ten měsíc v civilu zabralo. K Tankovému praporu jako filmu dodám, že už sám režisér byl spolehlivou indikací toho, o jaké "dílo" se bude jednat a jeho manželka byla jedním z těch posledních indikátorů "kvality". Černí baroni byli zfilmováni dvakrát, a právě porovnání jejich odlišného pojetí bylo ukázkou toho, jak zoufalá snaha po popisnosti a pitvoření a přehánění dají vzniknout paskvilu (který si pan Švandrlík, ale ani skalní milovníci nezasloužili) - mám na mysli onen brněnský seriál a naopak jak vynikající a bohužel předčasně zesnulý režisér Zdenek Sirový dokázal najít naopak zcela odlišnou polohu a vyznění, aniž by jakkoliv manipuloval s podstatou díla. Ve filmu je totiž možná ještě víc ukázáno, že drtivá většina oněch vojáků, ale i nižších důstojníků (všimněme si třeba, jak je pojatý poručík Hamáček a nadporučík Mazurek a jeho tragédie) byli chudáci, které semlela děsivá doba. A těch, kteří tuhle dobu "vytvořili", zde hlavně Václav Postránecký v roli "několikahvězdičkového" generála stačilo dost málo, aby tomu x-násobku kolem dokázali udělat ze života peklo a vlastně jim dost podstatnou část života zcela zkazit. A tím nemyslím jenom oněch několik let nedobrovolného otročení. A tím také říkám, že Černí baroni jako Švandrlíkova kniha a z ní vycházející Sirového film stavím nad svého jinak uznávaného, velice oblíbeného i obdivovaného Škvoreckého. A ti, kteří literaturu dělí na tu vysokou, vyšší, uměleckou a nebo naopak podbízivou a prvoplánovou ať si tvrdí, píšou a melou co chtějí, potažmo, abychom zůstali u problematiky ať jdou tam, kam jsme se během mé služby u 106. silničně- stavebního praporu posílali celkem bežně...

Pro mně je nejzapomenutějším autorem Václav Kaplický. Jeho historické romány (kromě nejvíc známého - díky zfilmování - Kladiva na čarodějnice) ukazují skvělým způsobem to, co je v historii jedinečné, co je obecné a co z toho vyplývá pro dnešek. Táborská republika je asi nejlépe a nejobjektivněji zpracovaný fenomén národní historie, Velké theatrum pravdivě ukazuje Bílou Horu a události s ní spojené a přitom nevím proč, vždy mně napadne, jak je tahle událost v oficiálním a oficiózním podání svojí falešnou sentimentalitou podobná třeba osmašedesátému roku nebo (v zrcadlovém obraze) devětaosmdesátému. A musím konstatovat, že na rozdíl od Jiráska a jeho následovatelům dokáže Kaplický vystihnout podstatu perfektním a spád majícím dějem v kombinaci se skutečně uvěřitelnými postavami a krásnou moderní češtinou. Komické je, že třeba Táborskou republiku napsal v období normalizace, kdy bylo husitství vykládáno v duchu zvrácených teorií českého Goebbelse Zdeňka Nejedlého a je protikladem nejpokleslejší literatury tohoto typu, jejímž autorem byl jistý V.M.Kratochvíl.....