jadran diskuze u autorů

Niccolò Machiavelli patří k onomu zlatému fondu italské renesance a na rozdíl od zejména výtvarných umělců a architektů, jejichž díla jsou dodnes obdivována a nikdo je nezpochybňuje ani se je nesnaží nějak falešně nebo dokonce lživě interpretovat, s Machiavellim je to jiné. Byl mužem slova a spíš než filosofem byl zakladatelem moderní politologie. Vycházel jak z vlastních zkušeností v době, kdy byla Itálie rozdělena na řadu menších a politicky velmi různorodých států, tak zde na druhou stranu sídlil papež jako představitel evropského ideového univerzalismu, ale také byl starším vrstevníkem Luthera, Zwingliho, Erasma Rotterdamského nebo Phillipa Melanchtona. Od všech těch svých zejména zaalpských souputníků se ale lišil racinalitou myšlení, zbavenou náboženského obalu. Měl s politikou přímé zkušenosti jako insider, kdy zažil jak období účasti na moci, tak pády, ale také vnímal bezmocnost rozdělené Itálie a její neustálé dobývaní a plundrování ze strany především Francie. Byl vyhnán Medicejskými, aby jimi byl povolán zpět a následně byl zbaven úřádů republikány.

Právě turbulentnost jeho osudu i bezmoc při pohledu na širší italskou vlast ho vedla ke zkoumání mechanismů moci, vládnutí, ale i pochopení psychologie jak jedinců, tak davu. V tomto směru by bylo možné jeho přínos k politologii ještě obohatit o sociologii a psychologii. Nevědomou, ale přesnější. John Locke o dvě století později jednoznačně definoval moc ve státě a dokázal ji rozděli na tu zákonodárnou, soudní a výkonnou včetě zjištění, že pro stabilitu společnosti a její rozvoj je nezbytné její oddělení a vájemná kontrola. Cestu k témuž hledá Machiavelli v Komentářích k Prvním deseti knihám Tita Livia. Snaří se i pochopit principy, na kterých lze společnost řídit a najít ty nejlepší, jenže bez náboženství mu zůstává jenom holý rozum a tak zjišťuje, že lidé rozhodně nejsou andělé (Luther napsal v jednom svém traktátu, že kdyby byli lidé andělé, nepotřebovali by žádnou vládu...) a k řízení společnosti je potřeba vycházet ne z neuskutečnitelných ideálů a představ, ale z reality. A odtud už je jenom krůček k vulgárnímu, primitivnímu a povrchnímu hodnocení Machiavelliho jako autora výroku o účelu, který světí prostředky.

Není nic hloupějšího a povrchnějšího, než toto snad milionkrát opakované nepravdivé klišé. Už jenom proto, že ani při velmi pozorném přečtení jeho Vladaře a už vůbec ne v Komentářích k prvním deseti knihám Tita Livia tohle nikde nenajdete. Přímým autorem tohoto výroku je papežský administrátor a verderský biskup Dietrich von Nieheim, který v době schismatu v době katolické církve (dávno před Machiavellim) napsal v De shismate libri III, 1411 n.l. "Když je ohrožena existence církve, je osvobozena od přikázání morálky. S jednotou jako cílem je posvěceno použití všech prostředků, dokonce i lsti, zrady, násilí, svatokupectví, vězení, smrti."

Řada rádobymyslitelů si později dala velkou práci, aby dokazovala, že to "vlastně" Machiavelli napsal. Jenže ono slovo vlastně je už manipulativní, stejně jako další mnohaslovná vysvětlování. Je zásadní rozdíl něco napsat natvrdo jako požadavek a návod (Dietrich von Nieheim), než věcně popsat a analyzovat myšlení, chování a jednání lidí v různých situacích. Machiavelli sice radí, co by měl onen potencionální sjednotitel Itálie dělat, ale těch rad, možností i návodů, která vycházejí z reality a často si až protiřečí je tam spousta (stačí si pročíst citáty v sekci k tomuto autorovi).

Italskou renesanci opět s velkou dávkou povrchnosti vnímáme zejména v její umělecké (zejména pak výtvarné) podobě. A neřešíme, komu ti Michelangelové, Raffaelové, Leonardové, Donatellové nebo i Michellozové či Albertiové sloužili. Když tyto vládce analyzoval Machiavelli, je hned oheň na střeše a je odsuzován za své údajně nemorální spisy, kde místo ušlechtilosti vyzdvihuje a dokonce doporučuje špatné lidské vlastnosti a bezskurpulozní chování. Pravda to samozřejmě není, Machiavelli byl první v řadě (spousta jeho postřehů má univerzální platnost, tedy i dneska), kdo dokázal nastavit zrcadlo době formou popisu a kritiky systémů vládnutí, aniž by se schovával za falešnou a vlastně neexistující křesťanskou morálku a její deklarované (ale nikdy neskutečněné) prinicipy. Jeho výše jmenovaní souputníci nebyli tak moderní jako on. Dali do pohybu reformaci, která nakonec v delším časovém horizontu vedla alespoň částečně k tomu, o co šlo asi i Machiavellimu - k lepšímu a na širším základě založenému spravování společnosti a tím i větší svobody jednotlivce. Nakonec v jeho Komentářích ke knihám Tita Livia je to vyjádřeno mnohem výrazněji, než v onom Vládci.

Jako čtenáři mi vůbec nevadí nereálné "reality" místa, kde se jeho romány odehrávají. Nebyl v tomhle směru vůbec sám a jediný. Nakonec, Karel May se dostal do Ameriky už jako movitý spisovatel až čtyři roky před smrtí a rozhodně se nepohyboval na již pomalu končícím Divokém západě. A zklamal ho i Přední východ, i když podle mě vystihl mentalitu tamějších obyvatel i realitu osmanské říše docela dobře, stejně jako uměl popsat v literatuře nevídané - stručný úvod do dějin a praxe islámu.

Nakonec adorovaný Jules Verne taky popisoval svět, který v jeho době vlastně už tak ani nevypadal a to nemluvím o jeho vizionářství, kdy jako velké vynálezy popisoval věci, které v jeho době už existovaly - od ponorky, přes letadla až po telefon, gramofon a dokonce i kinematograf. A taky to jeho příznivcům nevadí. Ondřej Neff napsal svého času oslavnou knihu o Julesi Verneovi a neopomněl zmínit, jak je Mayův Old Shatterhand/Kara ben Nemsí nesmyslně nereálná postava. Jako kdyby Verneho hrdinové byli reální. Pravda, Old Shatterhand by si zasloužil zápis do Guinessovy knihy rekordů jako člověk, který perfektně ovládal snad stovku nejrůznějších jazyků a dialektů. Ale to Jakub Pouto vlastně dokáže taky.

A bláboly, zdůrazňující, že May byl podvodníček a zlodějíček i to, že ho rád četl Hitler miluji taky. Hitler poslouchal s mimořádným zaujetím Beethovena nebo i Wagnera. A co jako? Perličkou je, že knihy, na které mělo a možná i má monopol vydavatelství v bavorském Bamberku začaly být u nás (právě z důvodu jejich údajné oblíbenosti Hitlerem) vydávány až v době, kdy nastupující muž č.1 v komunistickém východním Německu Erich Honecker přiznal rovněž jejich oblibu a mohly se tedy znovu objevit na pultech knihkupectví.

A souběžně s tím se doslova roztrhl pytel s filmy z Mnichova, které ve své době představovaly fenomén srovnatlený s Harry Potterem nebo adaptacemi Tolkienových děl.

Karl May popisoval svět, jaký si představoval a možná i po trpkých zkušenostech z mládí přál. I s jednoznačným důrazem na rovnost lidí bez ohledu na rozdíl národnosti, rasy a náboženství. A to přes spoustu darebáků, které bylo třeba pronásledovat a zničit. A to je to, co je na jeho knihách to kladné v širším slova smyslu. Žádný těžký úděl bílého muže ani kritika britského imperialismu a přehlížení toho vlastního.

Obliba podobných knih a děl obecně jde ve vlnách. Kromě trvalých příznivců se daná díla nebo autoři vrací. A tak doufám, že k románům Karla Maye se vrací a nebo je objeví ještě řada příslušníků nastupujících a budoucích generací.

Docela mě šokuje, že jsem (za prvé) ještě nenapsal příspěvek k autorce jako takové a (za druhé) jsem tady snad jedinej chlap, který sem k ní něco píše. Přitom zrzavá Elizabeth Bardová je u nás obecně velmi oblíbená a čtou ji a znají ji jak ženy, tak muži. To co tady kolegyně přispěvovatelky píší o tom, že vám dodá životní optimismus a vytáhne vás z chmur beru za své a mám to taky tak. Ale na druhou stranu Betty McDonaldová uměla popsat na pozadí svých životních příhod dobu tak fascinujícím a přitom pravdivým způsobem, že se jí nevyrovnají údajně mnohem známější spisovatelé se svými sociálně kritickými romány a povídkami.

Chcete pochopit, co to byla hospodářská krize, kterou zahájil Černý pátek na newyorské burze? Jak se to odrazilo v životě bežných lidí a lidiček? Zahoďte Steinbecka nebo Falladu a přečtěte si Kdokoliv může dělat cokoliv. S humorem podaná zoufalá snaha přežít, přičemž ono přežití umožní především semknutost poměrně početné rodiny a solidarita (skutečná, ne jako politický a hlavně dneska zneužívaný termín) s ostatními podobnými lidičkami. Maminka, která v dobách největší nouze kupovala nesmyslné výrobky "podomníčků", jejichž smutné příběhy znala a snášela šílení dcer, které potřebovaly zaplatit elektřinu nebo koupit uhlí...zábavné příběhy tvoří první plán, ale i tady vidíme neustálý boj o pracovní místa, často velmi, ale opravdu velmi dočasná a později i poněkud potěmkinovskou vesnicí zvanou New Deal a její pracovní "místa". A na druhou stranu přístup některých uměle zaměstnaných k práci, která ukazuje, že lidé jsou všude stejní. Mimochodem, druhou spisovatelkou, která podobně na zdánlivě zábavném prvoplánovém příběhu žačky druhé třídy ukázala pozadí jiné hnusné doby (normalizace) je Irena Dousková a její Hrdý Budžes.

Přijeli jste z nemocnice po operaci a hospitalizaci z nemocnice? Přečtěte si Morovou ránu. Najednou se vám začne vybavovat, jak jsou si podobná zařízení podobná, jak se stejně chovají vaši spolutrpitelé i ti, kteří se vás ze všech sil snaží udržet při životě. A jak vám kolikrát nerozumí ani vaši nejbližší, ačkoliv jsou naplněni snahou vám pomoct a pochopit vás.

Jste nešťastní, že vaši potomci, kteří jsou pro vás vším se najednou mění v nesnesitelné puberťáky, kteří vám dávají najednou najevo jak je jenom prudíte, otravujete a bráníte jim v rozletu? Přečtěte si Dusím se ve vlastní šťávě a pochopíte, že to nějaký čas musíte vydržet a z těch milých dětiček se stanou vaši nejlepší přátelé (tedy ve většině případů).

A je tady ještě jedna pro mě důležitá věc. Překlad Morové rány v rámci svazku se třemi výše uvedenými knihami (někdy ze sedmdesátých let) končí slovy, že "nejdůležitější je, s kým jste na pokoji (myšleno v Borovicích, tuberkulózním sanatoriu). Když jsem na začátku devadesátých let zvládl jakž takž angličtinu, jedna z prvních knih, kterou jsme si koupil byla Morová rána. A když jsem se jí prokousal, zjistil jsem, že ta poslední věta zní v originálu trochu jinak. "Most important thing of all is who is whom with." O žádném pokoji (i když se to dá vztáhnout i k pobytu v sanatoriu) tam nic není. Zato je zde jen tak mimochodem vyjádřena jedna z nejhlubších pravd v lidkém životě - nejdůležitější je, s kým jste, s kým tím životem jdete. A můžete-li si věřit, spolehnout se jeden na druhého a je vám spolu dobře, jste šťastný člověk a váš život má smysl.

František Fajtl nepsal paměti v tom běžném slova smyslu, jak je napíše řada významných, nebo naopak nevýznamných, ale o to víc o své vyjímečnosti přesvědčených lidí. Snad v jediné ze svých knih je hlavním hrdinou - protože to jinak nešlo a to v Sestřelen. Jinak se především věnuje druhým. Aby se na ně nezapomnělo.

Jeho vzpomínky v různých knihách mají až románový charakter a nedá se odhadnout, kde třeba trochu přibral něco od svých kolegů a přátel. Ale na tom není nic špatného. Naopak. Jeho knihy ukazují život letců (a je jedno jetsli na západě nebo na východě) v celé šíři a netýkají se jenom vlastního létání. Jsou něčím mezi Nebeskými jezdci Filipa Jánského (Richarda Husmanna), Clostermannovým Létajícím cirkusem a Exuperyho Válečným pilotem. Jenom malá část knih o válce, zejména té druhé (i když se mně vybavuje i Remarque v té válce první) je napsána přímými účastníky v tom nejvlastnějším slova smyslu. A právě tyto knihy jsou tak hluboce pravdivé. O válce píšou také nejrůznější profesionální propagandisté, novináři a to radši nepočítám všechny ty generály, maršály, admirály a politiky, jejichž pamětem (viz. třeba W. Churchill) neschází občas dokonce i literární kvality. Bohužel, obsahem jsou nezřídkakdy snahy vysvětlovat a omlouvat vlastní záměry, oslavovat úspěchy a házet chyby na druhé. Jenže ona autentičnost a schopnost jít kamsi do hloubky vlastního nitra, poctivě vyjádřit celou tu škálu pocitů je oněm memoáristům zcela cizí.

František Fajtl byl velký člověk, byl člověk inteligentní v tom vlastním smyslu slova, ale i vnitřně silný. Nikde v jeho knihách nenajdete rozmáchlé litanie, jak bylo nejen jemu ublíženo. To přenechává žvanilům, nebo dokonce lidem, kteří se na páchání onoho zla podíleli, když šlápli vedle a byli vyhozeni z kola ven, najednou "prohlédli". Lidé jako generál Fajtl jsou obdivuhodní tím, že se nenechali nikdy manipulovat a vždycky věděli proč co dělají. Jeho život byl dlouhý a dokázal ho pozoruhodně naplnit.

Pro mě byl jedním z největších Čechů všech dob, rozhodně větším, než někteří sportovci, o kterých se za dvacet let už nebude vědět nic, ani různí političtí "spasitelé" současnosti, kteří jsou přes chvilkovou popularitu spíše dobrým studijním materiálem pro psychology nebo psychiatry. To se ale Františka Fajtla nikdy týkat nebude, ten zůstane (pokud paměť společnosti neselže) skutečnou a kladnou osobností.

Skvěle napsané a sestavené knihy o naší nedávné minulosti. Paní Breurová naplnila své "roky" nejenom informacemi, ale dokázala to tak, že člověk dokonale "vycítí", jak se v té době žilo. Mnohem lépe, než z nejrůznějších studií, článků a historických textů. Obdivuji její schopnost třeba jenom malou poznámkou dokreslit to, co vychází čistě z faktů a dát tak řeči čísel a přehledů smysl. Nedávno se u nějakého prodejce knih rozčílil nějaký "učený" hlupák, že tyhle knihy přece nejsou žádná literatura. Jsou, a jaká! Žádná přešpekulovaná šmíra pro snoby a chytráky, ale kvalitní knihy pro přemýšlející lidi. Děkuji za ně.

Pevně věřím, že se Josef Lada dívá odkudsi shora, kde nakonec většina z nás skončí a může si vychutnat tu radost a pohodu, kterou už miliónům a miliónům lidí přinesl. A je jedno, jestli jsou to jeho geniální knížky pro děti s mojí nejoblíbenější Kmotrou Liškou nebo ilustrace k Švejkovi...děkuji.

Timelady se tady zamýšlí nad Nezvalem ve vazbě na celou jeho tvorbu a zejména ve vztahu k jeho postojům během padesátých let. Myslím, že je to správné a měli bychom to dělat maximálně objektivně a nějak tak u všech stejně.

A ne dát na stejnou hromadu Nezvalovou poválečnou poezii a angažovanou tvorbu převraceče kabátů Pavla Kohouta. A nebo to udělejme. Ale pak na tu hromadu přidejme i onu meziválečnou tvorbu u Nezvala a konjunkturální "veledíla" od filmových scénářů typu Zítra se bude tančit všude až po skoro dnešní Konec dlouhých prázdnin nebo (najednou!) Hvězdnou hodinu vrahů u Kohouta.

A vzpomeňme si i na další levicově orientované literáty, třeba zrovna Ivan Olbrachta. Jeho život a tvorba byly snad ještě rozporuplnější, než u Drdy, o Nezvalovi ani nemluvě. Nezval i Olbracht byli členy KSČ už v dobách první republiky. Pronikavě vnímali negativa tehdejší doby, přesto ale oba dva patřili do oné sedmy, která byla v roce 1929 z KSČ vyloučena pro ostrý nesouhlas s její novou "stalinistickou" politikou. Později se sice oba vrátili (a nejen oni), ale na lidi typu Kohouta nebo třeba Uhdeho neměli ani náhodou.

A i když si vezmu Olbrachtovo dílo, tak je tady na jedné straně Áňa proletářka a na druhé straně třeba O smutných očích Hany Karadžičové. Drda komunista "čistil" spisovatelskou obec od katolických básníků, o kterých si ale myslím taky svoje, ale napsal jedno z nejsilnějších děl odehrávajících se za druhé světové války - Němou barikádu, skvělé Městečko na dlani a řadu skvostných pohádek.

A v době, kdy Kohoutové vyděšeně sledovali, kam se dostal jejich socialismus s lidskou tváří, který pro ně měl být jenom ideologickým žebříkem na absolutní vrchol, Drda prozřel (začátek okupace 1968) a vyjádřil se tak, jak by to Kohout a spol. nedokázali, ani kdyby se rozkrájeli.

Spousta umělců a intelektuálů během svého života selhala, ať už společensky nebo třeba jenom lidsky. Přestaneme poslouchat Beethovenovu geniální hudbu, protože to, jak se zachoval k ženě, kterou přivedl do jiného stavu je nejen hluboce nemorální, ale i lidsky zcela nepochopitelné? Pro ty, kteří nevědí, o čem píšu doplním to, co víme díky testům DNA poměrně nově. Onu ženu přivedl do jiného stavu, ale stačil jí včas provdat za svého bratra (prostě to nebyla ta "nesmrtelná milenka" z nejvyšších aristokratických kruhů). Chlapce, který se narodil, označoval za svého synovce. Pak ale matce soudní cestou synka sebral a synovce-syna vychovával tak, že ho dokonce dohnal i k pokusu o sebevraždu. Nebo mu budeme pořád dokola vyčítat, že označil prvního moderního diktátora a tvůrce totality jako hrom - Napoleona - za největšího člověka své doby? A že ze svého zaslepeného obdivu prozřel až ve chvíli, když se tento Osvoboditel lidstva a demokrat každým coulem s okázalou pompou nechal konkurovat císařem?

Jen menšina z oné galerie velkých postav kultury a veřejného života byla celoživotně bez výrazných úletů a škobrtnutí. Mentálních, lidských i třeba názorováých. Haydnů, Mendelssohnů a Dvořáků, a abychom zůstali u literatury, Čapků či Remarqueů byla výrazná menšina, byly to spíše výjimky.

Politické či jiné postoje poznávejme, ale čím déle jsme časově vzdáleni od doby, kdy svá díla tvořili, soustřeďme se na jejich kvalitu a obsah. Takže, prosím, berme Nezvalovo (a nejen jeho) dílo samo o sobě jako součást něčeho obecnějšího, kde se spojují kultura a paměť. A berme to tak, jak to je napsáno v jeho snad nejdojemnější básni Sbohem a šateček. Já tam nevnímám jenom onu milostnou složku. Ono: ...a kdybychom si schůzku dali, možná že nepřijdem, přijde jiný host." - pro mě to znamená, že člověk se neustále mění a vyvíjí a jeho cesta nikdy není jako rovná široká dálnice někde na středozápadě USA, ale spíš jako klikatá cesta třeba Kokořínským údolím. Odpusťme Nezvalovi Jeho Zpěv míru nebo Dnes ještě vyjde slunce nad Atlantidou, ale nikdy nezapomeňme na Edisona nebo zrovna Sbohem a šáteček.

Většina lidí, kteří komentují skvělý román Zdena Salivarové Honzlová se chtějí podívat po jejich dalších knihách. Budou zklamáni, vynechám ty společné knihy s jejím manželem Josefem Škvoreckým a zbude jim už jenom Nebe, peklo, ráj. Soubor několika velmi různorodých povídek, přičemž ta úvodní (spíš to, co bych nazval romanetem), se vedle Honzlové tematicky a vyzněním může skvěle postavit, ostatní překvapí různorodostí a vyvolají u člověka smutek z toho, že se Zdena Salivarová tolik věnovala 68s Publishers, svému manželovi a tak málo psala. A při společném psaní s Josefem Škvoreckým ta její osobitost a zcela odlišný pohled na svět není až zas tak cítit, jako v Honzlové a oněch povídkách. Aby bylo jasno, mám rád Josefa Škvoreckého jako spisovatele a vážím si ho za jeho postoje. Proto nikdy nebudu porovnávat jeho tvorbu s tvorbou Zdeny Salivarové a už vůbec nebudu tvrdit kdo z nich je lepší. Každý z nich to totiž "pojal" trochu jinak. Škvorecký si psaním plnil tak trochu své sny a přání a dokázal (zejména v knihách odehrávajících se u nás) do nich dostat realitu, nezřídka kdy ve vazbě na tzv. velkou politiku. Nakonec o tom je třeba pro mně nejdůležitější Mirákl. Zdena Salivarová ovšem dokázala tu realitu ukázat prostřednictvím obyčejného člověka a na jeho individuálním osudu a bez odkazům směrem nahoru předvést, co člověka zejména na přelomu padesátých a šedesátých let mlelo a ničilo a s čím se musel srovnávat. Může mně mrzet, že toho nenapsala víc, ale spíš cítím vděčnost za to, co napsala a řadím to k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl. A pokud dodnes visí na Wikipedii, že byla v roce 1968 registrovaná ve svazcích StB a až přes soud dosáhla "výmazu", je mi z toho lehce zle. Onen obludný systém obviňování byl v této zemi zcela jednoznačně roztočen těmi, jejichž svazky byly pro ně včas zlikvidovány nebo "proředěny" dávno před tím poněkud profláknutým listopade 1989 a kteří onen hon na nezřídka kdy fiktivní "spolupracovníky" zahájili s takovou okázalostí právě proto, aby uhájili klidný a bezpečný odpočinek skutečným nositelům zla od roku 1948 (spíš už ale 1945) až do onoho rádoby magického roku 1989...

Bylo sem napsáno skoro vše, od brilantního jazyka (ovšem pozor, právě Čapkova čeština demaskuje Vančurovo pozérství při jeho samoúčelných hrátkách s jazykem), hloubku myšlenek (ovšem bez oněch pseudo intelektuálských, prázdných a samoúčelných exhibicí), rozhled nejen ve své době, ale schopnost vidět dopředu, snahu věci skutečně chápat až po neskutečnou laskavost a pochopení pro každého jednoho člověka jako neopakovatelnou individualitu. Přesto mi nedá, abych sem nezkopíroval (podle mého názoru) jeho nejdůležitější poselství z konce jeho bohatého a naplněného života, ze kterého si ani po těch osmdesáti letech neumíme vzít poučení, stejně jako jsme si ho neuměli (či spíše i naši předkové) vzít v oněch zlomových okamžicích našich dějin a je jedno, jestli se jedná třeba o osmašedesátý, nebo onu tzv. sametovou revoluci. Tak tedy:

„...Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstávají stejní, jenom teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždy jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo měnil víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.

Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to staletí, jenom davy můžeš vést dnes tak a zítra tak.

Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál, kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré. Ani vůle se nemění. Nedívej se do tváře, která se změnila, nikdo se nestane krásnější tím, že změnil tvář. Tvrdá zkouška je i tvrdé poznání. Budoucí foliant našich dějin bude mít jeden podtitul: Kdo byl kdo. I dobrá paměť patří k těm stálým věcem jichž je a bude třeba.“

Obdivuji v Josefu Škvoreckém ono spojení člověk a spisovatel. Jeho dílo (díky bohu, je toho hodně, co mně ještě čeká...) je fascinující tím, že nemusel nikdy psát a především vyjadřovat opak toho, co už jednou napsal a svým životem i dílem pro mě je konkrétním příkladem oněch smutně pravdivých Čapkových slov: „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstávají stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív, kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, nemá žádnou..."

Josef Škvorecký nikdy nebyl ani fanatik, ani konjunkturální plácal typu kam vítr, tam plášť, všeználek a dokonalý kritik poměrů s cílem upozorňovat hlavně na sebe. Právě tohle je to, co mě kromě jeho vlastního díla fascinuje. Především když ho porovnávám s jeho vrstevníky, kteří jsou možná (alespoň v cizině) i třeba známější (čerstvý devadesátník Kundera), ten oprávněně nebo i onen předmět nejen domácího kultu Havel (ten rozhodně neoprávněně). Nechám stranou Kouhouty, Uhdy a vlastně drtivou většinu představitelů oné intelektuální elity a mám před sebou najednou člověka, který zůstal čistý. Proč?

Klíčem může být třeba fakt týkající se Škvoreckého díla nějznámějšího a hned prvního - Zbabělců. Škvorecký ji psal především sám pro sebe a s ohledem na poměry ani nevěřil, že jednou bude moct vyjít. A když se ta možnost po dlouhých letech naskytla (v roce 1958), byl problém nejen s "rekonstrukcí" původního textu ale především s tím, že kniha pro skalní stalinisty, kteří překonali šok ze zprávy N. Chruščova na XX. sjezdu KSSS přes drobné korektury posloužila jako exemplární příklad toho, jak socialistická literatury vypadat nemá. Není asi ovšem náhoda, že "problém" s ní měli i zdánlivě opační jedinci, než stalinističtí komunisté - Jindřich Chalupecký, Václav Černý či Ferdinand Peroutka. I to je svým způsobem ukázka kvality díla, které není konjunkturální v žádném směru a to i přesto, že sám Škvorecký dílo k dalšímu vydání v roce 1964 drobně přepracoval.

Josef Škvorecký měl záběr blížící se rozsahem až k naprosto fenomenálnímu dílu Karla Čapka a fakt je, že jeho okouzlení detektivkou je až úsměvné v tom nejpozitivnějším smyslu slova. Jeho odchod do emigrace po onom slavném "osmašedesátém" je logický, nikdo jiný nemohl chápat širší souvislosti a historickou podstatu této až tragikomické události lépe než on sám.

Přínos jeho další literární tvorby je nepopiratelný, stejně jako jeho pozoruhodná akademická činnost vedle jeho (a zde nesmíme zapomínat na minimálně rovnocenný přínos Zdeny Salivarové) mnohokrát oceněné činnosti v rámci 68´Publishers.

Jeho dílo posloužilo dost často i jako námět pro filmovou tvorbu, ale nutno konstatovat, že nikdy (třeba na rozdíl od Kunderova Žertu) film nebyl lepší než vlastní literární podklad nebo námět. Příliš se nepovedl Tankový prapor a ani další jeho zfilmovaná díla (formou televizních inscenací) s podle mě jedinou výjimkou - Prima sezónou. Sám Škvorecký byl ale s laskavostí a noblesou sobě vlastní spokojen se všemi adaptacemi...

Kdybych měl ovšem říct, co jsou má nejoblíbenější díla, nebudou to Zbabělci, ale na straně jedné pohodově sentimentální a vtipná Prima sezóna (kterou řadím někam vedle Jirotkova Saturnina) a na druhou stranu až na kost se zadírající Mirákl, který Škvorecký napsal v emigraci a vydal v roce 1972 a jakoby v něm předpověděl, co nás čeká po onom melodramatickém a poněkud falešném listopadu 1989. A na tuto knihu se můj citát z Karla Čapka vztahuje snad nejvíc a to i v onom kompletním znění.

A rád bych taky připomněl Scherzo capriccioso: Veselý sen o Dvořákovi a Nevěstu z Texasu. O životě našich "lidí" v cizině toho obecně v české literatuře najdeme skutečně velice málo a fakt, že ignorujeme cca 5 miliónů osob, které mají české kořeny a nebo se hlásí k českému původu je poněkud zarážející. Josef Škvorecký pro mně zůstane asi největším českým autorem XX. století po Karlu Čapkovi a to i přes uznání kvalit literátů typu Hrabala na straně jedné a onoho Kundery na straně druhé. Josef Škvorecký psal nějak tak primárně pro sebe a ono histriónství a okázalá snaha se zviditelňovat mu byla zcela cizí. A tak myslím, že další generace jeho dílo znovu a znovu objeví a fakt, že za onen Mirákl byl skrytě nenáviděn novým po roce 1989 vládnoucím establishmentem (především jeho částí odvíjející se od onoho poněkud operetního disentu a přeceňované Charty77) na tom nezmění nic. A díla světoznámého dramatika Hejla či básníka a spisovatele Vrchcolába spíš čeká cesta do zapomnění a zaprášených archivů...

Napsal toho pan Alexandre Dumas st. opravdu hodně. Navíc stylem, který umožňuje snadné převedení do filmové podoby, takže kromě četby nás obohatil (snad jako málokterý spisovatel a aniž to tušil) i jako - televizní a filmový scénárista. Nakonec, není divu, začínal jako autor divadelních děl a na rozdíl od unylých a zdlouhavých dramat té doby se snažil o to, aby jeho hry měly spád a nečekanými zvraty udržoval diváky v napětí. Způsob, jakým podal historii své země zhruba tak od 16. století je fascinující nejen nabitým dějem a hlubokými emocemi, ale také (díky svému spolupracovníkovi profesorovi Maquetovi) perfektním a nezdeformovaným zapracováním historického "backgroundu" do děje. Je celkem příznačné, že např. na wikipeii se píše, že "Dumasovi šlo v jeho dílech vždy více o zábavu než o historickou věrnost. Proto vždy kladl důraz na všechno, co mohlo jeho vyprávění dramaticky oživit. K tomu užíval osvědčených prostředků jako jsou spiknutí, souboje, tajné únosy, strašlivá tajemství a další překvapivé události a udržoval tak čtenáře ve stálém napětí." Podle této šablony, mouder literárních kritiků a "vědců" se tedy jednalo spisovatele, který do literatury vlastně kromě zábavy nic jiného nepřinesl. Bohužel, toto nálepkování se s ním táhne dodnes, zatímco řada podstatně horších spisovatelů je dodnes pokládána za klasiky a dětem se vnucují formou tzv. povinné četby. Přitom Dumas ve těch románech, které jsem četl (a nebo i shlédl ve vesměs kvalitních francouzských filmových a televizních přepisech) nikdy nikde s historií nemanipuloval ani ji (na rozdíl od řady "slavnějších" spisovatelů) nepřepisoval. Což se nedá říct třeba o veleslavném (na rozdíl od Dumase otce) Hugovi. Stačí jenom popis bitvy u Waterloo a člověku se dělá z Hugova skrytého frankonáckovství zle. To u Dumase prostě není. Nikde. Sir Walter Scott byl pro Dumase vzorem a je dodnes uznáván jako zakladatel moderního historického románu. V čem je Ivanhoe lepší než třeba Paměti lékařovi nebo Paní z Monserau? Přitom Dumasův život byl dobrodružství také. A ne vždy se šťastnými konci. Ať už se jednalo o výpravu na pomoc Garibaldimu během jeho slavného tažení "tisícovky", pomoc Skanderbegovu "potomkovi" v Albánii nebo nákup divadla či stavbu zámku. Dumas by i ve své době nesmírně populární (nakonec je dodnes) a dokázal sice za svá díla získat na svou dobu obrovské sumy, ale stejně snadno o ně dokázal přijít. Pravda některá pokračování jeho veleúspěšných děl už zas tak zázračná nejsou. Ale například další dvě řady Tří mušketýrů snesou měřítko s první částí celkem dobře. Jedna kniha se ovšem z jeho kvalitní a rozsáhlé tvorby poněkud vymyká a podle mě ji poněkud převyšuje. A tím je Hrabě Monte Christo. Otázka nespravedlnosti a pomsty, zločinu a trestu je zde rozvedena v šířce, jakou u renomovanějších spisovatelů nacházíme jenom částečně. Už samotný rozhovor Dantese - nyní již Monte Christa s královským prokurátorem Villfortem v počátku druhé části je sám o sobě velice hodnotnou prezentací názorů a úvah na toto téma. A samotný Monte Christo (kterého dotvořil Dumas z nebohého Dantese na osobu skoro nadpřirozenou) je vlastně přese všechnu moc, znalosti a schopnosti člověk, kterému pomsta nepřinese štěstí a uspokojení, protože je - člověk. Protože mu zůstaly lidské vlastnosti jako smysl pro spravedlnost, soucit a laskavost ve vztahu k dobrým lidem. Monte Christo nedokáže ublížit mladému Morelovi tím, že by do pomsty zahrnul i dceru z prvního manželství prokurátora Villeforta (způsobil by tím bolest Morelovi a navíc poznává, že děti nemusí být vždy stejné zrůdy, jako jejich rodiče) a to se vlastně opakuje i u Alberta Morcerfa (syna Mercedes) a scéna, kdy ho Mercedes prosí o život svého syna patří k tomu citově nejsilnějšímu v celém románu. Jistě, pomsta je dokonána, mladí vyváznou (s výjimkou mladého synka Villeforta, který je ovšem od počátku podáván jako neskutečný spratek) a jestli bude někdo vyčítat Dumasovi, že náhody a jednotlivé osoby a jejich osudy hrají Monte Christovi až příliš do karet, zeptal bych se, proč tedy neodsuzujeme třeba Shakespeara za to, že si v Hamletovi pomohl něčím takovým jako je duch starého Hamleta. A podobných příkladů by se v literatuře po Dumasovi daly najít mraky. Na druhou stranu, v Monte Christovi je to tak trochu jiný Dumas, člověk, který svým záběrem a tím co říká a jaké úvahy a myšlenky čtenářům předkládá, převyšuje všechny ty Balzacy, Zoly i Hugy. Která z osob těchto spisovatelů vás donutí přemýšlet (pokud ovšem přijmete "rozvleklost" a popisnost knihy a dlouhé úvahy i dialogy) tak jako tento román? A nakonec, proč a kdo a hlavně jakým právem vydává ona nesmyslná prohlášení a hodnocení? Nakonec, rozhodneme my čtenáři. Dumasových knih vyšly mraky reedicí a vycházejí pořád. Jak Tři mušketýři tak hlavně Monte Christo patří k nejvýraznějším a nejdůležitějším osobám v literatuře, mnohokrát napodobovaným a většinou i jenom částečně a zdaleka ne tak úspěšně. Nevím, kolik lidí dneska čte Balzaka, ale Dumas díky zájmu a lásce svých čtenářů dosáhl nesmrtelnosti a to je dobře, protože nám má pořád co říct.

Jsou to vlastně už tři roky, co Umberto Eco zemřel. Přesto platí především to, co tak přesně napsal Yenda. Lidský život je limitován, to co po člověku zůstane je věčné (alespoň v našich současných lidských dimenzích) pokud je to natolik kvalitní, jako bylo a vlastně je dílo Umberta Eca. A jsem strašně rád, že toho napsal mnohem víc, než co jsme dosud přečetl. K jeho hlavním románům (Jméno růže, Fucaultovo kyvadlo i Pražský hřbitov) bych si dovolil poznamenat, že mi jeho knihy nepřipadají ani složité, ani komplikované. Vyžadují "pouze" soustředění, pozornost a jistou trpělivost, která se změní až v jistou posedlost, dokud se s knihou zcela nevypořádáte až do samého konce. Eco nebyl onen typ intelektuála, který se snaží ohromovat, být originální za každou cenu (což většinou vede k hromadění klišé) ani předvádět za každou cenu své rozsáhlé znalosti a vědomosti. Pokud jsem už zamlada něco v Jménu růže neznal, prostě jsme si to našel, nebo jsem se zeptal. Na tom není nic špatného. A vést čtenáře, aby se zajímali i trochu víc, než co je ve vlastní knize také není pozérství, pokud je ovšem součástí takových knih, jaké tento Ital psal. Eco se ani nesnažil manipulovat čtenářem, ani ho nechtěl někam směřovat. Vyprávěl a vyžadoval jistou pozornost. Bylo by fajn, kdyby člověk mohl těm, kteří mu v jeho životě něco "dali" (a rozhodně nemyslím nic materiálního) poděkovat. Bohužel, nejde to, protože spousta těch, o které se jedná, už tady (a někteří z nich dost dlouho) nejsou. Ale jsem si jist, že popularita nebyla to, o co by tito velikáni včetně Eca až zas tolik stáli. A v souvislosti s tímto autorem mě napadá, že neznám a nečetl jsem mnoho italských autorů, ale vše, co jsem dostal z této líbezné, byť občas nešťastné země dostal do ruky, bylo nesmírně kvalitní a je jedno, jestli to byl Buzzati nebo Andrea Camilleri. Itálie dala Evropě co se týká kultury snad ze všech národů nejvíc a ve zlatém fondu, kam tak marnotratně přispívala není dílo Umberta Eca rozhodně marginální položkou.

Nevím, jak jsme na tom s ono "fiction" literaturou, ale jsem si jist, že v oné non fiction patříme právě díky spisovatelům, mezi kterými na jedno z prvních míst Miloše Hubáčka můžeme směle řadit, mezi světovou špičku. Miloš Hubáček totiž více než kdokoliv jiný dokáže podat fakta tak, že předloží ve svých knihách drama, kterému se vyrovná máloco z oné "krásné" literatury. Každá kniha tvoří uzavřený celek, který má svoji genezi a tím pádem i vyvrcholení. Přečetl jsme například i jiné knihy, týkající se potopení Bismarka včetně pamětí účastníků, ale nikde ty události nejsou tak skvěle vygradované (a to Miloš Hubáček nikde nefabuluje, ani nic účelově nenafukuje či naopak potlačuje) jako v jedné kapitole jeho Moře v plamenech. Vychází z faktů (je otázka, co měl ve své době k dispozici) a dokumentační kvalitu jeho knih rozhodně nesnižuje fakt, že od té doby se otevíraly archivy a objevilo se leccos nového. Nejlépe je to vidět na jeho porevolučním vydání Pacifiku v plamenech, kde zásadně rozšiřuje problém o tom, zda Roosevelt věděl o útoku (nakonec přísně se faktů držící film Tora, tora, tora! ukazuje, že asi ano) a nebo ne a jaká mohla být jeho motivace v případě, že o hrozícím útoku věděl. A Hubáček netvrdí, že má pravdu a nebo že ji nalezl, pouze (a na to má jako spisovatel literatury faktu plné právo) předkládá hypotézu, která je snad nejpravděpodobnější - a totiž že Roosevelt o útoku věděl, domníval se, že útok na výsostné americké území, ke kterému má navíc běžná americká populace (a měla už v té době) sentimentálně kladný vztah vyvolá rozhořčení, které mu umožní vyvést zemi ze sebevražedného izolacionismu. Hubáček se domnívá, že zádrhel byl, že Roosevelt neodhadl, jaké rozměry ona katastrofa bude mít a tudíž se nikdy ani on ani jeho spolupracovníci k faktu, že věděli, co hrozí, s ohledem na ony dva tisíce mrtvých, desítky zničených lodí, stovky ztracených letadel a další těžké (byť ne fatální) materiální škody nemohli byť jen náznakem přiznat. Hubáček přistupuje k problematice každé své knihy s jistým odstupem, ale s maximální mírou pochopení a třeba ona akce (nevybavuji si, v kterém jeho tichomořském opusu to přesně je), kdy jednoho do moře spadnuvšího amerického pilota hledá několik desítek lodí a množství letadel bezděčně (a nebo naopak zcela vědomě…) ukazuje, jakou cenu měl lidský život amerického vojáka, námořníka nebo letce v porovnání s tím, jakou cenu měly obrovské masy nesmyslně a lhostejně obětovaných nebo dokonce povražděných vlastními lidmi sovětských vojáků a nebo také až šílených Japonců. A tak přesto, že Miloš Hubáček těch knih napsal spoustu, přece jenom je škoda, že mu nezbyly síly na dokončení středomořské problematiky a také na tažení v západní Evropě 1944 až 1945. Operace Market Garden či boj o výběžek (bitva v Ardenách) by si jeho zpracování zasloužily. Nicméně toho se už nedočkáme a tak nezbývá, než říct - děkuji moc, pane Hubáčku, pro mně zůstanete v tom, co jste napsal nejlepší.

Paradoxně nepatřím k nadšeným obdivovatelům Julese Verna, ačkoliv jsem přečetl značnou část jeho knih. Nicméně musím konstatovat, že jeho dílo podle mně trpí jednak onou typicky (až na pár výjimek) francouzskou mnohomluvností, násilně vkládanými a tendenčními popisy soudobých vědeckých poznatků (i když fakt, že tento člověk vlastně zažil většinu těch vynálezů "live" - vzducholoď, auto, ponorka, obří dělo, film, telefon, bezdrátový přenos zvuku i signálu či zvukový záznam celkem podstatně snižuje jeho vizionářství, stejně jako jeho představu o kosmických letech), co mně ale na jeho románech vadilo, byl jednak jeho protibritský šovinismus a z něj vyplývající podání objevování světa. Navíc přicházel se svými sáhodlouhými pasážemi o zeměpisných objevech poněkud s křížkem po funuse. No a jeho "sociální" vize byly až komické, nicméně to u lidí se sklonem k sociálnímu inženýrství už tak bývá. V dětství jsme docela se zájmem přečetl Pět neděl v balóně a Cestu kolem světa za osmdesát dní, které dodnes pokládám za jeho pro mně nejlepší díla, ale ten rozsáhlý zbytek, kterým jsem se prokousal mně vadil čím dál tím víc, protože bytostně nesnáším, když někdo píše o nějaké cizí zemi a popisuje ji naprosto nesmyslným a realitě neodpovídajícím způsobem. Jako člověka, kterého vždycky zajímal Island a snažil se oněm zjistit co se dalo ještě dávno před řadou let, mně způsob, jak byla tato země popsána v Cestě do středu země přesvědčila, že ten člověk se ve své době spoléhal na to, že nikdo nebude mít chuť, čas a možnosti realitu jeho podání zkoumat. A to u někoho, kdo se tváří jako spisovatel vědecko fantastické literatury pokládám za zásadní lapsus.

Snad můj nejoblíbenější současný historik, který ukazuje dějiny takové, jaké jsou a ne takové jako je chtějí ostatní (vesměs výrazně převažující) levicoví neomarxističtí intelektuálové mít. Nebojí se říkat nepříjemné a hlavně politicky "nesprávné" pravdy a každá jeho kniha přináší řadu překvapivých (i když ne za každou cenu "objevných", korigujících a "nově vysvětlujících") souvislostí a hodnocení. Historie jako společenská věda non plus ultra nikdy nebude tak exaktní jako třeba matematika nebo anorganická chemie, ale fakt je, že Paul Johnson nemanipuluje a nebojí se říct pravdu, byť by byla jakkoliv nepříjemná a to zejména současnému establismentu většiny zemí. A především oněm levicových intelektuálních elitám, které se velice rozmohly a pevnmě zakořenily i u nás. Je sice osamocený, ale občas se najdou i dneska třeba skuteční novináři (i u nás je jich minimum), kteří dokážou pravdu napsat, i když politicky správná (nepoužívejme už proboha ono anglické korektní jenom proto, abychom zakrývali, že ono "politicky správné" známe velice dobře z doby oné komunistické totality, kdy politicky správné z rozhodnutí strany bylo nade vše....podobně jako pomalu dnes z jiné strany) rozhodně není. Článek Lucie Sulovské tuším v Echu o tom, kdo je vinen tím, jak to dneska vypadá v Zimbabwe, kdo otevřel prostor k diktatuře Mugabemu, kam dneska směřuje Jihoafrická republika a jak ona západní společnost s nestydatou bezostyšností ignoruje černošský rasismus zde a to jak k původním jihoafrickým obyvatelům (Křovákům) i oněm terorizovaným a vražděným bílým farmářům a jejich černošským spolupracovníkům jakoby z hodnocení a přístupu Paula Johnsona vycházel. A pokud se někdo děsí tlouštěk některých Johnsonových knih, není třeba. Johnson se zabývá jevy, které řeší v uzavřených kapitolách, takže poučení přinese i jednotlivá kapitola na dané téma. Nejedná se o ony nudné a zdlouhavé výčty událostí se záplavou letopočtů ani uměle vybírané a předem daný názor autora podporující fakta.....

Když se někdo i v dobré víře snaží diskutovat s lidmi jako je onen WEIL, většinou se najde někdo, kdo je upozorní oním okřídleným Nekrm trolla. Nic jiného než trolling to od něj není a lze si jen představit, že se jedná ve skutečnosti o "postiženého" člověka, který si nějak musí kompenzovat svoji malost a vědomí vlastní bezvýznamnosti a nedostatků. A jak to udělat jinak, než se snažit primitivním způsobem provokovat a útočit na city lidí, kteří sem se vzácnou upřímností píší otevřeně svoje názory. A že to dělá zrovna u Mika Waltariho, je ukázkou oblíbenosti a kvality tohoto asi nejznámějšího finského spisovatele u nás. Spisovatel, který je nám blízký jak tématy, tak jejím zpracováním a především přesahem. Snad žádný jiný spisovatel nedokáže ve svých románech zachytit dobu v takové šířce a to jak z hlediska mentálního a kulturního, tak z hlediska zeměpisného. Jak na Etruskovi, tak na Sinuhetovi mně fascinovala ta geografická rozmáchlost, kdy jsme se na stránkách jeho knih "procestovali" celou tehdejší známou částí světa. U mé nejoblíbenější knihy - Dobytí Cařihradu jsme naproti tomu na jednom místě a časový úsek je omezen pár měsíci. Přesto je ale tenhle Waltariho mně nejbližší román asi pro pochopení jeho vnitřního života nejhlubší. Smutek, vědomí neodvratnosti "pádu", smrti a konec všeho, na čem člověk lpí a co má rád. Jako kdyby v tomto románu vyjadřoval zdánlivou beznadějnost osudu vlastní země, skrytě podřízené a manipulované predátorem spoza východní hranice....a to je síla a hlavně význam umění (jak píše Shakespera v Hamletovi) - ukázat době, co s ní hýbe. A tady to paradoxně může být i s použitím dokonale podaných historických událostí.....takhle to s historickou prózou uměl třeba Feuchtwanger a u nás Václav Kaplický, jenže člověk musí mít schopnost tyto věci vnímat a chápat. Lituji každého, kdo je emočně natolik nevybavený a deficitní, že mu tohle nikdy nedojde. Litovat ho ale přestanu, když tyhle svoje nedostatky začne druhým vnucovat urážlivým způsobem a vydávat je za přednosti.

Pro mně jeden z největších spisovatelů v historii a jeden z kamenů literatury, ukazující XX. století, tedy hlavně jeho první půlku. Spisovatel, ale hlavně ČLOVĚK,

- který napsal jeden z nejsilnějších válečných románů světové literatury všech dob včetně onoho "dovětku", co čeká ony bojovníky, kteří se mají napasovat zpět do civilního života,

- který napsal podle mně nejsilnější (až nesnesitelně) román o lásce a přátelství, jaký ve světové literatuře je

- a který dokázal otevřeně a bez banality a příkras popsat ty největší a nejkladnější vztahy mezi lidmi a ukázal tak, že ne vždy a ne všude musí být člověk člověku "bestií"....

A navíc to byl spisovatel, který do svých knih mohl dát hodně ze svého bohatého života a v němž se pojí jeho subjektivní zkušenosti s objektivním obrazem doby jako u snad žádného dalšího německého spisovatele XX. století. Remarque je pro mně symbolem neokázalého a hlubokého lidství, je to autor, u něhož ta velká slova - symboly, nezní prázdně a dutě a především vůbec ne falešně. A přes veškerou tragičnost osudu většiny jeho hrdinů není pesimistou a jak tady krásně popisuje Micheller, jeho knihy se staly součástí života nás samých, jeho čtenářů.

Který z těch tak oslavovanějších a kritiky tak velebených spisovatelů a nositelů třeba již dávno zcela zprofanovaných Nobelových cen (připomeňme si, že ona slavná akademie několikrát zamítla třeba návrh na Karla Čapka ze strachu z Hitlerova Německa) dokázal tak nádherně a jednoduše popsat život běžných lidí, jejich problémy, starosti, naděje? Co je třeba Nesnesitelná lehkost bytí proti Třem kamarádům? Tichý Don proti Na západní frontě klid? Mor proti Miluj bližního svého? Na to si asi každý, kdo obě srovnávané knihy četl, odpoví sám. Pro mě jsou to jenom formálně překomplikované a v záplavě slov v zásadě dost prázdné, byť podstatně výše (a nejen těmi Nobelovkami) oceňované knihy. Jsou skutečně Sbohem armádo nebo Komu zvoní hrana tak vnitřně protiválečné opusy?

A to je to, co dělá Remarqua Remarquem. Běžní čtenáři ho znovu a znovu čtou, už po čtyři a možná pět generací. A soudě i podle příspěvků na této stránce ho budou číst třeba i za sto let. A dokud budou lidmi s dnešními pocity, starostmi, ale i touhou po lepším životě, bude jim v Osnabrücku narozený Erich Paul Remark, stejně blízký, jako je dnes nám. A literární vědci, kritici a jim podobní mudrlanti? Ti si dál mohou opakovat svoje mantry o tom, co dobré je a není, ale nakonec vždycky rozhodne, kdo si jakou knihu koupí a jak se mu bude líbit.....

Shodou okolností první kniha od Viewegha, kterou jsem si přečetl byly Názor na vraždu. Musím konstatovat, že jsem si říkal, že to s ním vypadá nadějně. Pak ještě ušla Báječná léta pod psa a Účastníci zájezdu a všechny následující knihy byly už jen a jen horší, placatější a ukázalo se, že Viewegh už umí vykrádat sám sebe a zoufalá snaha být vždy a za všech okolností in sklouzává k trapnostem. Od jisté doby už jeho knihy nečtu, představa, že tenhle člověk učí jiné tvůrčím způsobem "psát" mně připomíná Betty McDonaldovou, která v podobném kurzu byla a jediné, co z něj vytěžila bylo pár komických postřehů v jedné z jejich geniálních knih (tuším, že to byl Kdokoliv může dělat cokoliv). Dnešní Viewegh je možná nejvydávanější a nejpřekládanější český spisovatel, ale to jsou autorky klasické červené knihy typu Danielle Steel taky. Prostě, kde nic není, tam ani smrt nebere. Bohužel, člověk se nevyhne zcela oné filmomanii, kdy nejpokleslejší filmy mají v námětu jméno Viewegh. Naposled to byl Román pro ženy, jedna z mnoha variací autora scénáře na téma, jak jsou ti starší chlapi lepší než ti mladí janci a jak každá dvacítka ztratí hlavu, jen co se o ní otře autorovo alter ego.....No, nicméně je dobře, že píše. Vsadím se, že taková Irena Dousková se nikde psát neučila, nikde psát neučí a přece ty dvě její knížky co znám, vydají za mnohem víc, než halda tiskovin největšího současného českého grafomana.

Česká literatura nemá mnoho skutečně špičkových autorů v oblasti tzv. krásné literatury (líp se mi líbí anglický výraz fiction literature a non-fiction literature), a to přes poněkud falešné oslavování některých rádobyspisovatelů. Z té hrstky špičkových bych asi jmenoval kromě Čapka, Škvoreckého, Salivarové, Kundery a možná Douskovou či Jirotku, ale v oblasti (zase tak nejapný výraz) populárně naučné literatury podle mého názoru velmoc jsme. Hluboké znalosti a čtivost charakterizují většinu našich předních spisovatelů věnujících se historii a mezi ty nejlepší patří nesporně Josef Opatrný. Všechny jeho knihy, které jsem měl možnost přečíst (a ne jednou) jsou prostě skvělé. Přehled i nadhled, schopnost odhadnout jak hluboko a detailně co řešit, ale to se dá říct o většině našich spisovatelů a je jedno, jestli to člověk napíše o Opatrném, Stellnerovi, Hubáčkovi nebo Brožovi. Takže i panu Opatrnému díky, co jsem měl možnost číst, bylo vynikající.

Když jsem si v hlavičce této stránky všiml, že Ivan Brož už nic nenapíše, pocítil jsem lítost, kterou ale přehlušilo vědomí, že se jednalo o jednoho z nejlepších spisovatelů oboru populárně naučné literatury a navíc mně potešilo, že při pohledu na seznam jeho knih mám před sebou mnohem víc, než jsme už přečetl. Jméno zůstává značkou vysoké kvality a kdyby to šlo, poděkoval bych.....