Miloš Hubáček

Nevím, jak jsme na tom s ono "fiction" literaturou, ale jsem si jist, že v oné non fiction patříme právě díky spisovatelům, mezi kterými na jedno z prvních míst Miloše Hubáčka můžeme směle řadit, mezi světovou špičku. Miloš Hubáček totiž více než kdokoliv jiný dokáže podat fakta tak, že předloží ve svých knihách drama, kterému se vyrovná máloco z oné "krásné" literatury. Každá kniha tvoří uzavřený celek, který má svoji genezi a tím pádem i vyvrcholení. Přečetl jsme například i jiné knihy, týkající se potopení Bismarka včetně pamětí účastníků, ale nikde ty události nejsou tak skvěle vygradované (a to Miloš Hubáček nikde nefabuluje, ani nic účelově nenafukuje či naopak potlačuje) jako v jedné kapitole jeho Moře v plamenech. Vychází z faktů (je otázka, co měl ve své době k dispozici) a dokumentační kvalitu jeho knih rozhodně nesnižuje fakt, že od té doby se otevíraly archivy a objevilo se leccos nového. Nejlépe je to vidět na jeho porevolučním vydání Pacifiku v plamenech, kde zásadně rozšiřuje problém o tom, zda Roosevelt věděl o útoku (nakonec přísně se faktů držící film Tora, tora, tora! ukazuje, že asi ano) a nebo ne a jaká mohla být jeho motivace v případě, že o hrozícím útoku věděl. A Hubáček netvrdí, že má pravdu a nebo že ji nalezl, pouze (a na to má jako spisovatel literatury faktu plné právo) předkládá hypotézu, která je snad nejpravděpodobnější - a totiž že Roosevelt o útoku věděl, domníval se, že útok na výsostné americké území, ke kterému má navíc běžná americká populace (a měla už v té době) sentimentálně kladný vztah vyvolá rozhořčení, které mu umožní vyvést zemi ze sebevražedného izolacionismu. Hubáček se domnívá, že zádrhel byl, že Roosevelt neodhadl, jaké rozměry ona katastrofa bude mít a tudíž se nikdy ani on ani jeho spolupracovníci k faktu, že věděli, co hrozí, s ohledem na ony dva tisíce mrtvých, desítky zničených lodí, stovky ztracených letadel a další těžké (byť ne fatální) materiální škody nemohli byť jen náznakem přiznat. Hubáček přistupuje k problematice každé své knihy s jistým odstupem, ale s maximální mírou pochopení a třeba ona akce (nevybavuji si, v kterém jeho tichomořském opusu to přesně je), kdy jednoho do moře spadnuvšího amerického pilota hledá několik desítek lodí a množství letadel bezděčně (a nebo naopak zcela vědomě…) ukazuje, jakou cenu měl lidský život amerického vojáka, námořníka nebo letce v porovnání s tím, jakou cenu měly obrovské masy nesmyslně a lhostejně obětovaných nebo dokonce povražděných vlastními lidmi sovětských vojáků a nebo také až šílených Japonců. A tak přesto, že Miloš Hubáček těch knih napsal spoustu, přece jenom je škoda, že mu nezbyly síly na dokončení středomořské problematiky a také na tažení v západní Evropě 1944 až 1945. Operace Market Garden či boj o výběžek (bitva v Ardenách) by si jeho zpracování zasloužily. Nicméně toho se už nedočkáme a tak nezbývá, než říct - děkuji moc, pane Hubáčku, pro mně zůstanete v tom, co jste napsal nejlepší.

Dobrý den, nemáte prosím někdo kontakt na mého starého přítele M. Hubáčka?Děkuji.

Hubáčkovy knihy všeobecně mají jednu nezanedbatelnou výhodu: čtou se tak dobře, že je hltáme i my, co si jinak na válečné čtení, ať už románové anebo naučné, vůbec nepotrpíme. Pročež jsme vzděláni a poučeni. Je zhola jedno, kolik toho Hubáček napsal sám a co všechno byla kompilace opsaná z tehdy "na západě" vycházejících knih, které se v ČSSR nesměly vydávat, prostě se to hrozně dobře čte.