jadran komentáře u knih

No, panečku, to bylo něco. Jestli nás pan Stellner perfektně seznámil s konfliktem v Evropě, pan Opatrný udělal totéž na severu amerického kontinentu. Nechám stranou onu událost, kdy kolonisté vlastně sami dobyli Louisbourg (1745), aby jim Britové nařídili ho vrátit, protože ho bez ohledu na "krev" britských kolonistů vyhandlovali za místa, která pro ně byla důležitější. A v roce 1758 museli zahynout další muži při jeho druhém dobytí. Kniha pozoruhodně souzní s tím, co je uvedeno ve Washingtonově životopisu od Franze Herreho a vlastně je zde už docela jasně popsáno ono podhoubí pozdější války o nezávislost v letech 1776 až 1782. Neschopnost a přitom arogance britských generálů zejména v počátcích konfliktu, jejich přezíravost a pohrdání vůči usedlíkům vedla nejen k velmi vlažné účasti koloniálních milicí ve válce, ale pozdějším vývojem k tomu, že řada místních účastníků svoje bojové zkušenosti využila později v boji - proti Britům. Kupodivu, onen mistr gerilové války i předchůdce speciálních jednotek major Rogers se v konfliktu mezi králem Jiřím a vzbouřenými kolonisty postavil na stranu krále. Střetnutí na Abrahamových pláních před tehdejším Montrealem má až nádech antické tragedie, ale jeho výsledek rozhodl hlavně o tom, že Francouzi se na tomto kontinentu už nikdy a nikde nechytí. A snad nejzajímavější je, jak se tato kniha faktu prolíná v příslušné pasáži se skvělým Cooperovým Posledním Mohykánem. Pan Opatrný umí, kloubouk dolů i před tímhle jeho vydařeným kouskem.

22 26.04.2023

Skvělá kniha, která nás seznámí se všemi aspekty nejen vlastního konfliktu, širších souvislostí, ale i "co" bylo dál. Na rozdíl od životopisu Bedřicha Velikého tohle rozhodně není suchopárné a přitom rozsah problematiky je až neuvěřitelný. Zaujalo mě, jak jediný ženský panovník na českém trůnu - císařovna Marie Terezie dokázala s úpornou houževnatostí bránit svoje državy i třeba starého Rakouska se týkající fakt, jak byl důstojnický sbor jeho armády "mezinárodní", ale císařovně zcela loajální. Překvapilo mě také, že v Rakousku (na rozdíl od Francie nebo Pruska) mohl člověk, který nepocházel z aristokratického rodu po dosažení hodnosti setníka a odsloužení tuším dvaceti let získat šlechtický titul. Tuhle knihu je možné směle srovnat s díly pánů Kovaříka a Taraby. Jestli u životopisu Fridricha Velikého jsem těch pět hvězd dával se zaťatými zuby, tady s lehkostí a plným přesvědčením.

16 26.04.2023

Naprosto souhlasím s komentářem JulianyH. Kniha je zajímavá, obsahuje spousty faktů, přináší dost "perliček" (nemám na mysli nějaký ten bulvár a la třeba Seutoniovy Životopisy dvanácti císařů), ale třeba na rozdíl od Sedmileté války tomu chybí větší jiskra nebo čtivost, těžko říct, jak to nazvat. Z těch perliček bych uvedl třeba moralizování mladičkého Fridricha vůči Machiavellimu nebo onu snahu, když se jakýsi mlynář soudil s aristokratem, a Fridrich dělal všechno proto, aby mlynář vyhrál. Chtěl tím dokázat, jak jsou si v Prusku před zákonem všichni lidé rovni. Přitom onen mlynář v právu rozhodně nebyl...Na druhou stranu jeho nesmrtelné hlášky - třeba ona z bitvy u Kolína, když hnal vyčerpané vojáky do útoku do kopce proti rakouské přesile ("Darebáci, copak chcete žít věčně?") nebo onen vztah ke konfesionálně rozdělené Evropě ("U nás v Prusku si každý může dojít do nebe svojí cestou") často v krátkosti vypovídají o jeho myšlení až překvapivě hodně...

14 26.04.2023

Se Salvem Montalbanem jsem se seznámil díky grandióznímu televiznímu projektu RAI (37 dílů v rozsahu celovečerního filmu a s filmovo - nikoliv jenom televizní - výpravou), kde autor detektivek byl i autorem scénáře a skvělý italský herec Luca Zignaretti hlavním představitelem. A začal jsem se shánět k literárních předlohách a jak jsem asi mohl dopadnout sem už napsala Albina. Další dvě knihy jsem sehnal v angličtině a mrzí mě dodnes, že víc jich prostě není k dispozici. Přitom některé díly z prostředku projektu bych si i rád přečetl...Nejsem "žroutem" (a to nemyslím nijak zle...) detektivek, ale zaráží mě, jak málo z celkového počtu Camilleriho děl bylo přeloženo do češtiny. Když to porovnám s podle mě tendenčními "temnými" skandinávskými literárními počiny na stejném poli, nemohu si pomoct, ale Montalbanovy případy mně připadají mnohem lepší a navíc daleko reálnější. Už onen pohled na mafii (i zde v Hliněném psovi) je poněkud jiný, než v hystericky levičáckých filmech ze sedmdesátek a osmdesátek a ona exkurze do minulosti (není to jenom v Hliněném psovi) má onu tajemnou magičnost na daleko vyšší úrovni než všichni ti Larssonové dohromady. Z knihy (i filmů) přímo čiší, jak je Sicílie starobyla země s historií, která se prolíná i s dneškem a kulturou, o které si může zbytek Evropy nechat jen tak zdát. A z porovnání těch čtyř "montalbanovek" s jejich filmovým zpracováním Camilleriho obdivuji nejen jako spisovatele, ale i jako scénáristu, protože málokdo ví a umí tak dokonale využít jak možností knihy, tak filmu, které nejsou rozhodně stejné a které je potřeba odlišovat. Bohužel již zesnulý Andrea Camilleri, hrdý Sicilan, to dokázal víc než dobře. A i díky němu jsem se dozvěděl, že na Sicílii se mluví - sicilsky a řada lidí zde vnímá svoji identitu odlišně od Itálie...jenom mě mrzí, že se neuskutečnil onen plán přejmenování Porto Empedocle na Vigatu. Přejmenovávání měst a míst podle nejrůznějších masových vrahů a podobných existencí je sice dost běžné, ale aby se město přejmenovalo podle místa, kde se odehrává fiktivní literárno dílo, to by byla úžasná věc.

11 14.04.2023

I ve druhém dílu se dozvídáme o množství událostí a jevů, které dodnes ale v Rusku lživě manipuluje státní moc. Člověk nestačí vstřebat brutální vyvražďováním vlastních lidí a přichází druhá světová válka. Autoři knihy se shodli, že pro tuto další katastrofu nebudou používat výraz Velká vlastenecká válka, ale válka nacistů s bolševiky. Už to vyžaduje obrovskou odvahu, ale vyplývá to z nepopiratelného faktu, že Stalin s Hitlerem závodili, kdo občanům SSSR víc pustí žilou. Nikdo až dosud s takovou otevřeností nepopsal, jak trpěli lidé, urychleně přesunutí za Ural, kde pod hrozbou smrti v nepředstavitelných podmínkách vyráběli ony "vítězné" zbraně. Dozvíme se pravdu o partyzánském hnutí a jeho zveličovaném vojenském přínosu. A také o tom, jak tím trpělo nešťastné obyvatelstvo na Němci obsazených územích. Je toho ještě mnohem víc a je pozoruhodné, jak si autoři často všímají osudu "malých" lidí místo oblíbené adorace vojáků a politiků. Na konci části, týkající se války nacistů s bolševiky se člověku neodbytně vtírá do hlavy, že těch 22-33 milionu obětí, kterými Stalin operoval jako svým podílem na vítězství měl tak z poloviny na svědomí on sám a jeho "lidé". Jsou zde ale uvedeny i jiné skutečnosti, které leckoho mohou překvapit. Velká Británie se ještě na jaře 1939 pokoušela handlovat s Němci na úkor Poláků a jedním z mnoha vrcholů politiky hrdého Albionu bylo na konci války ochotné předání nejen všech sovětských občanů, kteří se po Hitlerově invazi ocitli na Západě (často i proti jejich vůli), ale i osob, které se zachránily útěkem z Ruska na konci občanské války. Britové to dělali brutální důkladností a přitom tajně jako zloději. Veřejnost v Británii včetně onoho přeslavného parlamentu o tom neměla ani páru. Přitom britští vládní činitelé velice dobře věděli, co tyto lidi v Rusku čeká.

Kniha mě zbavila naivní představy, že Chruščov byl lidštější a rozumnější než kterýkoliv jiný sovětský představitel. A naopak mě pobavilo, jak byl onen ďábel Brežněv ve skutečnosti loutkou v rukou KGB, vojensko-průmyslového komplexu a aparátu strany. V šedesátých letech autoři popisují každodenní život běžných lidí, jejich bídu (přes určitá zlepšení) a nejvíc mi vyrazil dech fakt, že až v této době dostali obyvatelé vesnic občanský průkaz a mohli opustit svoji vesnici. Tedy znovuzrušení nevolnictví po sto letech.

A tím se dostávám k tomu nejdůležitějšímu, co kniha směrem k dnešku ukazuje. Počátek současného tupého stádního nacionalismu, který dneska vede tři čtvrtiny populace k podpoře Putina a jeho agrese proti Ukrajině. Velkoruský šovinismus a útlak i velmi blízkých národů Rusy pochází už z carských dob. Ale plíživě se začal rozvíjet s požehnáním a podporou nejvyšších míst už v oněch šedesátých letech, kdy extenzivní rozvoj společnosti vyčerpal všechny svoje možnosti. Obyčejným lidem, žijícím v každodenním nedostatku a problémech bylo potřeba něco předhodit. A tak začali být sovětší lidé, a hlavně ti ruští přesvědčováni, že jsou hrdými občany nejmocnější země světa, příslušníky nejlepšího národa a především - všichni ostatní se jich bojí. Spoustě z nich se líbila i ona dodnes živá propaganda o úpadkovém a degenerovaném Západě. Vystačí si s ni dodnes. Urážlivá nadřazenost vůči Ukrajincům (Chocholům) není taky žádná novinka. Ale našla své místo i v novém, postkomunistickém Rusku. Djilas ve své Nové třídě napsal, že až se vyčerpá ideologie komunismu, sáhnou vládci těchto zemí zpět po tupému nacionalismu. V Jugoslávii se to v devadesátkách přesně takhle stalo, a to na všech všech stranách. V Rusku se to ale vyvíjelo už z mnohem dřívější doby (v tomhle světle jsem začal vnímat Chruščovův kosmický program) a v "novém" Rusku po komunistech to pokračovalo v případě čečenských válek, Gruzie, Krymu, až k dnešní válce na Ukrajině. Dalším zásadním momentem, který vysvětluje leccos k dnešku je popis přechodu Ruska od komunismu k demokracii (kniha končí rokem 2007) a války v Čečně. Je zde zmiňována nejen pasivita lidí, ale i zásadní systémové chyby a vady, které se projevují v dnešní krizové situaci víc než jasně. A pro nás je zajímavá část týkající se konce SSSR.

Pohled na "sametovou revoluci" a konec "komunismu" u nás bude jiný, když se zde dočteme, jak a hlavně kdy začal rozpad Sovětského Svazu (vlastně už před nástupem Gorbačova). Rusko se stalo obětí vlastní velmocenské politiky, kterou už nemohlo ekonomicky ustát. Boje mezi Armény a Azery začaly už v roce 1988. A naši soudruzi to na rozdíl od běžné populace věděli velmi dobře. A ti z nich, kteří se neklepali strachy třeba kvůli zvacímu dopisu hledali dávno před oním listopadem cestu, jak systém změnit, aniž by je to jakkoliv postihlo. Stačilo najít správné partnery a vyslat (skoro na poslední chvíli) poručíka StB Zifčáka, aby pod falešnou identitou přivedl ony studenty na Národní třídu a ještě stačil sehrát úlohu zabitého studenta Šmída.

I tohle vám dojde, když si pozorně přečtete dějiny Ruska a budete schopni si dát věci do souvislostí. Dějiny se opakují, v jiných kulisách, s jinými lidmi, s odlišnou ideologií i frázemi, ale vlastně pořád stejně. A to se Ruska týká víc, než kterékoliv jiné země.

18 31.03.2023

Jestli jsou roky zpracovávané paní Breurovou velmi kvalitní, rok 1953 je zatím ten nejlepší, co se mi dostal do ruky. Na zdánlivě faktickém základě a bez nějakých podsouvaných soudů a hodnocení vystihla perfektně rok, který člověk zná jenom z vyprávění současníků nebo nejrůznějších článků a dějepisu. Oč věcněji a zdánlivě nezúčastněně je vykreslena smrt Gottwalda a Stalina, o to víc mě oslovila "báseň" jedné z nejhorších "osobností" našeho XX. století Pavla Kohouta (a že tedy konkurenci má...), nakonec i ta sloka od Milana Uhdeho je pozoruhodná. Vše dokresluje ona vzpomínka na noční nácvik smutečního průvodu. Stejně je podána i další zlomová událost doby - měnová reforma. Že byly bouře a protesty proti ní stejně masové jako "povstání" v sousedním NDR je zřejmé a jednalo se o první projev nesouhlasu s vládou komunistů. A příčina - nutnost sanovat "úspěšné" budování socialismu je zde zmíněna sice jenom okrajově, o to víc je vševypovídající. Stejně jako jedna z prvních dvoustránek s tehdejšími (poměnovými) cenami a průměrným platem. K tomu je třeba říct, že i za komunistů se platily daně (přibližně kolem dvaceti procent) a onen medián, na který dosáhne 60% lidí, co pracují byl tak někde kolem osmi stovek. A pak ty ceny v poměru k platům ukazují, jak vypadal onen socialistický blahobyt. Zato armáda měla skoro 300 tisíc (!) příslušníků a 65 tisíc byli oni "profesionálové". Součástí tohoto roku byla nejen ona nesmyslná, podle sovětského vzoru provedená školská reforma (včetně militantně připravovaných pracovních "záloh"), ale i fakt, že soudruzi zrušili akademické tituly a zavedli nové - promovaný lékař, promovaný právník apod.. Jistě, se smrtí Stalina, Gottwalda a nekonec i Slánského jenom tři měsíce předtím se asi začalo opravdu jenom velmi mírně "oteplovat", ale bylo to, jako když se třeskutý arktický mráz změní na ten v místních poměrech běžný. Mezi třiceti pod nulou a osmi pod nulou sice aritmeticky rozdíl je, ale mráz je to v obou případech.

12 11.03.2023

Jak jsem psal u jiného roku, v téhle edici je to jako na houpačce, ale tahle kniha je perfektní. Sice mě trošičku vadí, jaká pozornost je věnovaná kultuře, ale na druhou stranu, jak se běžně "žilo" je tady předvedeno taky velmi dobře. Zcela famózním a srozumitelným způsobem je tady popsána kubánská krize a navíc je výrazně "zdůrazněná" v rámci přehledu událostí roku. On to skutečně mohl být konec světa. A je dobře, že je tam vzpomenut onen sovětský námořní důstojník Archipov, který znemožnil odpal jaderného torpéda ze sovětské ponorky. Doporučuji přečíst ony aforismy (obvzlášť tento - Vždycky se najdou Eskymáci, kteří vypracují pro obyvatele Konga pokyny, co dělat v době tropických veder - to je snad nejtrefnější a nejstručnější charekteristika dnešní EU), ale nejvíc mě dostala následující situace. Kritik Sergej Machonin, který byl asi v padesátých letech stejný levičák jako jeho bratr architekt se pustil do Jiřího Suchého: "Mám před sebou písničky Zuzany. Jedna je o blbém psíčkovi, jedna o kočičce...jedna, nejhezčí a mistrovsky zazpívaná o tom, jak je ta láska nebeská. Mohly vzniknout a a mohou se zpívat kdekoliv. Je v nich pár hodných zvířátek, trochu pěkné lásky...není v nich jedině náš život." To napsal tento "kritik" po premiéře Zuzany v prosinci 1961. Než se rok s rokem sejde, tentýž kritik mění názor. Suchý je pro něj "tvůrcem živé poezie těchto let." Stejný kritik, stejný Suchý. Co se stalo? Tak se nás ptá autorka paní Breuerová...i kdyby v téhle knize nebylo nic jiného (a že toho je tam spousta), před autorkou bych hluboce smekl. Tohle je ta historie, to jsou ty dějiny ve své nejhlubší podstatě. Že se o tomhle člověku všude dočteme především, že byl velký disident a ještě vetší chartista asi nikoho zas tolik nepřekvapí.

12 26.01.2023

Hubáček je skutečně velmi mírně řečeno vynikající. Dokáže psát, jeho míra empatie i objektivita je naprosto famózní (v knihách, které vycházely před rokem 1989 povinně plevelil prosovětskou ideologií Hubáčkovy knihy hlavně jistý "historik" Čejka). V novějších vydáních už tyhle ve své době blábolivé "úlitby" nenajdeme. Ale najdeme zde k zamyšlení jiné věci. Necháme-li stranou obdiv k vytrvalosti a hrdinství především obyčejných námořníků i letců, z knihy přímo čiší to, co mě na Britech (zejména oněch velitelích) vadí čím dál tím víc. Jejich pozérství, blazeovanost, povrchnost a neschopnost, jak v chápání reality tak v odhadu možností a vlastních schopností - to není jenom Montgomery a jemu podobní, to jsou i zdejší admirálové, ti co bojovali na moři, ale i ti, co nechávali stavět lodě (viz. vysvětlení, proč šel Hood tak rychle pod hladinu), nebo vytrvalá stavba takových vykopávek jako byl Swordfish (jeho zásah kormidla Bismarcu byl ukázkou, že i nepravděpodobné a proti vši logice uskutečnitelné věci se stávají) nebo "dvoumístná" námořní stíhačka Fulmar (prý že stíhací pilot potřebuje navigátora, aby se nad mořem neztratil). To jsou ty ukázky britské tuposti a arogance. Války se opravdu nevyhrávají evakuacemi. Ale dělat hrdinnou epopej z toho, jak celé metropolitní loďstvo honí po moři jednu kapesní bitevní loď, není schopné ji ani trvale sledovat a nakonec ji náhodou objeví americký pilot, předvádějící Britům catalinu je něco podobného. Ukazuje ve vší nahotě Británii, jakou ve skutečnosti od konce 19. století byla. V knize je spousta zajímavých věcí, jako perličku bych uvedl, že už před mnoha lety jsem si zde všiml oné krátké informace o admirálu Hollandovi, kterého při hledání Bismarka udržovaly při vědomí po několika nocích beze spánku - benzedrinové tablety. Nedávno jakýsi senzacechtivý pisálek přišel s dílem, kde tvrdí, že Němci byli za druhé světové války na drogách - na amfetaminu, který vynalezli a vyráběli pouze oni. Onen benzendrin nic jiného, než amfetamin není, jeho výroba začala v USA ještě dřív než v Hitlerově Německu a vyráběla ho dnešní firma SmithKline. I takováhle maličkost je nesmírně zajímavá a ukazuje hloubku a kvalitu knihy...

17 26.01.2023

Dějiny Ruska jsou v tomto manuskriptu podány především poctivě a věcně. Nejsou zde žádné báchorky, neověřená tvrzení ani manipulativní spekulace. Přitom to není kritika za každou cenu, jak to dělají u nás různí ti Podivenové či Tabery. S drsnou věcností jsou zde popsané etapy vývoje společnosti v posledních sto třinácti letech. Autoři pracují pouze s fakty, ne s neprokázanými hypotézami. Naopak vyvracejí celou řadu léty zažitých fám a manipulací. Většina zde uváděných skutečností je všeobecně známa. Ale teprve zde je postižen kontext a souvislosti. Kniha je mnohovrstevná, jsou zde chronologicky i věcně řazeny jednotlivé události, životopisy množství osob, statistické údaje i subjektivní vjemy osob formou vzpomínek. Jednotliví autoři se nebojí srovnání se „zbytkem“ světa. Nic nezamlčují ani nepřikrášlují. Rusko ovšem z těchto porovnání nevychází vůbec dobře.

Ruské dějiny se pořád a pořád dokola opakují. Liší se jenom letopočty a okolní svět. Předmluva, obsahující dějiny před rokem 1895 je velmi užitečná. Onen oslavovaný Petr I. není podáván jako velká a zářivá osobnost. Bezohlednost, s jakou „modernizoval“ staré Rusko bezduchým napodobováním západu bez postižení jeho podstaty se ještě mnohokrát se zopakuje. Jak nechal nahnat masy nevolníků na stavbu Petrohradu nebo vybudování výroby zbraní na Urale až příliš připomíná mnohem pozdější gulagy. S podobným procentem lidských ztrát. Není náhoda, že Stalin obdivoval Ivana Hrozného. Jeho opričina je v lecčems podobná vládě jedné strany. Třeba i onou preventivní likvidací všech potenciálních oponentů. Carské Rusko včetně pravoslavné církve zde není nijak velebeno. Ale v porovnání s tím, co následovalo, se skutečně jednalo o „zlaté“ časy. Přes všechny ty excesy nebo nespravedlnosti. Nedůsledně a oproti zbytku skoro o století zpožděné zrušené nevolnictví, zachování občiny, korupce, teror nebo nedotažené správní a soudní reformy by pořád nebyly tak fatální, kdyby ona imperiální rozpínavost, výraz komplexu méněcennosti vůči okolí nezavedla po katastrofální porážce s Japonskem a revoluce na nečisto zemi do války první.

Jestli něco představovalo v tomto období „evropu“ nebo nejvyspělejší svět, byla to věda a kultura. Genialita například Mendělejeva vynikne ještě víc v porovnání s prostředím, ve kterém musel pracovat. Dodnes se pomalu nesmí říct, že Čajkovskij byl gay a jeho smrt byla podle všeho sebevraždou, ke které byl dohnán "čestným soudem". V něm byli příslušníci oněch vládnoucích vrstev, které přes vnější evropský nátěr představovaly s ruskou vesnicí onu „asií“. Ještě v roce 1914 neměli Židé plná občanská práva. Že se dostal Lenin do Petrohradu díky německé tajné službě jsem věděl už z gymnaziálních let. Že součástí jeho vlaku byly vagony se zlatem a falešnými bankovkami pro mě bylo překvapivé. Stejně jako fakt, že onen hlad a rozvrat carského Ruska nebyl zdaleka tak děsivý, jak nám bylo později podsouváno. Z hlediska nedostatku potravin na tom bylo Německo i Rakousko v roce 1917 hůř. Jakmile se dostali bolševici k moci, začali uměle vyvolaný hladomor používat jako účinnou zbraň k terorizování vlastního obyvatelstva. Dávno před oním na Ukrajině. Brutalita, orgie vraždění a mučení připomínají nejhlubší středověk, počínání bývalých vládců Ruska Mongolů i třeba Tamerlána. Přitom Lenin možná skutečně věřil, že koná dobro. A hektakomby obětí jsou nutné, aby Rusko překonalo svoji zaostalost. Možná, že věřil i Trockij a všichni ti, které nakonec semlel vlastní krvežíznivý stroj, který pomáhali bez zaváhaní uvádět v chod. Revoluce v Rusku byla založena na Marxových teoriích a praxi francouzské revoluce. Jejím vynálezem byl přece ten revoluční teror. A ona "buržoazní" revoluce vlastně vedla až k Napoleonovi. Nakonec se vždycky objeví psychopat, který překoná všechny a všechno. Zde Stalin.

Naštěstí, kniha se rovněž věnuje ruské emigraci, která nabyla obrovského rozsahu. A odcházeli nejlepší lidé, kteří neměli problém se uchytit ve vyspělejších zemích. Řada dalších bohužel odejít nestačila. Jenže krvácela pouze ona „evropa“, ne „asie“. A děsivé a perverzní experimenty, vydávané za největší dobro a pokrok se valily dál a dál. Lenin možná pochopil nereálnost svých teorií a představ, nakonec politika NEPu je toho dokladem. Asi nejen Stalinovi šlo jen a jen o absolutní moc.

A ještě jednu věc kniha ukazuje. Bylo to císařské Německo, které bolševiky nasměrovalo k moci. Jakoukoliv kritiku jejich teroru odmítalo a pomáhalo zametat pod koberec až k vlastnímu hořkému konci. Ale i ony vyspělé západní demokratické země se později bez zábran podílely na upevňování bolševické moci dodávkami technologií i výrobků, ke kterým by se Stalinovo Rusko nikdy nebylo schopné vlastnimi silami dostat. Západ si za ně nechával platit klidně zlatem, získaným za obilí, které bylo zabaveno „kulakům“ na Ukrajině. Ještě horším obrazem doby je chování západoevropských intelektuálů, kteří zvěrstva Stalinova Ruska všemožně popírali a Rusko obhajovali. G.B.Shaw po cestě na hladovějící Ukrajinu, zrežírovanou s potěmkinovskou dokonalostí nadšeně vyprávěl o spokojených a sytých venkovanech. A francouzští intelektuálové navštěvující Rusko ho velebili úplně stejně. Jeden ale ne. Gide se nenechal okouzlit pozorností a lichotkami a pozorně se kolem sebe díval. Napsal knihu, která demaskovala onen falešný obraz, který Stalinovi pomahači vytvářeli. Stal se okamžitě nepřítelem, především svých krajanů. I český komunistický básník Neumann mu věnoval nenávistný spisek. Ona „evropa“ je v Rusku stále chřadnoucí strom, kdykoliv se zdá, že rozkvete a zesílí, přijde mráz. Rusko je takové, jaké je i díky oněm vyspělým, zejména evropským zemím. V Rusku se vždycky daly dělat „rychlé“ prachy. I na tohle vás při četbě knihy napadne. A pak stačí následující zpráva ze současnosti: „3. dubna 2019 otevřel Mercedes slavnostně za účasti prezidenta Putina a spolkového ministra hospodářství Altmaiera největší závod značky mimo Německo." Sankce za Krym a Donbas byla vyhlášeny v roce 2014...

25 29.10.2022

Hodně dobrá, čtivá, tak trochu rozmarně popsaná historie ostrovního království. Je to kniha, kterou lze doporučit každému, kdo s nějakými dějinami chce začít. Maurois byl sice Francouz, ale poněkud atypický. Byl totiž anglofil a dokonce ovládal angličtinu natolik, že působil jako tlumočník a překladatel. Takže není žádné překvapení, že jeho dějiny Anglie jsou stejně objektivní jako jiná jeho kniha - Dějiny Francie. Přitom jeho porovnání obou zemí není samoúčelné, ukazuje prostřednictvím francouzských dějin odlišnosti Británie a naopak. Nakonec už bibliografie Mauroise ukazuje, že netrpěl žádnými šovinistickými předsudky vůči ostrovní zemi, jak tomu bývá nezřídka kdy u jeho krajanů.

Přitom Maurois si všímá v daleko větší míře i běžného života a jeho postřehy jsou pozoruhodné i s ohledem an dnešek. Zatímco věština ostatních historiků odbyde černou smrt několika větami, on si všímá jejích důsledků, které paradoxně vedly k zásadnímu zlepšení života těch, kteří přežili. Morová rána měla za následek nejen smrt třetiny populace, ale také začátek smrti feudalismu jako takového. Menší počet pracovních sil - nevolníků vedl k uvolňování vazeb mezi panem a jeho poddanými a dokonce to vše vedlo k tomu, že pán se musel nevolníkům až podbízet a to jak penězi tak výsadami nebo kompenzacemi. A i když parlament vydal zákon proti přeplácení nevolníků a snažil se vrátit platby a ceny před začátek morové rány, nikdo s dotčených - a to na obou stranách to nerespektoval ani v nejmenším. Maurois zlomyslně poznamenává, že osud podobných realitě vzdálených pseudoekonomických opatření je jev trvalý. Nakonec se o tom znovu a znovu přesvědčujeme i dnes. Perfektně, tedy stručně a především věcně je popsán otec evropské reformace, John Wiccleff a vysvětleno jeho učení. Takovýchhle perel a perliček je kniha plná, je napsaná až zábavným způsobem a kdybych měl někomu anglickými dějinami zcela nepolíbenému poradit, čím začít, asi bych doporučil tuhle knihu.

25 28.10.2022

Kniha jako taková má řadu nedostatků a je typickou ukázkou „marxisticko-leninského“ pojetí historie. Ještě navíc v kombinaci s vypjatým velkoruským nacionalismem a šovinismem. Není jenom důležité, co Manfred uvádí, ale hlavně co zamlčuje. A tak kromě nenávistných výpadů hlavně vůči Rakousku a v menší míře i Prusku Manfred co nejvíc marginalizuje úlohu Velké Británie v napoleonských válkách, a především její nejzásadnější podíl na porážce Napoleonovy Francie.

Nejpřínosnější (proto knihu hodnotím čtyřmi hvězdami) jsou podle mě věcně podané dějiny republiky po Robespierrovi a Napoleonův politický vzestup se všemi průvodními jevy. Jsou lidé, které rozčiluje, když někdo uvede, že Napoleonův režim ve Francii byl prvním moderním totalitním režimem. Ale fakta, uvedená v této knize to dokazují jednoznačně. Základními znaky totalitního režimu jsou autokratická vláda a prosazování politické ideologie v oblasti veřejného i osobního života. Napoleon je přímo učebnicovým příkladem samozvaného „vůdce“ národa. Cesta k oné totalitě byla zahájena v momentu, kdy Napoleonovi věrní násilím rozehnali sněmovnu (19. brumairu), odmítající předání moci Napoleonovi, zatím pod zástěrkou konzulátu. Všichni lidé (tedy jenom mužského pohlaví) si byli rovni a všichni (tedy skoro) měli volební právo. Ale jeho praktické využití i jen na lokální úrovni bylo eliminováno centralizací a systémem jmenování prefektů a úředníků. Francouzům byla odměnou za jejich podřízení se nové moci garance majetku, který získali revolucí i vědomí, že jsou příslušníky výjimečného velkého „nadnároda“, který ční nad všemi ostatními. Tím, že ostatním přinese „svobodu“, je má právo ovládat. Právě hesla o volnosti, rovnosti a bratrství ospravedlňovala agresivní války s cílem ovládnout a žít na úkor většiny evropských států. Hned první Napoleonův vpád do Itálie ještě ve službách Direktoria je toho názorným příkladem.

Součástí napoleonského režimu uvnitř bylo vše, co známe z jiných totalitních režimů. Postupná demontáž všeho demokratického, co revoluce přes všechno přinesla až po vytvoření nové "elity". Napoleon se nechal korunovat jako "císař republiky", to už je pomalu cosi jako Velký Bratr. Tajné policie, hlídající se navzájem (Fouche a Savary), konstrukce spiknutí s cílem zbavit se nepohodlných osob i brutální likvidace jakéhokoliv odporu proti režimu. Špičkou celé pyramidy je typická justiční vražda, únos vévody s Enghienu z ciziny a jeho poprava. Napoleon to označil za politickou nutnost. Fouche kontroloval divadla, 90 procent novin a časopisů bylo zastaveno a zbylé byly přísně cenzurovány. Zato fungovala propaganda (slavné bulletiny i vládní noviny Le Monitor), ale i třeba oficiální umění. Nejznámějším příkladem je veliká malba malíře Davida s tématem Napoleonovy korunovace. Tam tento přičinlivý umělec přimaloval Napoleonovu matku Letizii, ačkoliv ta se odmítla této akce zúčastnit a radši odjela z Paříže. Smlouva z Tylže, kde si Napoleon s Alexandrem I. rozdělili Evropu zase až příliš připomíná Pakt Molotov Ribbentrop.

Moc nemám rád Marxe ani Engelse, jejich charakteristika je naprosto přesná: „prováděl (N) hrůzovládu tak, že permanentní revoluci nahradil permanentní válkou. Uspokojil do sytosti egoismus Francouzů, ale žádal přitom, aby obětovali své požitky i majetek, kdykoliv si to vyžadoval politický cíl dobyvatelských akcí.“

Manfred, který si leckdy ve svých soudech protiřečí, odsuzuje rád názory jiných historiků, mezi jinými i Itala E. Ferrery. Jenže Ferrero ve svém eseji uvádí: „Nazýval se sám (N) největším mužem, který kdy žil a může se hrdě hlásit ke svému skromnému původu, aby změřil cestu, po které kráčel, a jedinečnost, která ho odlišuje od milionů lidí, po nichž nezůstala žádná stopa.“ Stalina velebili patolízalové, stejně jako Hitlera, Napoleon si vystačil sám.

Naproti tomu údajně velký romantický básník lord Byron v době, kdy hynuly tisíce jeho krajanů v bojích na severní straně Pyrenejí si zapsal 18. února do deníčku: „Napoleon! Tento týden rozhodne o jeho osudu. Zdá se, že vše je proti němu. Věřím však a doufám, že zvítězí“ Existuje lepší ukázka zaslepenosti a omezenosti, než podobná láska k diktátorovi a tyranovi, jenž měl na svědomí miliony lidí a zpustošení skoro celé Evropy? Věděl třeba Byron, že už v Jaffě přikázal Napoleon svým vojákům, aby čtyři tisíce bezbranných tureckých zajatců pozabíjeli bajonety? Neměl pro zajatce dost stráží i jídla a potřeboval šetřit střelivo. Nebo že při vynuceném ústupu vydal příkaz vlastní nemocné a raněné vojáky otrávit, aby nepadli do rukou nepřátelských Turků? Později tvrdil, že to prý bylo nedorozumění. V dalších letech se jeho vojáci stejných zločinů dopouštěli v rozsahu a množství o několik řádů vyšších.

A nakonec nezbývá než poznamenat, že na rozdíl od nejrůznějších milovníků a zaslepených obdivovatelů tohoto člověka (ještě dneska a zde) ho Francouzi vidí poněkud jinak. Jak poznamenává Manfred, jeho „orientálně nádhernou“ hrobku v Invalidovně navštěvují jako raritu hlavně cizinci a při volbě Největšího Francouze se v roce 2005 se umístil až na 16. místě v těsném sousedství Louise de Funese, Jeana Gabina a Zinedina Zidana

13 01.10.2022

Castelot se Napoleonovi věnoval jak v obecné a velice kvalitní biografii, tak v téhle specializované. Dokázal bez jakékoliv bulvárnosti předvést, co byl lidsky Napoleon zač. Omlouvat jakkoliv fakt, že v jeho slavném zákoníku (který hlavně přejmenoval podle sebe z původního a pozdějšího Code Civil) se rovnost týkala pouze mužů a ženy si naopak oproti feudální "hrůzovládě a absolutismu" pohoršily může jenom někdo, kdo v něm vidí hrdinu a díky své zaslepené posedlosti není schopen pochopit, proč tomu tak bylo. Tahle kniha to ukazuje a nepřímo vysvětluje velice jasně. Ženy pro něj byly cosi méněcenného, nebo spíš nekompletního a v každém případě se vztah k nim a nebo s nimi nesměl dostat do rozporu s jeho posedlostí mocí a touhou po ovládání všech a všeho. Snad nejlépe je to vidět na jeho vztahu k první snoubence, dceři obchodníka s hedvábím z Marseille Desirée, kterou odkopl jako kus hadru, když poznal Josefinu. Ta byla jediná, kterou jakž takž bral za sobě rovnou (asi proto, že kromě svých nesporných schopností ho měla nejlépe "přečteného" a věděla jak s ním má zacházet), ale jakmile se potřeboval "na úrovni" rozmnožit, musela Josefina stranou, aby si mohl vzít Marii Louisu. Úplně nejvíc jsem litoval věrnou, naivní a přitom statečnou hraběnku Walewskou, kterou Poláci vstrčili Napoleonovi doslova do postele. Nemohli vědět ani tušit, že na Polácích Napoleonovi nezáleželo a využil je pouze jako jeden z mnoha nástrojů své zločině dobyvatelské politiky. A tak bylo snad jedním z mála viditelných záblesků spravedlnosti to, že bezohledně a sobecky odvržená Desiree se stala spoluzakladatelkou nové, dodnes ve Švédsku vládnoucí dynastie v době, kdy on dožíval svůj život na Svaté Heleně.

21 31.08.2022

Dějiny Ruska, které jsem četl už před delším časem jsou ty, které vyšly ještě v minulém století a byly jedny z prvních, které byly v edici vydány. Připomínám si je nyní, kdy se ztuha prokousávám Zubovem a jeho kolegy a kdy zpětně musím říct, že jsem díky knize od kolektivu Švankmajer, Veber, Sládek a Moulis z roku 1995 získal komplexní a v maximální míře poprvé nepokroucený a nezmanipulovaný obraz, oproti tomu, který do nás byl vtloukán předtím.

Každá kniha vyjde v určité době a jejich autoři mají k dispozici určité podklady. A jsou limitováni nejen časem, ale hlavně velikostí knihy. Ve své době zde byly dějiny Ruska podány sice trochu suchopárně, ale přesto zajímavě.

Někteří recenzenti poukazují na to, co tady chybí. Ano, je toho dost. Historie a problematika ruské pravoslavné církve je zde probrána opravdu velmi stručně. Ani se tady neřeší její vliv na masu obyvatelstva na straně jedné a absolutní podřízenost panovníkovi na straně druhé. Mně osobně tady mnohem víc chyběl popis ruského imperialismu, spojeného s brutalitou, která si nic nezadala s počínáním Španělů v Americe a leckdy překonala i ony Brity a Američany. A o oněch bratrských i blízkých národech, bezohledné nadřazenosti, rusifikaci a nacionalismu je zde také velmi málo.

Autoři těchto dějin mají pro Rusko dost velké pochopení. Třeba jejich tvrzení, že vstřebáním náporu Mongolů ochránili Evropu je trochu přehnané. I Maďaři a Poláci utrpěli drtivé porážky s Tatary, ale nepoložilo je to.

Překvapením pro mě byl Novgorod, bohužel i s oním smutným koncem. Po dobytí nechal velkou většinu obyvatel vyvraždit moskevský kníže Ivan III. a to, co ještě přežilo, dorazil dalším masakrem sám veliký car Ivan IV. Hrozný. Novgorod byl v době, kdy Rusko, či spíše jednotlivá knížectví patřící Mongolům nejen de facto samostatným městským státem, ale byl i provázán s Evropou. V souvislosti s Velkým Novgorodem (svým politickým uspořádáním trochu podobným Benátkám) jsem si díky knize uvědomil, jak je onen Alexandr Něvský, později svatý, typickým příkladem ruské propagandy.

Mám na mysli ony adorované bitvy s řádem Mečových nebo také Livonských rytířů (opravdu se nejedná o vlastní řád Německých rytířů toto byla jeho autonomní součást) a Švédy na řece Něvě. Sovětská propaganda prostřednictvím filmařsky zdatného Ezenštejna stvořila mýtus o velkém ruském vítězství nad Němci. Pravda je taková, že na oné "německé" straně bylo oněch rytířů několik desítek a většinu jejich dvoutisícového vojska tvořili Estonci. Na straně Novgorodu byly asi čtyři tisícovky mužů. Kromě Alexandrovy družiny tady byl i mongolský oddíl. O tom hrdí ruští patrioti nikde nemluví. Stejně jako na Něvě proti Švédům se spíš jednalo o větší pohraniční srážku, na kterém jsou zajímavé tři věci. Přitomnost mongolského oddílu, který měl dohlédnout na svého poddaného Alexandra, pochvala, kterou Alexandrovi vyslovil jeho pán a vládce chán Zlaté hordy a odměna, kterou rodina v osobě Alexandrova otce Jaroslava získala Kyjev, tedy knížectví. A když se ruští obyvatelé vzbouřili proti obrovským daním i brutalitě, s jakou je Mongolové vymáhali, jejich vzpoury potlačil - onen svatý Alexandr. Hned následně spěchal na Krym, aby se před chánem předvedl jako nejvěrnější poddaný. O tom už se moc nikde nedozvíme a Alexandr je prezentován v ruské historii a paměti ne jako věrný poddaný Mongolů, ale jako bojovník proti katolickému Západu.

V knize je podobných překvapení víc. Kdo kdy slyšel o bitvě u Smolinského jezera? Zde řádové vojsko pod velmistrem W. Plettenbergem porazilo 1502 ruské vojsko. Proti necelým šesti tisícům řádových vojáků stálo nejméně dvanáct tisíc Rusů. Historik Ključevský, na kterého se autoři knihy dost často odvolávají a citují ho, ovšem tvrdil, že Němci byli vlastně poraženi, protože prý chtěli dobýt Pskov. Bitva u jezera Smolina ale uchránila Pobaltí před agresí z Ruska na sto let.

Právě tohle překrucování historie, neschopnost si přiznat porážku a chyby se táhne ruskou historií jak červená niť. Nakonec čehosi podobného jsme svědky bohužel i dnes.

Rusko patří do Evropy jenom částečně. Kulturně sice díla řady špičkových umělců, ale i vědců evropská nesporně jsou a z evropské kultury v sociologickém slova smyslu vycházejí, ale mentálně i sociálně Rus stvořila ona mongolská nadvláda. A noví vládcové teď už domácí, pokračovali v mongolských způsobech. Neúcta k lidskému života není důsledkem početnosti ruského obyvatelstva. Ještě za napoleonských válek mělo Rusko méně obyvatel než tehdejší nejlidnatější evropský stát - Francie.

Ruské dějiny prakticky neobsahují jediné období skutečného míru a přirozeného pokroku. Jediný car Alexandr I., byl liberál, který pochopil, že Rusko je třeba reformovat. A ne obsazovat a dobývat další a další země. Ve Finsku o tom vědí svoje. Nakonec hlavní náměstí v Helsinkách se po něm jmenuje dodnes. Podobně i v Berlíně. V ruské paměti je to ale ten car, co dobyl Paříž a zase se z ní vrátil zpět na Rus, aniž by urval něco navíc.

Pokud chce někdo číst vynikajícího Zubova, jednu z nejobsáhlejších a nejkvalitněji zpracovaných knih na téma ruská historie, rozhodně ať s ní tuto pomalu třicet let starou publikaci nesrovnává. Spíš bych doporučil začít touto (nebo i druhými dějinami Ruska ze stejné edice z pozdější doby a od jiných autorů) a pak se teprve pustit s rámcovým obecným přehledem do dvou dílů Dějin Ruska od roku 1895 s osmnácti sty stranami.

No a těm, kdo tvrdí, že tato kniha je tendenční a nepravdivá bych onoho Zubova a spol. doporučil také. Jak fakta, tak hodnocení ruských dějin jsou tam mnohem ostřejší a nepříjemnější než v české publikaci. I když vlastně je to zbytečné, oni ti bubkové asi nepostřehli, že v Rusku komunismus skončil a jejich rusofilství je tváří tvář současným událostem na Ukrajině (ale nejen nyní a nejen tam) směšné, ale i mimořádně trapné.

22 07.08.2022

Pan Petiška byl v tom nejlepším slova smyslu vypravěč. To, jak zpracoval báje starých Řeků včetně údajně Homérovy Illiady a Odyssei je zcela famózní. To převyprávění není určeno primárně dětem. Je to skvělý přehled toho, co společně se Starým a Novým zákonem tvoří základ evropské kultury.

Jsem přesvědčen, že ony báje nejsou výsledkem geniality Řeků a jejich vyšší úrovně a schopností oproti jejich sousedům ve východním Středomoří, jedná se podle mě spíš o syntézu z celé této kulturní starověké oblasti. A řečtí vypravěči ji dokázali dát konzistentní tvář a dopilovat jednotlivé vazby mezi bohy i lidmi. A je třeba připomenout, že to byla také věc, kterou Řekové opravdu na rozdíl od řady převzatých vynálezů hmotného i nehmotného charakteru (hláskovým písmem počínaje a třeba triérou konče, jak by si dovolili upozornit Féničané) skutečně vyvinuli v podobě, v jaké se dochovala dodnes - divadlo a vlastně i literaturu jako takovou, poezií počínaje a dramatem či komedii konče. Řeky víc než nadřazenost nad ostatními národy v regionu charakterizuje schopnost přejímat, přijímat a modifikovat. Nakonec sfinga, Minotauros nebo třeba labyrint jsou toho nejznámnějšími příklady.

Bez znalosti řecké mytologie neporozumíme řadě naprosto jednoznačných rčení ani smyslu celé řady obrazů, hudebních děl, ale i označení celkem běžných situací v každodenním životě. Zkuste opsat třeba Achillovu patu. Slabé místo? Pouze částečně. Nebo Pandořinu skříňku. A budete-li chtít v češtině, ale i třeba v angličtině vyjádřit totéž, těch vysvětlovací slov budete potřebovat mnohem víc.

A právě z tohoto důvodu je vyprávění Eduarda Petišky tak důležité. Bez zjednodušování na straně jedné a bez naopak zbytečné popisnosti a rozmáchlosti nám objektivně představuje duchovní svět starých Řeků, nebo lépe řečeno to, co jeho základ spoluvytvářelo. Řečtí bohové nepředstavovali onu dokonalost a objektivitu, jak ji vnímáme v křesťanství, nakonec z jiné skvělé Petiškovy knihy víme, že židovský Jahve byl sice jeden bůh jediný, ale dokázal se chovat nezřídka kdy i velmi lidsky, myšleno v negativním slova smyslu. A řecký pantheon tvoří záletník Zeus, ješitný Apollon, žárlivá Héra, mstivý Poseidon, zákeřný Hádés, feministická Artemis, sympaticky darebácký Hermes, flamendr Bacchus a nějak tak za všech okolností prořecky neobjektivní Pallas Athéna. A samozřejmě Afrodité. Ony ty pověsti jsou docela krvavé, plné brutálního násilí (nakonec Starý zákon taky) a rozhodně tady ne vždy dobro vítězí nad zlem. Jenže tak to prostě v životě je. Jsou zde vlastně jenom dvě výrazně pozitivní situace a dvě dvojice - Filemon a Baucis a Odysseus a Penelopé. A pan Petiška to popisuje bez zbytečných detailů a v nádherné češtině.

Malá knížka vydaná v roce 1969, kterou vlastním, je doplněna nádhernými ilustracemi Zdeňka Sklenáře. Stylizace v podobě vyrytých obrázků na řecké keramice se mi líbila i v době, kdy jsem měl nejradši co nejrealističtější zobrazení.

A tak, podobně jako řada přispěvovatelů, kteří se zde svěřují, které báje se jim líbí nejvíc, se spíš přiznám, že z bohů mi je dodnes nejsympatičtější i přes onu nekritickou prořeckost Athéna, samozřejmě Afrodita, z hrdinů Odysseus (v něm jsem vždycky pozitivně vnímal spojení fyzických schopností s rozumem), zákeřnou lstivost jsem v jeho počínání nikde nenašel. Ono totiž používání inteligence a invence místo hrubé síly je jedním z atributů moderního člověka. A z věcí bych uvedl Pandořinu skříňku, kterou chápu jako symbol lidského bytí víc než cokoliv jiného.

A panu Petiškovi děkuji, že svým vyprávěním dokázal skoro nemožné - seznámit mě na vlastně pár stránkách s něčím tak barvitým, vzrušujícím, občas i smutným, jako jsou staré řecké báje. A přeji co nejvíce ostatním, zejména mladým začínajícím čtenářům, aby je kniha uchvátila na celý život, protože jim dá mnohem víc, než se na první pohled může zdát.

54 26.07.2022

Pozoruhodný a kvalitní historický román o třicetileté válce, který zdaleka není jenom o Valdštejnovi. Vlastně zde vystupuje velké množství známých i vyfabulovaných historických osobností a s psychologickou dovedností jsou zde vylíčeny jejich myšlenkové postupy i zvraty v jejich chování. Onen Rašín, který působí dlouhá léta jako agent v protihabsburském odporu nekatolických stavů v zahraničí nakonec, po Valdštejnově smrti, mění stranu a je ochoten předat císaři dokumenty, dokazující Valdštejnovo zrádné jednání. Jenže jeho zrada mě ani zdaleka tak neznechucuje, jako počínání Valdštejna během celého jeho života. Unavený a zklamaný člověk, který Valdštejnovou smrtí ztratil veškerou naději na změnu musí najednou řešit, co s ním bude dál...

V románu je s maximální plasticitou předvedena doba, která přinesla českým zemím, střednímu a jižnímu Německu utrpení, které je možné srovnávat v historickém kontextu snad pouze s napoleonskými válkami a druhou světovou válkou.

Matouš z Těchenic, protestantský šlechtic, bojující proti Habsburkům i po Bílé Hoře, staroměstské exekuci a vydání Obnoveného zřízení zemského charakterizuje Valdštejna následujícími slovy: "Nelituji Frýdlantského. Je pravda, že zrazoval císaře a chtěl se spojit se Švédy. Ale dřív, než zradil císaře, zradil nás. Odpadl od víry, ve které byl vychován, aby urval bohatství i moc. Už před Bílou Horou zrušil přísahu moravským stavům, zběhl k císaři a ztratil čest. Bez rozpaků se obohacoval konfiskovanými majetky těch, kteří platili hlavou na Staroměstském rynku, nebo se museli zachránit za hranice. Ani tím se ale nenasytila ta zpupná bestie! Machinacemi s kutnohorskou mincí ožebračil všechny, kdo si ještě dovedli zachovat trosky majetku. Jinak s nikým, kdo se mu postavil do cesty neměl slitování." Pozoruhodný je i další jeho postřeh: "Ne, říkám vám otče, ten krvavý vévoda nezasloužil jiný konec. A třebaže exekuce posloužila císaři, nemohu ho litovat." Tady je podobnost (ať už vědomá, kniha vyšla v roce 1969) nebo nevědomá, ale logická v každém případě s komunistickou érou po roce 1948. Stejně jako Valdštejn dostal i Slánský a jeho nejbližší kumpáni, co si zasloužili, ale ne za to, co skutečně spáchali. Není ale dodnes jasné, co vlastně na konci života chtěl dosáhnout. Stát se českým králem? Rakouským císařem? Nebo knížetem míru pro zmučenou (nejen) střední Evropu. Po jeho likvidaci v Chebu ovšem válka trvala dalších 14 let. V románu je ukázáno, že na konci svého života se už jenom jako troska v poslední fázi progresivní paralýzy stal spíš objektem nenaplněných, a hlavně nereálných ambicí českých exulantů.

A také není od věci připomenout, že další vlna konfiskací tentokrát majetku Valdštejna a jeho druhů (zejména pak Trčků z Lípy) přivedla do českých zemí další vlnu cizí šlechty, jejichž potomci se dneska tváří jako ti nejušlechtilejší z nejušlechtilejších, zejména pokud se domáhají majetku zkonfiskovaného komunisty. Otázka, kterou jim ale servilní novináři nikdy nepoloží, zní, jestli si uvědomují, že jejich předci všechny ta panství získali vlastně úplně stejně jako o ně oni sami po roce 1945 přišli. A snad nejpozoruhodnější je, že největším křiklounem je panovnický rod miniaturního evropské státečku mezi Rakouskem a Švýcarskem. Jako kdyby zapomněli, nebo nevěděli, jak získal jejich předek Karel z Lichtenštejna (který podobně jako Valdštejn konvertoval ke katolictví, organizoval onu staroměstskou exekuci a podílel se hlavně na vyhnání desítek tisíc nekatolíků) ona rozsáhlá panství především na Moravě. Patřil k Valdštejnovým společníkům, i on jel v onom krácení mince. Po Vladštejnově smrti se ještě jeho syn dokázal vydatně přiživit na konfiskacích po něm.

Ve vlastním románu v samém závěru hodnotí Valdštejna Jan Amos Komenský: "Vévoda je spíše výstrahou, jak nezřízená touha po vyniknutí posedne lidi nadutostí, takže se ucházejí jenom o pocty a zapomenou na všechno ostatní. A pak se zaslepeným ctižádostivcům vede podle básníkových slov Stoupají do větší výše, aby tím ukrutnější byl jejich pád. O život máme stát proto, abychom z něho udělali něco, co je hodno života. Valdštejn promarnil všechny boží dary. Ne, prozřetelnost si jistě volí za nástroj muže jiné ražby, takové, kteří jsou schopni oběti a sledují velký, ušlechtilý cíl. Však už lidová moudrost praví, že nelze honit dva zajíce najednou. A on, jak slyším, chtěl jednou se Sasy proti Švédům, pak opět se Švédy proti císaři, a přitom si Habsburka zase tak docela nerozkmotřit. Myslil jen na svůj užitek a jednal podle okamžitých nálad a rozmarů."

Závěrečná kapitola je velmi povedeným shrnutím celé knihy a Komenského úvahy mají platnost časově i místně mnohem širší, a hlavně asi věčnou. Když se mi román dostal do ruky, překvapil mě podobně jako Tomanův Není římského lidu. Podle mě se jedná o nejlepší literární zpracování jedné z nesmutnějších a nejtragičtějších kapitol v dějinách naší země. A navíc velmi dobře souzní s Polišenského Třicetiletou válkou. Obě knihy jsou dokonalou ukázkou toho, co umí román a co literatura faktu.

16 25.07.2022

Finskej to napsal přesně a mám to úplně stejně jako Alix. Kdysi se mi skoro klepaly ruce vzrušením, když jsem tuhle knihu bral do ruky. To jsem ale historii neměl jako jedno z největších hobby. Zase na druhou stranu, podobné knihy mně k ní přivedly. Takže na jedné straně Artuš, Boewulf i Siegfried, vysloveně bájné osobnosti a na druhé straně už více či méně historičtí a literárně (kronikami) doložení skuteční lidé, v případě mého nejoblíbenějšího Rodriga de Vivar - Cida bez jakéhokoliv nadpřirozena. U Písně o Rolandovi jsem za nadpřirozenou považoval jenom jeho schopnost hlasitého troubení v horách a na vzdálenost mnoha kilometrů. Na druhou stranu - jak udělat z historické události pověst známe z vlastních luhů a hájů - třeba ony ženy, které položily na dno rybníka Škaredý svoje závoje a tím způsobily porážku královských v bitvě Sudoměře, protože se rytíři do nich při pokusu o pěší útok zamotali. A vlastně podobné pověsti na základě historických událostí vznikají dodnes, často se jedná jenom o tendenčně deformované nebo zcela vymyšlené události. Ty už ale zdaleka nemají tenhle půvab. Ale v dětství tahle kniha byla prostě něco. Jenom mi trochu vadily ty abstraktní ilustrace.

15 08.07.2022

Helmut Müller, Hanna Vollrath a Karl Friedrich Krieger sepsali velmi polopaticky a učebnicově dějiny celého Německa od počátku jeho existence, spíš jako oblasti, něž států. Ale našel jsem v ní spoustu zajímavých a podnětných věcí, zejména z oněch dějin novodobých. Dějiny NDR tvoří jen zlomek předmětu jejich knihy a jsou i přes poměrnou stručnost podané v celoněmeckém kontextu velmi dobře. Očekával jsem, že kniha, která zahrnuje cca půstoletí a má k dispozici 420 stran, bude podrobnějším a hlavně vícevrtevným pohledem na čtyřicet let existence prvního státu dělníků a rolníků na německém území. Jenže ona populárně informační hodnota, kterou v de fakto literatuře faktu předkládá Hemann Weber je, co se týká vlastního NDR mnohem menší, než je tomu na ani ne sedmi stech stranách dejin celého Německa.

Jak východní Němci žili, co si vlastně mysleli a jak konkrétně proběhly některé klíčové události (s výjimkou onoho třiapadesátého, kdy se proti SED postavila ona dělnická třída stejně jako ve stejném roce u nás proti KSČ v důsledku měnové reformy) se vlastně ani moc nedozvíme. Zato jsme doslova zaplaveni soubory jmen funkcionářů nejen SED, ale i ostatních kolaborujících partají a "společenských" organizací i vybranými statistickými údaji, podávanými převážně v textové a ne tabulkové formě a dost nesystematicky. Z hlediska způsobu vládnutí zjistíme, jak to zde bylo úplně stejné jako za Hitlera i u nás a místo sondy do běžného života, ekonomiky i třeba kultury jsou zde uváděny monotónní údaje o skladbě nejrůznějších orgánů a institucí a jejich personální změny. Pár informací na vysvětlení se tady sice taky najde, ale je jich zoufale málo. A tak se nedozvíme konkrétně jak se utíkalo přes západní Berlín ani jak byla tato enkláva vlastně spojená s NSR, ona blokáda Berlína a hlavně famózní letecký most je odbyt pár slovy a o východoněmecké části železné opony (nemyslím vlastní Zeď) se už nedozvíme vůbec nic. A to už ani nezmiňuji běžný každodenní život, tedy tzv. "malé" dějiny, jak jsou třeba perfektně popsány v dějinách Británie i Irska.

Prostě, to co mě hodně zajímalo a co člověk s potěšením najde v jiných knihách této edice tady prostě není. Fakt, že každý šestý (!) občan NDR byl členem komunistické strany je jistě pozoruhodné zejména s ohledem na to, že my jsme podle některých tady z nás byli ti "nejhorší", přitom KSČ měla v době normalizace 1,5 milionu členů při patnácti milionech obyvatel a v NDR to bylo 2,5 milionů členů SED při milionech šestnácti. Jiným zajímavým údajem jsou i počty členů podstatně militantnější FDJ oproti SSM a snad nejcennější údaj je zde o počtech osob, které do roku 1961 utekly a po roce 1961 (spíše v sedmdesátých letech a později) požádaly o vystěhování na západ. O Stasi tady taky nic není, snad jenom o tom až neuvěřitelném počtu jejích pracovníků a násobku oněch udavačů oproti nám. Jenže bez konkrétní znalosti měnícího se prostředí a celkového ovzduší v zemi nelze z těchto suchých čísel stejně nic poznat a pochopit. Takže dost velké zklamání. Autor sice svoje levicové zaujetí projeví při zmínění pražského jara, ale nějak hlouběji nerozebírá, že východoněmečtí soudruzi byli vůči pražskému jaru ještě více vyhranění než samotní Sověti. Proč, je celkem jasné. Odpadnutí Československa (jakkoliv absurdní a ve své době nerálné, stejně jako v případě Maďarska v roce 1956) by vedlo nakonec k tomu, co se stalo v roce 1990.

A tak jediným poučením, které mě četba téhle knihy pořinesla je fakt, že NDR vznikla více vůlí německých komunistů než samotného Stalina, který vytvořením vnitroněmecké hranice ztratil možnost zasahovat do západních sektorů. Ale o vztazích s ostatními socialistickými, nebo naopak nepřátelskými státy, o peripetiích a uznávání i neuznávání NDR tady vlastně taky nic moc není. Stejně třeba o zajímavých osobnostech, jako byl na jedné straně poražený od Stalingradu Paulus nebo na druhou stranu pokrokový zpěvák Dean Reed. Ani třeba o propagandistické roli sportu v NDR. Škoda, ale tahle suchý výklad by stačilo vydat jako paperback v nakladatelství AV a ne jako populárně naučnou knihu...

14 06.07.2022

Oba autoři jsou původní profesí pedagogové, takže vlastně až zas tolik hrát nemusejí. Nápad s diváky jako žáky je geniální a hlavně, je zde několik nesmrtelných hlášek, potěší, pobaví, ale jak tady někdo píše, ta hra je až moc dlouhá a hlavně absurdita, ta neodmyslitelná součást všech jejich her ještě není tak dotažená a vypilovaná. Kdyby ale měli všichni spisovatelé a dramatici a vůbec všichni, kdo něco literárně tvoří takhle "slabší" díla...no a na závěr děkuji za citaci Karoley o debilech a blbečcích a RyonMthrinovu de fakto připomínku v češtině nesmyslného dvojího záporu...ale tady za čtyři.

31 04.07.2022

Vizionář, tedy hra, mimo jiné skvěle podaná v rámci stejně krásného, i když ne vždy tak veselého filmu Nejistá sezona je v jednom momentu pro mě tím nejemotivnjším, co se v jejich hrách kdy objevilo. Mám na mysli onu scénu, kdy Smrtka opouští scénu a loučí se. Nejprve směrem k Hlavsům a panu Ptáčkovi a pak se otočí k divákům a zopakuje ono Nashledanou. Jakkoliv preferuji v řadě jiných rolí Ladislava Smoljaka, tady je Zdeněk Svěrák naprosto nealternovatelný. Při tomhle jeho pozdravu mně při prvním shlédnutí přebehl mrát po zádech. Při poslechu nebo dalším shlédnutí zase a znova a znova. A myslel jsem si, že je to pouze můj osobní pocit. Ale pak se mi s tím svěřili další lidé a já jsem pochopil, že to zasáhne každého, kdo má v sobě trochu citu, empatie, ale i rozumu. I za to díky, za tu připomínku. Dokonale to tady popsal heavy66. A pozdrav tam nahoru, pro ty cimrmany, kteří už spokojeně sedí v onom českém nebi...

34 04.07.2022

Nehodnotím ani tak jako knihu, ale hlavně hru jako hru. Semináře u některých her mě občas otravovaly, tady ale ani náhodou. Podle mého názoru se jedná o jedno z nejzdařilejších spojení s vlastní hrou. Řadím se do oné několikamilionové skupiny lidí, kteří cimrmany milují. Některé hry znám prakticky nazpaměť a ani to mě nepřipraví o potěšení vidět je znova a znova. Když duo autorů S+S oznámilo, že České nebe bude poslední hrou, měl jsem z toho trochu obavy. Nikdo by si sám neměl určovat svůj konec, na druhou stranu, Ladislav Smoljak byl už nemocný a pravděpodobně věděl, že už mu moc času nezbývá. Ony tyhle poslední hry, knihy a vůbec jakékoliv tvůrčí počiny dost často končí blamážemi, nebo se alesppoň v lepším případě úplně nepovedou. Jenže České nebe se povedlo a myslím, že náramně a v mém osobním žebříčku popularity se zařadilo na jedno z prvních míst. Autoři ho psali dva roky. Jeden z mých známých se vyjádřil, jak je možné, že někdo píše hodinovou hru takhle dlouho. Přitom sám měl problém napsat stručnou technickou zprávu na deset řádků, obsahem navíc více méně danou. Fascinuje mě, jak pánové S+S dokázali doslova (a nejen tady) vybrousit každou pointu, skoro až každé slovo. Je to další z jejich her, kde není jediné hluché místo. Takže mně ty dva roky připadají úžasné, stejně jako fakt, že si nevybavuji, že by některou hru psala dvojice. Mám pocit, že na rozdíl třeba od detektivek jsou dramatici zásadně sólisté. Ale nejsem zas takovým znalcem divadla a dramat, abych to mohl posuzovat. O to víc mě fascinuje ta schopnost společně vytvořit něco takového, jako České nebe je. Možná se najdou jedinci, kteří s uslintanou velkohubostí napadnou autory, že nemají úctu k hodnotám a národním velikánům, nebo se budou chytat malicherností, aby předvedli svoji "učenost". Ale radost i porozumnění mě tito lidé nikdy svými hloupými řečmi nezkazí. Nakonec, oni "idolové" byli taky jenom obyčejní lidé s řadou slabůstek a někdy i dost velkých slabostí. Tohle je ve hře nenápadně ukazováno (Smetana, Hanka, Linda, Tyl...nejenom ti, co jsou na jevišti). Nakonec, nejdůležitější je, co po kom zůstalo a co dodnes "používáme". A řešit, jestli tenhle člověk byl takový nebo makový je jenom ukázkou malosti a intelektuální nedostatečnosti. Životopisy nejrůznějších velkých osobností (pokud byly zpracovány dostatečně fundovaně, objektivně, nestranně a hlavně bez emocí) jsou plné překvapivých faktů, která nejsou leckdy tvůrcům ku cti, ale dneska známe jejich dílo. A to k nám dost často mluví natolik hlasitě a naléhavě, že nás vlastní autor nebo tvůrce už vlastně ani nezajímá jako člověk.

Jediné, co mě v souvislosti s cimrmany mrzí, je jejich nejen autorská, ale především herecká nezastupitelnost a nenahraditelnost. Nedovedu si představit, že by ty hry hrál nějaký jiný soubor, nebo nedej bože profesionální herci. A tak jsem rád, že žijeme v době, kdy máme všechny hry dostupné a to i z dřívejších let a můžeme si vybírat podle vlastních preferencí. Díky za všechno, pánové.

30 03.07.2022