Dějiny Ruska 20. století - 2. díl přehled

31.03.2023

I ve druhém dílu se dozvídáme o množství událostí a jevů, které dodnes ale v Rusku lživě manipuluje státní moc. Člověk nestačí vstřebat brutální vyvražďováním vlastních lidí a přichází druhá světová válka. Autoři knihy se shodli, že pro tuto další katastrofu nebudou používat výraz Velká vlastenecká válka, ale válka nacistů s bolševiky. Už to vyžaduje obrovskou odvahu, ale vyplývá to z nepopiratelného faktu, že Stalin s Hitlerem závodili, kdo občanům SSSR víc pustí žilou. Nikdo až dosud s takovou otevřeností nepopsal, jak trpěli lidé, urychleně přesunutí za Ural, kde pod hrozbou smrti v nepředstavitelných podmínkách vyráběli ony "vítězné" zbraně. Dozvíme se pravdu o partyzánském hnutí a jeho zveličovaném vojenském přínosu. A také o tom, jak tím trpělo nešťastné obyvatelstvo na Němci obsazených územích. Je toho ještě mnohem víc a je pozoruhodné, jak si autoři často všímají osudu "malých" lidí místo oblíbené adorace vojáků a politiků. Na konci části, týkající se války nacistů s bolševiky se člověku neodbytně vtírá do hlavy, že těch 22-33 milionu obětí, kterými Stalin operoval jako svým podílem na vítězství měl tak z poloviny na svědomí on sám a jeho "lidé". Jsou zde ale uvedeny i jiné skutečnosti, které leckoho mohou překvapit. Velká Británie se ještě na jaře 1939 pokoušela handlovat s Němci na úkor Poláků a jedním z mnoha vrcholů politiky hrdého Albionu bylo na konci války ochotné předání nejen všech sovětských občanů, kteří se po Hitlerově invazi ocitli na Západě (často i proti jejich vůli), ale i osob, které se zachránily útěkem z Ruska na konci občanské války. Britové to dělali brutální důkladností a přitom tajně jako zloději. Veřejnost v Británii včetně onoho přeslavného parlamentu o tom neměla ani páru. Přitom britští vládní činitelé velice dobře věděli, co tyto lidi v Rusku čeká.

Kniha mě zbavila naivní představy, že Chruščov byl lidštější a rozumnější než kterýkoliv jiný sovětský představitel. A naopak mě pobavilo, jak byl onen ďábel Brežněv ve skutečnosti loutkou v rukou KGB, vojensko-průmyslového komplexu a aparátu strany. V šedesátých letech autoři popisují každodenní život běžných lidí, jejich bídu (přes určitá zlepšení) a nejvíc mi vyrazil dech fakt, že až v této době dostali obyvatelé vesnic občanský průkaz a mohli opustit svoji vesnici. Tedy znovuzrušení nevolnictví po sto letech.

A tím se dostávám k tomu nejdůležitějšímu, co kniha směrem k dnešku ukazuje. Počátek současného tupého stádního nacionalismu, který dneska vede tři čtvrtiny populace k podpoře Putina a jeho agrese proti Ukrajině. Velkoruský šovinismus a útlak i velmi blízkých národů Rusy pochází už z carských dob. Ale plíživě se začal rozvíjet s požehnáním a podporou nejvyšších míst už v oněch šedesátých letech, kdy extenzivní rozvoj společnosti vyčerpal všechny svoje možnosti. Obyčejným lidem, žijícím v každodenním nedostatku a problémech bylo potřeba něco předhodit. A tak začali být sovětší lidé, a hlavně ti ruští přesvědčováni, že jsou hrdými občany nejmocnější země světa, příslušníky nejlepšího národa a především - všichni ostatní se jich bojí. Spoustě z nich se líbila i ona dodnes živá propaganda o úpadkovém a degenerovaném Západě. Vystačí si s ni dodnes. Urážlivá nadřazenost vůči Ukrajincům (Chocholům) není taky žádná novinka. Ale našla své místo i v novém, postkomunistickém Rusku. Djilas ve své Nové třídě napsal, že až se vyčerpá ideologie komunismu, sáhnou vládci těchto zemí zpět po tupému nacionalismu. V Jugoslávii se to v devadesátkách přesně takhle stalo, a to na všech všech stranách. V Rusku se to ale vyvíjelo už z mnohem dřívější doby (v tomhle světle jsem začal vnímat Chruščovův kosmický program) a v "novém" Rusku po komunistech to pokračovalo v případě čečenských válek, Gruzie, Krymu, až k dnešní válce na Ukrajině. Dalším zásadním momentem, který vysvětluje leccos k dnešku je popis přechodu Ruska od komunismu k demokracii (kniha končí rokem 2007) a války v Čečně. Je zde zmiňována nejen pasivita lidí, ale i zásadní systémové chyby a vady, které se projevují v dnešní krizové situaci víc než jasně. A pro nás je zajímavá část týkající se konce SSSR.

Pohled na "sametovou revoluci" a konec "komunismu" u nás bude jiný, když se zde dočteme, jak a hlavně kdy začal rozpad Sovětského Svazu (vlastně už před nástupem Gorbačova). Rusko se stalo obětí vlastní velmocenské politiky, kterou už nemohlo ekonomicky ustát. Boje mezi Armény a Azery začaly už v roce 1988. A naši soudruzi to na rozdíl od běžné populace věděli velmi dobře. A ti z nich, kteří se neklepali strachy třeba kvůli zvacímu dopisu hledali dávno před oním listopadem cestu, jak systém změnit, aniž by je to jakkoliv postihlo. Stačilo najít správné partnery a vyslat (skoro na poslední chvíli) poručíka StB Zifčáka, aby pod falešnou identitou přivedl ony studenty na Národní třídu a ještě stačil sehrát úlohu zabitého studenta Šmída.

I tohle vám dojde, když si pozorně přečtete dějiny Ruska a budete schopni si dát věci do souvislostí. Dějiny se opakují, v jiných kulisách, s jinými lidmi, s odlišnou ideologií i frázemi, ale vlastně pořád stejně. A to se Ruska týká víc, než kterékoliv jiné země.