Dějiny Ruska 20. století - 2. díl diskuze
Andrej Borisovič Zubov , kolektiv autorů
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/222093/bmid_dejiny-ruska-20-stoleti-2-dil-EiJ-222093.jpg
5
19
19
Dějiny Ruska 20. století série
< 2. díl
Podtitul: 1939 - 2007. Dvousvazková, moderně pojatá a na oficiální prokremelské propagandě nezávislá práce kolektivu ruských autorů, vedená profesorem Andrejem Borisovičem Zubovem, představuje jedinečný pokus o syntetický výklad dějin Ruska 20. století. Autoři se v ní pokoušejí odpovědět na otázku, proč se ruské dějiny po pádu carismu ubíraly cestami vedoucímu k vytvoření totalitního, nelidského, cynického, navenek však modernizačního režimu, jenž ve svém důsledku vedl téměř ke zničení ruské duše a svébytné ruské civilizace. Jejich pohled je veskrze komplexní. Hlavní důraz nekladou na suché politické dějiny, nýbrž na dějiny společnosti, která specifickým způsobem reagovala na sociálně inženýrské pokusy nevzdělaných sovětských vůdců, kteří si nevážili lidského života a vše nazírali prizmatem osobní moci a osobního prospěchu. Na pozadí utrpení ruského národa autoři píší i dějiny ruského intelektuálního života a dějiny ruské pravoslavné církve, v níž spatřují, i přes její tendence kolaborovat s totalitním režimem, jeden z pilířů přetrvání ruské existence. Jako vůbec první historická práce Velké dějiny Ruska rovněž propojují dějiny ruské emigrace, dějiny „jiného“ Ruska, Ruska mimo Rusko, s dějinami sovětského impéria, čímž líčení ruské minulosti dávají rozměr konfrontace dvou světů, jež mezi sebou vedly život na život a na smrt. První díl, zahrnující léta 1894-1939, je věnován konci období carského Ruska, revolucím 1905 a 1917, budování sovětského státu za Leninovy a Stalinovy diktatury.... celý text
Literatura naučná Historie
Vydáno: 2015 , ArgoOriginální název:
Istoria Rossii, XX 1939-2007
více info...
Diskuze o knize (3)
Přidat komentář
i) Na konci války Stalin operoval množstvím lidských ztrát, které německá invaze způsobila. Jenže v knize je souhrnně uvedeno, že jenom cca tři čtvrti milionu mrtvých Rudé armády měly na svědomí popravy a trestné prapory. O počtech obětí sovětských vojáků tzv. blokačními oddíly NKVD se dodnes nic neví. V knize je zdokumentován otřesný případ, kdy jednotky NKVD začali střílet na ustupující rudoarmějce, ačkoliv se jednalo o ústup nařízený. Nedostal se k nim rozkaz o tomto ústupu. A tak pro „jistotu“ stříleli…
j) Podrobně je rozebrána i otázka počtu sovětských občanů, kteří se přidali k nacistům a jejich různá motivace. Překvapivě, i když objektivně a logicky je tady objasněno, co tyto lidi do řad wehrmachtu (půl milionu osob!) vedlo. Proti zotročování sovětských lidí na okupovaných územích a jejich zapojení v boji proti bolševikům usilovali zejména generálové wehrmachtu.
k) Před postupujícím wehrmachtem byly evakuovány miliony lidí za Ural, kde byli donuceni pracovat v děsivých podmínkách, blížících se podmínkám gulagu a drakonicky trestáni za absence nebo neplnění norem. i když třeba v důsledku nemocí a hladu. Samozřejmě, že trestem byly i popravy.
l) Zuřící válečný konflikt Stalin a jeho lidé využili k dalším akcím, které vedly k obrovským ztrátám a utrpení lidí. Jednalo se o přesuny obyvatelstva, kdy z Krymu byly násilím vystěhováno 180 tisíc Tatarů, ale také veškeré neruské obyvatelstvo, které tam žilo po staletí (třeba Řekové). Z Povolží bylo násilně přesídleno 490 tisíc Němců po záminkou spolupráce s Hitlerem a z Kavkazu muslimské obyvatelstvo. Důvodem tohoto počínání bylo, aby v plánované válce s Tureckem (!) nepředstavovali pátou kolonu. Na vyhánění mimo jiné Osetinců nebo Abcházců se významně podíleli mj. Gruzínci, kteří zaujímali místa po vyhnaných muslimech. Tady je třeba vidět základ onoho konfliktu po pádu Sovětského Svazu a jeho nejednoznačnost. Na druhou stranu, kromě Stalinova a Berijova gruzínského původu (na který rádi poukazují velkoruští šovinisté) byli z hlediska obětí stalinského teroru vzhledem k počtu obyvatel Gruzínci v SSSR na prvním místě…
m) Mnoho lidí zcela naivně doufalo, že Hitler bude lepší alternativou než Stalin. Přitom stalinská moc je většinou nechala na místě. Po znovuzískání těchto území byla většina lidí, kteří se nemohli často vyhnout některé formě spolupráce s nacisty i v zájmu svých spoluobčanů prohlášena za zrádce a následovaly pouze dvě možnosti – kulka nebo gulag.
n) Stejně děsivý osud měly i oběti sovětské vojenské neschopnosti a nekompetentnosti – váleční zajatci. Na jedné straně Stalin prohlásil, že kdokoliv se vzdá, je zrádce a přestává být sovětským občanem, na druhou stranu Němci zajatce nechávali zejména v první fázi zajetí umírat hlady, zimou i nemocemi. Stalin odmítl jakékoliv vyjednávání o osudu zajatců na obou stranách a naopak, těch 30% z nich, co zajetí přežilo, bylo opět popravováno a odváženo do gulagů, odkud se zbylí dostali až po Stalinově smrti. Totéž se ovšem týkalo i oněch „ostarbeiterů“, násilím vyvezených do Německa za prací. A je jenom trpkým faktem, že tyto osoby, stejně jako zajatce i příslušníky zajatých protisovětských vojenských formací, bojujících na straně Hitlera Britové veleochotně vydávali Stalinovi, ačkoliv velmi dobře věděli, co je tam čeká.
o) Civilní osoby v Leningradu nesměly být evakuovány a byli vystaveny děsivým podmínkám, díky kterým milion lidí zemřel zimou a hlady. Evakuace alespoň dětí a starých lidí byla možná, ale Stalin to zakázal, prý že armáda bude lépe bránit město plné civilistů. Ve skutečnosti se jednalo o plánovitou snahu co nejrozsáhlejší "minimalizace" populace bývalého hlavního města carského Ruska a tím lidí, kteří už polohou měli co nejblíž Západu.
p) V knize je jak věcně, tak čísly jednoznačně ukázáno, jak si počínali bolševici na dobytých územích (Polsko, Pobaltí, Bukovina) a jaké obrovské ztráty tyto populace utrpěly. Na druhou stranu tady ale není zamlčována nebo jakkoliv bagatelizována účast místních etnik na likvidaci židovského obyvatelstva, nebo boje mezi Poláky a Ukrajinci. Otázka „dobytí“ Polska je zde podána velmi objektivně, včetně střetnutí mezi Spojenci a Stalinem v případě zásobování varšavského povstání o možnost zásobovat povstalce alespoň ze vzduchu. Přitom o osudu Polska bylo rozhodnuto už v Teheránu a výsledky předání nejen Polska do sféry vlivu SSSR byly potvrzeny na Jaltě.
K otázce druhé světové války v Sovětském svazu je potřeba zdůraznit, co Zubov a spol. nevyvratitelně přinášejí a dokazují:
a) Stalin se připravoval na agresivní válku a vpád do Evropy, ovšem až se Británie s Francií a Německo vzájemně vyčerpají. Na začátku války mělo SSSR dvakrát tolik tanků, co všechny ostatní země dohromady a měl i nejpočetnější letectvo.
b) Podepsání smlouvy s Hitlerem mělo vést právě k oslabení a rozvratu obou zemí na západní frontě. Je ale pravda, že i ony západní demokratické země se naopak snažily obrátit Hitlera proti Rusku. Samy ovšem neměly vůči Rusku žádné expanzionistické záměry.
c) Útok na Polsko 17. září nebyl žádnou neočekávanou aktivitou Stalina s cílem postavit hráz Hitlerově expanzi. Naopak, došlo k realizaci tajného dodatku paktu Molotov – Ribbentrop. Hitler si za Finsko, pobaltské země, východ Polska a Rumunska nechal zaplatit obrovským množstvím surovin, které SSSR dodával ještě ve chvíli, kdy v rámci plánu Barbarossa Němci a jejich spojenci překračovali hranice a Luftwaffe zahajovala bombardování letišť.
d) Jednotky Rudé armády na dobytém území nebudovaly žádná obranná zařízení, jednalo se podle Stalinových představ o předpolí, ze kterého Rudá armáda vyrazí do západní Evropy.
e) Rudá armáda neměla žádné obranné plány, chystala se pouze na útok, což byla jedna ze zásadních příčin následujících katastrof
f) Na území obsazená a dobytá od září třicet devět (s výjimkou houževnatě se bránícího Finska) přišly jednotky NKVD, jejichž počínání bylo zcela shodné s jednáním Einsatzgruppen později. Obě formace masově vyvražďovaly potencionální odpůrce i ideologické nepřátele. Už tehdy začala likvidace polských elit, kauza Katyň byla jenom její malou součástí.
g) Americké dodávky zbraní a materiálu byly rozhodující a zásadní pro schopnost SSSR pokračovat v boji. Překvapivě je v knize uvedeno vyjádření maršála Žukova, který zmiňuje například fakt, že polovinu střelného prachu dodali Američané. Bez jeho dodávek by nemohli Rusové vyrábět náboje do ručních zbraní nebo bez plechů z USA by se zastavila výroba tanků. Sovětští ideologové úporně tvrdili, že objem zbraní, dodaných ze Západu tvořil 17% toho, co Sověti spotřebovali, ale vůbec nemluví o tom, že motorizaci zajistili Američané studebakery a willisy takřka úplně, ale dokonce museli dodávat i lokomotivy a železniční koleje!
h) Zubov a spol. jednoznačně popisují konflikt včetně podílu západních spojenců a obrat ve válce posuzují tak, že stejně důležité bylo vítězství u Stalingradu, jako bitva u Midway, u El Alameinu a vyhnání Němců z Tunisu. Je zde vyjádřena přímá souvislost mezi vítězstvím u Kurska a invazí do Itálie. I fakt, že třetí frontě (jak správně nazývají autoři vylodění v Normandii) čelily nejlepší jednotky wehrmachtu a SS.
q) Na konci války Stalin uvedl rozsah lidských ztrát, které německá invaze způsobila. Sám v tom neměl jasno. Nejdříve operoval 7 miliony obětí nacistů, později s ohledem na co největší objem reparací to vytáhl na 22 milionu. Dodnes toto číslo není zcela objektivní a konečné. Sovětský Svaz měl v roce 1939 168,5 milionu obyvatel. Podle posledních výzkumů jeho vojenské ztráty činily 9,8 milionu vojáků (nejméně 10% z nich bylo popraveno a zabito v rámci trestních praporů) a 16,5 milionu tvořilo civilní obyvatelstvo (včetně Židů). Kolik z těchto 26,3 milionu obětí byly skutečně oběti vojenských akcí ze strany Německa a Einsatgruppen. Polovina? Možná ani ne třetina. A kolik polských obětí druhé světové války mají na svědomí Sověti? Oněch 17 tisíc povražděných polských důstojníků a příslušníků inteligence je jenom vrchol ledovce. Ať už si člověk přes respekt k Churchillovi myslí o Velké Británii a její politice cokoliv, je třeba pro porovnání uvést, že tato země byla ve válce s Hitlerem, Japonci i Italy a jejich satelity celých šest let a byla zejména ze vzduchu a na moři vystavena permanentním útokům. Její populace činila 47,8 milionu obyvatel, ztráty jak vojáků tak civilistů (ti tvořili jednu sedminu všech ztrát) byly dohromady 0,454 milionu osob. Britské ztráty představovaly necelé 1% populace, ty sovětské necelých 14%.
Co dodat. Taková jsou tedy fakta o druhé světové z pohledu autorů knih. Vše už bylo někde řečeno, vše už nějak tak po jednotlivých částech známe. Ale takto komplexně je to podáno snad poprvé. Tento obraz je pravdivý a děsivý a vůbec nekoresponduje nejen s tím, čemu byly v rámci indoktrinace vystaveny generace od roku 1945, ale co se dodnes tvrdí i u nás a rozhodně nejde o žádný menšinový názor.