jadran komentáře u knih

Další skvělá kniha od docela početné skupiny českých spisovatelů "non fiction" literatury. Kniha se dokonale doplňuje s vynikajícím filmem Příliš vzdálený most, u kterého zaujme především fakt, že si nikde neprotiřečí. Podobně to je třeba s první kapitolou Hubáčkova Pacifiku v plamenech a filmem Tora! Tora! Tora!. Kniha ale vždycky dokáže podat daleko obsáhlejší a plastičtější obraz (vlastně se zde překrývá i s neméně vynikajícím seriálem Bratrstvo neohrožených). Ve svých soudech na adresu "viníků" děsivé apokalypsy je J. Hrbek velmi střídmý a decentní. Ale člověk cítí jenom neskutečnou bezmoc a smutek, když si uvědomí, kolik lidí tady zahynulo naprosto zbytečně a nesmyslně přes jejich někdy až sebevražedné hrdinství a nadlidskou vytrvalost. Celá akce byla naprosto hloupá, což pochopí i laik, stejně jako to chápali nizozemští odbojáři, na které ale britští generálové koukali patřičně z patra. Před vojenským soudem za tenhle masakr měl stát jak onen "monty", trapný sebestředný psychopatický šašek s přebujelým egem, tak onen B. Browning, typický idiotský britský generál, pro kterého byla válka cosi jako hon na lišku, tedy zábava hodná gentlemana. Jediné kladné, co lze říct k jeho osobě je, že jeho manželkou byla anglická spisovatelka Daphne du Maurier. K tomu bych přidal i onoho velitele britské divize, který s plně motorizovanou jednotkou "urazil" za tři dni celých devadesát kilometrů a vesnici hájenou stovkou Němců dobýval celý den s vyžádáním si podpory stovky děl. Jinou z mnoha nepochopitelných událostí bylo ono dobytí mostu v Nijmegenu, kdy Američané dokázali provést sebevražednou misi s velkými ztrátami, aby se pak dívali, jak se britské tankové jednotky na druhé straně řeky utábořily na noc. A jedna věc v knize chybí. Polský generál Sosabowski měl před zahájením operace mnohem lepší odhad situace a vyjádřil svoje věcné pochybnosti o jejím úspěchu. Jeho názory byly typicky anglicky ignorovány. Stal se nakonec obětním beránkem, kdy na něj Browning, ale i Montgomery hodili vlastní vinu za neúspěch. Přitom nejdřív oba dva britští vojenští geniové tvrdili, že akce byla vlastně úspěšná. O Montyho charakteru svědčí, že nejdřív Sosabowského pochválil, ale za jeho zády a na Churchillovu žádost naopak Poláky prohlásil za ty, kteří akci zkazili. A polská londýnská vláda musela Sosabowského na jejich nevybíravý nátlak odvolat z funkce. Churchill při jednání v Moskvě, kde se podílel na moderování mezi prosovětskými Poláky a londýnskou polskou vládou využil údajné neschopnosti polské výsadkové brigády, aby přitlačil na zástupce západního polského odboje. Takhle se dělá ta politika, a dneska je to úplně stejné. Nakonec, máme to v přímém přenosu. A k Sosabowskému je potřeba dodat, že život se s ním nemazlil nikdy. Jeho starší syn se smrtelně zranil v roce 1938 a mladší, lékař, se zúčastnil varšavského povstání a přišel o zrak. Penzionovaný generál se hned po válce do Polska vrátil a podařilo se mu jak manželku, tak slepého syna odvést zpět do Anglie, kde pracoval jako skladník ve firmě vyrábějící televizory. Patřil tedy k těm hrdinům, kteří měli ještě relativní štěstí. Na rozdíl od množství polských odbojářů prozápadní orientace, kteří byli polskými komunisty vedenými Sověty popravováni a zavíráni úplně stejně jako u nás.

18 27.06.2022

Hodně dobrá kniha, jak píše kolega amu, nebyla běžně v prodeji a měl jsem ji vypůjčenou od kolegy v práci. Zaujaly mě na ní dvě věci. Jedná se o dost dlouhý úsek dějin, které se kryjou s částí mého života a bez nějakých návodných a až hysterických sdělení ukazuje dobu takovou, jaká byla. Jan Kodeš byl v dobrém slova smyslu tenisový fanatik. Tenis pro něj byl vším a například jeho vztahy s Lubomírem Štrougalem a Antonínem Himlem byly dány čistě jeho snahou pro tenis udělat, co bylo možné v dané době a za tehdejších politických okolností. V tomto směru byl a je Jan Kodeš morálně podle mého názoru lepší než řada lidí, kteří s režimem spolupracovali. Ta spolupráce jim přinášela hmotný prospěch (především většina osob z oblasti kultury i obecně veřejného života mimo politickou strukturu). Jan Kodeš si svoje peníze vydělal sám a mimo tehdejší Československo a jeho posedlost ve vazbě právě na ony vztahy s tehdejšími politiky se snad nejvíc projevila právě při výstavbě nového areálu na Štvanici, organizaci Fedcupu v tehdejším Československu, ale i při donkichotské snaze "neztratit" Lendla nebo Navrátilovou. Tím se dostávám k vysvětlení řady fám a lží, které život našeho prvního skutečně světového tenisty provázely. Jan Kodeš neničil a nebrzdil karieru Ivanu Lendlovi, jak se "spolehlivě" a "zasvěceně" tvrdilo, ani nebyl za jeho emigrací. Kodeš nebyl odpůrce režimu, ale ani si na něj nikdy nehrál. Ve srovnání s nynějším tenisovým bossem Kaderkou působil vždycky jako člověk, kterému jde o tenis jako takový a ne o vlastní image a hlavně byznys. Jan Kodeš v knize vychází jako uvěřitelný člověk, který žil v určité době a nikdy neztratil svoji tvář. Co se týká jeho kariery, musím zopakovat to, co píše o kus níž amu. Zpochybňovat jeho vítězství ve Wimbledonu je vysloveně hloupé a trapné. Vyhrál Paříž, dvakrát byl ve finále US open a dvakrát ve finále v Římě (ten byl v jeho době cosi jako dneska pátý grandslam). Proč má proboha někdo potřebu v souvislosti s jeho jménem opakovat pořád jenom tuhle jednu jedinou věc? Komplex méněcennosti? Závist? Snaha vyrovnat se s vlastní bezvýznamností?

Jan Kodeš byl velká sportovní osobnost, klidně bych ho postavil vedle třeba Zátopka. Díky němu se nevraživě přezíranému sportu přestaly házet klacky pod nohy a tenis se mohl začít rozvíjet a rozšířit na konci šedesátých let do té míry, že se stal druhým nejmasovějším sportem u nás. Znám řadu lidí, co nestáli nikdy na bruslích a nedrželi v ruce hokejku, znám řadu lidí, kteří nepokládají fotbal za sport díky nepřetržité řadě špinavostí a skandálů (nejen u nás), ale znám málokoho, kdo si alespoň jednou nešel tenis vyzkoušet. A to je podle mě do značné míry přes úctu k řadě dalších vynikajícíh tenistek (finalistka Wibledonu Suková) a tenistů (Javorský, Kukal, Hřebec, Zedník) především jeho zásluha. A právě proto, že to v knize takhle není nikde natvrdo napsáno, uvádím to sem...

12 24.06.2022

Byl to první kniha Františka Fajtla, kterou jsem si přečetl a už tehdy mě příjemně překvapil nejen námět knihy, styl psaní, ale především otevřenost, se kterou autor (v dobách "zuřící" normalizace) popsal celkem kriticky celé Slovenské národní povstání.

Snad nejvíc mi po těch létech utkvěla v paměti ona drobná příhoda, jak se na letišti tuším ve Zvolenu pokoušeli partyzáni ukrást dodávku střeliva pro stíhačky. V knize je kromě všeho ostatního jasné ukázáno, že tíhu boje během SNP nenesli žádní partyzáni, ale slovenská armáda. Její přislušníci (včetně nejvyššího velitelského sboru - zde oba slovenští generálové Viest i Golian) nikdy na rozdíl od Tisova režimu nacisty nebyli a právě během SNP to dokázali. Ne sice všichni, ale fakt, že účast slovenské armády i účast 2. paradesantní brigády (80 % procent mužstva tvořili slovenští vojáci) byla komunistickými vojenskými "historiky" všelijak zamlčována nebo upozaďována, zatímco partyzánům byly přičítány zásluhy, které vůbec neměli, hovoří za vše.

A právě třeba o účasti vojáků plk. Přikryla jsem se poprvé dočetl zde. Pozoruhodné podle mě je i to, že v roce 1988 natočili naši filmaři v koprodukci s těmi sovětskými film o našich letcích na východě a jeden z velitelů jednotky nebyl nikdo jiný - než František Fajtl. Jeho jméno tam sice nepadne, ale jeho naprosto atypický plnovous ho charakterizuje víc než jednoznačně.

Přesto si myslím, že pokud někdo sahne po knihách nejen Františka Fajtla s problematikou druhé světové války, měl by sledovat bedlivě rok vydání. V těch po roce 1989 je už všechno, tam to všechno nekončí přistáním na Ruzyni v létě 1945.

No a tahle kniha vyvrací (či spíše upozorňuje) na další falešný mýtus, který se do nás soudruzi snažili nacpat - nebyli hodní východní vojáci a ti špatní západní. Byli pouze českoslovenští vojáci a důstojníci, kteří se nikdy nezproneveřili své vojenské přísaze a bojovali jak na východě, tak na západě. A dalším mýtem je i to, že pouze tzv. západní vojáci byli vystaveni ze strany komunistů perzekuci. Z výše uvedených důvodů to není pravda a jedná se jenom o jinou manipulaci. Ve vězeních a komunistických koncentrácích končili všichni vojáci bez rozdílu, dokonce i bojovníci z Interbrigád. A proč? No protože bylo potřeba zlikvidovat všechny lidi, kteří prokázali mimořádnou statečnost a skutečně byli ochotní nasadit život za to, v co věřili a s čím se ztotožňovali. A takové lidi žádný totalitní režim nepotřebuje...

František Fajtl přežil vše. Útěk, boje, sestřel nad Francií i boje nad Polskem a Slovenskem, v druhé půlce války už jako velitel, rok a půl na Mírově i práci účetního. Kvalitní lidé vydrží mnohem víc, než my lidé průměrní. Jeho život byl nakonec dlouhý a bohatý, využil jeho pozdní část, aby shromáždil co nejvíce autentických vzpomínek na lidi, po jejichž boku stál.

Proto bychom si lidí jako on měli vážit. Ne je konjunkturálně vzývat, nebo jimi zaštiťovat svoje ne vždy upřímné počínání, ale pamatovat si je a památku na ně předávat dál. Na všechny, kteří skutečně v té válce bojovali a bohužel i umírali. Na konci 2. světové války měly ozbrojené síly exilové vlády sto tisíc vojáků, sto tisíc mužů a žen. Padla jich celá čtvrtina...

14 14.06.2022

Kniha, které jsem se až bál. A radši jsem ji poslouchal perfektně načtenou na dlouhé cestě v autě, kdy před oním nemilosrdně a přitom střízlivě vyprávěným příběhem jednoho dne nebylo úniku. Solženicyn nemusí přehánět, vymýšlet ani fabulovat, jeho pohled je zcela realistický a věcný, bez nějakých za každou cenu drastických zvratů. Nakonec, prožitek osmiletého pobytu v těchto táborech by mu nějaké "akčnosti" za každou cenu nedovolily. Přesně věděl, o čem píše. Komu se to zdá málo drastické a těšil se na bití, mučení a vraždění doporučuji jinou literaturu na toto téma. Zdánlivě nezúčastněný styl vyprávění nás nutí věci domýšlet a, jsme-li toho schopni, se aspoň trochu vcítit do pocitů jednotlivých osob, se kterými se postupně seznámíme. Přitom je to hluboká sonda do především ruské mentality, která je nám přes všechen soucit a pochopení k vězňům, kde jejich většinu tvořili Rusové, bytostně cizí a nepochopitelná. V tom je tato povídka aktuální i k dnešku. Gulagy sice úplně nebyly prvními tábory tohoto druhu (prvními byly ty, kam Britové za búrské války nahnali civilní obyvatelstvo, aby nemohli podporovat búrské partyzány), ale teprve sovětský režim dovedl tyto tábory k oné masovosti a dokonalosti, kterou nacisté později dohnali, ale nepředstihli. Vybavilo se mi Djilasovo tvrzení z jeho Nové třídy, že komunistický režim je vlastně ještě mnohem horší než byl starověký otrokářský systém. Gulag to potvrzuje naprosto dokonale. Nebudu tady opakovat to, co sem řada ostatních už perfektně napsala včetně nejsilnějších citátů, ale překvapuje mě jedno "zdvojené" hodnocení, že Solženicyn nenáviděl Sovětský Svaz a že ti vězni tam byli zavření na základě zákonů. A že se v nepříliš povedené "novele" neřeší fakt, že byli v gulagu i klasičtí kriminálníci. Byli, o jejich přítomnosti i postavení nad "mukly" je tam toho víc než dost. Je strašné, že tohle dneska někdo dokáže napsat, ale zase je to zcela menšinový názor. A abych přispěl svojí špetkou do společného mlýna, mně vyrazil dech onen kapitán druhé třídy a to tím, že za největšího gaunera pokládal onoho britského admirála, který mu poslal dárek k vánocům a tím se pro NKVD stal rázem špionem. Solženicyn to příliš nerozpitvává, pouze to uvádí, ale je to další kamínek k tomu, abychom pochopili, anebo spíš nepochopili ruský způsob myšlení...

29 09.06.2022

Rovněž skvělá kniha. Žádný v politickém slova smyslu balast a služba ideologii nebo momentálním potřebám politiků, ale úvahy, které jsou maximálně objektivní a někdy v souvislostech až překvapivé. A to ve velké škále, kde se řeší zapomínaný sudetoněmecký exil za války (včetně jeho odporu k obnovení republiky v předválečné podobě) ve Velké Británii a Wenzel Jaksch i postupný vývoj landsmanšaftu po válce v NSR...

11 09.06.2022

Historička Eva Hahnová prokázala docela mimořádnou odvahu, když sestavila tuhle knihu. Slovo sestavila je na místě, jedná se o přehlídku vesměs velmi nelichotivých hodnocení Čechů jako národa, ale i pokleslosti českých dějin a podřadnosti jeho kultury.

Jeden z citátů z díla adorovaného filosofa Patočky musí každého soudného člověka zarazit: "Tak se mi zdá, že Češi, tito sluhové osvobození akcí shora, propásli si dostatečně samostatným rozhodnutím svobodu." V kapitole o něm Eva Hahnová nemilosrdně prezentuje jeho měnící se názory z extrému do extrému, jejímž klasickým příkladem může být adorace E. Beneše ve třicátých letech až po jeho absolutní odsouzení o pár let později. Následuje plejáda kritiků, kteří mluví o národě neschopném, nehotovém, národě slouhů a Švejků, bez elit, o velkých Češích (kam počítají především sami sebe) a čecháčků, což jsou asi ti, co jejich prvenství a nadřazenost naprosto neuznávají. Končí to hledáním souvislostí se současnými politickými boji i postoji. Celá ta plejáda přísných kritiků Václavem Černým počínaje (většinu národa - čecháčky charakterizuje slovy, že tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní a charakterové slabosti, se kterou je možné se ve světě setkat pouze v Čechách), přes již zmíněného Patočku až po jejich současné zdatné následníky Peheho, Halíka, Urbana, Šafra a především tria Pithart, Příhoda a Otáhal.

Ti negativa ve svém Podivenu, založená na bombastických frázích a prázdných, solidní argumentaci postrádajících vyjádřeních, vytrhaných z kontextu rozvíjí ještě mnohem košatěji. Dozvídáme se, že Češi veškerou svoji kulturu přijali z vyspělejšího Německa (které jen tak mimochodem vzniklo až v onom roce 1871), ale ona ta dost odlišná německá etnika většinu oné kultury, kterou se ohánějí, přijala zase odjinud. Třeba z Itálie, kolébky moderní evropské civilizace. Mají-li mít Češi z tohoto důvodu komplexy méněcennosti, měli by je snad s výjimkou Italů cítit snad úplně všechny ostatní národy. Nechybí nářek o vině českého národa (an block) na vyhnání sudetských Němců na základě naprosto nepřijatelného principu kolektivní viny. Ovšem kolektivní vina českého národa za odsun nevadí. Autoři Podivena, které je možné označit za tvůrce oficiální ideologie historie poslední dekády dvacátého století dokonce používají argumenty velkoněmeckých nacionalistů z doby starého Rakouska i nacistů ze čtyřicátých let.

Eva Hahnová ale nikoho neodsuzuje ani nehodnotí. Je profesionální historik. Podle filosofa Bělohradského je historie v postmoderní době brak, kterým není potřeba se zabývat, Bohumil Doležal zase pro změnu historikům zcela upírá právo se k čemukoliv z historie vyjadřovat. Prý vystudovali za komunistů. Někteří lidé si vystačí s málem. Číst tuhle knihu není vůbec jednoduché. Pozoruhodné ale je, že mezi těmi kritiky, otevírači očí i samozvanými vychovateli chybí oni profesionální historici takřka úplně. Ti Pithartovi velmi vadí, protože jimi zjištěná a prezentovaná fakta ve skutečnosti dost snadno usvědčují sebemrskače z manipulací, fabulací a vyslovených lží. A přitom se nepouštějí do žádných vyšších filosofických úvah. Zkreslování a falšování historie komunisty (ale i nacisty) halasně odsuzují, ale chovají se úplně stejně. Události a osobnosti dostávají jenom automaticky opačná znaménka. Eva Hahnová nás ovšem nenásilně vede k tomu, abychom přemýšleli o věcech, seznamovali se s fakty a snažili se chápat širší souvislosti. Za chybu pokládá, když názory na historické události jsou hodnoceny ne podle obsahu sdělení, ale podle sympatií nebo naopak antipatií k jejich interpretům. Mottem knihy by mohl být citát V. Havla ze začátku devadesátých let ( český národ není ani horší, ale ani lepší než ostatní národy v Evropě), kdy historička upozorňuje nejen na proměnnost národa a fakt, že se skládá z velké množiny jednotlivců, kteří vůbec necítí a nereagují stejně, ale že stejně jako jsou lidé stejní a přitom rozdílní, jsou si podobné i národy. Problémem oněch příslušníků galerie nářků, jak to nazývá v jedné úvodní kapitole je totiž to, že historická fakta a jejich vazby, ať už domácí, nebo mezinárodní neznají a nechápou. A na otázku, co je smyslem oněch fabulací a manipulací Eva Hahnová nic neuvádí. Necítí potřebu soudit. Nechává to na nás. Každý jsme jiný a vidíme za tím něco jiného.

Osobně mám pocit, že ona hysterická kritika vlastního národa vychází u některých jedinců z jejich přesvědčení o jejich nadřazenosti. Z toho pak ale plyne frustrace, když je onen národ neuznává a nerespektuje, jak si podle svých představ zasluhují. V případě politiků může jít o něco jiného. Lidem se dá vládnout buď dle onoho slavného Lincolnova výroku, což je pro většinu politiků obtížně až prakticky neuskutečnitelné. Druhou možností je permanentně používat brutální násilí absolutním ovládnutím nástrojů státu, zejména pak silových složek a třetím způsobem je vyvolávání pocitu viny, strachu a špatného svědomí. Pak ono násilí není až zas tak potřeba. A pasují-li se oni kritici do role těch, kteří budou onomu národu (ve smyslu jinde nepřijatelné kolektivní viny) odpouštět a dávat rozhřešení, může to být stejně účinné jako zákazy, pendreky a trestanecké tábory. A nemusí se používat jenom historie.

12 09.06.2022

Možná pro mě nejzajímavější díl, zejména ve vztahu k dnešku. Nesmím vynechat onu heroizaci neuvěřitelné zabedněnosti a neschopnosti jak britských politiků tak vojenských činitelů, velitelé jako Percival v Singapuru, ale i Auchinleck v Severní Africe toho byli přímo učebnicovým příkladem. Britské ozbrojené síly byly skutečně tvořeny lvy (vojáci) vedenými osly (velitelé všech stupňů). Dobře chápu postoj australských vlád odmítajícíh dál posílat australské vojáky pod vedení britských generálů i jejich požadavek, aby byli k dispozici pro obranu Austrálie. Zejména po skandálním pádu Singapuru, o kterém britští představitelé tvrdili, že je nedobytný, ale že je i klíčovou pevností, která ochrání Austrálii (a Nový Zéland) před japonskou invazí. Churchill se rozhořčuje, proč australská vláda nepřijala zákon o všeobecné branné povinnosti. Nějak zapomíná, kdy sami Britové přijali zákon o všeobecné branné povinnosti a proč byli v roce 1939 do Francie schopni poslat všeho všudy deset rovněž dobrovolnických divizí, zatímco o rok později Austrálie vyslala divize čtyři. Přitom Austrálie měla pouhou sedminu obyvatel vlastní metropole. A stejně zvláštně na mě působí, jak byly jednotky s dominií nasazovány v prvním sledu při útocích v Africe i třeba později v Normandii i Itálii. Na jednu stranu se Churchill podivuje nad politickými „hrátkami“ na australské scéně, přitom sám široce popisuje onu britskou vládní krizi a hlasování o důvěře. Ta byla ukázkou toho, co dokáže udělat i v kritické válečné situaci tisk ve vzorné spolupráci s několika ambiciózními politiky, na které se „nedostalo“. V případě Británie to byla podle něj ukázka pevnosti britské demokracie, u Australanů zbytečné obstrukce. I přístup k Indii je v jeho pojetí poněkud zvláštní. Že se Indové snažili získat větší politický vliv i větší míru samostatnosti pokládá sir Winston za zákeřnost. Metropole přece „bránila“ Indii proti Japoncům. Jenže to vidí poněkud zkresleně, i když z britského pojetí impéria logicky. Že to viděli Američané poněkud jinak, Churchill okrajově zmiňuje. Nicméně jejich označení za "naivní" a problematiky „neznalých“ je pozoruhodné v porovnání s tím, jak přistupovali Britové k problémům ostatních zemí, svými dominii počínaje a oněmi středoevropskými (hlavně Polsko, ale i třeba Rumunsko, Jugoslávie nebo Finsko) konče. Britové totiž nebránili Indii a její obyvatele proti Japoncům. Chystali se hájit svoje panství nad touto zemí proti jiné zemi, která je (a v jihovýchodní Asii to předvedla během pár let více než názorně) chtěla ovládnout rovněž čistě s ohledem na svoje zájmy a potřeby. Britové Churchilla nevyjímaje prostě u těch druhých vždycky všechno věděli líp. A vždy to směřovali k tomu, aby z toho měli výhody hlavně oni. Samozřejmě, že sira Winstona pokládám za skvělou osobnost a jeho podíl na vítezství nad nacismem je nepominutelný. Těžko si dovedu představit Británii za války pod vedením takových „es“, jako byl třeba lord Halifax. Ale stejně, i Churchill dokazoval, že altruismus v politice velmoci (byť tak slabé, jakou byla už v té době Británie – její politická váha byla mnohonásobně větší než její reálně vojensko ekonomické možnosti) nemá svoje místo a zájmy těch „malých“ se hodí jenom tehdy, když je to v souladu se zájmy velmoci. V tomto směru vycházejí Američané ze druhé světové války mnohem lépe než Britové.

A tím se dostávám k nejaktuálnějšímu a nejpozoruhodnějšímu momentu celého dílu – k ruské, tedy Stalinově politice a počínání. Drzost, s jakou „strýc Joe“ požadoval vylodění ve Francii „hned“ nebo dožadování se přednostních dodávek všeho možného vynikne ve srovnání s faktem, že SSSR byl až do onoho 22. června 1941 nejvěrnějším a nejoddanějším spojencem Hitlerova Německa. Komické je třeba i chování první sovětské delegace během oficiální návštěvy ve Velké Británii. Ty pistole pod polštářem jejích členů dokazují, že paranoidní nebyl jenom Stalin. No a na dokreslení toho, co je ruská propaganda (dodnes) poslouží ono Stalinovo vysvětlení Churchillovi, jak proběhla kolektivizace v Rusku (jejímž nejviditelnějším momentem byla onen děsivý hladomor na Ukrajině). Stalin siru Winstonovi tvrdil, že kolektivizace zachránila Rusko před hladomorem. Ten tam ale ve skutečnosti díky Leninově NEPu nebyl. Traktory, které dostávali samostatně hospodařící rolníci prý zničili za tři měsíce, protože s nimi neuměli zacházet. A jejich manželky údajně nechtěly (!), aby je používali. No, a ti co do kolchozů nechtěli, „dostali“ půdu jinde (v subarktických oblastech na Sibiři, tedy ve skutečnosti byli nahnáni do gulagů) a ty zbylé „vybila jejich vlastní čeleď, protože byli neoblíbení“. Z těchto pár řádků na mě až příliš zavanul styl dnešní Putinovy demagogie a kremelské propagandy. Proto je dobře podobné knihy číst. Ona to není jenom ta relativně dávno minulá historie…

11 13.05.2022

Primárně je to zábavné. Navíc se mi vybaví "intělektuálové" , kteří rozebírají na ČSFD každý díl skoro nekonečného seriálu Specialisté. Kromě pohrdání, kterým si plivnou k těm, kteří detektivku sledují se jistým zájmem a zalíbením a nebo ji aspoň neoznačí výhradně odpadem nám s nabubřelostí pro ně tak typickou vysvětlí, jak je ta detektivka hloupá, co všechno v tom či onom dílu ti idiotští detektivové přehlédli, kde se dopustili jakých nesmyslných chyb a nelogičností a kde a jak dokonce porušili zákon. Neopomenou se pochlubit, že jim byl vrah znám už při úvodních titulcích. Přitom se vsadím, že by nikdy nebyli schopni pochopit, o čem tahle kniha vlastně je. Že detektivka není žádný dokument o vyšetřování zločinu, ani učebnice trestního práva nebo dokonce příručka forézních metod. Že je to prostě hra. Zábava. Oddychovka na plovárnu nebo do vlaku, stejně jako ta filmová je dobrá k tomu, aby si člověk, pokud televizi v pondělí večer vůbec zapne, měl čím spestřit začátek týdne. Kdy pro většinu po prvním dnu v práci po dvou dnech volna nemá na nic jiného už náladu. Zrovna tak na pláži jsem si nikdy nevšiml, že by někdo četl filosofické spisy nebo antologie argentinské poezie. Jenže nebyl by to Josef Škvorecký, pro mě jeden z našich nejlepších spisovatelů posledního století, kdyby nám taky tak trochu nepoodhalil, co vůbec znamená psát a slovy Karla Čapka, Jak se to vlastně "dělá". I detektivka má své zákonitosti, je tady dovysvětleno vše, co na podobné téma nakousl svého času už Karel Čapek, ale je tady s jistou potměšilostí autorem ukázáno jedno - pravidla jsou proto, aby se, no přece porušovala. Že není detektivka (tedy ta skutečná a kvalitní) žádný pokleslý žánr je každému laskavému čtenáři asi jasné. A že do tohoto hájemství autor knihy pronikl dost hluboko na to, aby měl právo popisovat je taky zřejmé. A že idiotem v knize není žádný autor detektivek ani žádný Velký Detektiv, ale onen endérácký kritik, který píše, že v socialismu detektivka nemá už vůbec místo a je pouze součástí oné pokleslé uhnívající kapitalistické pseudokultury. Protože zločin má třídní kapitalistickou povahu a v dokonalém socialismu nebude mít místo. Navíc Josef Škvorecký srozumitelně ukazuje a vysvětluje, co detektivka je a co ne a proč. Co je kriminální román a co je román (nebo i povídka) s tajemstvím. A tak nezbývá konstatovat, že je skvělé, když někdo píše o něčem, čemu dobře rozumí, protože to sám umí udělat. Sice tím porušuje jiné pravidlo - kdo to umí, ten to dělá, kdo to neumí dělat, ten to učí, kdo to neumí učit tak o tom mluví nebo píše, ale najdou se takovéhle bílé vrány. Díky za ně...

21 03.05.2022

V tomhle dílu mě mimořádně zaujaly tři věci. Za prvé, jak snad jenom víra a buldočí vytrvalost Britům v kombinaci s obrovskou dávkou štěstí umožnily přežít ono období, kdy byli ve válce proti Hitlerovi sami. Ty zoufalé nedostatky vojáků, materiálu i třeba lodí v kombinaci s ne zrovna schopnými veliteli, tahanice často i o jednotlivé prapory a letky vygenerovaly přesto až neuvěřitelný zázrak. Churchill byl tak trochu dobrodruh, aby všechno zvládl, ustál a přitom se z toho nepoložil. Když k tomu připočítáme skoro už klasickou neschopnost velké části jeho vojenských a námořních velitelů, je to ještě obdivuhodnější. Je třeba si uvědomit, že vlastní Británie měla ani ne dvě třetiny počtu obyvatelstva, co mělo Německo a kolonie, zejména ty, co dodaly vojáky na evropská bojiště byly podstatně méně lidnatější, než dneska. Např. Austrálie měla něco kolem 6,5 milionu obyvatel a Kanada necelých deset. Přesto je zarážející, jak Winston nechápal obavy Austrálie z japonského útoku, když 3 australské divize byly v Africe a poslední skončila v japonském zajetí díky nějak tak typicky vojenskému "geniovi" Percivalovi, který ale strávil svoje zajetí v relativním klidu na rozdíl od nelidských podmínek, kterým byli vystaveni jeho vojáci. Člověk nějak tak nechápe, proč třetinu sil, bránících ztracenou vartu Honkong tvořili - Kanaďané. Druhým pozoruhodným momentem pro mě byla Churchilova výzva irskému prezidentovi Valerovi, aby se Irové přidali k válečnému úsilí Británie v boji za svobodu. Nějak zapomněl, že tohoto člověka před čtvrtstoletím zachránilo před britskou popravčí četou jenom jeho americké občanství. Zda byl tento apel aktem naprostého zoufalství nebo bezbřehé naivity sir Winston nijak podrobně nerozebírá. Přesto je pozoruhodné, jak v chvíli, kdy se USA ocitlo ve válečném stavu s Německem, tak první američtí vojáci na evropském území byli dislokováni - v Irsku, tedy tom severním, spojeném s Británii. Pro jistotu. No a tím posledním a k dnešku nejvíce promlouvajícím je pro mě onen moment, kdy SSSR po napadení Německem vstoupil do války. Churchillovi se nesmírně ulevilo, i když po Pearl Harbouru ještě o trochu víc. Mám ale na mysli Stalinovu naprosto drzou žádost, aby Velká Británie uznala hranice SSSR z roku 1941, tedy s okupovaným Pobaltím a částmi polského, finského a rumunského území. A je příznačné, že Británie s ohledem na perspektivu spolupráce klidně de facto hodila zejména pobaltské republiky přes palubu, stejně jako později třeba Polsko. A Churchill, který pronesl před rokem a půl projev na podporu Finska (1940) mu klidně vyhlásil válku, jakmile to ve vztahu k SSSR potřeboval. Inu, bližší košile než kabát. Stále znova a znova mě při četbě těchto vynikajících a hlavně poctivých pamětí napadá, jak je svět pořád stejný.

11 09.04.2022

Pro porovnání Churchillových knih je možné vzít do ruky jednosvazkové dílo francozského spisovatele Andre Mauroise. Nebudete zklamáni, Nakonec Maurois byl zcela netypický Francouz - byl anglofil a mluvil perfektně anglicky, ale z Churchilla v jeho dějinách tryská čisté nadšení a v jeho slovech cítíte potěšení z vlastního vyprávění. Churchill se sice nezabývá moc životem běžných lidí, ani "podřadnými" oblastmi, jako je na jedné straně ekonomika a na druhé straně umění, ale přesto je jeho obraz dějin vlastního národa neuvěřitelně malebný.

10 03.04.2022

Churchill chápal dějiny z hlediska příslušníka vládnoucí vrstvy a proto jeho dějiny zde již Spojeného království jsou pojímany především z hlediska politické moci a zápasů o její získání a kontrolu. Pohled na tyhle dějiny je skvěle romantizující a má své místo v knihovně každého, kdo se o ostrovní (a americké) dějiny zajímá. Churchill nebyl právník, filosof ani historik. Vyprávěl věci, tak jak se staly, aniž by se pouštěl do často problematických a ryze subjektivních rozborů jejich hlubší podstaty a širších souvislostí. Proto jsou tyto dějiny tak čtivé a zábavné. Přitom tak nějak postřehl paradox tzv. krvavé rebelie, kdy parlament se postavil proti králi, protože Karel I. nedodržoval především zvykovou část ústavy a byl pasován na tyrana, ale na druhou stranu sám parlament se v okamžiku vítězství začal chovat stejně a změnil se v tyrana kolektivního. Jediná podobnost s francouzskou revolucí je v tom, že poprava krále byl poněkud nečistou událostí přes všechna negativa, která je možné Karlovi přičíst na vrub. Ve skutečnosti Cromvellova poměrně krátká éra byla kromě zvěrstev v Irsku pro vlastní Británii velmi užitečná a nebyla zdaleka tak temná a bigotní, jak je i zde podávána. A nejzajímavější je, jak se Britové dokázali poučit, v tzv. slavné revoluci vyexpedovali Jakuba II. skoro proti jeho vůle z Británie, aby nevytvořili nového mučedníka a tím asi nejvíc ze všeho udělali krok ke skutečné parlamentní demokracii, ovšem s velkým otazníkem, protože onu demokracii reprezentovalo pouze několik set předních rodin a třeba srdce celé země - Londýn v parlamentu nebyl zastoupen vůbec. V knize se mi líbí, jak Churchill neopomenul zmínit jistého Rogera Williamse, pozoruhodnou a zapomenutou osobu, která je pro mně symbolem hledání nejvyšší možné míry svobody. Z univerzity byl vyhnán Karlovým věrným arcibiskupem Laudem, ale po příchodu do Bostonu zjistil, že oni protestanti, kteří v Anglii byli pseudokatolickou anglikánskou církví utiskováni a pronásledováni, jsou u moci v kolonii stejně fanaticky bezohlední a netolerantní. Urychleně před nimi musel opustit i Boston. O jejich "kvalitách" svědčí fakt, že ho chtěli posadit na loď a poslat tam, odkud oni sami utíkali před "nesnesitelným" útlakem - tedy zpátky do Anglie. Svobodu pro sebe a jiné našel Williams až v divočině, byl zakladatelem nejmenšího státu pozdější Unie Rhode Islandu a města Providence a bylo to první místo na světě, kde jeho "konstituce" zavedla absolutní náboženskou svobodu a předevěím odluku církve od státu...známe jména tisíců hrdlořezů (vznešeně nazývaných vojevůdci), mocichtivých psychopatů (politiků, podle mně k nim ale Churchill rozhodně nepatřil), pseudoumělců a nejrůznějších historických celebrit, ale jméno Rogera Williamse zná málokdo a v obecných, i když dost podrobných dějinách se vyskytuje poměrně málo. A gusto, s jakým mu Churchill věnuje onu půlstránku tohoto dílu je ukázkou toho, jak Sir Winston dějiny miloval a vyprávěl.

9 03.04.2022

Moje třetí kniha od Ladislava Zibury, opět skvělá a přitom zase trochu jiná, než Evropa a Česko. Ze začátku se Ladislav sám tak trochu stylizuje až do mistra Beana na cestách. Jenže ona prvoplánová zábavnost, prokládaná nenápadně servírovanými informacemi se ztrácí a veškerá legrace definitivně končí, ve chvíli, kdy přejde hranice Arménie. A bez bombastických slov, okázalých hodnocení a napovídání, co si o tom všem máme myslet, nám na pozadí příhod nejen z vlastní Arménie, ale zejména náhorního Karabachu ukazuje tragédii arménského národa, která je naprosto stejná a srovnatelná s tragickými dějinami Židů a Karabach tvoří jenom její vykřičník. A je ukázkou pokrytectví onoho spravedlivého a férového světa, zejména jeho severozápadní části, kdy ohledy na spojence v NATO Turecko a zprostředkovaný profit z ázerbajdžánských naftových polí zcela jistě překryjí svědomí a často tak halasně vzývanou morálku, spravedlnost a „hodnoty“. Pozoruhodné je i, jak se dokáže neutrálně Ladislav postavit k onomu „vyhánění“ obyvatelstva oběma stranami, protože není ani pozér, ani se nechce prezentovat jako někdo lepší, jako samozvaný soudce, jak jsme toho nezřídka kdy svědky v Evropě. Důvodem je porozumění a vztah k lidem, které na svých cestách potkává a se kterými dokáže na rozdíl od většiny jiných mluvit. Nechá si pro sebe své pochybnosti, nikoho nepoučuje, spíš naslouchá. To je to, co dneska spoustě lidí, ať už politikům, novinářů, nejrůznějším PR tvůrcům (vlastně politrukům dnešní doby), ale i řadě umělců a vůbec veřejně činných osobností zcela chybí. Ladislav jim k tomu ale dává návod, pochybuji, že se ale někdo z těch „velemoudrých“ sníží k tomu, aby si jeho knihy přečetl. Nakonec, dovedu si představit, že z něj udělají člověka, který se jel na Kavkaz opíjet. Souhlasím s tím, že Arménie, a především Arméni vycházejí z těch dvou navštívených zemí sympatičtěji. Proč, to není asi jenom dáno tím, co jsem napsal na začátku. A tak, když jsem si myslel, že vše překvapivé a zajímavé mám za sebou, na úplně poslední stránce jsem si přečetl jeden z posledních odstavců. Musel jsem ho sem dát. Myslím, že co se týká cestopisů, našel Karel Čapek (ať už si o tomhle mém možná neskromném vyjádření myslí, kdo chce, co chce) v Ladislavu Ziburovi důstojného následníka.

„Skutečná svoboda totiž přichází až tehdy, když je člověk docela sám. Nemá tužeb, nemusí se nikomu zodpovídat ze svých činů a nikdo se o něj nezajímá. Stává se neviditelným. Skutečná svoboda ale neznamená skutečné štěstí. Jak jsem se mnohokrát přesvědčil, dokonce se navzájem vylučují. Opravdu naplňující štěstí totiž vyžaduje lidskou blízkost.“

22 28.03.2022

Tahle kniha vyšla rok poté, co s pomocí Moskvou zinscenovaných „hnutí“ a v reakci na vítězný odpor proti „bělorusizaci“ Ukrajiny obsadili Rusové Krym a vytvořili další „loutkové“ země na jejím východě jako předstupeň k jejich úplnému pohlcení. Současná apokalypsa je výsledkem vytrvalého ruského popírání skutečnosti, že jsou Ukrajinci svébytný národ s vlastním jazykem (ten je vydáván za nářečí), kulturou i argumentem, že Ukrajina neměla nikdy svoji státnost. Kyjev byl ve středověku „velkoměstem“ už v době, kde na místě dnešní Moskvy stál u stejnojmenné řeky jenom jakýsi dvorec.
Svébytnost Ukrajinců jako národa vysvětluje perfektně autor řady knih z edice Jan Rychlík hned na začátku na příkladu a pomocí zásadního rozdílu dvou slov – rusínský a ruský.
Na dějinách je zvláštní, že některé události se jakoby opakují, a ne jednou. Podobnost je to až zarážející. Mám na mysli především období poloviny 17. století. Jednalo o zlomový moment v ukrajinské historii. Začíná povstáním hejtmana Chmelnyckého, válkou s Polskem v letech 1651 – 1654 a vytvoření „kozáckého“ státu. Ten ovšem Chmelnyckyj svěřil pod „ochranu“ Moskevské Rusi. Zatímco se domníval, že to bude rovnoprávný vztah, Rusové, jako už mnohokrát předtím a bohužel i potom, ho vyvedli z omylu. Carský zplnomocněnec Buturlin dohnal kozáky k jednostranné přísaze věrnosti a „věčnému“ spojení s Rusí. Od této chvíle si Rusové uzurpují právo na celou Ukrajinu a popírají její jazykovou, kulturní a územní svébytnost.
A Ukrajina, stejně jako Bělorusko byla a je vystavena brutální rusifikaci, jak politické, tak kulturní. Tuto skutečnost sice pochopili někteří hejtmani Ivanem Vyhovským počínaje a Mazepou konče, ale pokaždé vše nakonec skončilo ruským štvaním obyčejných rolníků proti kozácké aristokracii a „podporou a pomocí“ z Ruska, reprezentovanou carovou armádou. I přes oslnivé vítězství v bitvě u Konotopu se lámaly dějiny Ukrajiny jako pevné součásti Evropy a bohužel, republika tří národů sjednaná haďackou smlouvou díky polským sněmovním obstrukcím nevešlo v život. Rusové pokaždé zasahovali za vydatné pomoci už tehdy proruských levobřežních kozáků. Následné boje a občanské války skončily andrušovským mírem. Pravobřežní Ukrajina byla připojena k Polsku, ale bez samosprávy a náboženské svobody a levobřežní se stala na sta let součástí Ruska. Jako kdyby už tehdy došlo k něčemu, čeho jsme svědky dneska. Bohužel, svůj podíl na roztržení Ukrajiny a likvidace její svébytnosti měla i polská Rzecpospolita a především její sobečtí magnáti, kteří o sto let později stejně pohřbili i nezávislost Polska. Poslední ukrajinský hejtman Ivan Mazepa je dodnes v Rusku synonymem bezpáteřního zrádce, pro Ukrajince spíš člověkem, který se pokusil vytáhnout Ukrajinu jak z ruského tak z polského chomoutu a hlavně ji zase sjednotit. Porážka Švédů znamenala nejen jeho konec, ale hlavně konec jakéhokoliv náznaku autonomie Ukrajiny.
Trojím dělením Polska se stala Ukrajina společně s Litvou součástí carského impéria s výjimkou Haliče. A právě porovnání vývoje v Haličském království a ukrajinských guberniích ukazuje na obrovský rozdíl mezi tím, co přinesli na Ukrajinu Rusové a co středoevropské mocnářství. Příkladem je osud dvou nejvýznamnějších ukrajinských literátů XIX. století – Tarase Ševčenka a Ivana Franka.
I konec první světové války byl na Ukrajině chaotický, vlastně se vrátilo na necelých dvacet let období po andrušovském míru. Velký hladomor je něco tak děsivého a brutálního, že se o něm člověk nerad i jenom zmiňuje. Právě ten chtěl kompenzovat na Ukrajině narozený Rus Chruščov převedením Krymu pod správu Kyjeva. V jistém slova smyslu to byl dar danajský. Jak Chruščov, tak později Brežněv byli součástí oné rusifikace, kdy kromě úředníků, tajemníků a podobných lidí na vrcholu společenského žebříčku osidlovali etničtí Rusové masově území mimo vlastní Rusko. A místními jazyky pohrdali, své o tom ví jak v Pobaltí, tak v Kazachstánu, kde vznikla největší ruská menšina mimo RSFSR.
Ještě je zde jedno jméno, které interpretují Rusové a Ukrajinci naprosto rozdílně. Na Stepana Banderu se hází všechno zlé, co spáchali Ukrajinci, ovládnutí Poláky v časech naší první republiky a co vedlo k vyvražďování Poláků na Volyni, boji s a proti nacistům a proti Rusům nebo Polákům. Snad nejpříznačnější je, že když Bandera s příchodem Němců v létě 1941 vyhlásil na Ukrajině nezávislost, skončil v Německu v koncentračním táboře. Když se ho Němci na konci války pokusili použít, neměl už žádný vliv. Žil v západním Německu, v roce 1959 ho v Mnichově zavraždil agent KBG pomocí kyanidu. V té době KGB ještě ani polonium ani novičok nepoužívala.

A tak je dobré si dějiny Ukrajiny, či spíše ukrajinského národa velmi pozorně přečíst a nebát se průběžného hledání odkazů. Není to ani detektivka, ani zábava. Ale měli bychom tyhle dějiny znát, zejména nyní. A pokusit se je pochopit. Tým autorů nám je pod vedením pana Rychlíka podává v nejlepším možném provedení. Když jsem psal slova k dějinám Pobaltí, netušil jsem, jak se moje obavy ze ztráty jejich nynějšího komfortního postavení mohou změnit. A tak doufám, že to Ukrajina ustojí. A Putin si může poblahopřát, alespoň jedna věc se mu povedla a doufejme že nadlouho. Nynější zkušenost totiž sjednotila většinu Ukrajinců a už nikdo soudný nemůže pochybovat o ukrajinském národu a jeho právu na samostatnou existenci…

24 21.03.2022

Je škoda, že do češtiny byl přeloženy (aspoň co se mi podařilo dohledat), pouze dvě detektivky Andrea Camilleriho. Další dvě jsem "přelouskal" v anglickém překladu. Literární zpracování je příjemné, věcné, neodehrávají se tady ani žádné hluboké ponory do duší zúčastněných, ani se zde neřeší nějak okázala třeskuté politické kauzy a když vezmu celou sérii, kterou znám díky vynikajícímu filmovému zpracování, mafie tady má přesně takové místo, jako má asi ve skutečnosti a jaké jí vymezuje společnost. Protože leckdy se na mafii hází i to, co neudělala a napodobování "mafiánské" vraždy patří k oblíbeným instrumentům Camillerových detektivek. Paradoxně, filmové zpracování je ještě o stupínek lepší, což je ale dáno možnostmi (oslňující vizuály, o kterých píše Daisy2Little jsou úžasné, stejně jako je Sicílie malebná ve všech svých částech – země, nebe, moře, ale i příroda a architektura). Nejdříve jsem viděl film a pak jsem si sehnal knihu a musím konstatovat, že hlavní osoby mě s textem sedí a nedovedu si představit jiného představitele komisaře Montalabana než L. Zignarettiho. Přitom situace, kdy je filmový přepis (autorem scénáře je rovněž Andrea Camilleri) dokonce ještě lepší, než literární předloha je dost výjimečná. Filmové zpracování má 37 dílů, s výjimkou posledního je už odvysílala Česká televize. No, a jako perličku na závěr bych uvedl, že Montalbano se stal kultem nejen v Itálii, a dokonce se v místě, kde se nachází komisařství – Porto Empedoclo, se do roku 2009 uvažovalo, že s přejmenuje na Vigatu.

12 12.03.2022

Žert je na jednu stranu román komplikovaný (až moc), techniky psaní, které Milan Kundera používá už nemohou být složitější, ale obsahuje ve své hlavní dějové linii a v sestavě hlavních postav na čele s Ludvíkem Jahnem natolik silné poselství (bohužel už zase i k dnešku), že ho nelze pominout, chceme-li poctivě pochopit, co se dělo mezi padesátými léty a koncem let šedesátých a co nastupuje dnes. Jahnova likvidace a zejména použitá argumentace, kterou tady doslova uvádí Osice je děsivá, protože tohle se děje znovu a znovu, lehce jinými technologickými postupy a v jiných kulisách. Je jedno, jestli někoho obviníte z čarodějnictví nebo z nedostatku loajality ke komunistické ideologii. Četl jsem dřív Eccovo Jméno růže a teprve potom Žert, ale v momentě, kdy je kádrován Jahn za svůj žertovný příspěvek se mi tyhle dvě knihy, časově i obsahově vzdálené světlené roky prolnuly. Žert ukazuje, kam vede smrtelná vážnost totality (a nejen té komunistické), která nevinnou poznámku obratem chápe jako znevažování své vlastní podstaty. A stejně tak církev v Ecově románu (tedy onen „vrah“) potírá smích, protože pokud se někdo směje, nebo se i posmívá, přestává mít strach. Druhým silným momentem je pro mě princip pomsty, kterou ale Kundera charakterizuje stručně slovy (opět děkuji za citaci Osici), ale musím to zopakovat – „Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.“ Proč to tak je si musí člověk srovnat sám se sebou, nakonec, v úloze Ludvíka Jahna byl prakticky každý z nás (samozřejmě, že v ne tak drastické, jako v tomto případě) a při snaze po pomstě za skutečnou i domnělou křivdu na tenhle strop velmi rychle narazí. I když mě pasáže, vztahující se k lidové hudbě trochu nudily, či spíše zdržovaly, právě díky nim jsem pochopil, o co šlo komunistům, když se snažili folklór a lidovou hudbu využívat pro svoje potřeby. A vybavil se mi jeden z nepokleslejších komunistických filmových škvárů Zítra se bude tančit všude. A když jsem zpět u Žertu, napadá mě, že v onom stejnojmenném filmu, který byl podle Kunderova vlastního scénáře zfilmován onen Přemysl Zemánek, kterému se Ludvík Jahn chce pomstít v podání Luďka Munzara až neuvěřitelně připomíná jistého „básníka, spisovatele, dramatika a scénaristy“ Pavla Kohouta. Ten v oněch „padesátkách“ ubližoval lidem, jako na běžícím pásu, podporoval zrůdný režim ze všech sil, sebe ovšem nikdy "neošidil" ať to bylo kdy to bylo, převlékal kabáty s rychlostí kabaretiéra a podle toho, jak dodnes svoje působení vysvětluje a omlouvá, sebereflexí netrpí. Stejně jako onen Přemek. Pokud jsem Kunderu pochopil, pokud sám člověk poctivě nepřizná svoje chyby a nevyvodí z nich důsledky pro sebe sama, nikdo jiný to udělat nedokáže a dočká se dost často blamáže. Tito lidé se jen tak vymluví jednou na dobu nebo jindy na svoje mládí a jede se dál. Zničené nebo narušené životy, které mají na svědomí jsou pro ně jenom oněmi třískami, které létaly, když se kácel les. Co se týká filmu, tak málokdy mě kniha a film ta dobře souzní, jako v tomto případě. Kniha je, jak už jsem napsal, těžká a složitá, ale její autor ji převedl do filmového scénáře podle mě zcela famózním způsobem. Takže díky za obojí. Jak na prvním místě Kunderovi, tak také Jirešovi a perfektní sestavě herců…

Tak tohle je můj třetí Ziburův cestopis a bál jsem se ho přesto, že Ladislav v těch dvou předchozích o východní Evropě a Kavkazsku předvádí brilantní smysl pro humor s absencí obvyklých a některými lidmi vyžadovaných klišé, hravost, sklon k recesi, ale také vzácnou schopnost pojmenovat a vysvětlit věci stručně a věcně lépe než desítky lidí, kteří se o to snažili předtím. Mám na mysli třeba stručnou kapitolku týkající se mnichovské dohody. Nebo je zde snad poprvé jasně vyslovený fakt, že s vyháněním z pohraničí začali sudetští Němci – v roce 1938. Skoro dvě stě tisíc lidí se muselo ze dne na den sebrat a odejít. Jinde píše, že ono slavné opevnění v roce 1938 bylo ve chvíli, kdy mělo být použito hotové tak ze třetiny. Jenže nechme politiku politikou, i když tohle pro mě bylo velmi příjemným překvapením. Zibura mi ve svých knihách připomíná cestopisy Karla Čapka. Stejný přístup k místům i lidem, stejná neokázalá zvědavost, stejná laskavost a pochopení. Ony „vysvětlovací“ články a neuvěřitelně příjemné ilustrace mě vrací do dětství a do dob různých těch dětských knih a encyklopedií. Přitom řadu míst, o kterých cestovatel tak skvěle píše znám velmi dobře. A teď je budu znát ještě lépe. Trochu víc „zevnitř“. Ziburův pozitivní vztah k lidem je přesně to, co dneska všichni potřebujeme víc než okázalé road movies celebrit na motorkách, v autech či jachtách kolem celé zeměkoule včetně sebeoslavného materiálu na FB nebo rádoby dramatických filmových zpracování (s výjimkou cest „trabantisty“ Daniela Přibáně a „Fotra“ na tripu s dvěma malými dcerami). Z množství mnoha vyjádření nejrůznějších lidiček, se kterými Ladislav dokáže navázat kontakt s ohromující bezprostředností je možná dobré si v souvislosti s turistikou připomenout onu paní z Českého Krumlova. „Žádný pokles návštěvnosti tu nemáme. Jen teď místo cizinců přijíždějí Češi. To víte, občas nám ty davy vadí. Ale když jsem jela do Benátek, ten dav jsem byla zase já.“ A pak taky ono tvrzení samotného Ladislava Zibury, že Češi jsou stejně bezprostřední a přátelští lidé, jako kdekoliv jinde na světě a naopak, jak zavádějící mohou být ony thymolinové úsměvy a okázalá, ale často jenom verbální vstřícnost. O tom píšou nadšené tirády někteří jedinci, kterým ovšem chybí vše z toho, čím Ladislav Zibura cestovatel a hlavně Ladislav Zibura spisovatel oplývá v míře skoro zázračné. Nezbývá než odcitovat ze závěru knihy, psané na hradě Pecka pod duchovním dohledem slovutého Kryštofa Haranta z Polžic a Bezružic, pána tamtéž: „ Rád bych zmínil tři věci, které mi udělaly radost. Tou první je, jak přátelské a ochotné lidi jsem v nejrůznějších koutech naší země potkal. Sám jsem se ze začátku obával, že zda ke mně budou Češi stejně sdílní jako lidé v zahraničí. Navzdory našim národním stereotypům ale vše probíhalo stejně jednoduše jako kdekoliv jinde. Abych se s někým pobavil, stačilo se usmívat a dobře se zeptat. Jako konverzační témata se mi nejvíc osvědčily věci, které místní sami rádi a jsou na ně hrdí. Do knihy se těch milých seznámení vešel jenom zlomek.“

A kromě všech těch superlativů bych ještě trochu výjimečně připomněl jedno jméno – Lukáš Tomek, ilustrátor a fakt, že na knize se rozhodně nešetřilo a to mám na mysli grafiku stejně jako kvalitu papíru. Takže moc a moc děkuji a těším se na další. A rozhodně se k jeho knihám budu vracet.

26 17.02.2022

Bouře má být obrazem druhé světové války a především dokonalosti Sovětského Svazu, velikosti "sovětských" lidí a především ideologickou obhajobou a propagandou tzv. socialismu. A často až neuvěřitelnou omluvou čehokoliv špatného, co bylo "vidět" a přitom to byla jenom špička ledovce. V knize se samozřejmě nic nedozvíte o gulazích, popravách, bídě, brutální nespravedlnosti, zato zde všem nad hlavami září jasná hvězda komunismu a smůlu mají ti, kteří nepochopili, že jenom ta jedna jediná ideologie je správná a jedna jediná cesta vede do ráje.

Knihu jsem přečetl přes její rozsah během gymnaziálních let a tu jednu hvězdu bych jí snad i dal čistě za jedinou věc, která mě už tehdy zaujala - za styl psaní, tedy za techniku. To vše ostatní je přes svoji rozsáhlost a bombastičnost jenom ideologický balast, lidé nejsou lidé, individuality s řadou často velmi jemně rozdílných vlastností a charakterů, ale jenom ideologické archeotypy a je jedno, jestli jsou to lidé sovětští, nebo jenom ti "ostatní". Nesnáším v literatuře (ale i v životě) ony vzorně a dokonale ideově vyprofilované osobností, které jsou typickým představiteleme a reprezentantem čehokoliv a které jednají podle předem daných ideových mustrů v modelových situacích přesně tak, aby to té ideologii přesně odpovídalo.

Množství stran knihy je přímo úměrné prázdnotě obsahu a absenci jakýchkoliv emocí nebo námětu k přemýšlení, které by kniha měla přinést.

O Velké vlastenecké válce napsal Vasyl Bykav dvě novely, Krugljanský most a Jeho prapor. Knížka je to útlá, vyšla u nás jenom jednou, ale právě její porovnání s tímhle nabubřelým, prázdným a ve své podstatě hloupým propagandisticko řemeslným dílem ukazuje, co byl Stalinův věrný Ilja Erenburg zač. Jistě, jsou spisovatelé, kteří byli zapálenými komunisty, byly levicoví intelektuálové, jejichž obdiv k Sovětskému Svazu a onomu "komunismu" byl upřímný. Ale byli to i opravdoví spisovatelé, kteří psát uměli a na stránkách svých děl necítili potřebu "oslavovat, propagovat a učit". Jak skvělé romány napsal obhájce procesů v třicátých letech Fuechtwanger. Jak dokonalým dílem jsou povídky Jana Drdy Němá barikáda.

Erenburg svoje rozmáchle oslavné dílo plodil v době, kdy jiný spisovatel - Eric Arthur Blair vydal Farmu zvířat (snad nejdokonalejší kritiku tzv. "třídního" boje) a dopracovával na farmě v Branhillu na ostrově Jura svoje stěžejní dílo s letopočtem v názvu. A jistý dělostřelecký důstojník Rudé armády, dvakrát vyznamenaný za statečnost ve stejné době "kroutil" svých osm let v gulagu.

Erenburg svůj v zásadě zbytečný a prázdný život prožil v naprostém klidu a sovětské formě blahobytu a to i přes svoje "přátelství" s řadou "pokrokových" západních umělců (např. Picasso). O jeho postojích snad nejlépe vypovídá věta z jeho reportáže o předválečném Československu, kterou v roce 1931 popsal jako zemi, kde „milují amerikanismus a knedlíky se zelím a vyvážejí do světa Čapkovy spisy a Baťovy výrobky. To druhé svět potřebuje, to první si mohou nechat, vždyť každá země má Čapků dost.“ Nutno dodat, že především ony totalitní země (bohužel nejen ony) mají dost svých Erenburgů, nakonec skvěle je popsal ve svém Mistrovi a Markétce další skutečný a velký spisovatel Michail Afanasjevič Bulgakov. Erenburg by byl člen "masolitu" jako vyšitý...

Valentýna má naprostou pravdu. Tuhle knihu dneska nemá cenu číst. Já jsem ji už před mnoha lety odložil nedočtěnou a to ze stejných důvodů, jaké píšu u Bouře. K tomu, aby člověk pochopil "hloubku" tvorby tohoto řemeslně nesporně zdatného, ale morálně zcela pokleslého "spisovatele" je lepší si přečíst třeba jeho reportáže z USA. Erenburg pro mě svými názory a hlavně tvorbou reprezentuje to nejhorší, co v Rusku lze nalézt. Aroganci, nabubřelost, lži a přitom prázdnotu a absenci jak citu, tak rozumu. A přitom "tvořil" souběžně třeba s Bulgakovem a něco málo před Bykavem, Solženicynem nebo i Pasternakem. Toho ovšem neopomněl zkritizovat, co se do něj vešlo. Šolochov byl taky komunista, taky se podílel na té nejhorší sovětské propagandě, ale jeho Tichý Don nebo Příběh opravdového člověka jsou prostě kvalitní literární díla. Ale Erenburg je jenom prostě takový sovětský Pavel Kohout. Víc k tomu není potřeba dodat.

Pro seznámení se dějinami Portugalska zcela vhodně zvolený rozsah a přehlednost, Jan Klíma za každou cenu nezabředává do detailů, aby předváděl svoji „učenost“ a dokáže nás čtivou formou provést dějinami středně velkého evropského národa. Zejména pokud si potřebujeme dějiny tohoto národa dát do souvislostí s bezprostředním okolím i světovými dějinami jako celkem. Na rozdíl od jediného souseda – Španělska je Portugalsko kompaktní zemí jak územně tak především národnostně a kulturně.

Přitom v počáteční fázi bylo Portugalsko jedním z oněch hašteřících se křesťanských státečků, které se snažily dobýt nazpět území na muslimských dobyvatelích, kteří v době největšího rozmachu dosáhli nejen jih Itálie, ale i za Pyreneje. Portugalsko se jako jednotný a stabilizovaný stát ovšem etablovalo dříve než sousední větší a mocnější, ale i (dodnes) rozháranější stát. I ono předmětem agrese ze strany Kastilců a dokonce bylo španělským královstvím několikrát na delší či kratší dobu ovládnuto.

Zlatou dobou Portugalska bylo ono 15. století, kdy Portugalci jako první evropský národ (i díky své poloze na kontinentu) sebrali odvahu a síly a vyrazili podél Afriky kamsi na západ, aby se pokusili vyhnout zavedeným obchodním vazbám a trasám ve Středozemním moři. Pro mě byl tenhle pomalý postup portugalských mořeplavců jihozápadním směrem podle pobřeží Afriky jakýmsi předobrazem toho, co lidstvo možná čeká, až skutečně začne cestovat galaxií, aby našlo „novou“ zem pro lepší život. Námořníci vyráželi díky nespornému organizačnímu talentu zakladatele první námořní akademie na světě prince Jindřicha Mořeplavce (jedné z mála světových osobností, které u nás známe díky českému překladu jména i přízviska) vybaveni tím nejlepším a nejmodernějším, co jim tehdejší Evropa mohla poskytnout. Nejen námořníci, ale i velitelé výprav se dost často ze svých výprav nevraceli, příkladem může být Bartolomeu Dias i Vasco de Gama a později ve španělských službách první člověk, jímž vedená expedice obeplula celý svět - Fernão de Magalhães. Ani on více jak tři roky trvající cestu kolem světa nepřežil.

Zlatá doba Portugalska ovšem přes vytvoření docela impozantního impéria začala brát za své ve chvíli, kdy se na moři začali prosazovat kromě Španělů Holanďané, Francouzi a především Britové. Je sice trochu úsměvné, ale pravdivé a logické, že portugalština je třetím nejrozšířenějším evropským jazykem na zeměkouli. Vyklízení pozic a úpadek Portugalska se časově shoduje se Španělskem, stejně jako období osvíceného absolutismu spojeného především se jménem ministra markýze Pombala. Obrovské zemětřesení v Lisabonu z 1. listopadu 1755 umožnilo Pombalovi strhnout na sebe veškerou politickou moc a provádět potřebné reformy. Napoleonské války nechaly Portugalsko zcela zdevastované, v Brazílii vznikla jediná monarchie v politicky emancipované Jižní Americe, ale Portugalsko chudlo a zaostávalo i přes vlastnictví kolonií v Africe a zbytečků v Asii.

Právě události z konce XIX. století, kdy dlouholetý spojenec Portugalska Velká Británie zcela bezskrupulózně a brutálně část jeho území v Africe uchvátil a se zbytkem začal tajně při kšeftování s Němci zacházet jako se svým mě znovu a už poněkolikázé upozornila, že je zcela iluzorní si myslet, že nějaká velká země to s „vámi menšími“ myslí dobře. A že s vámi bude dodržovat dohody s vámi, i když se jí to nebude zrovna hodit. Právě snaha Británie v předvečer Velké války řešit svoje problémy s Německem na úkol Portugalska (ke kterým nakonec kvůli vypuknutí 1. světové války nedošlo) až příliš v jiné době a jiných kulisách připomíná počínání Británie v mnichovské krizi. I účast portugalských vojáků na bojištích západní fronty je smutným mementem, kdy menší země se na jednu stranu demokratizuje (pár let před válkou byla vyhlášena v Portugalsku republika) a hned je z průhledně ideologických důvodů zavlečena na straně „demokratické“ Dohody do války, která jí přinesla jen řadu mrtvých vojáků v bahně Flander a dluhů. Získaný kousek Německé východní Afriky nic dobrého taky nepřinesl.

Do 2. světové války se Salazarův režim (který nebyl fašistický ani ryze totalitní) zavléct nenechal, držel se rozumně stranou. Po válce se na rozdíl od Španělska stalo Portugalsko členem NATO už v roce 1949. Karafiátová revoluce byla důsledkem lpění na koloniální říši. Chudé Portugalsko nebylo schopné prostě utáhnout vleklou koloniální válku a i po obnově demokracie v roce 1974 patří dneska k těm nepříliš bohatým zemím.

A tak prvním paradoxem Portugalska z poslední doby (už po vydání Klímovy knihy) je, že největším Portugalcem všech dob lidé zvolili – Antonia Salazara…a druhým, že jejich bývalá kolonie Angola patří v subsaharské Africe k nejspořádanějším a nejrozvinutějším zemím i přes onu vražednou občanskou válku před a po osamostatnění.

11 29.01.2022

Ano, je to tlustá kniha a otázka španělského státu v dnešním rozsahu a národů, které tady žijí je hodně složitá. Je to spíš kniha o poučeného zájemce. Není to čtivě odvyprávěný příběh dějin jako třeba Dějiny Italie od Procacciho. Ano, Španělsko je složitá země. Není vlastně ani typicky evropská. Je to svět sám pro sebe. A nesourodá, i když se sjednotila už na konci XV. století. Je etnicky ještě mnohem komplikovanější, než většina středo a západoevropských států.

Kdo jsou vlastně Španělé? Ukazuje se, že Španělé jako národ vlastně neexistují. Dalo by se říct, že na jedné straně jsou Kastilci, tvořící většinu a ovládající zemi od dob Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, pak určitá směs etnik majících blízko ke Kastilcům, ale vycházejících spíš z lokálních historických odlišností a na druhé straně dva jednoznačně jazykově, historicky, mentálně i kulturně vyprofilované menší národy Baskové a především Katalánci.

Spory s Katalánskem a Katalánci, odmítajícími se stát Španěly se vlastně táhnou jako červená nit od konce středověku až do dneška. Vlastní dnešní Katalánsko má sice 7,5 milionu obyvatel, ale na druhou stranu, další katalánsky mluvící lidé žijí i v oblasti Valencie, na Baleárách a ono účelové rozdělení na autonomní oblasti i dnes až průhledně ukazuje, že jeho hlavní snahou je neumožnit Kataláncům v plné šíři získání větší míry autonomie jako základ pro to, o co se už od počátku novověku hlásí - o nezávislost. A navíc ještě část historického a jazykového Katalánska se nachází ve Francii s centrem v Perpignanu.

A tak člověk pochopí, proč Španělsko neuznalo Kosovo a proč ony vyspělé západoevropské země ignorují fakt, že Katalánci nejen nezávislost chtějí, ale především podle oněch měřítek evropských hodnot na ni mají právo. To je jedná z věcí, která mně díky knize došla. Moc nechybělo a Portugalci mohli být dneska ve stejné situaci jako Katalánci.

Milovníci středověkých dějin, zde hodně složitých a propletených si přijdou na své, romantiky ale budou nudit encyklopedické údaje, demografické, ekonomické i řada dalších. Překvapilo mě, jak málo se podíleli Arabové na etnickém základu Kastilců a ostatních, většinu muslimů tvořili (podobně jako třeba v Bosně) islamizovaní domácí.

A snad nejpřínosnějším momentem v této knize je konečně objektivní popis občanské války. Bez lží a především tendenčně zaměřených manipulací. Nebyl to žádný klasický střet dobra (republikáni) a zla. Tady je jasně uvedeno, jak ono násilí vzalo počátek s vládou Lidové fronty, kdy anarchisté ruku v ruce se socialisty začali revoluci vražděním církevních osob, vypalováním církevních staveb a násilným zabíráním zemědělské půdy, doprovázené rovněž krveprolitím. Podobně jako levičáci v Chile o čtyřicet let později za Allendeho. Premiér Azaña byl oním prvním hybadlem zvěrstev občanské války, on začal s terorem proti politickým odpůrcům, se zatýkáním a zákazy jejich organizací. Ano, zločiny za války najdeme na obou stranách ve stejné míře, i počet obětí byl stejný. Jenže my víme, že nacionalisté zavraždili F.G. Lorcu, ale už nemáme vědět, že Ramira de Maetzu zavraždili pro změnu republikáni. Posledním podnětem k povstání vojáků bylo odvlečení a zastřelení mluvčího monarchisticko konzervativní opozice v parlamentu Sotela, které provedli republikánští milicionáři. A je zde uvedeno i to, že materiální pomoc SSSR (a v menší míře i pokrokového Mexika) byla stejně masivní jako ta od Hitlera a Mussoliniho a počty vojáků a specialistů z těchto zemí byly mnohem nižší než počty komunisty organizovaných interbrigadistů. A snad nejzajímavější je fakt, že legie Condor začala působit na straně nacionalistů až poté, co sem dorazily masové dodávky stíhaček, bombardérů a tanků ze SSSR. A také specialisté včetně příslušníků NKVD, kteří v závěru existence republiky řídili čištění bojující republiky od anarchistů a trockistů.

Franko se později nejen z důvodů vyčerpanosti vyhnul těsnějšímu spojení s Hitlerem a Gibraltar nechal přes všechno Hitlerovo vábení nechal být. Věděl moc dobře, že by jedny pány vystřídali druzí, ale Španělsko by to nebylo. Pomíjené jsou i dějiny Francova poválečného Španělska a uspořádání jeho ultrakonzervativního režimu s vražděním odpůrců, ale také snahou zapojit do nejrůznějších prorežimních organizací co nejvíce obyvatel. A samozřejmě definitivně všechny pokastilštit a to hlavně Basky a Katalánce. Používání jejich jazyků bylo zakázáno a trestáno.

No a tím se vlastně trochu proti běhu času dostávám k tomu, co mě zaujalo asi nejvíc a co promlouvá k dnešku s obrovskou naléhavostí. Na přelomu 19. a 20. století vypukla válka mezi USA a Španělskem. Údajně proto, že Američané pomohli Kubáncům a Filipíncům se zbavit španělské koloniální nadvlády. Na obou stranách byla válka prezentována jako spravedlivá, národní a svatá. Hodně se na jejím rozpoutání a hysterii podílel tisk, americký pod taktovkami pánů Pulitzera a Hearsta. A zde uvádím citát historika Pabona, když hodnotí tehdejší působení médií na obou stranách, že to "byl typický příklad tiskové mašinerie ve službách zásadně falešného hesla, neboť zdánlivě reprezentovala veřejné mínění, zatímco je na lživém základě vytvářela." Jako dneska.

11 23.01.2022