Dějiny Španělska přehled

23.01.2022

Ano, je to tlustá kniha a otázka španělského státu v dnešním rozsahu a národů, které tady žijí je hodně složitá. Je to spíš kniha o poučeného zájemce. Není to čtivě odvyprávěný příběh dějin jako třeba Dějiny Italie od Procacciho. Ano, Španělsko je složitá země. Není vlastně ani typicky evropská. Je to svět sám pro sebe. A nesourodá, i když se sjednotila už na konci XV. století. Je etnicky ještě mnohem komplikovanější, než většina středo a západoevropských států.

Kdo jsou vlastně Španělé? Ukazuje se, že Španělé jako národ vlastně neexistují. Dalo by se říct, že na jedné straně jsou Kastilci, tvořící většinu a ovládající zemi od dob Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, pak určitá směs etnik majících blízko ke Kastilcům, ale vycházejících spíš z lokálních historických odlišností a na druhé straně dva jednoznačně jazykově, historicky, mentálně i kulturně vyprofilované menší národy Baskové a především Katalánci.

Spory s Katalánskem a Katalánci, odmítajícími se stát Španěly se vlastně táhnou jako červená nit od konce středověku až do dneška. Vlastní dnešní Katalánsko má sice 7,5 milionu obyvatel, ale na druhou stranu, další katalánsky mluvící lidé žijí i v oblasti Valencie, na Baleárách a ono účelové rozdělení na autonomní oblasti i dnes až průhledně ukazuje, že jeho hlavní snahou je neumožnit Kataláncům v plné šíři získání větší míry autonomie jako základ pro to, o co se už od počátku novověku hlásí - o nezávislost. A navíc ještě část historického a jazykového Katalánska se nachází ve Francii s centrem v Perpignanu.

A tak člověk pochopí, proč Španělsko neuznalo Kosovo a proč ony vyspělé západoevropské země ignorují fakt, že Katalánci nejen nezávislost chtějí, ale především podle oněch měřítek evropských hodnot na ni mají právo. To je jedná z věcí, která mně díky knize došla. Moc nechybělo a Portugalci mohli být dneska ve stejné situaci jako Katalánci.

Milovníci středověkých dějin, zde hodně složitých a propletených si přijdou na své, romantiky ale budou nudit encyklopedické údaje, demografické, ekonomické i řada dalších. Překvapilo mě, jak málo se podíleli Arabové na etnickém základu Kastilců a ostatních, většinu muslimů tvořili (podobně jako třeba v Bosně) islamizovaní domácí.

A snad nejpřínosnějším momentem v této knize je konečně objektivní popis občanské války. Bez lží a především tendenčně zaměřených manipulací. Nebyl to žádný klasický střet dobra (republikáni) a zla. Tady je jasně uvedeno, jak ono násilí vzalo počátek s vládou Lidové fronty, kdy anarchisté ruku v ruce se socialisty začali revoluci vražděním církevních osob, vypalováním církevních staveb a násilným zabíráním zemědělské půdy, doprovázené rovněž krveprolitím. Podobně jako levičáci v Chile o čtyřicet let později za Allendeho. Premiér Azaña byl oním prvním hybadlem zvěrstev občanské války, on začal s terorem proti politickým odpůrcům, se zatýkáním a zákazy jejich organizací. Ano, zločiny za války najdeme na obou stranách ve stejné míře, i počet obětí byl stejný. Jenže my víme, že nacionalisté zavraždili F.G. Lorcu, ale už nemáme vědět, že Ramira de Maetzu zavraždili pro změnu republikáni. Posledním podnětem k povstání vojáků bylo odvlečení a zastřelení mluvčího monarchisticko konzervativní opozice v parlamentu Sotela, které provedli republikánští milicionáři. A je zde uvedeno i to, že materiální pomoc SSSR (a v menší míře i pokrokového Mexika) byla stejně masivní jako ta od Hitlera a Mussoliniho a počty vojáků a specialistů z těchto zemí byly mnohem nižší než počty komunisty organizovaných interbrigadistů. A snad nejzajímavější je fakt, že legie Condor začala působit na straně nacionalistů až poté, co sem dorazily masové dodávky stíhaček, bombardérů a tanků ze SSSR. A také specialisté včetně příslušníků NKVD, kteří v závěru existence republiky řídili čištění bojující republiky od anarchistů a trockistů.

Franko se později nejen z důvodů vyčerpanosti vyhnul těsnějšímu spojení s Hitlerem a Gibraltar nechal přes všechno Hitlerovo vábení nechal být. Věděl moc dobře, že by jedny pány vystřídali druzí, ale Španělsko by to nebylo. Pomíjené jsou i dějiny Francova poválečného Španělska a uspořádání jeho ultrakonzervativního režimu s vražděním odpůrců, ale také snahou zapojit do nejrůznějších prorežimních organizací co nejvíce obyvatel. A samozřejmě definitivně všechny pokastilštit a to hlavně Basky a Katalánce. Používání jejich jazyků bylo zakázáno a trestáno.

No a tím se vlastně trochu proti běhu času dostávám k tomu, co mě zaujalo asi nejvíc a co promlouvá k dnešku s obrovskou naléhavostí. Na přelomu 19. a 20. století vypukla válka mezi USA a Španělskem. Údajně proto, že Američané pomohli Kubáncům a Filipíncům se zbavit španělské koloniální nadvlády. Na obou stranách byla válka prezentována jako spravedlivá, národní a svatá. Hodně se na jejím rozpoutání a hysterii podílel tisk, americký pod taktovkami pánů Pulitzera a Hearsta. A zde uvádím citát historika Pabona, když hodnotí tehdejší působení médií na obou stranách, že to "byl typický příklad tiskové mašinerie ve službách zásadně falešného hesla, neboť zdánlivě reprezentovala veřejné mínění, zatímco je na lživém základě vytvářela." Jako dneska.