jadran diskuze u knih

Mám nepříjemný pocit, že u knihy je chybně uvedeno vydání. V České republice vyšlo až v roce 2019, vydavatelem byla Academia, knihu přeložili František Bregha a Zdeněk Suda a oněch 220 stran zahrnuje i poněkud zbytečnou předmluvu.

Jinak Milovan Djilas je podle mého názoru poněkud pozapomenutá osobnost, kterou charakterizuje klikatá cesta od mladistvého levičáctví přes fanatickou náchylnost k stalinskému "komunismu" až přes prozření a pozoruhodný myšlenkový vývoj, který vlastně skončil až jeho smrtí. To, co předpověděl v Nové třídě - návrat k brutálnímu a zvrácenému nacionalismu ještě na závěr života kritzoval u hlavních protagonistů devadesátek - Miloševiče a Tudjmana.

Jinak pokud by to někoho zajímalo, jak ke zlomu ve svých postijích a názorech došel snad nejlépe dokládá kniha, která v češtině bohužel nevyšla a to Rozhovory se Stalinem. Tady na svém potkávání s "vůdcem" mezinárdního proletariátu a předvoje lidstva Sovětského Svazu postupně začal poznávat podstatu celé věci. Píše o tom s upřímnou otevřeností, včetně přiznání vlastních omylů a nepřímo i fanatismu, který ho ale tváří tvář realitě opustil.

Djilas byl podle mého názoru nejautentičtější disident komunistického bloku, protože onen režim odmítl ne ve chvíli, kdy by intrikami nebo "šlápnutím" vedle přišel o moc, ale v situaci, kdy byl druhým mužem Titovy poválečné Jugoslávie s nezpochybnitelnou pozicí a zajištěným nástupnictvím po Titovi. Přesto z čistě mravních důvodů režim začal (z levicových, ale postupně demokratických postojů) věcně kritizovat a odsuzovat.

Bylo by skvělé, kdby Akademia tenhle ne příliš tlustý svazek taky vydala a pokud možno, bez stupidní návodné předmluvy, jako se tak už bohužel stalo u Nové třídy.

30.07.2023

Příspěvek JosefaKomenskeho (nechám stranou pravopis a vůbec vyjadřovací schopnosti) je buď trapný trolling, nebo léčba nějakých vlastních komplexů. Nic z toho, co ve svém "příspěvku" píše (dá-li se to tak nazvat) není pravda. Heslo Spojené Státy v encyklopedii vůbec není a USA jsou zahrnuty v hesle Amerika, kde jsou popsány stručně bez jakýchkoliv invektiv.

15.05.2023

"Lidé, měl jsem vás rád, bděte!" Ale lidé nebyli tak bdělí, jak si typicky levicový intelektuál přál. Pět let po jeho smrti lidé, minimálně hodně lidí a levicoví intelektuálové fučíkovského typu mezi nimi s obrovským nadšením zavedli onen snově dokonalý svět, ve který Fučík tak až fanaticky věřil. A ať už čtete vzpomínky politických vězňů u nás nebo třeba Jeden den Ivana Děnisoviče, tak si uvědomíte, že onen "komunismus" byl stejný, ne-li horší než nacismus (už ona fabulace se záměnou nacismu za fašismus to dokládá víc než dobře) a byl takový v Rusku od samého počátku. Lidé typu Fučíka to ale vidět nechtěli a možná toho ani nebyli schopni. A jakkoliv je Reportáž zručně napsaná a čiší z ní onen "optimismus", nelze pominout jednak to, co následovalo potom, ale i fakt, že autor Reportáže stvořil rovněž třeba V zemi, kde zítra znamená včera, naprosto lživé propagandistické dílo. A vybaví se vám Andre Gide, který při návštěvě SSSR, kam jel s ostatními levicovými intelektuály (tentokrát francouzskými) viděl pravdu a když se o ní odvážil napsat, byl těmito a nejen francouzskými Fučíky okamžitě napaden a ostrakizován. Není náhoda, že jistý český básnický komunistický věrozvěst Neumann napsal knihu Anti-gide, která začíná pozoruhnou větou o tom, že sice v SSSR nikdy nebyl, ale... a následuje pozoruhodné tvrzení: "Gidovo liberální ledví intelektuála, jehož pýchou jsou estetická dobrodružství v ilusích, může viděti v Sovětském svazu opravdu jen nesvobodu." Zaslepenost těchto levičáků, z nichž se někteří dokonce stali obětmi toho, co v době před válkou tak nadšeně propagovali je ukázkou, jak málo jsou tito lidé důvěryhodní a jaké neštěstí je brát je vážně. Na druhou stranu, Fučík za svoji naivitu zaplatil, otázka je, jak to vlastně všechno bylo (skvělý diskuzní příspěvek Midudedi - "Nestačí prvoplánově číst a věřit"), ale rozhodně bych ho postavil výš než zcela bezcharakterního Kohouta, který naopak využil všech možností, které mu poválečný totalitní režim poskytl, aby se "zařídil" na celý život. A že mnohokrát převlékl kabát a hlásal pravý opak toho, co vykládal předtím? Inu, to se stává. Bylo by zajímavé, jak by Fučík dopadl, kdyby nakonec ze spárů nacistické mašinerie nějak vyklouzl. Možná by ho dřív nebo později jeho zápal přecházející ve fanatismus přešel a dopadl by třeba jako Drda, který na konci života prozřel. No, jedině Gusta Fučíková, se kterou Julek nežil (ona scéna z Bohémy, jak ho načapal Zdeněk Štěpánek v posteli se svojí manželkou a vyrazil ho na chodbu v trenýrkách je totiž pravdivá) na něm vybudovala svoji pohodlnou, době úměrně blahobytnou a především zcela vylhanou karieru. V každém případě je dobré knihy tohoto typu číst bez předsudků, zjistit si maximum informací, naučit se orientovat se v nich a hlavně - ne věřit, ale přemýšlet. Dnešní doba je hloupá v tom, že máme dostupné informace v takové šíři a rozsahu, jako v dějinách lidstva neměli ani ti nejučenější, akorát se v nich většina lidí nedokáže orientovat a je líná se jimi zabývat tak, aby to bylo ku prospěch jim, ale i ostatním.

q) Na konci války Stalin uvedl rozsah lidských ztrát, které německá invaze způsobila. Sám v tom neměl jasno. Nejdříve operoval 7 miliony obětí nacistů, později s ohledem na co největší objem reparací to vytáhl na 22 milionu. Dodnes toto číslo není zcela objektivní a konečné. Sovětský Svaz měl v roce 1939 168,5 milionu obyvatel. Podle posledních výzkumů jeho vojenské ztráty činily 9,8 milionu vojáků (nejméně 10% z nich bylo popraveno a zabito v rámci trestních praporů) a 16,5 milionu tvořilo civilní obyvatelstvo (včetně Židů). Kolik z těchto 26,3 milionu obětí byly skutečně oběti vojenských akcí ze strany Německa a Einsatgruppen. Polovina? Možná ani ne třetina. A kolik polských obětí druhé světové války mají na svědomí Sověti? Oněch 17 tisíc povražděných polských důstojníků a příslušníků inteligence je jenom vrchol ledovce. Ať už si člověk přes respekt k Churchillovi myslí o Velké Británii a její politice cokoliv, je třeba pro porovnání uvést, že tato země byla ve válce s Hitlerem, Japonci i Italy a jejich satelity celých šest let a byla zejména ze vzduchu a na moři vystavena permanentním útokům. Její populace činila 47,8 milionu obyvatel, ztráty jak vojáků tak civilistů (ti tvořili jednu sedminu všech ztrát) byly dohromady 0,454 milionu osob. Britské ztráty představovaly necelé 1% populace, ty sovětské necelých 14%.

Co dodat. Taková jsou tedy fakta o druhé světové z pohledu autorů knih. Vše už bylo někde řečeno, vše už nějak tak po jednotlivých částech známe. Ale takto komplexně je to podáno snad poprvé. Tento obraz je pravdivý a děsivý a vůbec nekoresponduje nejen s tím, čemu byly v rámci indoktrinace vystaveny generace od roku 1945, ale co se dodnes tvrdí i u nás a rozhodně nejde o žádný menšinový názor.

2 31.10.2022

i) Na konci války Stalin operoval množstvím lidských ztrát, které německá invaze způsobila. Jenže v knize je souhrnně uvedeno, že jenom cca tři čtvrti milionu mrtvých Rudé armády měly na svědomí popravy a trestné prapory. O počtech obětí sovětských vojáků tzv. blokačními oddíly NKVD se dodnes nic neví. V knize je zdokumentován otřesný případ, kdy jednotky NKVD začali střílet na ustupující rudoarmějce, ačkoliv se jednalo o ústup nařízený. Nedostal se k nim rozkaz o tomto ústupu. A tak pro „jistotu“ stříleli…
j) Podrobně je rozebrána i otázka počtu sovětských občanů, kteří se přidali k nacistům a jejich různá motivace. Překvapivě, i když objektivně a logicky je tady objasněno, co tyto lidi do řad wehrmachtu (půl milionu osob!) vedlo. Proti zotročování sovětských lidí na okupovaných územích a jejich zapojení v boji proti bolševikům usilovali zejména generálové wehrmachtu.
k) Před postupujícím wehrmachtem byly evakuovány miliony lidí za Ural, kde byli donuceni pracovat v děsivých podmínkách, blížících se podmínkám gulagu a drakonicky trestáni za absence nebo neplnění norem. i když třeba v důsledku nemocí a hladu. Samozřejmě, že trestem byly i popravy.
l) Zuřící válečný konflikt Stalin a jeho lidé využili k dalším akcím, které vedly k obrovským ztrátám a utrpení lidí. Jednalo se o přesuny obyvatelstva, kdy z Krymu byly násilím vystěhováno 180 tisíc Tatarů, ale také veškeré neruské obyvatelstvo, které tam žilo po staletí (třeba Řekové). Z Povolží bylo násilně přesídleno 490 tisíc Němců po záminkou spolupráce s Hitlerem a z Kavkazu muslimské obyvatelstvo. Důvodem tohoto počínání bylo, aby v plánované válce s Tureckem (!) nepředstavovali pátou kolonu. Na vyhánění mimo jiné Osetinců nebo Abcházců se významně podíleli mj. Gruzínci, kteří zaujímali místa po vyhnaných muslimech. Tady je třeba vidět základ onoho konfliktu po pádu Sovětského Svazu a jeho nejednoznačnost. Na druhou stranu, kromě Stalinova a Berijova gruzínského původu (na který rádi poukazují velkoruští šovinisté) byli z hlediska obětí stalinského teroru vzhledem k počtu obyvatel Gruzínci v SSSR na prvním místě…
m) Mnoho lidí zcela naivně doufalo, že Hitler bude lepší alternativou než Stalin. Přitom stalinská moc je většinou nechala na místě. Po znovuzískání těchto území byla většina lidí, kteří se nemohli často vyhnout některé formě spolupráce s nacisty i v zájmu svých spoluobčanů prohlášena za zrádce a následovaly pouze dvě možnosti – kulka nebo gulag.
n) Stejně děsivý osud měly i oběti sovětské vojenské neschopnosti a nekompetentnosti – váleční zajatci. Na jedné straně Stalin prohlásil, že kdokoliv se vzdá, je zrádce a přestává být sovětským občanem, na druhou stranu Němci zajatce nechávali zejména v první fázi zajetí umírat hlady, zimou i nemocemi. Stalin odmítl jakékoliv vyjednávání o osudu zajatců na obou stranách a naopak, těch 30% z nich, co zajetí přežilo, bylo opět popravováno a odváženo do gulagů, odkud se zbylí dostali až po Stalinově smrti. Totéž se ovšem týkalo i oněch „ostarbeiterů“, násilím vyvezených do Německa za prací. A je jenom trpkým faktem, že tyto osoby, stejně jako zajatce i příslušníky zajatých protisovětských vojenských formací, bojujících na straně Hitlera Britové veleochotně vydávali Stalinovi, ačkoliv velmi dobře věděli, co je tam čeká.
o) Civilní osoby v Leningradu nesměly být evakuovány a byli vystaveny děsivým podmínkám, díky kterým milion lidí zemřel zimou a hlady. Evakuace alespoň dětí a starých lidí byla možná, ale Stalin to zakázal, prý že armáda bude lépe bránit město plné civilistů. Ve skutečnosti se jednalo o plánovitou snahu co nejrozsáhlejší "minimalizace" populace bývalého hlavního města carského Ruska a tím lidí, kteří už polohou měli co nejblíž Západu.
p) V knize je jak věcně, tak čísly jednoznačně ukázáno, jak si počínali bolševici na dobytých územích (Polsko, Pobaltí, Bukovina) a jaké obrovské ztráty tyto populace utrpěly. Na druhou stranu tady ale není zamlčována nebo jakkoliv bagatelizována účast místních etnik na likvidaci židovského obyvatelstva, nebo boje mezi Poláky a Ukrajinci. Otázka „dobytí“ Polska je zde podána velmi objektivně, včetně střetnutí mezi Spojenci a Stalinem v případě zásobování varšavského povstání o možnost zásobovat povstalce alespoň ze vzduchu. Přitom o osudu Polska bylo rozhodnuto už v Teheránu a výsledky předání nejen Polska do sféry vlivu SSSR byly potvrzeny na Jaltě.

1 31.10.2022

K otázce druhé světové války v Sovětském svazu je potřeba zdůraznit, co Zubov a spol. nevyvratitelně přinášejí a dokazují:

a) Stalin se připravoval na agresivní válku a vpád do Evropy, ovšem až se Británie s Francií a Německo vzájemně vyčerpají. Na začátku války mělo SSSR dvakrát tolik tanků, co všechny ostatní země dohromady a měl i nejpočetnější letectvo.
b) Podepsání smlouvy s Hitlerem mělo vést právě k oslabení a rozvratu obou zemí na západní frontě. Je ale pravda, že i ony západní demokratické země se naopak snažily obrátit Hitlera proti Rusku. Samy ovšem neměly vůči Rusku žádné expanzionistické záměry.
c) Útok na Polsko 17. září nebyl žádnou neočekávanou aktivitou Stalina s cílem postavit hráz Hitlerově expanzi. Naopak, došlo k realizaci tajného dodatku paktu Molotov – Ribbentrop. Hitler si za Finsko, pobaltské země, východ Polska a Rumunska nechal zaplatit obrovským množstvím surovin, které SSSR dodával ještě ve chvíli, kdy v rámci plánu Barbarossa Němci a jejich spojenci překračovali hranice a Luftwaffe zahajovala bombardování letišť.
d) Jednotky Rudé armády na dobytém území nebudovaly žádná obranná zařízení, jednalo se podle Stalinových představ o předpolí, ze kterého Rudá armáda vyrazí do západní Evropy.
e) Rudá armáda neměla žádné obranné plány, chystala se pouze na útok, což byla jedna ze zásadních příčin následujících katastrof
f) Na území obsazená a dobytá od září třicet devět (s výjimkou houževnatě se bránícího Finska) přišly jednotky NKVD, jejichž počínání bylo zcela shodné s jednáním Einsatzgruppen později. Obě formace masově vyvražďovaly potencionální odpůrce i ideologické nepřátele. Už tehdy začala likvidace polských elit, kauza Katyň byla jenom její malou součástí.
g) Americké dodávky zbraní a materiálu byly rozhodující a zásadní pro schopnost SSSR pokračovat v boji. Překvapivě je v knize uvedeno vyjádření maršála Žukova, který zmiňuje například fakt, že polovinu střelného prachu dodali Američané. Bez jeho dodávek by nemohli Rusové vyrábět náboje do ručních zbraní nebo bez plechů z USA by se zastavila výroba tanků. Sovětští ideologové úporně tvrdili, že objem zbraní, dodaných ze Západu tvořil 17% toho, co Sověti spotřebovali, ale vůbec nemluví o tom, že motorizaci zajistili Američané studebakery a willisy takřka úplně, ale dokonce museli dodávat i lokomotivy a železniční koleje!
h) Zubov a spol. jednoznačně popisují konflikt včetně podílu západních spojenců a obrat ve válce posuzují tak, že stejně důležité bylo vítězství u Stalingradu, jako bitva u Midway, u El Alameinu a vyhnání Němců z Tunisu. Je zde vyjádřena přímá souvislost mezi vítězstvím u Kurska a invazí do Itálie. I fakt, že třetí frontě (jak správně nazývají autoři vylodění v Normandii) čelily nejlepší jednotky wehrmachtu a SS.

1 31.10.2022

Kolega woodward sem sice nenapsal nic k vlastní knize, zato přednesl brilantní politickou agitku. Nicméně k oné otázce uprchlíků je potřeba pár věcí dodat.
Píše-li woodward rozhořčená slova o nebohých uprchlících a vztahuje to k dnešní době a situaci, možná by nebylo špatné si připomenout nejdříve některá fakta z tehdejší doby. Francie byla v době, kdy se odehrává román svým celkovým ovzduším dost rozvrácenou zemí, kde se vyostřily rozpory mezi pravicí a levicí natolik, že zde dokonce proběhl neúspěšný pokus o pravicový převrat a komunistická strana zde získala podporu (přes 15% hlasů a 2. místo za socialisty), kterou jí soudruzi z ostatních evropských zemí mimo SSSR mohli leda závidět. Vláda Leona Bluma byla pravicí nenáviděná, nakonec se rozpory podařilo krátkodobě vyřešit až vládou široké koalice pod vedením u nás neblaze proslulého Daladiera. Francie na tom byla špatně i hospodářsky, ještě v této době zde doznívala hospodářská krize. A přitom všem se uprchlíci valili do Francie skoro ze všech stran, pominu-li moře a Belgii. Z Hitlerem ovládaného Německa utekl milion lidí, Židé tvořili jenom část těchto emigrantů. Většina, pokud neměli štěstí jako pozdější německý kancléř Willy Brandt trčela ve Francii a snažila se dostat do USA (viz Noc v Lisabonu nebo i Stíny v ráji). Malá část Němců ale uprchla na opačnou stranu, do Sovětského Svazu, odkud se vrátila po porážce hitlerovského Německa, aby na území sovětského záboru vytvořili nejbrutálnější komunistický satelit SSSR. Jenže uprchlíci do Francie přicházeli i z Itálie a Francie se pro ně stala zemí, odkud se snažili podnikat protifašistické akce.
No a největší jednorázový nápor Francie zažila po porážce španělské republiky na začátku dubna 1939, kdy se ve Francii ocitly desetitisíce poražených v občanské válce. Taková byla Francie v době Ravicova pobytu. A s ohledem na celkovou politickou situaci byla nedůvěra Francouzů vůči příslušníkům interbrigád, organizovaných komunisty i vesměs levicově zaměřenými republikány pochopitelná. Poněkud jednostranně je nám už z doby před listopadem podsouváno, že republikáni byli ti „hodní“ a „správní“ a nacionalisté ti „zlí“ a „špatní“ až do morku kostí. Jenže tak to nebylo, zločinci byli na obou stranách a spouštěčem nacionalistického puče byla vražda mluvčího nacionalistické menšiny v parlamentu Salva Sotela militantními republikánskými bojůvkami. A v internačních táborech na jihu Francie se schovávala spousta Moskvě oddaných komunistů i zcela obyčejných válečných zločinců. Avšak, dle woodwardovy logiky, uprchlíci jsou chudáci a všichni mají povinnost jim pomáhat, a to klidně na úkor svých občanů. Strach (a oprávněný) se asi neměl brát v úvahu ani tehdy. Na druhou stranu, uprchlíci z Německa rozhodně nebezpečí pro Francii nepředstavovali.
Jenže uplynulo pár let a uprchlické vlny se zopakovaly v nesrovnatelně masovějším měřítku. Prchali Němci z východního Pruska, Slezska, ale i třeba ti, co nadšeně „osidlovali“ poražené Polsko. Prchali němečtí vojáci, ale i jejich nejrůznější spolubojovníci a samozřejmě i onen německý okupační aparát. A pomoc těmto nebohým uprchlíkům byla diferencovaně poskytnuta. Snaživí Britové vrátili sice Sovětům a jugoslávským komunistům příslušníky oněch nejrůznějších „formací“, které řádily na Němci obsazeném území a které čekala likvidace, ale třeba katolická církev byla v pomoci uprchlíkům velmi aktivní. A tak se i díky ní dostali mimo dosah vítězných mocností lidé, jako byl jistý Eichmann, Mengele, ale i třeba poglavnik „nezávislého“ Chorvatska a šéf Ustaši Pavelič nebo velitel nejděsivější soustavy koncentračních táboru Jasenovac Luburič. A tisíce a tisíce dalších, ne tak významných zločinců, kteří nalezli pomoc a nový domov, v Latinské Americe, ve Francově Španělsku, ale i třeba v Kanadě. Byli přece uprchlíci a bylo potřeba jim pomáhat. Aspoň tak to asi chápe kolega woodward, soudě podle jeho příspěvku.
Později utíkali Poláci, v šestapadesátém Maďaři a po osmašedesátém Češi a Slováci. U těch bych se zastavil, na rozdíl od těch, kteří museli utéct po osmačtyřicátém a kteří se velmi těžce protloukali, bylo o tyto pozdější emigranty postaráno přímo vzorně. Zbohatlé západní země si je přímo hýčkaly, na druhou stranu tito lidé přinášely ne nevýznamný pracovní potenciál a drtivá většina z nich byla i tehdy ochotná pracovat, v co nejkratším čase splynout s novou zemí a vybudovat si tady lepší existenci. Nakonec, týká se to jak mých dvou příbuzných, tak řady známých. Bohužel, v médiích jsem zaznamenal výkřiky do tmy, kde emigranti z osmašedesátého odsuzovali odpor obyvatel České republiky proti uprchlíkům zejména ze Středního východu. Tito dneska na západě usazení emigranti (je jich naprostá menšina) tvrdí, že jim se dostalo pomoci na Západě a proto bychom i my měli pomoct těm, co chtějí k nám. Jsou-li tak morální, mohou přímo pomáhat oni sami. A cítí-li tento dluh, mají možnost ho splatit.
Ale jejich kritika a moralizování je stejně falešná, jako představa někoho, kdo utekl přes okýnko na záchodě bez placení z hospody a tvrdí, že ti, co tam zůstali by měli jeho útratu vyrovnat.
A pokud se woodward ptá, jaká témata přinese současná doba, pár bych mu jich doporučil. Třeba příběh oné jezídské dívky, která se dostala do Evropy (tady byla nesporně uprchlíkem, který má plný nárok na pomoc a ochranu) a která ke svému zděšení potkala mezi ostatními nebohými uprchlíky ze Sýrie člověka, který ji samotnou znásilnil a podílel se vyvražďování její rodiny. A nebo třeba příběh oné bosenské matky, která našla azyl během válek v bývalé Jugoslávii v devadesátých letech v Rakousku a taky si myslela, že se má oněm nejnovějším uprchlíkům pomáhat. To ji ovšem přešlo, když jejího nejmladšího synka v šatně na plovárně znásilnil jiný nebohý nadržený syrský uprchlík…Není uprchlík jako uprchlík a to, že někdo odněkud uteče z něj dobrého člověka rozhodně nedělá. To by si měl woodward a jemu podobní zkusit uvědomit.

1 01.10.2021