Nová třída přehled

14.04.2021

O M. Djilasovi jsem povědomí měl (Dějiny Srbska a Dějiny Černí Hory). dost jsem toho věděl o tzv. Informbyrovské roztržce, ale kdo vlastně Djilas byl, jsem zjistil až z této knihy ve vazbě na kvalitní a podrobný životopis na anglické mutaci Wiki. Djilas uvádí, že se bude vyjadřovat pouze k tomu co zná a hodnotit jenom to, čemu rozumí. Má na mysli "komunismus", ono zřízení, které vzalo svůj počátek v listopadu 1917, kdy se moci v Rusku zmocnili bolševici.

Ve druhé polovině padesátých let z čistě idealistických a morálních důvodů a také na základě svých hlubokých teoretických znalostí, revoluční a porevoluční praxe systém v sérii článků v Borbě systém zkritizoval a jeho politická kariera byla rázně ukončena a stal se disidentem. Nestal se disidentem proto, že by přišel o moc, jako většina oněch „ublížených“ po roce 1968 u nás, ani nepatřil k oněm levičákům, které Lenin trefně nazval užitečnými idioty. Naopak na vrcholu osobní moci pochopil (byl nezpochybnitelným Titovým nástupcem), že ony krvavé revoluce vedly jenom k dalším formám brutálního útlaku lidí, kterým ale byly příslušníky oné nové třídy slibovány chiméry, opírající se o údajně vědeckou bázi - marxismus-leninismus. Djilas dokázal už v roce 1957 v ne příliš rozsáhlé knize vysvětlit, co to onen "vědecký" komunismus je, jak funguje, co lidem přináší a hlavně velmi jasnozřivě předpověděl jeho vývoj a vlastně i konce.

Pozoruhodný je i jeho odhad počínání komunistů v Itálii a Francii (jeho charakteristika „chytrák Togliatti a silák Thorez“ byla snad jediná věc, která mě v knize pobavila), osmašedesátý u nás i oblouk, představující návrat k nacionalismu, když se komunistická ideologie i systém zcela vyčerpá.

Tou novou třídou je stranická byrokracie, vlastnící materiálně celý stát, což jí odlišuje od všech ostatních v dějinách vládnoucích vrstev. Včetně absolutní uzurpace zákonodárné, výkonné i soudní moci. A slibující neuskutečnitelné utopie někdy v budoucnu, čímž ale zároveň zdůvodňuje svoje držení absolutní moci. Onen "komunistický" režim je přesně ten, který tu ovládanou třídu vykořisťuje mnohem víc než všichni ti kapitalisté, imperialisté a bůhvíkdo ještě podle marx-leninských "vědeckých" teorií a pouček.

V jeho knize se objeví to samé, co je v Orwellově 1984, a totiž že smyslem moci je moc sama. Djilas do své knihy absolutně nezatahuje svoje pocity a jeho vývoj osobnosti ve vztahu k textu člověk pochopí, až když se seznámí podrobněji s jeho životopisem.

Djilas vyvrací věcně jak oblíbené komunistické tvrzení o beztřídní společnosti a likvidaci vykořisťování člověka člověkem, tak onu „vědeckost“ komunismu a jeho nevyhnutelné vítězství na celém světě. I když Djilas píše, že komunistická totalita byla ze všech podobných režimů ta „nedokonalejší“, je zde bohužel řada věcí, které platí i dnes a nemusí se jednat o totalitu tak absolutní, jako byla ona komunistická.

Dnes sice ona absolutní totalita neexistuje, ale zdánlivě samostatné totality v současné době sílí a každého soudného člověka musí minimálně znepokojovat. Onou novou třídou dneška jsou jak politici, tak především úřednická vrstva, která působí nejen v politických orgánech, ale i ve vedení nadnárodních společností s takřka absolutní mocí, anonymně, se záplavou osobních výhod, ale bez jakékoliv kontroly a hlavně bez odpovědnosti.

Djilas kritizuje ony přívlastky demokracie, zmiňuje jak "lidovou" nebo "buržoazní", dnes k tomu ale můžeme klidně přidat demokracii "liberální". Za vědu je dneska vydáván třeba gender a nebo přísně vybrané části klimatologie. Pravdivé a vědecké je pouze to, co se hodí třeba fanatickým klimatickým alarmistům a takto uzurpovaná moc jim poslouží pro omezování a ovládaní ostatních lidí a jejich života. Úplně stejně komunisté prohlašovali za nevědecké všechny vědecké obory, směry nebo názory, které nesouhlasily, polemizovaly nebo dokonce vyvracely jejich jediný správný "vědecký" komunismus. Tato skutečnost se nevztahuje jenom na vědy společenské, podobně jako M. Crichton ve své Říši strachu upozorňuje i Djilas třeba na Lysenka.

Z mého pohledu se jednalo o jednu z nejlepších politologických knih, a nejen na téma "komunismu" a "totality". Jasně formulované myšlenky se vzájemnými souvislostmi a návaznostmi se netváří za každou stranu "supervědecky" (Djilas vysvětluje absenci onoho tak oblíbeného "ozdrojování", které ve skutečnosti ukazuje prázdnost a povrchnost autorů takto koncipovaných "vědeckých" prací), ale nesklouzává nikde ani k spekulacím, manipulacím a nebo dokonce vulgárnostem, Kniha je přeložená dobře (snad s výjimkou Informbyra) a do češtiny převedena na vysoké jazykové i věcné úrovni.

No, a tím se dostávám na samý začátek malé knížky, k oné návodné, a přitom prázdné a hloupé předmluvě onoho Michala Stehlíka, který nicméně ze své pozice "filosofa" a "znalce života" (jeho výčet různých funkcí je zábavně imponující) cítí potřebu nás na 13 stranách poučit, co nás čeká a co a asi i jak mám politicky "korektně" chápat. Jen tak mimochodem – vlastní Djilasův text je na pouhých 195 stranách...