Jan Kodes

24.06.2022

Hodně dobrá kniha, jak píše kolega amu, nebyla běžně v prodeji a měl jsem ji vypůjčenou od kolegy v práci. Zaujaly mě na ní dvě věci. Jedná se o dost dlouhý úsek dějin, které se kryjou s částí mého života a bez nějakých návodných a až hysterických sdělení ukazuje dobu takovou, jaká byla. Jan Kodeš byl v dobrém slova smyslu tenisový fanatik. Tenis pro něj byl vším a například jeho vztahy s Lubomírem Štrougalem a Antonínem Himlem byly dány čistě jeho snahou pro tenis udělat, co bylo možné v dané době a za tehdejších politických okolností. V tomto směru byl a je Jan Kodeš morálně podle mého názoru lepší než řada lidí, kteří s režimem spolupracovali. Ta spolupráce jim přinášela hmotný prospěch (především většina osob z oblasti kultury i obecně veřejného života mimo politickou strukturu). Jan Kodeš si svoje peníze vydělal sám a mimo tehdejší Československo a jeho posedlost ve vazbě právě na ony vztahy s tehdejšími politiky se snad nejvíc projevila právě při výstavbě nového areálu na Štvanici, organizaci Fedcupu v tehdejším Československu, ale i při donkichotské snaze "neztratit" Lendla nebo Navrátilovou. Tím se dostávám k vysvětlení řady fám a lží, které život našeho prvního skutečně světového tenisty provázely. Jan Kodeš neničil a nebrzdil karieru Ivanu Lendlovi, jak se "spolehlivě" a "zasvěceně" tvrdilo, ani nebyl za jeho emigrací. Kodeš nebyl odpůrce režimu, ale ani si na něj nikdy nehrál. Ve srovnání s nynějším tenisovým bossem Kaderkou působil vždycky jako člověk, kterému jde o tenis jako takový a ne o vlastní image a hlavně byznys. Jan Kodeš v knize vychází jako uvěřitelný člověk, který žil v určité době a nikdy neztratil svoji tvář. Co se týká jeho kariery, musím zopakovat to, co píše o kus níž amu. Zpochybňovat jeho vítězství ve Wimbledonu je vysloveně hloupé a trapné. Vyhrál Paříž, dvakrát byl ve finále US open a dvakrát ve finále v Římě (ten byl v jeho době cosi jako dneska pátý grandslam). Proč má proboha někdo potřebu v souvislosti s jeho jménem opakovat pořád jenom tuhle jednu jedinou věc? Komplex méněcennosti? Závist? Snaha vyrovnat se s vlastní bezvýznamností?

Jan Kodeš byl velká sportovní osobnost, klidně bych ho postavil vedle třeba Zátopka. Díky němu se nevraživě přezíranému sportu přestaly házet klacky pod nohy a tenis se mohl začít rozvíjet a rozšířit na konci šedesátých let do té míry, že se stal druhým nejmasovějším sportem u nás. Znám řadu lidí, co nestáli nikdy na bruslích a nedrželi v ruce hokejku, znám řadu lidí, kteří nepokládají fotbal za sport díky nepřetržité řadě špinavostí a skandálů (nejen u nás), ale znám málokoho, kdo si alespoň jednou nešel tenis vyzkoušet. A to je podle mě do značné míry přes úctu k řadě dalších vynikajícíh tenistek (finalistka Wibledonu Suková) a tenistů (Javorský, Kukal, Hřebec, Zedník) především jeho zásluha. A právě proto, že to v knize takhle není nikde natvrdo napsáno, uvádím to sem...