Druhá světová válka. IV. díl, Karta se obrací přehled

Znovu se jedná o obsáhlé pojednání o druhé světové válce, který nám na základě dokumentů, zprostředkoval tehdejší premiér Winston Churchill. Situaci vystihl výrokem : Do dobytí Tripolisu spojenci v severní Africe prohrávali, po jeho dobytí vyhrávali.

13.05.2022

Možná pro mě nejzajímavější díl, zejména ve vztahu k dnešku. Nesmím vynechat onu heroizaci neuvěřitelné zabedněnosti a neschopnosti jak britských politiků tak vojenských činitelů, velitelé jako Percival v Singapuru, ale i Auchinleck v Severní Africe toho byli přímo učebnicovým příkladem. Britské ozbrojené síly byly skutečně tvořeny lvy (vojáci) vedenými osly (velitelé všech stupňů). Dobře chápu postoj australských vlád odmítajícíh dál posílat australské vojáky pod vedení britských generálů i jejich požadavek, aby byli k dispozici pro obranu Austrálie. Zejména po skandálním pádu Singapuru, o kterém britští představitelé tvrdili, že je nedobytný, ale že je i klíčovou pevností, která ochrání Austrálii (a Nový Zéland) před japonskou invazí. Churchill se rozhořčuje, proč australská vláda nepřijala zákon o všeobecné branné povinnosti. Nějak zapomíná, kdy sami Britové přijali zákon o všeobecné branné povinnosti a proč byli v roce 1939 do Francie schopni poslat všeho všudy deset rovněž dobrovolnických divizí, zatímco o rok později Austrálie vyslala divize čtyři. Přitom Austrálie měla pouhou sedminu obyvatel vlastní metropole. A stejně zvláštně na mě působí, jak byly jednotky s dominií nasazovány v prvním sledu při útocích v Africe i třeba později v Normandii i Itálii. Na jednu stranu se Churchill podivuje nad politickými „hrátkami“ na australské scéně, přitom sám široce popisuje onu britskou vládní krizi a hlasování o důvěře. Ta byla ukázkou toho, co dokáže udělat i v kritické válečné situaci tisk ve vzorné spolupráci s několika ambiciózními politiky, na které se „nedostalo“. V případě Británie to byla podle něj ukázka pevnosti britské demokracie, u Australanů zbytečné obstrukce. I přístup k Indii je v jeho pojetí poněkud zvláštní. Že se Indové snažili získat větší politický vliv i větší míru samostatnosti pokládá sir Winston za zákeřnost. Metropole přece „bránila“ Indii proti Japoncům. Jenže to vidí poněkud zkresleně, i když z britského pojetí impéria logicky. Že to viděli Američané poněkud jinak, Churchill okrajově zmiňuje. Nicméně jejich označení za "naivní" a problematiky „neznalých“ je pozoruhodné v porovnání s tím, jak přistupovali Britové k problémům ostatních zemí, svými dominii počínaje a oněmi středoevropskými (hlavně Polsko, ale i třeba Rumunsko, Jugoslávie nebo Finsko) konče. Britové totiž nebránili Indii a její obyvatele proti Japoncům. Chystali se hájit svoje panství nad touto zemí proti jiné zemi, která je (a v jihovýchodní Asii to předvedla během pár let více než názorně) chtěla ovládnout rovněž čistě s ohledem na svoje zájmy a potřeby. Britové Churchilla nevyjímaje prostě u těch druhých vždycky všechno věděli líp. A vždy to směřovali k tomu, aby z toho měli výhody hlavně oni. Samozřejmě, že sira Winstona pokládám za skvělou osobnost a jeho podíl na vítezství nad nacismem je nepominutelný. Těžko si dovedu představit Británii za války pod vedením takových „es“, jako byl třeba lord Halifax. Ale stejně, i Churchill dokazoval, že altruismus v politice velmoci (byť tak slabé, jakou byla už v té době Británie – její politická váha byla mnohonásobně větší než její reálně vojensko ekonomické možnosti) nemá svoje místo a zájmy těch „malých“ se hodí jenom tehdy, když je to v souladu se zájmy velmoci. V tomto směru vycházejí Američané ze druhé světové války mnohem lépe než Britové.

A tím se dostávám k nejaktuálnějšímu a nejpozoruhodnějšímu momentu celého dílu – k ruské, tedy Stalinově politice a počínání. Drzost, s jakou „strýc Joe“ požadoval vylodění ve Francii „hned“ nebo dožadování se přednostních dodávek všeho možného vynikne ve srovnání s faktem, že SSSR byl až do onoho 22. června 1941 nejvěrnějším a nejoddanějším spojencem Hitlerova Německa. Komické je třeba i chování první sovětské delegace během oficiální návštěvy ve Velké Británii. Ty pistole pod polštářem jejích členů dokazují, že paranoidní nebyl jenom Stalin. No a na dokreslení toho, co je ruská propaganda (dodnes) poslouží ono Stalinovo vysvětlení Churchillovi, jak proběhla kolektivizace v Rusku (jejímž nejviditelnějším momentem byla onen děsivý hladomor na Ukrajině). Stalin siru Winstonovi tvrdil, že kolektivizace zachránila Rusko před hladomorem. Ten tam ale ve skutečnosti díky Leninově NEPu nebyl. Traktory, které dostávali samostatně hospodařící rolníci prý zničili za tři měsíce, protože s nimi neuměli zacházet. A jejich manželky údajně nechtěly (!), aby je používali. No, a ti co do kolchozů nechtěli, „dostali“ půdu jinde (v subarktických oblastech na Sibiři, tedy ve skutečnosti byli nahnáni do gulagů) a ty zbylé „vybila jejich vlastní čeleď, protože byli neoblíbení“. Z těchto pár řádků na mě až příliš zavanul styl dnešní Putinovy demagogie a kremelské propagandy. Proto je dobře podobné knihy číst. Ona to není jenom ta relativně dávno minulá historie…