Dějiny Ukrajiny přehled

17.02.2023

„Postoj většiny ukrajinských umělců k sovětskému osvobození vyjádřil hudební skladatel Stanislav Ljudkevyč (1879-1979) těmito slovy: ,Osvobodili nás a nedá se s tím nic dělat.‘“

--

Jen málokterý národ prožil tak nešťastné dějiny, plné násilí, útlaku a odnárodňování. A jen málokdy je tak důležité ty dějiny znát jako dnes, kdy sousední teroristický stát ospravedlňuje svou válku právě historicky, když tvrdí, že ukrajinský národ může existovat jen ve svazku s ruskem. Mýlí se v ukrajinské minulosti a podle všeho se nepoučil ani ze své vlastní historie. Musí se ale nechat, že nikdo tak nesjednotil ukrajinský národ, který podle Moskvy neexistuje, jako právě sami okupanti. Výsledkem jejich vytrvalého popírání skutečnosti je teď ale i příkop mezi oběma národy, který se nepodaří zaplnit ani za sto let.

Skvělý prof. Rychlík s kolegou Zylinským a prof. Magocsim z Torontské univerzity napsali učebnici, která dopodrobna mapuje, co se v té rozlehlé krajině za Čiernou nad Tisou dělo od časů starých Skytů až do letošního jara. Není a nemá to být zábavná četba, zato přináší spoustu cenného poznání a k tomu mírné utrpení čtenáře už tak nějak patří. A kdybyste při tom snad upadali do apatie, ohromně vás osvěží úplně čerstvý a naprosto mimořádný cyklus přednášek Yaleovy univerzity The Making of Modern Ukraine, které vede fantastický Timothy Snyder a které jsou dostupné na youtube i na podcastových platformách.

Po prvním vydání z roku 2015 se zaprášilo, a tak NLN vloni v dubnu vydalo nové, doplněné Dějiny Ukrajiny. Zatímco autoři dopisovali poslední řádky, na Kyjiv mířila 60kilometrová ruská kolona a město se právě připravovalo k obraně. Víme, že Ukrajinci letos píšou dějiny, ale když otevřeme učebnici dějepisu a na poslední stránce vidíme měsíc starou fotku Petra Fialy v bombardovaném Kijivě, připomene nám to, co je na historii nejmrazivější – že všechno bylo jednou „dnes“. Bohdan Chmelnický (na obálce knihy) žil taky někdy dnes, Holodomor se děl dnes, Černobyl vybouchl dnes. A tahle velká hodina ukrajinského národa je taky dnes, než o ní jednou budeme vyprávět vnoučatům. Sláva Ukrajině!

--

„Když někdo opakuje stále stejnou chybu, říká se o něm v Rusku, že šlape stále na tytéž hrábě. Kdyby Putin znal lépe dějiny, věděl by, že interventy obyvatelstvo jen málokdy vítá, ať už přicházejí s jakýmikoliv hesly. I v dějinách Sovětského svazu, k němuž se Putin hlásí jako ke státoprávnímu odkazu, je o tom příkladů dost: v roce 1920 porazili Poláci u Varšavy intervenční Rudou armádu, která podle sovětské interpretace přinášela „polskému proletariátu svobodu“. V roce 1939 vtrhla Rudá armáda do Finska v domnění, že ji podpoří místní komunisté, kteří zde - na rozdíl od Ruska - v roce 1918 prohráli občanskou válku a byli v hluboké ilegalitě. Ale invazní vojska nepodpořili ani finští komunisté a jejich sympatizanti, tzv. rudí Finové; vedoucí představitel Komunistické strany Finska Arvo Tuominen, nacházející se v exilu ve Švédsku, odmítl přijet do Moskvy a přijmout místo v loutkové prosovětské vládě „Finské lidové republiky“, ustavené za sovětskými liniemi v městečku Terioki (dnes Zelenogorsk). Vzkázal finským komunistům, že on sovětským okupantům nikdy sloužit nebude, proti samostatnosti vlastního státu bojovat nepůjde a každý ať se zachová podle vlastního svědomí. Výsledkem bylo, že i finští komunisté se zapojili do boje proti sovětským agresorům. Bojoval celý národ. Tento „duch zimní války“, jak je toto sjednocení ve Finsku a finské historiografii nazýváno, je dodnes páteří finského národního příběhu. V roce 1968 se Leonid Brežněv a jeho velvyslanec v Praze Stěpan Červoněnko domnívali, že vzpomínka na osvobození sovětskou armádou v roce 1945 u obyvatel Československa ještě nevybledla, a že proto Češi a Slováci budou sovětskou armádu vítat. Nevítal je nikdo, až na pár prosovětských kolaborantů, kteří si vysloužili opovržení veřejnosti.“

23.01.2023

Knihu se četla poměrně dobře, a to překvapivě i pasáže týkající se středověku a raného novověku. Nejlépe hodnotím historii do roku 1945, pak už úroveň knihy klesá. Zvláště období komunismu je popsáno dost stručně, protože většina pozornosti je věnována poměrně okrajovému "disidentskému" hnutí, které i podle autora mělo jen velmi malý vliv. V moderních dějinách je prakticky opomenut jeden z nejdůležitějších fenoménů - korupce a oligarchizace. Pardoxně čím novější dějiny, tím povrchnější mi kniha přišla. V knize mi chybí část, která by se hlouběji věnovala migraci Rusů na území Ukrajiny. Za selhání pak považuji to, že v knize není prakticky nic o tom, z jakého důvodu byl předán Ukrajině Krym v roce 1954. Kniha je zajímavá, ale z mého pohledu nevede k pochopení skutečností, které jsou důležité pro probíhající konflikt.