• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 5 knih

Nové komentáře u knih Paul Robert Magocsi

Dějiny Ukrajiny

„„Postoj většiny ukrajinských umělců k sovětskému osvobození vyjádřil hudební skladatel Stanislav Ljudkevyč (1879-1979) těmito slovy: ,Osvobodili nás a nedá se s tím nic dělat.‘“ -- Jen málokterý národ prožil tak nešťastné dějiny, plné násilí, útlaku a odnárodňování. A jen málokdy je tak důležité ty dějiny znát jako dnes, kdy sousední teroristický stát ospravedlňuje svou válku právě historicky, když tvrdí, že ukrajinský národ může existovat jen ve svazku s ruskem. Mýlí se v ukrajinské minulosti a podle všeho se nepoučil ani ze své vlastní historie. Musí se ale nechat, že nikdo tak nesjednotil ukrajinský národ, který podle Moskvy neexistuje, jako právě sami okupanti. Výsledkem jejich vytrvalého popírání skutečnosti je teď ale i příkop mezi oběma národy, který se nepodaří zaplnit ani za sto let. Skvělý prof. Rychlík s kolegou Zylinským a prof. Magocsim z Torontské univerzity napsali učebnici, která dopodrobna mapuje, co se v té rozlehlé krajině za Čiernou nad Tisou dělo od časů starých Skytů až do letošního jara. Není a nemá to být zábavná četba, zato přináší spoustu cenného poznání a k tomu mírné utrpení čtenáře už tak nějak patří. A kdybyste při tom snad upadali do apatie, ohromně vás osvěží úplně čerstvý a naprosto mimořádný cyklus přednášek Yaleovy univerzity The Making of Modern Ukraine, které vede fantastický Timothy Snyder a které jsou dostupné na youtube i na podcastových platformách. Po prvním vydání z roku 2015 se zaprášilo, a tak NLN vloni v dubnu vydalo nové, doplněné Dějiny Ukrajiny. Zatímco autoři dopisovali poslední řádky, na Kyjiv mířila 60kilometrová ruská kolona a město se právě připravovalo k obraně. Víme, že Ukrajinci letos píšou dějiny, ale když otevřeme učebnici dějepisu a na poslední stránce vidíme měsíc starou fotku Petra Fialy v bombardovaném Kijivě, připomene nám to, co je na historii nejmrazivější – že všechno bylo jednou „dnes“. Bohdan Chmelnický (na obálce knihy) žil taky někdy dnes, Holodomor se děl dnes, Černobyl vybouchl dnes. A tahle velká hodina ukrajinského národa je taky dnes, než o ní jednou budeme vyprávět vnoučatům. Sláva Ukrajině! -- „Když někdo opakuje stále stejnou chybu, říká se o něm v Rusku, že šlape stále na tytéž hrábě. Kdyby Putin znal lépe dějiny, věděl by, že interventy obyvatelstvo jen málokdy vítá, ať už přicházejí s jakýmikoliv hesly. I v dějinách Sovětského svazu, k němuž se Putin hlásí jako ke státoprávnímu odkazu, je o tom příkladů dost: v roce 1920 porazili Poláci u Varšavy intervenční Rudou armádu, která podle sovětské interpretace přinášela „polskému proletariátu svobodu“. V roce 1939 vtrhla Rudá armáda do Finska v domnění, že ji podpoří místní komunisté, kteří zde - na rozdíl od Ruska - v roce 1918 prohráli občanskou válku a byli v hluboké ilegalitě. Ale invazní vojska nepodpořili ani finští komunisté a jejich sympatizanti, tzv. rudí Finové; vedoucí představitel Komunistické strany Finska Arvo Tuominen, nacházející se v exilu ve Švédsku, odmítl přijet do Moskvy a přijmout místo v loutkové prosovětské vládě „Finské lidové republiky“, ustavené za sovětskými liniemi v městečku Terioki (dnes Zelenogorsk). Vzkázal finským komunistům, že on sovětským okupantům nikdy sloužit nebude, proti samostatnosti vlastního státu bojovat nepůjde a každý ať se zachová podle vlastního svědomí. Výsledkem bylo, že i finští komunisté se zapojili do boje proti sovětským agresorům. Bojoval celý národ. Tento „duch zimní války“, jak je toto sjednocení ve Finsku a finské historiografii nazýváno, je dodnes páteří finského národního příběhu. V roce 1968 se Leonid Brežněv a jeho velvyslanec v Praze Stěpan Červoněnko domnívali, že vzpomínka na osvobození sovětskou armádou v roce 1945 u obyvatel Československa ještě nevybledla, a že proto Češi a Slováci budou sovětskou armádu vítat. Nevítal je nikdo, až na pár prosovětských kolaborantů, kteří si vysloužili opovržení veřejnosti.““... celý text
— empivarci

---

Dějiny Ukrajiny

„Knihu se četla poměrně dobře, a to překvapivě i pasáže týkající se středověku a raného novověku. Nejlépe hodnotím historii do roku 1945, pak už úroveň knihy klesá. Zvláště období komunismu je popsáno dost stručně, protože většina pozornosti je věnována poměrně okrajovému "disidentskému" hnutí, které i podle autora mělo jen velmi malý vliv. V moderních dějinách je prakticky opomenut jeden z nejdůležitějších fenoménů - korupce a oligarchizace. Pardoxně čím novější dějiny, tím povrchnější mi kniha přišla. V knize mi chybí část, která by se hlouběji věnovala migraci Rusů na území Ukrajiny. Za selhání pak považuji to, že v knize není prakticky nic o tom, z jakého důvodu byl předán Ukrajině Krym v roce 1954. Kniha je zajímavá, ale z mého pohledu nevede k pochopení skutečností, které jsou důležité pro probíhající konflikt.“... celý text
— Psaran

---

Dějiny Ukrajiny

„V dnešní době jde o potřebnou knihu, která rozšiřuje obzory.“
— hnatlubo

---

---

Dějiny Ukrajiny

„Kniha přináší potřebné informace o historii nejen současné Ukrajiny, ale i o historii jejího okolí - Litvy, Polska, Rumunska, Maďarska, Ruska, (také Sovětského svazu), Rakouska-Uherska, Německa a také i částečně Československa. Na vztazích se sousedy, a nebyly vždy jednoduché, se formoval vnitřní život na území současné Ukrajiny. A mnohdy proti sobě uvnitř této země stály (v mnoha případech) antagonistické síly. Například ve vztahu s Polskem, Ruskem, Rakouskem-Uherskem Německem za druhé světové války a zejména po dobu, kdy byla Ukrajina včleněna do Sovětského svazu. A vztahy se po staletí neřešily formou usmíření, ale naopak se negativa prohlubovala. Za poskytnuté informace autorům děkuji.“... celý text
— konicekbily

---

Dějiny Ukrajiny

„Tahle kniha vyšla rok poté, co s pomocí Moskvou zinscenovaných „hnutí“ a v reakci na vítězný odpor proti „bělorusizaci“ Ukrajiny obsadili Rusové Krym a vytvořili další „loutkové“ země na jejím východě jako předstupeň k jejich úplnému pohlcení. Současná apokalypsa je výsledkem vytrvalého ruského popírání skutečnosti, že jsou Ukrajinci svébytný národ s vlastním jazykem (ten je vydáván za nářečí), kulturou i argumentem, že Ukrajina neměla nikdy svoji státnost. Kyjev byl ve středověku „velkoměstem“ už v době, kde na místě dnešní Moskvy stál u stejnojmenné řeky jenom jakýsi dvorec. Svébytnost Ukrajinců jako národa vysvětluje perfektně autor řady knih z edice Jan Rychlík hned na začátku na příkladu a pomocí zásadního rozdílu dvou slov – rusínský a ruský. Na dějinách je zvláštní, že některé události se jakoby opakují, a ne jednou. Podobnost je to až zarážející. Mám na mysli především období poloviny 17. století. Jednalo o zlomový moment v ukrajinské historii. Začíná povstáním hejtmana Chmelnyckého, válkou s Polskem v letech 1651 – 1654 a vytvoření „kozáckého“ státu. Ten ovšem Chmelnyckyj svěřil pod „ochranu“ Moskevské Rusi. Zatímco se domníval, že to bude rovnoprávný vztah, Rusové, jako už mnohokrát předtím a bohužel i potom, ho vyvedli z omylu. Carský zplnomocněnec Buturlin dohnal kozáky k jednostranné přísaze věrnosti a „věčnému“ spojení s Rusí. Od této chvíle si Rusové uzurpují právo na celou Ukrajinu a popírají její jazykovou, kulturní a územní svébytnost. A Ukrajina, stejně jako Bělorusko byla a je vystavena brutální rusifikaci, jak politické, tak kulturní. Tuto skutečnost sice pochopili někteří hejtmani Ivanem Vyhovským počínaje a Mazepou konče, ale pokaždé vše nakonec skončilo ruským štvaním obyčejných rolníků proti kozácké aristokracii a „podporou a pomocí“ z Ruska, reprezentovanou carovou armádou. I přes oslnivé vítězství v bitvě u Konotopu se lámaly dějiny Ukrajiny jako pevné součásti Evropy a bohužel, republika tří národů sjednaná haďackou smlouvou díky polským sněmovním obstrukcím nevešlo v život. Rusové pokaždé zasahovali za vydatné pomoci už tehdy proruských levobřežních kozáků. Následné boje a občanské války skončily andrušovským mírem. Pravobřežní Ukrajina byla připojena k Polsku, ale bez samosprávy a náboženské svobody a levobřežní se stala na sta let součástí Ruska. Jako kdyby už tehdy došlo k něčemu, čeho jsme svědky dneska. Bohužel, svůj podíl na roztržení Ukrajiny a likvidace její svébytnosti měla i polská Rzecpospolita a především její sobečtí magnáti, kteří o sto let později stejně pohřbili i nezávislost Polska. Poslední ukrajinský hejtman Ivan Mazepa je dodnes v Rusku synonymem bezpáteřního zrádce, pro Ukrajince spíš člověkem, který se pokusil vytáhnout Ukrajinu jak z ruského tak z polského chomoutu a hlavně ji zase sjednotit. Porážka Švédů znamenala nejen jeho konec, ale hlavně konec jakéhokoliv náznaku autonomie Ukrajiny. Trojím dělením Polska se stala Ukrajina společně s Litvou součástí carského impéria s výjimkou Haliče. A právě porovnání vývoje v Haličském království a ukrajinských guberniích ukazuje na obrovský rozdíl mezi tím, co přinesli na Ukrajinu Rusové a co středoevropské mocnářství. Příkladem je osud dvou nejvýznamnějších ukrajinských literátů XIX. století – Tarase Ševčenka a Ivana Franka. I konec první světové války byl na Ukrajině chaotický, vlastně se vrátilo na necelých dvacet let období po andrušovském míru. Velký hladomor je něco tak děsivého a brutálního, že se o něm člověk nerad i jenom zmiňuje. Právě ten chtěl kompenzovat na Ukrajině narozený Rus Chruščov převedením Krymu pod správu Kyjeva. V jistém slova smyslu to byl dar danajský. Jak Chruščov, tak později Brežněv byli součástí oné rusifikace, kdy kromě úředníků, tajemníků a podobných lidí na vrcholu společenského žebříčku osidlovali etničtí Rusové masově území mimo vlastní Rusko. A místními jazyky pohrdali, své o tom ví jak v Pobaltí, tak v Kazachstánu, kde vznikla největší ruská menšina mimo RSFSR. Ještě je zde jedno jméno, které interpretují Rusové a Ukrajinci naprosto rozdílně. Na Stepana Banderu se hází všechno zlé, co spáchali Ukrajinci, ovládnutí Poláky v časech naší první republiky a co vedlo k vyvražďování Poláků na Volyni, boji s a proti nacistům a proti Rusům nebo Polákům. Snad nejpříznačnější je, že když Bandera s příchodem Němců v létě 1941 vyhlásil na Ukrajině nezávislost, skončil v Německu v koncentračním táboře. Když se ho Němci na konci války pokusili použít, neměl už žádný vliv. Žil v západním Německu, v roce 1959 ho v Mnichově zavraždil agent KBG pomocí kyanidu. V té době KGB ještě ani polonium ani novičok nepoužívala. A tak je dobré si dějiny Ukrajiny, či spíše ukrajinského národa velmi pozorně přečíst a nebát se průběžného hledání odkazů. Není to ani detektivka, ani zábava. Ale měli bychom tyhle dějiny znát, zejména nyní. A pokusit se je pochopit. Tým autorů nám je pod vedením pana Rychlíka podává v nejlepším možném provedení. Když jsem psal slova k dějinám Pobaltí, netušil jsem, jak se moje obavy ze ztráty jejich nynějšího komfortního postavení mohou změnit. A tak doufám, že to Ukrajina ustojí. A Putin si může poblahopřát, alespoň jedna věc se mu povedla a doufejme že nadlouho. Nynější zkušenost totiž sjednotila většinu Ukrajinců a už nikdo soudný nemůže pochybovat o ukrajinském národu a jeho právu na samostatnou existenci…“... celý text
— jadran