Dějiny Ruska 20. století - 1.díl přehled

29.10.2022

Dějiny Ruska jsou v tomto manuskriptu podány především poctivě a věcně. Nejsou zde žádné báchorky, neověřená tvrzení ani manipulativní spekulace. Přitom to není kritika za každou cenu, jak to dělají u nás různí ti Podivenové či Tabery. S drsnou věcností jsou zde popsané etapy vývoje společnosti v posledních sto třinácti letech. Autoři pracují pouze s fakty, ne s neprokázanými hypotézami. Naopak vyvracejí celou řadu léty zažitých fám a manipulací. Většina zde uváděných skutečností je všeobecně známa. Ale teprve zde je postižen kontext a souvislosti. Kniha je mnohovrstevná, jsou zde chronologicky i věcně řazeny jednotlivé události, životopisy množství osob, statistické údaje i subjektivní vjemy osob formou vzpomínek. Jednotliví autoři se nebojí srovnání se „zbytkem“ světa. Nic nezamlčují ani nepřikrášlují. Rusko ovšem z těchto porovnání nevychází vůbec dobře.

Ruské dějiny se pořád a pořád dokola opakují. Liší se jenom letopočty a okolní svět. Předmluva, obsahující dějiny před rokem 1895 je velmi užitečná. Onen oslavovaný Petr I. není podáván jako velká a zářivá osobnost. Bezohlednost, s jakou „modernizoval“ staré Rusko bezduchým napodobováním západu bez postižení jeho podstaty se ještě mnohokrát se zopakuje. Jak nechal nahnat masy nevolníků na stavbu Petrohradu nebo vybudování výroby zbraní na Urale až příliš připomíná mnohem pozdější gulagy. S podobným procentem lidských ztrát. Není náhoda, že Stalin obdivoval Ivana Hrozného. Jeho opričina je v lecčems podobná vládě jedné strany. Třeba i onou preventivní likvidací všech potenciálních oponentů. Carské Rusko včetně pravoslavné církve zde není nijak velebeno. Ale v porovnání s tím, co následovalo, se skutečně jednalo o „zlaté“ časy. Přes všechny ty excesy nebo nespravedlnosti. Nedůsledně a oproti zbytku skoro o století zpožděné zrušené nevolnictví, zachování občiny, korupce, teror nebo nedotažené správní a soudní reformy by pořád nebyly tak fatální, kdyby ona imperiální rozpínavost, výraz komplexu méněcennosti vůči okolí nezavedla po katastrofální porážce s Japonskem a revoluce na nečisto zemi do války první.

Jestli něco představovalo v tomto období „evropu“ nebo nejvyspělejší svět, byla to věda a kultura. Genialita například Mendělejeva vynikne ještě víc v porovnání s prostředím, ve kterém musel pracovat. Dodnes se pomalu nesmí říct, že Čajkovskij byl gay a jeho smrt byla podle všeho sebevraždou, ke které byl dohnán "čestným soudem". V něm byli příslušníci oněch vládnoucích vrstev, které přes vnější evropský nátěr představovaly s ruskou vesnicí onu „asií“. Ještě v roce 1914 neměli Židé plná občanská práva. Že se dostal Lenin do Petrohradu díky německé tajné službě jsem věděl už z gymnaziálních let. Že součástí jeho vlaku byly vagony se zlatem a falešnými bankovkami pro mě bylo překvapivé. Stejně jako fakt, že onen hlad a rozvrat carského Ruska nebyl zdaleka tak děsivý, jak nám bylo později podsouváno. Z hlediska nedostatku potravin na tom bylo Německo i Rakousko v roce 1917 hůř. Jakmile se dostali bolševici k moci, začali uměle vyvolaný hladomor používat jako účinnou zbraň k terorizování vlastního obyvatelstva. Dávno před oním na Ukrajině. Brutalita, orgie vraždění a mučení připomínají nejhlubší středověk, počínání bývalých vládců Ruska Mongolů i třeba Tamerlána. Přitom Lenin možná skutečně věřil, že koná dobro. A hektakomby obětí jsou nutné, aby Rusko překonalo svoji zaostalost. Možná, že věřil i Trockij a všichni ti, které nakonec semlel vlastní krvežíznivý stroj, který pomáhali bez zaváhaní uvádět v chod. Revoluce v Rusku byla založena na Marxových teoriích a praxi francouzské revoluce. Jejím vynálezem byl přece ten revoluční teror. A ona "buržoazní" revoluce vlastně vedla až k Napoleonovi. Nakonec se vždycky objeví psychopat, který překoná všechny a všechno. Zde Stalin.

Naštěstí, kniha se rovněž věnuje ruské emigraci, která nabyla obrovského rozsahu. A odcházeli nejlepší lidé, kteří neměli problém se uchytit ve vyspělejších zemích. Řada dalších bohužel odejít nestačila. Jenže krvácela pouze ona „evropa“, ne „asie“. A děsivé a perverzní experimenty, vydávané za největší dobro a pokrok se valily dál a dál. Lenin možná pochopil nereálnost svých teorií a představ, nakonec politika NEPu je toho dokladem. Asi nejen Stalinovi šlo jen a jen o absolutní moc.

A ještě jednu věc kniha ukazuje. Bylo to císařské Německo, které bolševiky nasměrovalo k moci. Jakoukoliv kritiku jejich teroru odmítalo a pomáhalo zametat pod koberec až k vlastnímu hořkému konci. Ale i ony vyspělé západní demokratické země se později bez zábran podílely na upevňování bolševické moci dodávkami technologií i výrobků, ke kterým by se Stalinovo Rusko nikdy nebylo schopné vlastnimi silami dostat. Západ si za ně nechával platit klidně zlatem, získaným za obilí, které bylo zabaveno „kulakům“ na Ukrajině. Ještě horším obrazem doby je chování západoevropských intelektuálů, kteří zvěrstva Stalinova Ruska všemožně popírali a Rusko obhajovali. G.B.Shaw po cestě na hladovějící Ukrajinu, zrežírovanou s potěmkinovskou dokonalostí nadšeně vyprávěl o spokojených a sytých venkovanech. A francouzští intelektuálové navštěvující Rusko ho velebili úplně stejně. Jeden ale ne. Gide se nenechal okouzlit pozorností a lichotkami a pozorně se kolem sebe díval. Napsal knihu, která demaskovala onen falešný obraz, který Stalinovi pomahači vytvářeli. Stal se okamžitě nepřítelem, především svých krajanů. I český komunistický básník Neumann mu věnoval nenávistný spisek. Ona „evropa“ je v Rusku stále chřadnoucí strom, kdykoliv se zdá, že rozkvete a zesílí, přijde mráz. Rusko je takové, jaké je i díky oněm vyspělým, zejména evropským zemím. V Rusku se vždycky daly dělat „rychlé“ prachy. I na tohle vás při četbě knihy napadne. A pak stačí následující zpráva ze současnosti: „3. dubna 2019 otevřel Mercedes slavnostně za účasti prezidenta Putina a spolkového ministra hospodářství Altmaiera největší závod značky mimo Německo." Sankce za Krym a Donbas byla vyhlášeny v roce 2014...