Posel z Liptákova přehled

Nutno při hodnocení tohoto kusu brát v zřetel, že má tři relativně samostatné části, v tom smyslu, je Cimrmanovou hrou nejfragmentárnější. Je třeba samostatně vnímat seminář, kde se vedle Lijavce nejvíc projevuje osobní animozita akademiků. Samostatně pak stojí Cimrmanovo jediné sci-fi Posel světla a neuvěřitelně zábavná, poněkud ale temná scéna Vizionáře.

K Poslovi světla snad tolik, že jej osobně moc nemusím, třebaže jednoznačně obsahuje mimořádně zajímavé motivy. Jedním z nich je filosofie jazyka, "uzavření do slovníků", což je téma složité a mimořádně poutavé. Zároveň si tak člověk říká, co se se světem muselo stát, že byl zapomenut význam slova "průduch". No co už... Vedle toho mne jako právníka eminentně zajímá představa stavu právnického v tomto Cimrmanově světě. Není, patrně, nikterak optimistická, v tom je na straně druhé dost unikátní. Zachycení právníka v popkulturním uvažování je většinou podstatně jiné.

Zajímavější je však ještě o něco Vizionář, kterého mám strašně rád. Antropomorfisovaná personifikace smrti dovede do každého díla na úrovni přinést neuvěřitelné úrovně. Vrcholem je v tom samozřejmě Pratchett. I Cimrman s postavou vykouzlil divy. Jednak "nesmíme ani naznačovat", je nejen kulturně strašně silné, je svým způsobem ohromující v náhledu do vševědoucnosti dané postavy. Silným momentem (při sledování, ne čtení), pak je když Smrťák potřásá rukou Františkovi. Brukner se posléze zahledí na svou dlaň. Strašně silné. Nu a nevěřitelně působivá (a vedle Lijavce až necimrmanovsky tísnivá) je pak závěrečná část hry. Dvojí tělo Smrti – já odcházím do důchodu, s vámi všemi se však těším na shledanou. Koncepčně totéž, jako středověká koncepce dvojího těla králova. Fascinující. S tímto odchodem (ve hře na první pohled optimistickým, prodlužuje totiž život Hlavsy) je však divákovi představen obraz až odpudivě surový. Přijde nový, mladší, a to bude, pánové, jinej sekáč. Tím je Hlavsa odsouzen od smrti doma u krbu, k smrti ve víru První světové války. Po Velké válce pak následuje v parodickém podání hry "odnášení dolů", spojené každopádně nikoliv s růžovou barvou, jíž se Sekáč může tam vysmát, ale s barvou rudou a dřevem prosáklým krví. Hlavně, že uhlobarona jeho povolání baví.

I Posel, i Vizionář, jsou hrami neobvykle temnými, i při vší zábavě, kterou čtenáři poskytnou. Jsou to opravdu zcela unikátní počiny, za které musíme být duu Svěrák, Smoljak vděční. Tak nashledanou.