Valdštejnská rapsódie

25.07.2022

Pozoruhodný a kvalitní historický román o třicetileté válce, který zdaleka není jenom o Valdštejnovi. Vlastně zde vystupuje velké množství známých i vyfabulovaných historických osobností a s psychologickou dovedností jsou zde vylíčeny jejich myšlenkové postupy i zvraty v jejich chování. Onen Rašín, který působí dlouhá léta jako agent v protihabsburském odporu nekatolických stavů v zahraničí nakonec, po Valdštejnově smrti, mění stranu a je ochoten předat císaři dokumenty, dokazující Valdštejnovo zrádné jednání. Jenže jeho zrada mě ani zdaleka tak neznechucuje, jako počínání Valdštejna během celého jeho života. Unavený a zklamaný člověk, který Valdštejnovou smrtí ztratil veškerou naději na změnu musí najednou řešit, co s ním bude dál...

V románu je s maximální plasticitou předvedena doba, která přinesla českým zemím, střednímu a jižnímu Německu utrpení, které je možné srovnávat v historickém kontextu snad pouze s napoleonskými válkami a druhou světovou válkou.

Matouš z Těchenic, protestantský šlechtic, bojující proti Habsburkům i po Bílé Hoře, staroměstské exekuci a vydání Obnoveného zřízení zemského charakterizuje Valdštejna následujícími slovy: "Nelituji Frýdlantského. Je pravda, že zrazoval císaře a chtěl se spojit se Švédy. Ale dřív, než zradil císaře, zradil nás. Odpadl od víry, ve které byl vychován, aby urval bohatství i moc. Už před Bílou Horou zrušil přísahu moravským stavům, zběhl k císaři a ztratil čest. Bez rozpaků se obohacoval konfiskovanými majetky těch, kteří platili hlavou na Staroměstském rynku, nebo se museli zachránit za hranice. Ani tím se ale nenasytila ta zpupná bestie! Machinacemi s kutnohorskou mincí ožebračil všechny, kdo si ještě dovedli zachovat trosky majetku. Jinak s nikým, kdo se mu postavil do cesty neměl slitování." Pozoruhodný je i další jeho postřeh: "Ne, říkám vám otče, ten krvavý vévoda nezasloužil jiný konec. A třebaže exekuce posloužila císaři, nemohu ho litovat." Tady je podobnost (ať už vědomá, kniha vyšla v roce 1969) nebo nevědomá, ale logická v každém případě s komunistickou érou po roce 1948. Stejně jako Valdštejn dostal i Slánský a jeho nejbližší kumpáni, co si zasloužili, ale ne za to, co skutečně spáchali. Není ale dodnes jasné, co vlastně na konci života chtěl dosáhnout. Stát se českým králem? Rakouským císařem? Nebo knížetem míru pro zmučenou (nejen) střední Evropu. Po jeho likvidaci v Chebu ovšem válka trvala dalších 14 let. V románu je ukázáno, že na konci svého života se už jenom jako troska v poslední fázi progresivní paralýzy stal spíš objektem nenaplněných, a hlavně nereálných ambicí českých exulantů.

A také není od věci připomenout, že další vlna konfiskací tentokrát majetku Valdštejna a jeho druhů (zejména pak Trčků z Lípy) přivedla do českých zemí další vlnu cizí šlechty, jejichž potomci se dneska tváří jako ti nejušlechtilejší z nejušlechtilejších, zejména pokud se domáhají majetku zkonfiskovaného komunisty. Otázka, kterou jim ale servilní novináři nikdy nepoloží, zní, jestli si uvědomují, že jejich předci všechny ta panství získali vlastně úplně stejně jako o ně oni sami po roce 1945 přišli. A snad nejpozoruhodnější je, že největším křiklounem je panovnický rod miniaturního evropské státečku mezi Rakouskem a Švýcarskem. Jako kdyby zapomněli, nebo nevěděli, jak získal jejich předek Karel z Lichtenštejna (který podobně jako Valdštejn konvertoval ke katolictví, organizoval onu staroměstskou exekuci a podílel se hlavně na vyhnání desítek tisíc nekatolíků) ona rozsáhlá panství především na Moravě. Patřil k Valdštejnovým společníkům, i on jel v onom krácení mince. Po Vladštejnově smrti se ještě jeho syn dokázal vydatně přiživit na konfiskacích po něm.

Ve vlastním románu v samém závěru hodnotí Valdštejna Jan Amos Komenský: "Vévoda je spíše výstrahou, jak nezřízená touha po vyniknutí posedne lidi nadutostí, takže se ucházejí jenom o pocty a zapomenou na všechno ostatní. A pak se zaslepeným ctižádostivcům vede podle básníkových slov Stoupají do větší výše, aby tím ukrutnější byl jejich pád. O život máme stát proto, abychom z něho udělali něco, co je hodno života. Valdštejn promarnil všechny boží dary. Ne, prozřetelnost si jistě volí za nástroj muže jiné ražby, takové, kteří jsou schopni oběti a sledují velký, ušlechtilý cíl. Však už lidová moudrost praví, že nelze honit dva zajíce najednou. A on, jak slyším, chtěl jednou se Sasy proti Švédům, pak opět se Švédy proti císaři, a přitom si Habsburka zase tak docela nerozkmotřit. Myslil jen na svůj užitek a jednal podle okamžitých nálad a rozmarů."

Závěrečná kapitola je velmi povedeným shrnutím celé knihy a Komenského úvahy mají platnost časově i místně mnohem širší, a hlavně asi věčnou. Když se mi román dostal do ruky, překvapil mě podobně jako Tomanův Není římského lidu. Podle mě se jedná o nejlepší literární zpracování jedné z nesmutnějších a nejtragičtějších kapitol v dějinách naší země. A navíc velmi dobře souzní s Polišenského Třicetiletou válkou. Obě knihy jsou dokonalou ukázkou toho, co umí román a co literatura faktu.