Dějiny Ruska přehled

19.10.2022

Rusko kolem sebe vytváří mlhu polopravd, desinformací i jasných lží. Mnohé z nich se týkají historie – té ruské i historie okolního světa. Během svého dosavadního života jsem ledacos pochytal, ale sáhl jsem po „Švankmajerovi“, abych si udělal souhrnný a souvislý obrázek.
Přečetl jsem vydání z roku 1996, což představuje jistý handicap z hlediska absence informací o posledních 25 letech. To však není taková újma, protože mnohé z toho jsem vstřebával takříkajíc v „přímém přenosu“.
Tato kniha je ve své podstatě hodně důležitá, protože poskytuje nezaujatý a – konečně – otevřený pohled na jedno z největších historických impérií. A je ostuda, že jsem ji přečetl až nyní a ne před čtvrt stoletím, kdy poprvé vyšla.
Je zřejmé, že ta kniha by mohla být mnohem obsáhlejší, protože velká země má bohaté dějiny. Nicméně nabízený rozsah je možná tak akorát vhodný k tomu, aby si čtenář udělal přehled a neztratil se v textu jako Napoleonův voják v širé ruské stepi. Jsou pasáže, ve kterých bych s chutí ještě pokračoval, ale celkově to považuji za vcelku vyvážené pojetí.
Je to kniha, ze které čiší jistá beznaděj z historie země, která nevede k žádnému povznášejícímu cíli. Ve spirále se opakují jen imperiální choutky a touha po ovládnutí světa.
Autoři knihy do ní vložili nejen suchá fakta a data a mnoho vlastních názorů a postřehů. Možná se kdysi ta stanoviska zdála vůči Rusku příliš příkrá, ale novodobé dějiny ukazují, že „velká duše Ruska“ je stále táž a vůbec není velká, ale velmi temná.

07.08.2022

Dějiny Ruska, které jsem četl už před delším časem jsou ty, které vyšly ještě v minulém století a byly jedny z prvních, které byly v edici vydány. Připomínám si je nyní, kdy se ztuha prokousávám Zubovem a jeho kolegy a kdy zpětně musím říct, že jsem díky knize od kolektivu Švankmajer, Veber, Sládek a Moulis z roku 1995 získal komplexní a v maximální míře poprvé nepokroucený a nezmanipulovaný obraz, oproti tomu, který do nás byl vtloukán předtím.

Každá kniha vyjde v určité době a jejich autoři mají k dispozici určité podklady. A jsou limitováni nejen časem, ale hlavně velikostí knihy. Ve své době zde byly dějiny Ruska podány sice trochu suchopárně, ale přesto zajímavě.

Někteří recenzenti poukazují na to, co tady chybí. Ano, je toho dost. Historie a problematika ruské pravoslavné církve je zde probrána opravdu velmi stručně. Ani se tady neřeší její vliv na masu obyvatelstva na straně jedné a absolutní podřízenost panovníkovi na straně druhé. Mně osobně tady mnohem víc chyběl popis ruského imperialismu, spojeného s brutalitou, která si nic nezadala s počínáním Španělů v Americe a leckdy překonala i ony Brity a Američany. A o oněch bratrských i blízkých národech, bezohledné nadřazenosti, rusifikaci a nacionalismu je zde také velmi málo.

Autoři těchto dějin mají pro Rusko dost velké pochopení. Třeba jejich tvrzení, že vstřebáním náporu Mongolů ochránili Evropu je trochu přehnané. I Maďaři a Poláci utrpěli drtivé porážky s Tatary, ale nepoložilo je to.

Překvapením pro mě byl Novgorod, bohužel i s oním smutným koncem. Po dobytí nechal velkou většinu obyvatel vyvraždit moskevský kníže Ivan III. a to, co ještě přežilo, dorazil dalším masakrem sám veliký car Ivan IV. Hrozný. Novgorod byl v době, kdy Rusko, či spíše jednotlivá knížectví patřící Mongolům nejen de facto samostatným městským státem, ale byl i provázán s Evropou. V souvislosti s Velkým Novgorodem (svým politickým uspořádáním trochu podobným Benátkám) jsem si díky knize uvědomil, jak je onen Alexandr Něvský, později svatý, typickým příkladem ruské propagandy.

Mám na mysli ony adorované bitvy s řádem Mečových nebo také Livonských rytířů (opravdu se nejedná o vlastní řád Německých rytířů toto byla jeho autonomní součást) a Švédy na řece Něvě. Sovětská propaganda prostřednictvím filmařsky zdatného Ezenštejna stvořila mýtus o velkém ruském vítězství nad Němci. Pravda je taková, že na oné "německé" straně bylo oněch rytířů několik desítek a většinu jejich dvoutisícového vojska tvořili Estonci. Na straně Novgorodu byly asi čtyři tisícovky mužů. Kromě Alexandrovy družiny tady byl i mongolský oddíl. O tom hrdí ruští patrioti nikde nemluví. Stejně jako na Něvě proti Švédům se spíš jednalo o větší pohraniční srážku, na kterém jsou zajímavé tři věci. Přitomnost mongolského oddílu, který měl dohlédnout na svého poddaného Alexandra, pochvala, kterou Alexandrovi vyslovil jeho pán a vládce chán Zlaté hordy a odměna, kterou rodina v osobě Alexandrova otce Jaroslava získala Kyjev, tedy knížectví. A když se ruští obyvatelé vzbouřili proti obrovským daním i brutalitě, s jakou je Mongolové vymáhali, jejich vzpoury potlačil - onen svatý Alexandr. Hned následně spěchal na Krym, aby se před chánem předvedl jako nejvěrnější poddaný. O tom už se moc nikde nedozvíme a Alexandr je prezentován v ruské historii a paměti ne jako věrný poddaný Mongolů, ale jako bojovník proti katolickému Západu.

V knize je podobných překvapení víc. Kdo kdy slyšel o bitvě u Smolinského jezera? Zde řádové vojsko pod velmistrem W. Plettenbergem porazilo 1502 ruské vojsko. Proti necelým šesti tisícům řádových vojáků stálo nejméně dvanáct tisíc Rusů. Historik Ključevský, na kterého se autoři knihy dost často odvolávají a citují ho, ovšem tvrdil, že Němci byli vlastně poraženi, protože prý chtěli dobýt Pskov. Bitva u jezera Smolina ale uchránila Pobaltí před agresí z Ruska na sto let.

Právě tohle překrucování historie, neschopnost si přiznat porážku a chyby se táhne ruskou historií jak červená niť. Nakonec čehosi podobného jsme svědky bohužel i dnes.

Rusko patří do Evropy jenom částečně. Kulturně sice díla řady špičkových umělců, ale i vědců evropská nesporně jsou a z evropské kultury v sociologickém slova smyslu vycházejí, ale mentálně i sociálně Rus stvořila ona mongolská nadvláda. A noví vládcové teď už domácí, pokračovali v mongolských způsobech. Neúcta k lidskému života není důsledkem početnosti ruského obyvatelstva. Ještě za napoleonských válek mělo Rusko méně obyvatel než tehdejší nejlidnatější evropský stát - Francie.

Ruské dějiny prakticky neobsahují jediné období skutečného míru a přirozeného pokroku. Jediný car Alexandr I., byl liberál, který pochopil, že Rusko je třeba reformovat. A ne obsazovat a dobývat další a další země. Ve Finsku o tom vědí svoje. Nakonec hlavní náměstí v Helsinkách se po něm jmenuje dodnes. Podobně i v Berlíně. V ruské paměti je to ale ten car, co dobyl Paříž a zase se z ní vrátil zpět na Rus, aniž by urval něco navíc.

Pokud chce někdo číst vynikajícího Zubova, jednu z nejobsáhlejších a nejkvalitněji zpracovaných knih na téma ruská historie, rozhodně ať s ní tuto pomalu třicet let starou publikaci nesrovnává. Spíš bych doporučil začít touto (nebo i druhými dějinami Ruska ze stejné edice z pozdější doby a od jiných autorů) a pak se teprve pustit s rámcovým obecným přehledem do dvou dílů Dějin Ruska od roku 1895 s osmnácti sty stranami.

No a těm, kdo tvrdí, že tato kniha je tendenční a nepravdivá bych onoho Zubova a spol. doporučil také. Jak fakta, tak hodnocení ruských dějin jsou tam mnohem ostřejší a nepříjemnější než v české publikaci. I když vlastně je to zbytečné, oni ti bubkové asi nepostřehli, že v Rusku komunismus skončil a jejich rusofilství je tváří tvář současným událostem na Ukrajině (ale nejen nyní a nejen tam) směšné, ale i mimořádně trapné.